21 Cdo 1060/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému J. Š., zastoupenému vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Teplicích jako opatrovníkem, o 22.214,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 156/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2004 č.j. 12 Co 400/2003-56,
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 22 214,- Kč s příslušenstvím (které v žalobě specifikovala). Žalobu odůvodnila tím, že uzavřením dohod o náhradě škody uznal žalovaný částky 543,- Kč, 1 180,- Kč, 6 120,- Kč, 4 691,- Kč, 6 848,- Kč a 3 015,- Kč co do důvodu a výše za svůj pravý a splatný dluh vůči žalobkyni a zavázal se jej uhradit formou měsíčních splátek po 400,- Kč a 500,- Kč. Protože však žalovaný ze svého dluhu dosud uhradil pouze 183,- Kč, ačkoli byl k jeho splnění písemně vyzván, žalobkyni proto „nezbývá, než se obrátit na soud“.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2.4.2003 č.j. 18 C 156/2002-38 (správně 18 C 156/2002-40) žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Ve věci samé dovodil, že na základě ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. je třeba věc posoudit podle ustanovení § 178 odst. 1 zák. práce. Žalobkyně však písemné potvrzení o převzetí výstrojních součástek žalovaným nepředložila, a ani „nebyly navrženy ani předloženy žádné důkazy k prokázání odpovědnosti žalovaného v případě jejího posuzování podle ustanovení § 172 zák. práce“. Dohody o náhradě škody, které byly k důkazu předloženy, nejsou - jak dovozuje „rozhodnutí publikované pod číslem R 97/68“ - samostatným zavazovacím důvodem, nezakládají ani domněnku o existenci dluhu v době jeho uznání a mají význam pouze pro posuzování běhu promlčecí lhůty.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30.6.2004 č.j. 12 Co 400/2005-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 178 zák. práce není dána, neboť nebylo předloženo písemné potvrzení o převzetí svěřených předmětů, a pro posouzení podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce žalobkyně nenabídla „přes poučení okresního soudu (§ 118a o.s.ř.)“ o zavinění žalovaného na vzniku škody žádné důkazy. Dohody o náhradě škody, které uzavřeli účastníci, ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. „zcela jednoznačně podřazuje“ do oblasti pracovněprávních vztahů upravených zákoníkem práce. Z ustanovení § 558 obč. zák. podle názoru odvolacího soudu vycházet nelze i z toho důvodu, že „odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů je zcela upravena zákoníkem práce a analogie občanského zákoníku proto nepřichází v úvahu“. Odvolací soud proto vyslovil nesouhlas s názorem žalobkyně, že ustanovení § 558 obč. zák. způsobuje „nepoužitelnost“ rozhodnutí Nejvyššího soudu „R 97/68“, „neboť jde o ustanovení, které není normou pracovního práva“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „otázku, zda v daném případě žalovaný uznal závazek k zaplacení sporné částky a zda v důsledku této skutečnosti došlo ke vzniku vyvratitelné právní domněnky o existenci závazku, rozsudky soudů prvního a druhého stupně řeší v rozporu s hmotným právem a s existující judikaturou“. Jestliže odvolací soud dovodil, že dohoda o náhradě škody ve smyslu § 185 odst. 4 zák. práce (správně § 185 odst. 3 zák. práce) není samostatným zavazovacím důvodem, a ani se jím nezakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci dluhu v době uznání, pak nevzal v úvahu odůvodnění tohoto judikátu, v němž se kromě jiného uvádí, že „s takovouto dohodou mající povahu narovnání je pak spojen zánik původního závazku pracovníka k náhradě škody a jeho nahrazení novým závazkem, jehož původ tkví v dohodě (narovnání), nikoliv v odpovědnosti pracovníka za způsobenou škodu“. Kromě toho podle názoru dovolatelky byl tento judikát „evidentně vydán v době velmi vzdálené“ předtím, než od 1. 1. 1992 došlo „k zásadní novelizaci obč. zákoníku, mimo jiné ustanovení o uznání dluhu dlužníkem“. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2004, sp. zn. 32 Odo 228/2003-51 a na základě závěrů zde uvedených se „domnívá, že judikát R 97/68 v oblasti vyvratitelné právní domněnky existence dluhu v době uznání byl s přihlédnutím k výše uvedenému v současné době již překonán“. Dovolatelka dále dovozovala, že při uzavření dohody o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady byly splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a jde tedy o dvoustranný právní úkon, který je způsobilý stát se samostatným zavazovacím důvodem, s nímž absence domněnky dluhu není spojena. Byť občanský zákoník a zákoník práce jsou samostatnými právními předpisy s některými odlišnými právními principy, v případě posouzení právních účinků dohody o uznání dluhu není důvodu pro odlišné posouzení, zejména jestliže zákoník práce jako kogentní právní předpis nestanoví výslovně, jaké účinky toto uznání podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce zakládá. Za tohoto stavu je podle žalobkyně odůvodněn závěr, že „dohoda o náhradě škody zakládá samostatný zavazovací důvod, a v této souvislosti důkazní břemeno o případné neexistenci dluhu leží na žalovaném“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudu obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud, který při posuzování projednávané věci i v současné době vycházel na základě ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb., o hmotném zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu, z ustanovení § 172 a § 178 zák. práce (srov. § 101 odst. 2 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze), řešil právní otázku, jaké účinky má uznání závazku v určené výši a dohoda o způsobu úhrady podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce. Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor, že uznání závazku k náhradě škody podle ustanovení § 185 odst. 4 zák. práce (nyní § 185 odst 3 zák. práce) není samostatným zavazovacím důvodem, ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání. Uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle ustanovení § 185 odst. 4 zák. práce (nyní § 185 odst 3 zák. práce) nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání pracovníka, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu; stalo-li se písemnou formou, má ovšem ten právní důsledek, že pro uplatnění uznaného peněžitého nároku platí desetiletá prekluzívní lhůta podle ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.3.1968 sp. zn. 6 Cz 7/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1968, pod č. 97). Již z uvedeného je zřejmé, že nelze sdílet názor dovolatelky, že „zákoník práce jako kogentní právní předpis nestanoví výslovně, jaké účinky toto uznání podle § 185 odst. 3 ZP zakládá, resp. nezakládá“.
Odvolacímu soudu nelze ani důvodně vytýkat, že „nevzal v úvahu odůvodnění k tomuto judikátu“, neboť - jak se v dovolání uvádí - „dohoda o náhradě škody nesporně povahu narovnání má“. Dovolatelka totiž nepřípustně směšuje uznání náhrady škody a dohodu o způsobu její úhrady podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce, která je jedním ze způsobů zajištění závazku, s dohodou o narovnání podle ustanovení § 259 zák. práce, která je zase jedním ze způsobů zániku závazku. Protože je nepochybné, že institut zajištění existujícího závazku s institutem zániku existujícího závazku a jeho nahrazení závazkem novým, nelze navzájem zaměňovat, podává judikát uvedený shora v tomto směru vysvětlení, že otázku, zda šlo ze strany pracovníka toliko o uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle ustanovení § 185 odst. 4 zák. práce (nyní § 185 odst. 3 zák. práce), tedy o jednostranný právní úkon pracovníka, nebo o dohodu ve smyslu § 244 a 259 zák. práce, je třeba posuzovat podle obecného ustanovení § 240 zák. práce o právních úkonech a podle ustanovení § 242 téhož zákona o neplatnosti právních úkonů. Z těchto důvodů - protože instituty zajištění závazku a zániku závazku jsou standartní součástí civilně právní nauky a civilního práva (v širším smyslu), není přiléhavá námitka, že „judikát byl evidentně vydán v době velmi vzdálené“, neboť závěr v odůvodnění judikátu o zániku původního závazku zaměstnance k náhradě škody a jeho nahrazení novým závazkem, na který dovolání poukazuje, se týká výslovně dohody o narovnání podle § 259 zák. práce.
Názor dovolatelky o významu právní úpravy obsažené v občanském zákoníku po jeho „zásadní novelizaci“ pro oblast pracovního práva, resp. o možnosti analogického použití ustanovení § 558 občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích, rovněž není správný. Podle již ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právnímu úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních. Nebyla-li v pracovněprávních vztazích přijata obdobná úprava jako pro oblast občanskoprávních vztahů v ustanovení § 558 občanského zákoníku, není přípustné a bylo by v rozporu se zákonem (jeho smyslem a účelem) „nahrazovat“ záměr zákonodárce v tomto směru analogií práva (občanského zákoníku), která je pro pracovněprávní vztahy zásadně vyloučena. Uvedená východiska je třeba mít na zřeteli i z hlediska interpretace závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30.3.2004 sp.zn. 32 Odo 228/2003, neboť na rozdíl od posuzované věci, v níž byla na základě delegace ustanovením § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. posuzována odpovědnost za škodu podle pracovněprávních předpisů, zabýval se uvedený rozsudek posouzením uznání dluhu spočívajícího v povinnosti nahradit žalobkyni náklady studia na vojenském gymnáziu a vojenské akademii v důsledku nesplnění závazku k další službě, na něž zákon č. 480/1992 Sb., o hmotném zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu, nedopadal.
Z uvedené konstantní judikatury soudů, jejíž závěry jsou přijímány i v současné době, soudy obou stupňů v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - vycházely. Dovodil-li proto odvolací soud, že „odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů je zcela upravena zákoníkem práce a analogie občanského zákoníku nepřichází v úvahu“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. dubna 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu