21 Cdo 1080/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně P. B. proti žalované Č., a. s., o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 18 C 163/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 23. února 2000, č. j. 7 Co 3513/99-146, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 30. 4. 1999 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje
pracovní poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření
spatřovala v tom, že žalobkyně nedodržela zásady „bezpečnostního kodexu
informační technologie\", neboť zaměstnanec odboru „interního auditu RDC\"
zjistil, že nebyl řádně zajištěn její terminál při opuštění pracoviště a že si
se spolupracovnicí vyměnila fyzicky pokladní místo a pokračovala v pokladní
činnosti bez řádného předání pokladní hotovosti a změny přístupových kódů.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že v okamžitém zrušení
pracovního poměru je nedostatečně skutkově vymezen jeho důvod a že neodpovídá
skutečnosti, že terminál nebyl řádně zajištěn při opuštění pracoviště. Ve
skutečnosti při telefonování poodešla k oknu, přičemž vizuálně měla pracoviště
pod kontrolou, a protože na její pracoviště přišel klient, zastoupila ji její
kolegyně z přepážky č. 13. Protože ale přišel klient i na přepážku č. 13,
zastoupila zase žalobkyně svou kolegyni na přepážce č. 13, takže si obě vlastně
vyměnily přepážky a vyřídily tak několik klientů. Je pravdou, že přitom
nezměnila přístupové kódy a nedošlo k předání hotovosti. Zaměstnavatel však
tímto jednáním nebyl nikterak poškozen.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 10. 1999, č. j. 18 C
163/99-129, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni
na nákladech řízení 1.000,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního
stupně k závěru, že žalobkyně skutečně porušila interní předpis - Bezpečnostní
kodex informační technologie, avšak že toto její jednání nedosáhlo stupně
zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že porušení
pracovní kázně žalobkyní nemělo žádný negativní následek a nevznikla z něj
škoda, že žalovaná se o porušení pracovní kázně dozvěděla až v souvislosti se
zjištěním schodku, že žalobkyně je zařazena na stejné funkci jako pracovnice,
se kterou si vyměnila pokladní místo, že nedošlo k poškození dobrého jména
žalované a že žalobkyně je hodnocena žalovanou jako dobrá pracovnice a v
minulosti jí byla přiznána i odměna za vykonanou práci.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 2.
2000, č. j. 7 Co 3513/99-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl,
že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti
rozsudku se nevyslovuje přípustnost dovolání. Vycházeje z toho, že soud prvního
stupně správně a úplně zjistil skutkový stav, dospěl shodně se soudem prvního
stupně k závěru, že porušení pracovní kázně, jehož se žalobkyně dopustila,
nemělo intenzitu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Přihlédl přitom mimo jiné k
tomu, že obsluha počítače nebyla žalobkyní umožněna cizí osobě, že se žalobkyně
nevzdálila ze svého pracovního místa natolik, aby ztratila kontrolu nad tím,
kdo má k jejímu pracovnímu místu a zejména počítači přístup, že nedošlo k
falšování podpisů, že žalované nevznikla žádná majetková újma, že nebylo
zjištěno ani ohrožení pověsti žalované a ztráta důvěry jejích klientů, že cílem
jednání žalobkyně nebylo poškození žalované, či dokonce získání vlastního
majetkového prospěchu, že žalobkyně byla dosud hodnocena jako dobrá pracovnice
a že pro posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně není rozhodující,
jak toto porušení pracovní kázně hodnotí zaměstnavatel (žalovaná). Protože
podle odvolacího soudu šlo v projednávané věci jen o zjištění konkrétní
skutkové situace, z níž jsou pak vyvozovány právní závěry, nevyslovil proti
svému rozsudku (přes návrh žalované) přípustnost dovolání.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.,
žalovaná namítá, že soudy obou stupňů rozhodly nesprávně, když zásadám uvedeným
v „Bezpečnostním kodexu informační technologie pracovníků Č.\" nebyl přisouzen
takový význam, jaký jejich dodržování pro banku má. Podle dovolatelky soudy
nebraly v úvahu, že v bance je nutností požadovat na zaměstnancích
bezpodmínečnou pracovní kázeň, a klade otázku, zda lze učinit závěr o tom, že
nedošlo k porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, nedošlo-li
hypoteticky ke vzniku škody, či nebyla-li škoda bezprostředně zjištěna
(dovolatelka je toho názoru, že ke škodě dojít mohlo), a zda stanovení
intenzity porušení pracovní kázně by nemělo být především věcí samotného
zaměstnavatele. Navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí
zrušil, a aby „vrátil věc příslušným soudům\" k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.
s. ř.\" - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení),
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval
otázkou, zda je dovolání žalované v této věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde - li o
řešení právních otázek (jiné otázky zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde - li zároveň o
právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného
právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o tom, zda
byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam,
nepostačuje, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy že v rozhodnutí nešlo o
posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující).
Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy
obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této
právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku (mající pro
rozhodnutí ve věci samé povahu otázky předběžné), jaký význam pro posouzení
stupně intenzity porušení pracovní kázně má skutečnost, že k porušení pracovní
kázně došlo zaměstnancem banky při provádění bankovních operací. Výklad této
právní otázky se dosud v judikatuře vyšších soudů neustálil. Vzhledem k tomu,
že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povin-nostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst. l písm. b) zák. práce).
Porušení pracovní kázně spočívá v neplnění povinností, které jsou stanoveny
právními předpisy (zejména ustanoveními § 73 a § 74 zák. práce), pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem zaměstnavatele, popřípadě jeho ve-doucího
zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k
rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení
pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a
musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným
méně závažným porušováním pracovní kázně, závažným porušením pra-covní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně
nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způso-bem) je důvodem k okamžitému zrušení
pracovního poměru nebo k vý-povědi z pracovního poměru (§ 53 odst. l písm. b),
§ 46 odst. l písm. f), část věty před středníkem, zák. práce).
Ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým
způsobem, zákon nestano-ví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku
práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závaž-né
porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení
závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně.
Vymezení hypotézy právní nor-my tedy závisí v každém konkrétním případě na
úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní
kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji
k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní
kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsled-kům porušení pracovní kázně pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jed-náním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde pone-chává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u ní nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č.
7-8 roč. 1996).
Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí a vycházel z nich také odvolací
soud. Dovolatelce lze přisvědčit, že jednání zaměstnance v bance, které svěřují
klienti svá data a finanční prostředky, musí mít pevně stanovený řád, jehož
nedodržování může poškodit jak banku a její dobré jméno, tak její klienty.
Činnost bank totiž obsahuje i významné rizikové prvky, které kladou na jejich
zaměstnance vysoké nároky z hlediska přístupu k plnění pracovních povinností.
Přesné a svědomité plnění právních předpisů a pokynů vztahujících se k práci
jimi vykonávané je odůvodněno kromě jiného i závažností následků, které s sebou
přinášejí případné poruchy funkce bankovního systému. Porušení pracovní kázně
je zde proto zpravidla okolností zásadnější a významnější povahy, než je tomu u
subjektů jiného typu. Vysoké nároky a požadavky kladené v tomto směru na
zaměstnance bank proto posouvají míru intenzity porušení pracovní kázně na
jinou úroveň. Z toho důvodu je přesné a přísné dodržování vnitřních předpisů
banky také významným kriteriem pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně;
nemůže se však jednat o hledisko jediné, neboť bez zvážení dalších skutkových
okolností individuelního případu zůstává posouzení věci jen v obecné rovině a
paušální.
Platí-li shora uvedená východiska pro posuzování stupně intenzity porušení
pracovní kázně, nelze, jak to činí dovolatelka, vytyčit jen hledisko jediné
(případné porušení „Bezpečnostního kodexu informační technologie pracovníků Č.
\") a bez ohledu na konkrétní okolnosti případu výlučně jen k němu jedinému
přihlížet. Protože vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním
případě, jak výše uvedeno, na úvaze soudu, je nerozhodné, zda zaměstnavatel ve
svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpisu) určil, zda a která konkrétní
jednání mají či nemají být kterým stupněm intenzity porušení pracovní kázně
ohodnocena. Stejně tak v rozporu se shora uvedenými východisky by bylo, kdyby
uvedeným způsobem bylo předem soudu určeno, že v tom kterém případě k porušení
pracovní kázně v určité intenzitě došlo, aniž by soud sám měl možnost hypotézu
vymezit, jak to činí žalovaná v dovolání. S dovolatelkou lze souhlasit pouze v
tom, že je především věcí zaměstnavatele, aby usoudil, jakou intenzitou došlo k
porušení pracovní kázně zaměstnancem. Bez této úvahy by totiž zaměstnavatel
nemohl přistoupit k tomu, že by z porušení pracovní kázně zaměstnancem vyvodil
příslušné pracovněprávní důsledky. To však nelze zaměňovat se skutečností , že
toliko soud je povolán k tomu, aby po provedeném soudním řízení rozhodl, zda
skutečně v konkrétním projednávaném případě k porušení pracovní kázně určitou
intenzitou došlo či nikoliv.
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním uvedeným v dopise ze dne 30. 4. 1999
porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku - přihlížel k tomu, že obsluha počítače nebyla
žalobkyní umožněna cizí osobě, že žalobkyně se nevzdálila ze svého pracovního
místa natolik, aby ztratila kontrolu nad tím, kdo má k jejímu pracovnímu místu
a zejména počítači přístup, že nedošlo k falšování podpisů, že žalované
nevznikla žádná majetková újma, že nebylo zjištěno ani ohrožení pověsti
žalované a ztráta důvěry jejích klientů, že cílem jednání žalobkyně nebylo
poškození žalované či dokonce získání vlastního majetkového prospěchu a že
žalobkyně byla dosud hodnocena jako dobrá pracovnice. S tímto vymezením
hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce
lze (i v případě porušení pracovní kázně zaměstnancem banky) souhlasit, neboť
odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou vzhledem k okolnostem případu úplné
a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní
kázeň porušila.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalované podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť
žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá
právo, a žalobkyni, která by na náhradu svých nákladů měla právo (srov. § 142
odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. května 2001
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu