21 Cdo 1111/2001

21 Cdo 1111/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce JUDr. A. J., advokáta, jako správce konkursní podstaty C., akciová

společnost v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. H.,

zastoupeného advokátem, o 1.029.201,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 118/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2000 č.j. 39 Co 321/99-201, takto:

Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým se mění rozsudek soudu

prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 980.134,- Kč

se 17% úrokem z prodlení z částky 1.024.051,- Kč od 28. 5. 1995 do zaplacení, a

ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalobce C., akciová společnost se sídlem, se domáhal, aby žalovanému

bylo uloženo zaplatit mu 1.029.201,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 27. 3. 1995

do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán

jako vedoucí sekce – referátu 1012 v obchodní skupině 1000. V průběhu roku 1992

uzavřel žalobce se společností T., š.p., celkem 23 kupních smluv na dodávky

bavlněných lůžkových textilií v celkové nákupní ceně 15.607.680,- Kč, a v

návaznosti na tyto dodávky „měl nasmlouvánu realizaci dodávek tohoto zboží ve

franco cenách v úhrnné výši 16.636.881,- Kč“. Žalovaný „ve snaze získat pro

sebe obchodní síť žalobce“ uzavřené kupní smlouvy „stornoval“, v důsledku jeho

jednání přestali zahraniční zástupci při objednávání výrobků T. š.p. jednat se

žalobcem a navazovali obchodní kontakty s firmou B. s.r.o., jejímž jediným

zakladatelem, společníkem a statutárním orgánem byl žalovaný, případně se

samotným výrobcem T. š.p. přímo. V důsledku jednání žalovaného došlo na straně

žalobce ke škodě ve výši 1.029.201,- Kč spočívající v rozdílu mezi kupní cenou,

za niž bylo zboží nakoupeno, a franco cenami, za které mělo být realizováno.

Žalobce je přesvědčen, že uvedená škoda spočívající v ušlém zisku mu náleží v

celém rozsahu, neboť žalovaný úmyslně zrušil kupní smlouvy, aby v nově

sjednaných kupních smlouvách nastoupila na místo žalobce jeho firma B. s.r.o.,

popřípadě přímo T. š.p. jako prodávající.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27.11.1996 č.j. 9 C 118/95-52

žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě

nákladů řízení 30.020,- Kč na účet advokáta JUDr. K. R. Dospěl k závěru, že

žalobce neprokázal splnění předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu

způsobenou zaměstnavateli ve smyslu ustanovení § 172 zák. práce, neboť – i když

nebylo prokázáno, „že dokumentace k těmto 23 obchod. případům zmizela vinou

žalovaného“ – bylo prokázáno, že stornování 23 smluv provedl T. š.p. a žalovaný

„toto musel akceptovat“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 1997

č.j. 39 Co 312/97-73 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že odůvodnění jeho

rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a uložil mu, aby po doplnění řízení po stránce

skutkové ve věci znovu rozhodl.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 17. 12. 1998 č.j. 9 C

118/95-149 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 43.917,- Kč s úrokem z

prodlení 17% od 27. 3. 1995 do zaplacení, ohledně částky 980.134,- Kč se 17%

úrokem od 27. 3. 1995 do zaplacení žalobu zamítl, řízení o částce 5.150,- Kč se

17% úrokem od 27. 3. 1995 do zaplacení zastavil a rozhodl, že žalobce je

povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 93.202,- Kč na účet

advokáta JUDr. K. R. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že „mezi jednáním

žalovaného, které spočívalo ve vyznačení stornování zakázek, a vznikem škody

není stav příčiny a následku“. Vycházel ze zjištění, že pokyn obchodnímu

referátu žalovaného ke stornování všech 23 zakázek dali představitelé š.p. T.,

bavlnářské závody R. Podle názoru soudu prvního stupně však žalovaný porušil

povinnosti dané pracovní smlouvou, neboť vědomě neupozornil vedoucího

zaměstnance na hrozící škodu; kdyby tuto povinnost splnil, mohl žalobce

zajistit zakázky výrobky jiného podniku. Proto žalovanému uložil, aby podle

ustanovení § 175 zák. práce zaplatil žalobci na náhradě škody trojnásobek svého

průměrného hrubého měsíčního výdělku.

K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2000

č.j. 39 Co 321/99-201 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve

věci samé ohledně částky 43.917,- Kč a v zamítavém výroku ohledně úroků z

prodlení z částky 980.134,- Kč ve výši 17% za dobu od 27. 3. 1995 do 27. 5.

1995 potvrdil, a v zamítavém výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního

stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 980.134,- Kč se 17%

úrokem z prodlení z částky 1.024.051,- Kč od 28. 5. 1995 do zaplacení, ohledně

úroků z prodlení z částky 43.917,- Kč za dobu od 27. 3. 1995 do 27. 5. 1995

žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě

nákladů řízení před soudem prvního stupně 183.464,- Kč a na náhradě nákladů

odvolacího řízení 29.187,50 Kč „na účet JUDr. J. K., advokáta“. Po doplnění

řízení obžalobou „podanou dne 23. 8. 1999 Obvodním státním zastupitelstvím pro

Prahu 4 v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T

136/99“ a fakturami vystavenými státním podnikem T. („ze kterých zjistil, že

mezi jmenovaným státním podnikem a žalobcem probíhal obchodní styk po únoru

1993“) dospěl k závěru, že „není pochyb a bylo prokázáno, že žalobce nemohl

realizovat smlouvy pro úmyslné jednání žalovaného, který v době, kdy byl jeho

zaměstnancem, stornoval 23 smluv, neboť se tak dohodl, jak sám uvedl ve své

výpovědi, s podnikem T.“. Odvolací soud dovodil, že žalovaný tím porušil

povinnost při plnění pracovních úkolů „s úmyslem realizovat zakázky přes svoji

firmu B.“ a žalobci tímto jednáním ušel majetkový prospěch vyčíslený obchodním

rozpětím. Podle názoru odvolacího soudu žalovaný nebyl oprávněn smlouvy

stornovat, „byť měl k tomu příkaz od podniku T. (jedné ze smluvních stran)“.

„Úmyslné zavinění žalovaného“, které je podle názoru odvolacího soudu dáno

okolností, že „důvodem ke stornování smlouvy bylo, aby sám získal obchodní

případy, musí podle § 179 odst. 3 zák. práce vést k povinnosti žalovaného

nahradit žalobci i jinou škodu (ušlý zisk)“.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v části, kterou se mění

rozsudek soudu prvního stupně“, žalovaný namítá, že odvolací soud se svým

závěrem odchýlil od skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, aniž

opakoval důkazy, z nichž rozhodnutí soudu prvního stupně vycházelo. Při

hodnocení důkazů se nevypořádal ani s ostatními důkazy, které byly provedeny, a

jeho rozhodnutí tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné

části oporu v provedeném dokazování. Svůj závěr o tom, že žalovaný porušil své

povinnosti při plnění pracovních úkolů tím, že měl stornovat 23 smluv, odvolací

soud staví na jediné větě vytržené z celé výpovědi žalovaného. Přitom nehodnotí

výpovědi svědků Ž, O., i písemné prohlášení zaměstnankyně K., či dopis ředitele

T. š.p. ze dne 31. 3. 1994, z nichž vyplývá, že ke stornování smluv ze strany

T. š.p. došlo nezávisle na vůli žalovaného. V souvislosti s výkladem pojmu

„stornovat“ spočívá rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru dovolatele na

nesprávném právním posouzení věci, neboť jej nechápe jako jednostranný úkon,

ale jako jakýsi návrh, s nímž žalovaný mohl dále nakládat. Přehlédl však, že

jde o jednostranný právní úkon, s nímž zákon spojuje právní následky, a projevu

druhé strany již není zapotřebí. Vůbec se již odvolací soud nezabýval úvahou,

zda odstoupení od smlouvy (její stornování) bylo platné či neplatné. V této

souvislosti neobsahuje rozhodnutí žádné závěry o tom, jaká povinnost žalovaného

při plnění pracovních úkolů měla být stornováním smluv porušena. Závěr, že

důvodem ke stornování smluv bylo, aby žalovaný sám převzal obchodní případy,

nemá oporu v provedeném dokazování, neboť žádné faktury firmy B. s.r.o. nebyly

předloženy, naopak z důkazů vyplývá, že stornované případy realizoval T. š.p. sám svým jménem. Z rozhodnutí rovněž není zřejmé, o jaké skutečnosti opřel

odvolací soud své zjištění o vzniku škody ve výši 1.024.051,- Kč, a v tomto

směru se odchýlil při hodnocení důkazů od závěrů soudu prvního stupně, aniž by

nějaké důkazy opakoval či doplnil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že

uzavření smlouvy bylo prokázáno pouze v případě zakázek č. 4253, 4254, 4332,

4433, 4255, 4345, 4365, zatímco u zakázek č. 4414, 4415,4417,4436, 4438 byla

přijetí smluv pouze vyhotovena, ale nikoliv odeslána, v případě zakázky č. 4394

není doložena ani objednávka zákazníka, v případě zakázek č. 4392, 4393, 4402,

4403, 4404, 4406, 4416, 4418, 4436 a 4438 nebyla přijetí smluv ani vystavena,

takže ve všech těchto případech proto nelze mluvit o uzavřených smlouvách a ani

o ušlém zisku způsobeném tím, že tyto neexistující smlouvy nemohly být

realizovány. Při zjištění škody nevzal odvolací soud v úvahu též skutečnost, že

v některých případech byla uzavřena s podnikem T. š.p. smlouva na menší

množství zboží, než bylo objednáno, což by se mělo projevit i ve výši škody, a

nezabýval se ani otázkou zda stornování smluv se žalobcem bylo oprávněné nebo

neoprávněné; v případě, jestliže bylo neoprávněné mohl žalobce nadále trvat na

plnění ze smluv, popřípadě požadovat náhradu škody po T. š.p.

V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského obchodního soudu v

Praze ze dne 16. 8. 2000 č.j. 80 K 53/99-69 na majetek žalobce C., a.s.,

prohlášen konkurs; dnem, kterým nastaly účinky prohlášení konkursu (16. 8.

2000), došlo k přerušení tohoto řízení. Po zjištění (po výzvě učiněné Nejvyšším

soudem ČR), že „správce konkursní podstaty nenavrhuje, aby v řízení bylo

pokračováno“, že však návrh na pokračování v řízení podal dne 25. 6. 2002

žalovaný, pokračoval Nejvyšší soud České republiky v řízení podle ustanovení §

14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění

pozdějších předpisů, s tím, že ustanovený konkursní správce JUDr. A. J., se

stává účastníkem řízení místo úpadce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté

věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 –

dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I., bod 17 zákona č. 30/2000

Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po té, co zjistil, že zástupce

žalovaného převzal rozsudek odvolacího soudu dne 27. 4. 2000 (účinky doručení

podle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř. nenastaly, neboť zástupce žalovaného se v

době doručování dne 18. 4. 2000 v místě bydliště nezdržoval), a že tedy

dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno k poštovní

přepravě dne 26. 5. 2000 v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po zjištění,

že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm a)

o.s.ř. dovolání přípustné, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek bez

nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že

dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k

tomu, že k událostem, z nichž je odvozován vznik škody, došlo počátkem roku

1993 – podle ustanovení zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění

účinném do 31. 5. 1994 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994

Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění

pozdějších předpisů) – dále jen „zák.práce“.

Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce pracovník (zaměstnanec)

odpovídá organizaci (zaměstnavateli) za škodu, kterou jí způsobil zaviněným

porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s

ním. Organizace (zaměstnavatel) je povinen prokázat pracovníkovo

(zaměstnancovo) zavinění s výjimkou případů uvedených v § 176 a 178 (§ 172

odst. 3 zák. práce).

Podle ustanovení § 179 odst. 1 zák. práce pracovník (zaměstnanec),

který odpovídá za škodu podle § 172, je povinen nahradit organizaci

(zaměstnavateli) skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní

uvedením v předešlý stav. Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí

přesáhnout u jednotlivého pracovníka (zaměstnance) částku rovnající se

trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým

způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti,

kterou si sám přivodil, nebo po zneužití jiných omamných prostředků (§ 179

odst. 2 zák. práce). Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může organizace

(zaměstnavatel) požadovat náhradu i jiné škody (§ 179 odst. 3 zák. práce).

Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §

172 odst. 1 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou

při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním zaviněným porušením

pracovních povinností skutečně způsobil. Předpokladem pro vznik odpovědnosti

zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení je tedy porušení povinnosti

zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a

vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance.

Odvolací soud v posuzovaném případě dovodil, že žalobce porušil svou

povinnost při plnění pracovních úkolů tím, že „stornoval 23 smluv“, neboť „v

rozporu s vůlí svého zaměstnavatele“ přistoupil na „příkaz od podniku T.“, a že

svou povinnost porušil úmyslně, protože „důvodem ke stornování smlouvy bylo,

aby sám získal obchodní případy“.

Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci

právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou popř. (důsledně vzato)

pokyny vedoucích zaměstnanců, kteří jsou oprávněni na jednotlivých stupních

řízení stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat,

řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny.

Protiprávnost na straně zaměstnance je objektivně existující rozpor mezi

určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní

povinností (stanoveným pravidlem chování). Protiprávnost je objektivním stavem,

který je nebo není dán, který může a nemusí být způsoben zaviněním zaměstnance,

jeho existence sama o sobě – jinak řečeno – není závislá na subjektivním vztahu

zaměstnance ke svému chování, které se příčí stanoveným pravidlům chování a k

následkům tohoto chování – škodě. Odvolací soud dospívá k závěru, že žalovaný

porušil svou právní povinnost tím, že „stornoval 23 smluv“, aniž objasnil,

jakou faktickou (skutkovou) a právní situaci zmíněné „stornování“ zahrnuje, se

kterým právem stanoveným pravidlem chování je zjištěný postup žalovaného v

rozporu a jakými úvahami se řídil, dovodil-li, že „důvodem ke stornování

smlouvy bylo, aby sám získal obchodní případy“. Neuvádí rovněž, z čeho vycházel

při svém závěru, že „majetkový prospěch vyčíslený obchodním rozpětím“ (souhrnem

obchodního rozpětí ve 23 obchodních případech) ušel žalobci právě v příčinné

souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného; odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu v tomto směru naprosto nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z ustanovení §

211 a § 157 odst. 2 o.s.ř. Uvedený závěr odvolacího soudu proto nemohl být v

dovolacím řízení pro nedostatek důvodů přezkoumán.

Rozsudek odvolacího soudu je rovněž postižen i jinou vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.].

Při vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu musí být - jak uvedeno

výše - splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu současně; je proto

nezbytné, aby také ve vztahu ke každé jednotlivé škodě byly splněny předpoklady

vzniku odpovědnosti za škodu, tedy vznik škody, porušení povinnosti, příčinná

souvislost mezi vznikem škody a tímto porušením povinnosti a zavinění

zaměstnance. Již z toho vyplývá, že škoda ve smyslu ustanovení § 172 a 179 zák.

práce nemůže být pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností

zaměstnance, ale že škoda v tomto smyslu je vždy jen tou majetkovou újmou,

která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností a s tímto

porušením pracovních povinností je v bezprostřední příčinné souvislosti. I když

v posuzované věci mělo být 23 zakázek společnosti T., B. z., š.p., „stornováno“

dne 25. 1. 1993 „na výslovný příkaz“ tohoto podniku, jednalo se o obchodní

případy zpracovávané jednotlivě „v průběhu roku 1992“. Proto bylo třeba

přihlédnout k tomu, že se mohly naplňovat odchylně i předpoklady odpovědnosti

žalovaného za případnou škodu, a jejich splnění tudíž příslušelo zkoumat v

každém případě zvlášť; právě s ohledem na tuto situaci, která v řízení vyšla

najevo (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), měly být zjišťovány okolnosti rozhodné pro

posouzení věci z tohoto hlediska. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího

soudu není správný rovněž proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky k této

vadě ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o.s.ř. přihlédl, i když nebyla

dovolatelem uplatněna.

Protože měnící výrok rozsudku odvolacího soudu není správný, Nejvyšší

soud České republiky toto rozhodnutí, jakož i akcesorická rozhodnutí o

nákladech řízení, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí

o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího

řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. srpna

2002

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda

senátu