NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 1103/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. P.,
spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o náhradu mzdy z neplatného rozvázání
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C
594/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
prosince 2002 č.j. 19 Co 389/2002-145, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil
žalobci 885.246,- Kč s příslušenstvím) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5
ze dne 7. května 2002 č.j. 7 C 594/2000-109 (s výjimkou výroku, kterým bylo
žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 885.246,- Kč s příslušenstvím) s e
z r u š u j í a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy poskytované při
neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu od 1.11.1998 do 9.2.2000 celkem
4.641.271,93 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný mu
dal výpověď z pracovního poměru, o níž bylo \"v řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 94/98\" pravomocně určeno, že je neplatná. V
uvedeném řízení žalobce požadoval též náhradu mzdy za dobu do října 1998.
Protože mu žalovaný nezaplatil náhradu mzdy ani za další období, požaduje
žalobce její přiznání též za dobu od 1.11.1998 až do 9.2.2000, kdy mu žalovaný
umožnil pokračovat v práci.
Žalovaný namítal, že žalobci byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu
5 pod sp. zn. 8 C 94/98 přiznána náhrada mzdy za dobu 6 měsíců, a ve smyslu
ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce požadoval, aby za další období mu náhrada
mzdy již nebyla přiznána. Poukázal na to, že podání (neplatné) výpovědi
přecházelo opakované porušování pracovní kázně a neplnění pracovních povinností
žalobcem, že žalovaný opakovaně usiloval o smírné vyřešení sporu účastníků
\"včetně nabídky na znovuzaměstnání žalobce\", avšak žalobce jeho návrhy
nepřijal s odůvodněním, že \"výsledkem smírného řešení sporu musí být především
jeho doživotní materiální zabezpečení i pro případ, že nebude již jakékoliv
zaměstnání vykonávat\", a že se žalobce po neplatném rozvázání pracovního
poměru do práce u jiného zaměstnavatele \"v očekávání bezpracných příjmů od
žalovaného\" nezapojil, ačkoliv takovou možnost nepochybně měl.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7.5.2002 č.j. 7 C 594/2000-109
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 885.246,- Kč s příslušenstvím (ve
výroku rozsudku blíže specifikovaným), žalobu o zaplacení dalších 3.756,025,93
Kč s příslušenstvím (ve výroku rozsudku blíže specifikovaným) zamítl a rozhodl,
že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Při svém rozhodování
vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17.2.1998, kterou
žalovaný dal žalobci, byla pravomocným rozhodnutím soudu prohlášena za
neplatnou, že žalobce dopisem ze dne 18.3.1998 žalovanému oznámil, že trvá na
tom, aby ho dále zaměstnával, a že pravomocným soudním rozhodnutím byla žalobci
přiznána náhrada mzdy za dobu od 1.5. do 31.10.1998. Náhrada mzdy za období od
listopadu 1998 žalobci náleží podle názoru soudu prvního stupně jen do května
1999. Žalovaný totiž při jednání ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 8 C 94/98 konaném dne 25.5.1999 žalobci \"s ohledem na preferování
mimosoudní dohody\" navrhl \"vyplacení šestiměsíční náhrady mzdy s tím, že by
jeho pracovní poměr trval a od června 1999 by mu byla přidělována práce, s čímž
žalobce nesouhlasil\". Ve smyslu ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce od
června 1999 žalobci nelze přiznat náhradu mzdy, neboť po žalobci bylo možné
\"spravedlivě požadovat, aby se v navrženém místě do práce zapojil, když
žalovaným nabízené pracovní místo, byť zcela neodpovídalo pracovní smlouvě,
bylo možno považovat v zásadě za rovnocenné místu sjednanému pro výkon jeho
pracovní činnosti\".
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.12.2002 č.j. 19 Co
389/2002-145 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovanému se
nepřiznává \"právo na náhradu nákladů odvolacího řízení\". Odvolací soud
dovodil, že při rozhodování o nepřiznání náhrady mzdy ve smyslu ustanovení § 61
odst.1 a 2 zákoníku práce se soud prvního stupně zabýval všemi okolnostmi
případu, když \"přihlédl zejména k tomu, že žalobce žalovaným nabídnutou práci
nepřijal a do zaměstnání nenastoupil\". Protože se žalobce \"za dané situace
nesnažil získat finanční prostředky výdělečnou činností, ačkoliv mu to bylo
žalovaným umožněno\", je to \"dostatečným důvodem\" pro nepřiznání náhrady mzdy
za období od června 1999.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to - jak
vyplývá z jeho obsahu - proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozporu s hmotným právem, neboť soudy považovaly procesní návrh žalovaného
učiněný při jednání dne 25.5.1999 za \"umožnění v nástupu do zaměstnání\",
ačkoliv šlo jen o nabídku na \"řešení věci\", které bylo pro žalobce
nepřijatelné. Žalobce dále namítá, že žalovaný po neplatném rozvázání
pracovního poměru neumožnil žalobci po dobu více něž dvou let pracovat a že - s
přihlédnutím k tomu, že byl k žalovanému vyslán jeho \"mateřskou organizací\"
H. D. AG, s níž byl žalobce \"vázán písemnou smlouvou\" - nemohl po dobu
neplatného rozvázání pracovního poměru přijmout jinou práci. Odvolací soud k
těmto okolnostem nepřihlédl a v rozporu s ustanovením § 61 odst.2 zákoníku
práce řádně nezhodnotil, z jakého důvodu se žalobce nezapojil do práce. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud \"napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu respektive soudu prvního stupně k dalšímu řízení\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v napadeném
výroku tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, jaký má vliv na nárok
zaměstnance na náhradu mzdy poskytovanou při neplatném rozvázání pracovního
poměru z pohledu ustanovení § 61 odst.1 a 2 zákoníku práce skutečnost, že
zaměstnavatel nabídl zaměstnanci ve sporu o určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru a o náhradu mzdy smírné vyřešení sporu, jehož součástí bylo,
že zaměstnanci bude nadále přidělována práce, jestliže zaměstnanec navržené
smírné řešení sporu odmítl. Uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem
vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané
věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v
napadeném výroku je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění
přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3
o.s.ř.), že žalovaný dal žalobci dne 17.2.1998 výpověď z pracovního poměru, na
základě které měl pracovní poměr účastníků skončit dnem 30.4.1998. Na návrh
žalobce bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17.9.1999 č.j. 8 C
94/98-27, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2000 č.j. 54
Co 8/2000-63 určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Žalobce dopisem ze dne 17.3.1998 žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8
C 94/98 byla žalobci přiznána náhrada mzdy za dobu od 1.5. do 31.10.1998; při
jednání konaném v průběhu tohoto řízení dne 25.5.1999 žalovaný (jeho zástupce)
\"s ohledem na preferování mimosoudní dohody\" navrhl žalobci \"vyplacení
šestiměsíční náhrady mzdy s tím, že by jeho pracovní poměr trval a že by mu od
června 1999 byla přidělována práce\", a žalobce (jeho zástupce) \"smírný návrh
\" žalovaného nepřijal.
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním
neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr
trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato
náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu
zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru (§ 61 odst.1 zákoníku práce).
Rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo jiným zákonem stanoveným způsobem je
neplatné, jen jestliže jeho neplatnost byla určena pravomocným soudním
rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997).
Náhrada mzdy poskytovaná podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce je
důsledkem neplnění povinností zaměstnavatele, který je povinen přidělovat
zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho dále zaměstnával, práci podle ustanovení
§ 35 odst.1 písm.a) zákoníku práce v souladu s pracovní smlouvou. Zaměstnanec
má nárok na tuto náhradu mzdy, jen jestliže je schopen a ochoten práci v
souladu s pracovní smlouvou vykonávat; není-li schopen tuto práci konat
(například pro nemoc nebo pro jinou překážku v práci), nelze mu za tuto dobu
poskytnout náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce (srov.
například právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne
22.12.1969 sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a v Závěrech ze semináře uspořádaného dne
19.6.1975 k některým ustanovením zákoníku práce změněným nebo doplněným
ustanoveními zákona č. 20/1975 Sb., uveřejněných pod č. 51 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975). Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §
61 odst.1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec
nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §
35 odst.1 písm.a) zákoníku práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle
pracovní smlouvy a kterou byl schopen a ochoten pro zaměstnavatele konat.
Zaměstnanec, který oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, má po neplatném rozvázání pracovního poměru nárok na náhradu mzdy
- jak vyplývá z ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce - jen do doby, než mu
zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru. Zaměstnavatel, který z důvodu rozvázání pracovního poměru
přestal zaměstnanci přidělovat práci, umožní zaměstnanci pokračovat v práci,
jestliže mu ještě za trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru
oznámí (výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené
vůli), že mu znovu bude v souladu s pracovní smlouvou až do skončení sporu o
platnost rozvázání pracovního poměru přidělovat práci (tj. práci, kterou má
zaměstnanec pro něj konat podle pracovní smlouvy) a jestliže tak v případě, že
zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní. Případná nabídka
zaměstnavatele, že bude zaměstnanci až do skončení sporu o neplatnost rozvázání
pracovního poměru, popřípadě též v době pozdější, bude-li pracovní poměr dále
trvat, přidělovat jinou práci, představuje návrh na změnu obsahu pracovní
smlouvy (§ 36 odst.1 zákoníku práce); takovým návrhem zaměstnavatel neumožňuje
bez dalšího zaměstnanci pokračovat v práci a nemá tedy z hlediska ustanovení §
61 odst.1 věty druhé zákoníku práce žádný význam, jestliže jej zaměstnanec
(lhostejno z jakých důvodů) nepřijal.
Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada
mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě
mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec
nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl
zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku
dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil (§ 61 odst.2 zákoníku práce).
Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo
nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce, jsou
zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v
místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z
hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce
(například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska
daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro
výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště
zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně
dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro
zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné
obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci,
která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je
sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance
výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za
vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet.
Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku
práce může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností
případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného
zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než
by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou
povinnost přidělovat mu tuto práci.
Ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce spojuje možnost snížení, popřípadě
nepřiznání další náhrady mzdy (náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců) s
tím, že zaměstnanec byl zaměstnán u jiného zaměstnavatele nebo že se bez
vážných důvodů do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil. Jestliže zaměstnanec
nepřijal nabídku zaměstnavatele, aby u něj konal nejméně do skončení sporu o
neplatnost rozvázání pracovního poměru jinou práci, než ke které se zavázal
podle pracovní smlouvy, nevyplývají z toho žádné pro zaměstnance nepříznivé
následky.
V projednávané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že
žalobce se \"nesnažil získat finanční prostředky výdělečnou činností, ačkoliv
mu to bylo žalovaným umožněno\", neboť nepřistoupil na nabídku přidělování
práce, kterou mu žalovaný učinil v návrhu na \"smírné řešení sporu\" při
jednání u soudu dne 25.5.1999. S těmito závěry nelze souhlasit.
Nabízel-li žalovaný žalobci při jednání u soudu dne 25.5.1999, že mu bude od
června 1999 přidělovat práci, mohla mít tato nabídka - jak vyplývá z výše
uvedeného - právní význam jen tehdy, jestliže směřovala k přidělování práce,
kterou se žalobce zavázal konat pro žalovaného podle pracovní smlouvy, a to
alespoň do doby, než bude pravomocně skončen u soudu jejich spor o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.2.1998, a jestliže nebyla vázána na
splnění dalších podmínek ze strany žalobce. Pouze v takovém případě bylo možné
dovodit, že žalovaný umožnil za trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního
poměru žalobci pokračovat v práci a že mu proto není povinen nadále platit
náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 věty druhé zákoníku práce.
Z návrhu na \"smírné řešení sporu\", který žalovaný učinil při jednání u soudu
dne 25.5.1999, vyplývá, že přidělování práce žalobci od června 1999 bylo
žalobci nabídnuto v souvislosti s návrhem na vyřešení dalších mezi účastníky
sporných otázek, zejména nároku žalobce na náhradu mzdy. Nebylo proto možné
dovodit, že by žalovaný nabízel žalobci další přidělování práce \"bez dalších
podmínek\" a že by tedy žalovaný byl ochoten (připraven) přidělovat žalobci
práci i tehdy, kdyby žalobce na jeho jiné návrhy nepřistoupil. Z nabídky navíc
nebylo zřejmé, zda směřovala k přidělování práce, kterou se žalobce zavázal
vykonávat podle pracovní smlouvy, nebo jiné práce. Kdyby byla žalobci nabízela
jiná práce, neměl - jak uvedeno již výše - povinnost takovou nabídku přijmout a
z jejího odmítnutí nelze dovozovat žádné pro žalobce nepříznivé závěry.
Odvolacímu soudu (a soudu prvního stupně) je třeba dále vytknout, že uvedenou
nabídku žalovaného na přidělování práce uvažovaly při posouzení věci podle
ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce, ačkoliv mohla mít význam pouze z
hlediska aplikace ustanovení § 61 odst.1 věty druhé zákoníku práce. Při
rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2
zákoníku práce je totiž významné, zda byl žalobce v době trvání sporu o
neplatnost rozvázání pracovního poměru účastníků zaměstnán u jiného
zaměstnavatele než u žalovaného nebo z jakého důvodu se nezapojil do práce u
jiného zaměstnavatele. Soudy se věcí - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků
- z tohoto pohledu nezabývaly; závěr o tom, že od června 1999 nemůže být
žalobci náhrada mzdy přiznána podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce,
proto nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto
(s výjimkou nenapadeného výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v části, v níž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 885.246,-
Kč s příslušenstvím) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil
žalobci 885.246,- Kč s příslušenstvím, neboť tato část nároku žalobce nebyla
předmětem dovolacího řízení) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Ljubomír
Drápal,v.r.
předseda senátu