21 Cdo 1116/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce MASNA Příbram, spol. s r.o. se sídlem v Příbrami, Jinecká
č. 315, IČO 61675393, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se
sídlem ve Zbečně, Na Riviéře č. 123, proti žalovanému J. J., zastoupenému Mgr.
Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami I, Pražská č. 140, o
1.400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1702/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2013 č.j. 14 Cmo 219/2012-295, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 10. února 2012 č.j. 13 Cm 1702/2007-260 (s výjimkou výroku
o zastavení řízení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne
21.9.2007 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.400.000,- Kč a "penále z
prodlení" ve výši 0,026% z částky 1.400.000,- Kč denně od 14.4.2006 do
zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který u něho působil jako
generální ředitel a jednatel společnosti, vydal dne 5.4.2006 mzdové účtárně
pokyn, aby mu vyplatila 1.000.000,- Kč jako nedoplatek mzdy za dobu od 1.7.2002
do 28.2.2004, čímž "překročil svou pravomoc a kompetence". Žalovaný sice
výplatu této částky "opírá o ustanovení manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000",
podle které měl nárok na mzdu ve výši 50.000,- Kč měsíčně, avšak manažerská
smlouva "byla další smlouvou anulována". Žalobce dovozuje, že vyplacením částky
1.000.000,- Kč jednak došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení, jednak tím
žalobci vznikla "další následná škoda ve výši 400.000,- Kč jako úhrada
povinných odvodů (zdravotní a sociální pojištění, daň ze mzdy)".
Žalovaný potvrdil, že mu na základě "pokynu ze dne 5.4.2006" žalobce vyplatil
1.000.000,- Kč a že "z této částky byly společností řádně provedeny povinné
odvody". Podle manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000 měl žalovaný stanovenou
mzdu ve výši 50.000,- Kč měsíčně a manažerská smlouva nebyla "ničím a nikým
zrušena".
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.2.2008 č.j. 13 Cm
1702/2007-92 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení 68.922,95 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Soldáta. Z
provedených důkazů zjistil, že žalovaný, jenž byl společníkem a jednatelem
žalobce, byl jmenován do funkce generálního ředitele společnosti, kterou
vykonával až do 30.9.2006, že mezi účastníky byla uzavřena dne 6.11.2000
pracovní smlouva a dne 15.11.2000 manažerská smlouva, v nichž byla sjednána
"základní mzda" ve výši 50.000,- Kč měsíčně, že žalovaný dal v listině označené
jako "sdělení pro mzdovou účtárnu" dne 5.4.2006 pokyn, aby mu společnost
vyplatila 1.000.000,- Kč jako nedoplatek mzdy za dobu od 1.7.2002 do 28.2.2004,
který byl proveden, a že žalobce z tohoto důvodu "odvedl na zdravotní a
sociální pojištění a daň ze mzdy" částku 400.000,- Kč. Při právním posouzení
věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl platně jmenován
generálním ředitelem společnosti, že výkon funkce jednatele nebyl "totožný s
výkonem funkce ředitele společnosti", že účastníci si byli vědomi závazků z
manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000 a že žalobce "výplatu doplatku mzdy z
manažerské smlouvy" pro žalovaného (stejně jako pro dalšího jednatele Ing. H.)
akceptoval. I když bylo výplatou nedoplatku mzdy plněno na promlčený dluh,
žalovaný se tím bezdůvodně neobohatil a neobstojí ani názor žalobce o tom, že
by žalovaný jako jednatel "porušil své povinnosti vyplývající z ustanovení §
194 odst.5 obchodního zákoníku, neboť nepostupoval s péčí řádného hospodáře".
Podle soudu prvního stupně byla částka 1.000.000,- Kč vyplacena žalovanému "po
právu a není dán právní důvod k jejímu vrácení" a ani k nahrazení další částky
400.000,- Kč.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16.6.2009 č.j. 14 Cmo
267/2008-113 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.950,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Jana Soldáta. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný působil
u žalobce ve "dvou odlišných právních vztazích", z nichž se řídí výkon funkce
generálního ředitele společnosti zákoníkem práce a výkon funkce jednatele
obchodním zákoníkem, že "smlouva zakládající pracovněprávní vztah může být
jedině úplatná", zatímco výkon funkce jednatele "může být i neúplatný", a že
"smlouva o výkonu funkce jednatele nemůže nahradit smlouvu o vzniku a stanovení
mzdy v pracovněprávním vztahu". Za porušení povinnosti jednatele postupovat s
řádnou péčí nelze podle názoru odvolacího soudu považovat pokyn, který dá
jednatel "k vyplacení doplatku na mzdě, na který má žalovaný podle smlouvy
nárok", a to ani tehdy, byl-li nárok na mzdu již promlčen; žalovaný navíc
uváděl, že "takový pokyn spadal do působnosti generálního ředitele", a pak by o
"odpovědnost jednatele podle ustanovení § 194 odst.5 ve spojení s ustanovením §
135 odst.2 obchodního zákoníku vůbec nešlo".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 16.12.2010
č.j. 21 Cdo 4028/2009-130 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Připomněl, že podle ustálené judikatury soudů
činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným (jednatele) fyzická
osoba nevykonává v pracovním poměru a že v pracovním poměru (nebo jiném
pracovněprávním vztahu) není přípustné ani zastávat samotnou funkci jednatele
společnosti s ručením omezeným, ani vykonávat v jiné funkci činnosti, které
náleží do působnosti jednatele ve společnosti s ručením omezeným. Kdyby náplní
činnosti žalovaného ve funkci generálního ředitele byla stejná činnost, kterou
žalovaný vykonával (měl vykonávat) jako jednatel, dovolací soud uzavřel, že
jmenováním žalovaného do funkce generálního ředitele nebyl platně založen mezi
účastníky pracovní poměr a že žalovaný proto nemohl mít vůči žalobci nárok na
mzdu nebo jinou odměnu za práci. Vzhledem k tomu, že žalovaný (jako jednatel
žalobce) - jak dále vyplývá z ustálené judikatury soudů - nemohl vůči sobě
(jako zaměstnanci) učinit v pracovněprávních vztazích z důvodu střetu zájmů
žádný platný pracovněprávní úkon, a tedy ani nemohl dát platný pokyn k
vyplacení dlužné mzdy.
Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 10.2.2012 č.j. 13 Cm
1702/2007-260 zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení o 50.000,- Kč s
příslušenstvím, žalobu o dalších 1.350.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
90.158,- Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Holé. Po provedení dalších důkazů
soud prvního stupně dovodil, že "výkon funkce generálního ředitele společnosti
žalobce byl odlišný od výkonu funkce jednatele", a to "především z výpovědi
svědka J. P.", který se "k činnosti, a to každodenní činnosti, žalovaného ve
společnosti podrobně vyjádřil, včetně jeho postavení ve vztahu k výrobnímu
úseku", o němž se svědek (jako ředitel výrobního úseku) "vyjádřil tak, že ve
firmě pokud jde o výrobní úsek nebylo kvalifikovanější osoby"; přehled
organizačních schémat, v nichž je uvedeno postavení žalovaného jako generálního
ředitele, podle soudu prvního stupně nemá "na posouzení faktické náplně práce
žalovaného u žalobce vliv". Vzhledem k tomu, že na pokynu k vyplacení mzdy
žalovanému je kromě podpisu žalovaného obsažen také podpis dalšího jednatele
Ing. T. H., nečiní "podpis žalovaného vůči sobě tento pokyn jako neplatný
právní úkon". Soud prvního stupně uzavřel, že "na straně žalovaného nedošlo
vyplacením částky 1.000.000,- Kč k porušení povinnosti vyplývající z ustanovení
§ 194 odst.5 obchodního zákoníku" a že žaloba proto není důvodná.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8.10.2013 č.j. 14 Cmo
219/2012-295 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním
nenapadeného výroku o zastavení řízení) a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 33.880,- Kč k rukám
advokátky Mgr. Veroniky Holé. Odvolací soud nejprve zdůraznil, že vycházel z
právního názoru dovolacího soudu, a posléze dovodil, že činnosti žalovaného
jako generálního ředitele společnosti a jednatele "byly rozdílné" a že uvedený
závěr má oporu ve skutkových zjištěních učiněných z výpovědí Ing. T. H.a J. P.
Podle odvolacího soudu se považuje za obchodní vedení společnosti "organizace a
řízení podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o
provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení
účetnictví apod.", a "činnosti vykonávané žalovaným jako např. vývoj výrobků,
dodržování technických postupů, tvorba norem a zpracování metodiky výroby nelze
podřadit pod obchodní vedení". Námitku žalobce o tom, že ve jmenování
žalovaného do funkce generálního ředitele na období od 21.3.2001 do 31.12.2005
je výslovně uvedeno, že jde o jmenování v rámci "obchodního vedení
společnosti", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že uvedená formulace znamená
pouze to, že "jmenování do funkce generálního ředitele náleží podle čl. 8
společenské smlouvy do působnosti jednatelů a ve smyslu § 134 obchodního
zákoníku spadá do obchodního vedení jednatelů (Z. M. a Ing. T. H.), kteří
žalovaného do funkce generálního ředitele tímto jmenovali". Vzhledem k tomu, že
pokyn k vyplacení dlužné mzdy žalovanému podepsal kromě žalovaného též další
jednatel Ing. T. H. a že podle zapsaného způsobu jednání v obchodním rejstříku
mohli jednat jednatelé každý samostatně, nemá žalobce právo na požadované
plnění.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že judikatura soudů vymezuje obchodní vedení společnosti jako "řízení
společnosti, zejména organizování její podnikatelské činnosti, včetně
rozhodování o podnikatelských záměrech", popřípadě jako "organizaci a řízení
podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních
záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví apod.,
jakož i rozhodování o podnikatelských záměrech", a že soudy v projednávané věci
"interpretovaly obsah obchodního vedení společnosti v rozporu s touto
judikaturou". U vedoucích zaměstnanců podle názoru žalobce "nelze výslovně
postihnout hranici mezi obchodním vedením společnosti vykonávaným tímto
zaměstnancem z pozice statutárního orgánu a činností, kterou by mohl tento
vedoucí zaměstnanec vykonávat v pracovním poměru" a "obsah obchodního vedení
společnosti je třeba vždy interpretovat v závislosti na vnitřních potřebách a
vnitřním uspořádání konkrétní společnosti". Činnosti vykonávané žalovaným,
které soudy nepodřadily pod obchodní vedení společnosti, je třeba ve vnitřních
poměrech žalobce pokládat za obchodní vedení společnosti, neboť "zapojení
žalovaného do rozhodování o tom, jaké výrobky bude žalobce produkovat, a dohled
nad tím, aby byly dodržovány technické postupy jejich výroby" je třeba hodnotit
"jako organizaci a řízení podniku, řízení zaměstnanců a rozhodování o
provozních záležitostech". Žalobce dále vytýká odvolacímu soudu, že ohledně
podpisu Ing. T. H. na pokynu k vyplacení dlužné mzdy nezkoumal, za jakých
okolností a z jakého důvodu pokyn k výplatě mzdy podepsal, a že Ing. T. H. byl
vyslechnut jako svědek, ačkoliv jako jednatel společnosti měl být správně
vyslechnut jako účastník řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil
napadený rozsudek tak, že se žalobě vyhovuje, popřípadě aby rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě,
shledá-li je přípustným, zamítl. Podle žalovaného bylo v řízení prokázáno, že u
žalobce vykonával vedle "činnosti řídící rovněž činnost odbornou v oblasti
výroby" a že ještě dříve, než se stal jednatelem a generálním ředitelem,
působil u žalobce jako obchodní a výrobní koordinátor. Vzhledem k tomu, že
činnost žalovaného "v rámci pracovního poměru byla zejména odborná, související
s předmětem podnikání žalobce, která byla zcela specifická a vyžadovala
zvláštní znalosti a dovednosti žalovaného v daném oboru (tvorba nových norem,
osobní podíl na vývoji výrobků), odlišovala se od náplně činnosti jednatele
společnosti", která "představovala zejména činnost řídící a manažerskou". Pokyn
k výplatě dlužné mzdy žalovanému je platným právním úkonem, neboť ho podepsal
kromě žalobce také jednatel Ing. T. H.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době
projednat a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), neboť
řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl.
II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že
žalovaný, který pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 6.11.2000
jako "obchodní a výrobní koordinátor", byl ode dne 15.11.2000 jmenován do
funkce generálního ředitele, kterou zastával až do dne 30.9.2006, jímž byl na
základě dohody "o ukončení funkce generálního ředitele společnosti a výplatě
odchodného" ze dne 14.9.2006 rozvázán pracovní poměr účastníků; pracovní místo
"obchodní a výrobní koordinátor" bylo zrušeno dnem 15.11.2000. V souvislosti se
jmenováním do funkce generálního ředitele žalovaný uzavřel se žalobcem dne
15.11.2000 manažerskou smlouvu, v níž se žalovaný (mimo jiné) zavázal
"zabezpečovat plnění úkolů vyplývajících pro manažera společnosti z platných
zákonů, stanov, resp. společenských smluv společnosti v rozsahu předmětu
podnikání a dalších obecně závazných předpisů" a "řídit se organizačním řádem
společnosti a rozhodnutími jejich statutárních orgánů". Žalovaný byl jednatelem
žalobce v době od 19.1.2001 do 23.3.2007, jako generální ředitel schválil
pracovní řád účinný od 1.5.2002 a v době od 1.3.2001 do 10.7.2007 byl zapsán (v
živnostenském rejstříku) jako odpovědný zástupce žalobce pro předmět podnikání
řeznictví a uzenářství.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí ve sporu významné (mimo jiné) vyřešení
právní otázky, zda žalovaný působil v době od 1.7.2002 do 28.2.2004, za niž po
něm žalobce požaduje vrácení mzdy, u žalobce na základě platného pracovního
poměru (pracovněprávního vztahu). Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil
jinak, než jak je posuzována podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je
podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s přihlédnutím k době,
kdy byl žalovaný jmenován generálním ředitelem - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970
Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č.
52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb.,
č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č.
225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb. a čl. I bodu 36 zákona č. 155/2000 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 (dále též jen "zák. práce").
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. §
27 odst.2 zák. práce), v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě
stanovami nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo společenských
organizací také volbou (srov. § 27 odst.3 zák. práce) a u vedoucích zaměstnanců
jmenovaných podle zvláštních předpisů, popřípadě podle stanov společenských
organizací, do funkce orgánem nadřízeným organizaci, v níž má pracovník svou
funkci vykonávat, a u vedoucích pracovníků, které do funkce jmenuje vedoucí
organizace, rovněž jmenováním (srov. § 27 odst.4 zák. práce). Je-li jmenován do
funkce ten, kdo je již zaměstnancem zaměstnavatele, dochází jmenováním ke změně
pracovního poměru (v rozsahu, v jakém byl jmenováním dotčen původní pracovní
poměr).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) - jak dovolací soud uvedl
již ve svém předchozím rozsudku ze dne 16.12.2010 č.j. 21 Cdo 4028/2009-130 -
činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická
osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce
statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29
odst.l písm.a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven
pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha společnosti s ručením
omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost
vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní
pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti
statutárního orgánu. Protože náplní pracovněprávního vztahu nemůže být výkon
činnosti statutárního orgánu, není v pracovním poměru (nebo jiném
pracovněprávním vztahu) přípustné ani zastávat samotnou funkci jednatele
společnosti s ručením omezeným, ani vykonávat v jiné funkci činnosti, které
náleží k působnosti jednatele ve společnosti s ručením omezeným.
Činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným spočívá jednak v
tom, že činí (vůči jiným osobám) právní úkony společnosti, jednak provádí
(dovnitř společnosti) rozhodování, řízení a obchodní vedení společnosti.
Uvedené činnosti statutárního orgánu není - jak uvedeno výše - přípustné (zcela
nebo jen zčásti) vykonávat v pracovním poměru (nebo jiném pracovněprávním
vztahu).
V projednávané věci je nepochybné, že žalovaný, který byl ode dne 15.11.2000
jmenován do funkce generálního ředitele, byl ode dne 19.1.2001 také jednatelem
žalobce a že "souběh" těchto funkcí trval až do 30.9.2006. V manažerské smlouvě
ze dne 15.11.2000 bylo mimo jiné uvedeno, že žalovaný je povinen "zabezpečovat
plnění úkolů vyplývajících pro manažera společnosti z platných zákonů, stanov,
resp. společenských smluv společnosti v rozsahu předmětu podnikání a dalších
obecně závazných předpisů" a "řídit se organizačním řádem společnosti a
rozhodnutími jejich statutárních orgánů". Žalovaný vystupoval jako generální
ředitel žalobce i poté, co byl jmenován jednatelem společnosti (například při
schválení pracovního řádu účinného od 1.5.2002).
Soudy z výpovědi jednatele žalobce Ing. T. H. a svědka J. P. dovodily, že
žalovaný se ve své činnosti věnoval zejména výrobnímu úseku (např. vývoj
výrobků, dodržování technických postupů, tvorba norem, zpracování metodiky
výroby), o čemž svědčí rovněž to, že byl (od 1.3.2001) odpovědným zástupcem
žalobce pro předmět podnikání řeznictví a uzenářství. Nejvýstižněji
charakterizoval svou činnost u žalobce sám žalovaný, když uvedl, že u žalobce
vykonával vedle "činnosti řídící rovněž činnost odbornou v oblasti výroby".
Uvedené poznatky však nenasvědčují tomu, že by žalovaným vykonávaná funkce
generálního ředitele byla odlišná od činnosti statutárního orgánu společnosti s
ručením omezeným, ale závěru zcela opačnému.
Z uvedeného je totiž zcela zřejmé, že žalovaný činil jak právní úkony jménem
společnosti, tak i úkony dovnitř společnosti, a že jeho "odborná činnost" byla
nedílnou součástí - jak správně uvádí dovolatel - jeho celkové řídící činnosti
ve společnosti, včetně jejího obchodního vedení. Skutečnou náplní funkce
generálního ředitele tak byla (měla být) stejná činnost, kterou žalovaný
vykonával (měl vykonávat) u žalobce jako jeho jednatel, když "optické oddělení"
obou činností bylo jen umělé a účelové. Za dosavadních skutkových zjištění
proto platí závěr, že v době od 1.7.2002 do 28.2.2004 žalovaný nekonal svou
činnost u žalobce v platném pracovním poměru a že mu proto v tomto období
nenáležela mzda (nebo jiná odměna za práci).
Dovolatel důvodně soudu prvního stupně vytýká, že při jednání konaném dne
17.6.2011 vyslechl jednatele žalobce Ing. T. H. v rozporu s ustanovením § 126a
občanského soudního řádu jako svědka. Uvedené pochybení soudu však nemělo vliv
na rozhodování ve věci samé, neboť soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich
rozsudků - při hodnocení důkazů nepřisuzovaly výpovědi Ing. T. H. hodnotu
důkazu výslechem svědka.
Za důvodnou dovolací soud nepovažuje námitku žalobce, kterou zpochybňuje
platnost pokynu k vyplacení mzdy žalovanému ze dne 5.4.2006. Podepsal-li (kromě
žalovaného) vskutku (jak měly soudy za zjištěné) tento pokyn také jednatel Ing.
T. H., soudy jej v souladu se zákonem považovaly za platný pracovněprávní úkon.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (v
souladu se zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst.
1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zastavení řízení, který nebyl
napaden odvoláním a samostatně nabyl právní moci) a věc vrátil soudu prvního
stupně (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu