21 Cdo 1074/2005

21 Cdo 1074/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce I. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. – p. s., a.s.,

zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o

21.246,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 186/2003, o

dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.ledna 2005

č.j. 21 Co 474/2004-118, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 24.3.2003 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší

pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k

tomuto opatření spatřoval v tom, že se žalobce „bez omluvy nedostavoval v době

od 14. března 2003 do 24.března 2003 na místo výkonu práce v obci K. u P.“, což

žalovaný hodnotil jako neomluvenou nepřítomnost v zaměstnání a jako porušení

pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.

Žalobce se domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je

neplatné, a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu na náhradě mzdy

částku 21.246,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval „v pozici

obchodního manažera“ na základě pracovní smlouvy ze dne 3.5.2001 a že místo

výkonu práce bylo sjednáno v P. Od 20. 2. 2003 však žalovaný začal „přesouvat

své aktivity do nových prostor v K.“. Žalobce uvedl, že se „účastnil stěhování

kanceláří zaměstnavatele dokonce i několik dní vykonával práci v jeho

provozovně, že neustále přitom očekával projednání nových pracovních podmínek a

že žalovaný až dne 10. března 2003 předložil žalobci návrh změny pracovní

smlouvy, který pouze měnil místo výkonu práce z dosavadního v P.“. Protože s

tímto návrhem změny pracovní smlouvy nesouhlasil, „začal opět docházet na

sjednané místo výkonu práce, kde se marně domáhal přidělování práce“. Za

situace, kdy nedošlo ke změně pracovní smlouvy, tím, že docházel na sjednané

místo výkonu práce, plnil své pracovní povinnosti řádně a okamžité zrušení

pracovního poměru proto nemůže obstát.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10.8.2004 č.j. 8 C 186/2003-91 žalobu

zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů

řízení 13.215,- Kč „k rukám zástupce žalovaného“. Ve věci samé dospěl k závěru,

že mezi účastníky došlo konkludentně k uzavření dohody o změně místa výkonu

práce, neboť žalobce „dlouhodobě věděl o budoucí změně místa výkonu práce,

nikdy však s takovouto změnou neprojevil nesouhlas, naopak jeho jednání u

zaměstnavatele svědčilo o tom, že je připraven nastoupit do nového místa výkonu

práce, to následně učinil a v novém místě výkonu práce práci vykonával“.

Protože žalobce byl „opakovaně vyzýván k nástupu do práce, neučinil tak,

nevyvinul ani jinou snahu se s žalovaným dohodnout“, dospěl soud prvního stupně

k závěru, že „jednání vymezené v okamžitém zrušení pracovního poměru jako

porušení naplnilo intenzitu požadovanou zákoníkem práce pro porušení pracovní

kázně zvlášť hrubým způsobem“, neboť po žalovaném „nelze spravedlivě požadovat,

aby žalobce dále zaměstnával“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2005 č.j. 21 Co

474/2004-118 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se určuje, že

okamžité zrušení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným ze strany

žalovaného ze dne 24.3.2003 je neplatné“, a ve výroku o zamítnutí žaloby o

21.246,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil

a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl

soudu prvního stupně, že nevzal dostatečně v úvahu zjištěné skutkové

okolnosti ve všech souvislostech. Zdůraznil, že si účastníci v pracovní smlouvě

sjednali, že veškeré její změny se mohou stát výhradně písemnou formou, a že

„proto je nepochybné, že to byl především žalovaný, který porušil podstatným

způsobem smluvní ujednání, jestliže ještě před změnou místa výkonu práce

nenabídl žalobci písemnou změnu pracovní smlouvy, jak se s ním dohodl, a pak je

nutno souhlasit se žalobcem, že bez ohledu na to, že začal s prací na novém

pracovišti, důvodně očekával písemnou změnu pracovní smlouvy“. Podle názoru

odvolacího soudu „stěží lze dovodit jeho konkludentní souhlas se změnou místa

výkonu práce, jestliže dával najevo, že očekával písemný dodatek pracovní

smlouvy, a jestliže jeho pracovní působení v novém místě trvalo jen relativně

krátkou dobu“. Za situace, „kdy písemný dodatek pracovní smlouvy zakotvující

změnu místa výkonu práce žalobce nepodepsal a naopak se vrátil na původní

pracoviště, nelze jeho nesouhlas s uvedenou změnou a jeho následný postup

považovat za porušení pracovní kázně zvlášť závažným způsobem“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť odvolací

soud „dospěl na základě provedených důkazů k nesprávnému právnímu posouzení

věci v otázce naplnění podmínek konkludentního souhlasu účastníka

pracovněprávního vztahu se změnou místa výkonu práce“. Namítal, že sankce

neplatnosti při nedodržení písemné formy právního úkonu přichází ve smyslu

ustanovení § 242 odst. 2 zák. práce pouze v případě, „stanoví-li to výslovně

tento zákoník, popř. zvláštní zákon“. „Je nepochybné, že zákoník práce

neplantost dohodnuté změny sjednaných pracovních podmínek při nedodržení

písemné formy této změny nedovozuje“, a že platná právní úprava tedy neumožňuje

účastníkům pracovněprávních vztahů v rámci smluvní volnosti sjednat jiné

podmínky než stanoví zákon. Podle názoru dovolatele odvolací soud „naprosto

pominul důkazy, které jednoznačně svědčí o tom, že žalobce byl po dlouhou dobu

před změnou místa výkonu práce s touto změnou seznámen, sám se aktivně na

stěhování žalovaného podílel“, a „je rovněž zcela nepochybné, že po dobu

minimálně dvou pracovních týdnů na novém místě výkonu práce normálně plnil své

pracovní povinnosti“ a po celou dobu „nedal najevo, že se změnou místa výkonu

práce nesouhlasí“. Za „odvážné a ničím nepodložené“ považoval dovolatel tvrzení

odvolacího soudu, že „lze stěží dovodit konkludentní souhlas se změnou místa

výkonu práce, jestliže dával žalobce najevo, že očekává písemný dodatek

pracovní smlouvy, jestliže jeho pracovní působení v novém místě trvalo jen

relativně krátkou dobu“. Dovolatel v této souvislosti zdůraznil, že soudní

praxe dospěla k závěru, že „nejde-li o výslovné projevy vůle, lze považovat za

sjednaný druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s

jeho vědomím vykonávat a za sjednané místo výkonu práce ten závod v němž začal

pracovat“. Vycházeje z uvedeného dovolatel vyjádřil přesvědčení, že „stejně tak

jako platí tento názor pro vznik pracovního poměru, tak platí i pro změnu již

sjednaných pracovních podmínek“. V daném případě žalobce, ale i všichni

zaměstnanci žalovaného, bez výhrad vykonávali své pracovní povinnosti v novém

místě výkonu práce, a to po dobu minimálně dvou pracovních týdnů, aniž by

výkon svých pracovních povinností podmiňovali existencí písemného dodatku k

pracovní smlouvě, či dokonce z tohoto důvodu své pracovní povinnosti neplnili

vůbec. Z těchto důvodů dovolatel uzavřel, že byly naplněny veškeré předpoklady

pro závěr, že mezi žalobcem a žalovaným „došlo ke změně sjednaných pracovních

podmínek tzv. konkludentním činem“. Žalovaný navrhoval, aby dovolací soud

rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce uvedl, že souhlas se změnou místa výkonu práce lze dovozovat z

faktického chování zaměstnance (výkonu práce v jiném než v dosavadním místě)

pouze v situaci, kdy zaměstnanci jsou již známy všechny podstatné okolnosti, od

nichž se odvíjí jeho rozhodnutí o souhlasu se změnou místa výkonu práce, a kdy

zaměstnavatel může s ohledem na všechny okolnosti usuzovat na to, že zahájením

výkonu práce zaměstnanec projevuje svou vůli akceptoval změnu pracovní smlouvy.

Protože v posuzovaném případě bylo nové místo výkonu práce prakticky mimo dosah

hromadné dopravy a zajištění dopravy zaměstnanců bylo řešeno až těsně před

změnou pracoviště a způsob dopravy „nebyl uspokojivě dořešen ani v době, kdy

žalobce již práci v K. započal vykonávat“, je odůvodněn závěr, že „neznal a ani

nemohl znát všechny okolnosti, které byly rozhodné pro zvážení, zda tuto změnu

místa výkonu práce může akceptovat“. Navíc za situace, kdy žalovanému bylo

známo, že jeho zaměstnanci očekávají v souvislosti se změnou pracoviště

sjednání písemných dodatků k pracovním smlouvám, nemohl považovat faktické

zahájení výkonu práce z jejich strany za souhlas se změnou místa výkonu práce.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání

bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,

proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1

věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce sjednaný obsah pracovní smlouvy lze

změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně.

Byla-li pracovní smlouva uzavřena písemně, musí zaměstnavatel provést písemně i

její změnu.

Protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. § 242

odst. 2 zák. práce), může být dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek

platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, o tom,

co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. § 240 odst. 2 zák.

práce). Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek je dvoustranný projev

vůle (srov. § 240 odst. 1 zák. práce), s nímž je spojena změna pracovněprávního

vztahu. Jako každá smlouva, je i dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek

sjednaná podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce uzavřena, jakmile se

účastníci shodli na jejím obsahu (§ 244 odst. 1 zák. práce).

Vznik smlouvy (dohody) v pracovněprávních vztazích předpokládá podání

návrhu (oferty) a přijetí návrhu (akceptaci). Návrh smlouvy je jednostranný

projev vůle navrhovatele (oferenta) adresovaný druhému účastníkovi (oblátovi),

v němž mu navrhuje uzavření smlouvy s jím uvedeným obsahem a z něhož současně

vyplývá, že v případě jeho přijetí jím bude navrhovatel zavázán. Přijetí návrhu

(akceptace) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž

vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy. Návrh smlouvy je přijat okamžikem,

kdy akceptace došla oferentovi. Tímto okamžikem dochází ke konsensu účastníků

(shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy) a smlouva je tak

uzavřena.

Podle ustanovení § 240 odst. 2 první věty zák. práce projev vůle může

být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem

nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle ustanovení §

240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k

okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského

soužití.

Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není

navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek

(objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným

subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je

adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je

kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev

učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s

přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle

je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta

concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob

jejich vyjádření obvykle znamená.

V posuzované věci lze dovolateli přisvědčit, že „zákoník práce neplatnost

dohodnuté změny sjednaných pracovních podmínek při nedodržení písemné formy

této změny nedovozuje“, a že „platná právní úprava tedy neumožňuje účastníkům

pracovněprávních vztahů v rámci smluvní volnosti sjednat jiné podmínky než

stanoví zákon“. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí nedovozuje neplatnost

dohody o změně sjednaných pracovních podmínek z důvodu nedodržení písemné

formy; podstatou posouzení věci je závěr o tom, „zda po přesídlení žalovaného a

změně místa výkonu práce došlo nebo nedošlo“ mezi účastníky k dohodě o změně

sjednaných pracovních podmínek, a v tomto rámci se zabýval otázkou, jaký význam

z hlediska závěru o konkludentním souhlasu žalobce se změnou místa výkonu práce

má v rámci zjištěných skutkových okolností „ve všech souvislostech“ skutečnost,

že žalobce „důvodně očekával písemnou změnu pracovní smlouvy“.

Závěr o tom, „zda lze dovodit konkludentní souhlas se změnou místa výkonu

práce“, představuje skutkové zjištění soudu. Správnost tohoto závěru lze v

dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a

odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo

jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v

projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném

dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení

důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132

o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo

přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud

pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je

logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §

135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné

části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z

hlediska hmotného práva.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že pro úsudek, že „lze stěží

dovodit“ konkludentní souhlas žalobce se změnou sjednaných pracovních podmínek

ohledně místa výkonu práce, vycházel odvolací soud z úvahy, že s ohledem na

ujednání účastníků v pracovní smlouvě žalobce „bez ohledu na to, že začal s

prací na novém pracovišti, důvodně očekával písemnou změnu pracovní smlouvy“,

že „jeho pracovní působení v novém místě trvalo jen relativně krátkou dobu“, a

že poté „písemný dodatek pracovní smlouvy zakotvující změnu místa výkonu práce

nepodepsal a naopak se vrátil na původní pracoviště“. Takovéto hodnocení důkazů

však nelze považovat za odpovídající zákonu, neboť odvolací soud do procesu

hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které závěru odvolacího soudu

odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Do procesu hodnocení důkazů

nezahrnul skutečnost, že žalobce, který u žalovaného pracoval jako „obchodní

manažer“, byl počátkem února 2003 informován na poradě vedení žalovaného, že se

všichni, včetně něj, budou stěhovat do nového působiště a že dopravu zajistí

zaměstnavatel dvěma osobními vozy, které „budou dány k dispozici… Ing. K. a

Ing. D.“ (srov. zápis z porady ze dne 5.2.2003), že na této poradě „na

přestěhování firmy nijak nereagoval“, že se stěhování v souladu s

„harmonogramem K. únor - březen“ účastnil, a že „v podstatě řešil jenom otázku

dojíždění, jinak s přestěhováním souhlasil“. Uvedené „souvislosti“ měly být

vzaty v úvahu při posouzení, jaký význam měla skutečnost, že žalobce výslovný

projev vyjadřující jeho nesouhlas se změnou místa výkonu práce, ač „se

zúčastnil stěhování“ a od 3.3.2003 vykonával práci v nové provozovně, učinil až

dopisem ze dne 12.3.2003, a proč vůbec byl předkládán žalobci s časovým

odstupem od zahájení výkonu práce na novém pracovišti dne 11.3.2003 návrh změny

pracovní smlouvy.

Z hlediska úsudku o vůli žalobce založeném na tom, co zjištěné skutkové

okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, je v daném

individuálním případě takovou skutkovou okolností nepochybně i neplatné ale

existující ujednání účastníků, že „Sjednaný obsah pracovní smlouvy může být

změněn nebo doplněn pouze po dohodě obou účastníků této pracovní smlouvy formou

písemného dodatku“. Toto ujednání může mít význam v souvislosti s dalšími

zjištěnými skutkovými okolnostmi vnějšího světa; samo o sobě však, bez

přihlédnutí ke skutečnému jednání účastníků, nemůže být podkladem pro závěr, že

žalobce ve skutečnosti nechtěl zatím - přestože práci podle pracovní smlouvy v

novém působišti bez námitek vykonával - se změnou sjednaných pracovních

podmínek souhlasit, neboť „neustále očekával projednání nových pracovních

podmínek“. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle (vůle, kterou účastník

skutečně navenek vyjádřil) totiž není podstatná ani tzv. mentální rezervace

jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný

cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka,

tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné

totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli

účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela

nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně

nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov.

Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a

občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl

IV., s. 78). Skutkové zjištění o předběžné otázce, která má význam pro

rozhodnutí ve věci samé , že mezi účastníky nedošlo ke změně sjednaného místa

výkonu práce konkludentním jednáním účastníků, jako výsledek takto vadného a

neúplného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z

ustanovení § 132 o.s.ř. a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém

zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud

České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst.3 věta první

o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty

za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. března 2006

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu