21 Cdo 1138/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou
se sídlem v České Lípě, Jiráskova č. 614/11, proti žalované České republice -
Generálnímu finančnímu ředitelství v Praze 1, Lazarská č. 7/15, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn.
37 C 174/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. listopadu 2012 č.j. 73 Co 296/2012-125,
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 2.3.2011 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní
poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Důvod výpovědi
spatřovala v tom, že "v souladu s usnesením vlády č. 675 ze dne 22.9.2010 a v
návaznosti na rozhodnutí vrchního ředitele skupiny 051 Ministerstva financí -
ÚFDŘ č.j. 4/116 448/2010-481 ze dne 15.11.2010 byl Finančnímu ředitelství v
Ústí na Labem snížen k 1.4.2011 celkový počet systematizovaných míst", že na
základě těchto "skutečností a s využitím výsledků provedené optimalizace počtu
zaměstnanců na jednotlivých finančních úřadech v působnosti FŘ v Ústí nad Labem
bylo za účelem zvýšení efektivity práce rozhodnuto o snížení počtu
systematizovaných míst na Finančním úřadě v České Lípě od 1.4.2011" a že "na
základě návrhu ředitele FÚ v České Lípě" došlo ke zrušení žalobcova pracovního
místa, čímž se stal pro žalovanou nadbytečným zaměstnancem.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 21.7.2011
domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle pracovní smlouvy ze dne 30.5.2003
pracoval u žalované jako administrativní pracovník v pracovním poměru, který
byl původně uzavřen na dobu určitou do 1.6.2004 a posléze změněn dodatkem k
pracovní smlouvě ze dne 20.5.2004 na dobu neurčitou. Žalobce nastoupil v
červenci 2007 na rodičovskou dovolenou a zpět do zaměstnání se vrátil dne
4.3.2011. Při návratu z rodičovské dovolené mu byla předána výpověď z
pracovního poměru, ačkoliv žalovaná ještě v době trvání pracovního poměru
inzerovala volná pracovní místa s možným nástupem od 15.6.2011 a přijímání
nových pracovníků bylo nabízeno prostřednictvím úřadu práce a oznámením na
vývěsce Finančního úřadu v České Lípě. Žalobce se tedy nemohl stát pro
žalovanou nadbytečným zaměstnancem a uvedená výpověď je neplatným právním
úkonem.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 11.4.2012 č.j. 37 C 174/2011-48
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 12.160,- Kč k rukám advokátky Mgr. Kateřiny Sigmundové. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované se sice podařilo prokázat,
že proběhla organizační změna spočívající ve snižování počtu zaměstnanců a že
došlo ke zrušení žalobcova pracovního místa, že však se jí nepodařilo prokázat
příčinnou souvislost mezi touto organizační změnou a nadbytečností žalobce,
neboť nadbytečnost zaměstnance není dána tehdy, jestliže předpokládané snížení
stavu zaměstnanců má nastat jinak, a to například v důsledku uplynutí sjednané
doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců. V
projednávaném případě dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 28.2.2011
uzavřenou mezi žalovanou a L. J. byl změněn její pracovní poměr z pracovního
poměru na dobu určitou, který měl skončit návratem žalobce z rodičovské
dovolené, na pracovní poměr "opět uzavřený na dobu určitou ale tentokrát do
31.8.2011"; podle soudu prvního stupně je zřejmé, že, "kdyby žalovaná
neprodloužila pracovní smlouvu s L. J., která zastávala totožnou pracovní
pozici jako žalobce a měla rovněž stejnou kvalifikaci jako žalobce, nemusela by
v rámci systematizace míst žalovaná rozvázat pracovní poměr se žalobcem" a
"žalovaná měla tedy na výběr, zda v rámci systematizace míst neprodloužit
pracovní poměr s L. J. a žalobce přeřadit na úsek majetkových daní či rozvázat
pracovní poměr se žalobcem a na úsek majetkových daní přeřadit L. J.". Přijatá
organizační změna tedy nebyla bezprostřední příčinou nadbytečnosti žalobce a
nebyl tedy splněn předpoklad pro platné rozvázání pracovního poměru se žalobcem.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 30.11.2012 č.j. 73 Co 296/2012-125 změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně
v tom, že "organizační změna byla prokázána", na rozdíl od soudu prvního stupně
však považoval za tuto změnu teprve rozhodnutí generálního ředitele Generálního
finančního ředitelství ze dne 12.1.2011 č.j. 47/11-212, kterým bylo na
Finančním úřadu v České Lípě s účinností ke dni 31.3.2011 zrušeno
systematizované pracovní místo č. 5002312 (podatelna) [cílem organizačních změn
byl tedy "mimo jiné zánik pozice administrativního pracovníka u Finančního
úřadu v České Lípě"], a z provedeného dokazování zjistil, že ke dni 1.4.2011 L.
J. nevykonávala práci administrativního zaměstnance (v době, kdy žalobce čerpal
rodičovskou dovolenou, žalovaná uzavřela dne 2.1.2009 pracovní smlouvu s L. J.
na dobu určitou "do nástupu z rodičovské dovolené p. J. P." a její druh práce
"administrativního zaměstnance", který "korespondoval s pracovní náplní
žalobce", byl změn dohodou ze dne 24.3.2011 na práci "referenta pro správu
daní") a že tedy žalobcovo pracovní místo realizací organizační změny zaniklo.
Vzhledem k tomu, že "cílem organizačních změn byl mimo jiné zánik pozice
administrativního zaměstnance u Finančního úřadu v České Lípě", že výpověď z
pracovního poměru byla žalobci dána až po rozhodnutí o organizačních změnách a
že výpovědní lhůta uplynula v bezprostřední návaznosti na účinnost tohoto
rozhodnutí, žalovaná prokázala příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o
organizačních změnách a nadbytečností žalobce. Výpověď z pracovního poměru ze
dne 2.3.2011 je tedy platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
"cílem organizační změny bylo rušit pracovní místa, což bylo spojeno též se
snížením počtu zaměstnanců a bylo možno toho docílit jednoduše - neprodlužovat
pracovní smlouvu L. J., k čemuž došlo 4 pracovní dny před žalobcovým návratem z
rodičovské dovolené, navíc L. J. byla přijata ke dni, kdy žalobce obdržel
výpověď, na totéž místo jako žalobce, přestože již před změnou smlouvy bylo
rozhodnuto o zrušení tohoto místa, proto nebyla nadbytečnost žalobce v příčinné
souvislosti s přijatým organizačním opatřením". Žalobce dále namítá, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
když odvolací soud "vycházel z tvrzení, které v řízení nebylo vůbec uplatněno",
neboť "není možné, aby ve sporném řízení soud na tvrzení účastníka usuzoval či
jej sám dovozoval z výsledků dokazování či ze skutečností, které jinak vyšly v
řízení najevo, jestli chybí tvrzení žalované o skutečnostech, které od ní chtěl
odvolací soud získat, je skutkový závěr ohledně nich získaný z nových důkazů
předložených v odvolacím řízení nepoužitelný, neboť chybí právě základní
složka, tj. tvrzení žalované". Podle názoru žalobce rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, když "odvolací soud zcela pominul zásadní
skutečnosti zjištěné zejména z listin předložených žalovanou, na které
poukazoval okresní soud ve svém rozhodnutí, a to ve vztahu k posouzení toho, co
bylo rozhodnutím o organizačních změnách a dále ve vztahu k posouzení příčinné
souvislosti mezi rozhodnutím o organizačních změnách a nadbytečností
zaměstnance". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Uvedla, že žalobce
"stále opakuje svá tvrzení uplatňovaná již od počátku řízení a nepřináší vůbec
žádná nova" a že rozsudek odvolacího soudu je "věcně i formálně zcela správný a
vyčerpávající, vycházející z důkazů předložených oběma stranami, jak před
soudem okresním tak i před krajským soudem".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř.), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 2.3.2011,
která mu byla doručena dne 4.3.2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č.
296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a
zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č.
306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009
Sb., č. 347/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění
účinném do 31.3.2011 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán
rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je
příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními
změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho
realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že
zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci
podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí
možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho
práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období
potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Rozvázání
pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není vždy podmíněno
absolutním snížením počtu zaměstnanců u zaměstnavatele. Celkový počet
zaměstnanců se v souvislosti s realizací organizačního opatření může i zvýšit,
a to tehdy, bylo-li organizační opatření zaměřeno za změnu ve složení
zaměstnanců z hlediska jejich profesí a kvalifikace. Zaměstnavatelům zákon
uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich
kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v
takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru
zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není
oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, není podle ustálené judikatury soudů v
příčinné souvislosti s organizačním opatřením například tehdy, jestliže
zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodne o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce, má-li předpokládané (organizační změnou
stanovené) snížení stavu zaměstnanců nastat jinak (bez nutnosti rozvázání
pracovního poměru výpovědí), zejména v důsledku výpovědi podané jiným
zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu
určitou u jiných zaměstnanců (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, který byl
uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005),
nebo jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato
k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny,
pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení
tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v
takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, ale podle svého
obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli (srov. právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2004 sp. zn. 2204/2003, který byl
uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
V projednávané věci odvolací soud správně dovodil, že rozhodnutím č. 6/2011
generálního ředitele Generálního finančního ředitelství ze dne 12.1.2011 č.j.
47/11-1212 došlo z důvodu snížení stavu zaměstnanců na územních finančních
orgánech za účelem zvýšení efektivnosti práce mimo jiné ke zrušení pracovního
místa na býv. Finančním úřadu v České Lípě označeného "číslem systemizovaného
místa 5002312", které zastával (před svým nástupem na rodičovskou dovolenou)
žalobce, a že k realizaci této organizační změny na býv. Finančním úřadu v
České Lípě - jak dovodil (chybně) soud prvního stupně - nedošlo (vzhledem k
tomu, že organizační změna spočívala právě ve zrušení pracovního místa
označeného "číslem systemizovaného místa 5002312") jinak. Odvolací soud však
náležitě nevzal v úvahu, že žalobci končila rodičovská dovolená dnem 3.3.2011,
že "jeho" pracovní místo označené "číslem systemizovaného místa 5002312"
zastávala v době přijetí organizační změny L. J. (os. č. 507456), která měla se
žalovanou uzavřený pracovní poměr na dobu určitou do 3.3.2011 (jako "zástup za
rodičovskou dovolenou" žalobce), že po přijetí rozhodnutí č. 6/2011 generálního
ředitele Generálního finančního ředitelství ze dne 12.1.2011 č.j. 47/11-1212
byl dne 28.2.2011 pracovní poměr L. J. "změněn" na dobu určitou od 4.3. do
31.8.2011 a že L. J. byla na základě dohody ze dne 24.3.2011 převedena od
1.4.2011 z práce "administrativního zaměstnance" na práci "referenta pro správu
daní" v oddělení majetkových daní. Za přihlédnutí k tomu, že "přeřazení" L. J.
(v té době zaměstnané u žalované v pracovním poměru na dobu určitou do
3.3.2011) na oddělení majetkových daní "předvídal" již "návrh řešení na snížení
stavu zaměstnanců" ředitele býv. Finančního úřadu v České Lípě ze dne
6.12.2010, zatímco se žalobcem bylo v tomto návrhu "naplánováno" rozvázání
pracovního poměru "výpovědí z organizačních důvodů a vyplacení odstupného", a
že z tohoto záměru (zřetelně) vycházelo rozhodnutí č. 6/2011 generálního
ředitele Generálního finančního ředitelství ze dne 12.1.2011 č.j. 47/11-1212,
měl se odvolací soud za výše uvedeného stavu věci důsledně zabývat též otázkou,
zda organizační opatření nesměřovalo (ve vztahu k žalobci) podle svého obsahu
nebo účelu k jinému cíli, než ke (v organizačním opatření proklamovanému)
snížení stavu zaměstnanců na býv. Finančním úřadu v České Lípě za účelem
zvýšení efektivnosti práce. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud věcí z tohoto
pohledu nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tedy nesprávné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §
243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí
nad Labem) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226, § 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. ledna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu