21 Cdo 1148/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Ing. M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované O., B.,
a.s., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Č. p., a.s., o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 40 C 46/2001, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2002 č.j. 16
Co 349/2001-115, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne
10. 7. 2001, č.j. 40 C 46/2001-99, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 257.907,- Kč s
příslušenstvím. Žalobu odůvodňoval tím, že jako zaměstnanec žalované dne 5. 1.
1998 utrpěl pracovní úraz, na základě kterého byl práce neschopen do 5. 1.
1999, a od 6. 1. 1999 mu byl v důsledku zmíněného pracovního úrazu přiznán plný
invalidní důchod. Na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
za dobu od 6. 1. 1998 do 5. 1. 1999 požadoval 92.319,- Kč s příslušenstvím a na
náhradě za ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 6. 1.
1999 do 31. 12. 2000 165.588,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Ostravě (poté, co žalobce vzal žalobu zpět ohledně částky
92.319,- Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 10. 7. 2001, č.j. 40 C
46/2001-99, žalobu na zaplacení částky 165.588,- Kč s příslušenstvím zamítl,
řízení o zaplacení částky 92.319,- Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl, že
žádný z účastníků (včetně vedlejšího účastníka) nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce utrpěl úraz při
tom, když z vlastní iniciativy odvážel svého spolupracovníka R. V. do jeho
bydliště v P. P., a na zpáteční cestě do sídla žalované, mezi obcemi P. P. a
B., havaroval služebním osobním motorovým vozidlem. Vycházeje dále z toho, že
podle uzavřené dohody o používání služebního motorového vozidla při výkonu
povolání ze dne 19. 6. 1997 a podle vnitřního předpisu žalovaného č. 2401
„Zásady provozu a využívání silničních motorových vozidel v dopravě“ byl
žalobce oprávněn používat svěřené vozidlo výlučně k pracovním cestám a zároveň
po předchozím schválení vedoucího provozu, který ho však vyslal na pracovní
cestu pouze na K. J. Š., dovodil, že žalobce použil služební vozidlo k odvozu
svého spolupracovníka do jeho bydliště „nad rámec pracovní cesty“ a bez
souhlasu k tomu oprávněné osoby, že tedy konal z vlastní iniciativy činnost, ke
které potřeboval zvláštní oprávnění od žalovaného jako svého zaměstnavatele, a
to bez tohoto zvláštního oprávnění. Protože tuto činnost žalobce nelze podle
názoru soudu prvního stupně považovat ani za běžnou spolupráci mezi zaměstnanci
charakteru obvyklých společenských úsluh, neutrpěl žalobce uvedený úraz při
plnění pracovních povinností ani v přímé souvislosti s ním.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 1. 2002, č.j. 16
Co 349/2001-115, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavcích I. a III.“ (tj. v
zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků (včetně vedlejšího účastníka) nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k
poškození zdraví žalobce úrazem ze dne 5. 1. 1998 nedošlo při plnění pracovních
úkolů ani v přímé souvislosti s ním, neboť zde není přímá příčinná souvislost
mezi tímto úrazem a výkonem zaměstnání. Stejně jako soud prvního stupně
vycházel z toho, že používání služebních vozidel zaměstnanci žalované při
výkonu zaměstnání bylo u žalované upraveno směrnicí č. 2402 „Zásady provozu a
využívání silničních motorových vozidel v dopravě“ a dohodou o používání
služebních vozidel mezi žalobcem a žalovanou. Pracovní cesty byly povolovány
předem písemně nadřízeným zaměstnancem s vymezením cíle pracovní cesty. Dne 5.
1. 1998 byl žalobce vyslán svým nadřízeným Ing. R. na pracovní cestu na K. J.
Š. v O. a zpět. Žalobce se iniciativně rozhodl, že po ukončení práce v 17.00
hod odveze služebním vozidlem spolupracovníka V. do místa bydliště do P. P., a
to bez souhlasu svého nadřízeného. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná
tolerovala odvozy zaměstnanců do místa bydliště po směně bez jejího souhlasu.
Cesta služebním vozidlem z O. do P. P. a následně z P. P. do sídla žalované
byla proto žalobcem vykonána bez povolení žalované a nebyla učiněna v
souvislosti s výkonem práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť za věc zásadního významu
považuje „posouzení jednání žalobce jako plnění pracovních úkolů“, žalobce
namítá, že v rámci dokazování bylo zjištěno, že, musel-li zaměstnanec zůstat na
pracovišti „přesčas“, byl odvezen domů služebním vozidlem, a tyto cesty byly
posuzovány jako pracovní a nikoliv soukromé. Lze tedy podle něj učinit závěr,
že šlo o obvyklý postup zaměstnanců při použití služebního vozidla. Podle jeho
názoru také příslib odvozu domů zcela jistě přispěl k setrvání zaměstnance V.
na pracovišti a ke splnění pracovního úkolu na straně žalobce. Činnost žalobce
tedy jednoznačně směřovala k tomu, aby zabezpečil jemu uložené pracovní úkoly,
a to i za cenu, že se při použití služebního vozidla odchýlí od schválené
cesty. Splnění pracovního úkolu žalobce totiž nebylo možné bez spolupráce se
zaměstnancem V. a jeho setrvání v práci i po pracovní době. Podle jeho
přesvědčení jednání žalobce nesporně nepostrádalo místní, časový a vnitřně
účelový vztah k plnění pracovních úkolů. Proto škoda, kterou žalobce utrpěl,
byla škodou vzniklou v příčinné souvislosti s úrazovým dějem, který byl
pracovním úrazem, a žalobce má nárok na jeho odškodnění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 – dále jen
„o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., k tomu
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) se nejprve zabýval otázkou, zda je
dovolání v projednávané věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávaném případě zjištěno (správnost
skutkových zjištění dovolatel v tomto směru nenapadá), že dne 5. 1. 1998 byl
žalobce jako zaměstnanec žalované vyslán žalovanou na služební cestu na K. J.
Š. v O. Při práci na K. spolupracoval s R. V., kterému nabídl, že jej po
ukončení prací odveze do jeho bydliště. Po ukončení prací v 17.00 hod.
(pracovní doba skončila ve 14.00 hod.) odvezl žalobce R. V. služebním vozidlem
do jeho bydliště v P. P. a při cestě z P. P. do sídla žalované došlo k dopravní
nehodě, při níž žalobce utrpěl újmu na zdraví.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci především významné, zda k
úrazu žalobce dne 5. 1. 1998 došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním (§ 190 odst. 1 zák. práce). Právní otázka, co je plněním
pracovních úkolů nebo přímou souvislostí s ním při použití služebního vozidla k
odvezení spoluzaměstnance do jeho bydliště poté, co konal práci po skončení své
pracovní doby v zájmu splnění pracovního úkolu zaměstnance vyslaného na
služební cestu, v judikatuře vyšších soudů dosud nebyla řešena. Vzhledem k
tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto
hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud
proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř. přípustné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že k
úrazu, ze kterého žalobce dovozuje nárok na náhradu škody, došlo dne 5. 1. 1998
– podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9.
1999 (do účinnosti zákona č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o
zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození zdraví nebo k jeho
smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u
něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Podle ustanovení § 190
odst. 2 zák. práce pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na
cestě do zaměstnání a zpět.
Plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z
pracovního poměru, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost,
která je předmětem pracovní cesty (§ 25 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.,
kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony – dále jen „nařízení
vlády“). Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na
podnět odborové organizace nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě i činnost
konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec
nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu
zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem (§ 25
odst. 2 nařízení vlády).
V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu
práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím
skončení. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování,
ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta k nim a
zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Vyšetření ve zdravotnickém
zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s
noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět jsou úkony v přímé
souvislosti s plněním pracovních úkolů (§ 25 odst. 3 nařízení vlády). Za
činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů se považuje též školení
zaměstnanců zaměstnavatele organizované zaměstnavatelem nebo odborovou
organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje
zvyšování jejich odborné připravenosti (§ 25 odst. 4 nařízení vlády).
Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění
pracovních úkolů (§ 25 odst. 5 nařízení vlády).
Protože se - jak výše uvedeno - za úkony v přímé souvislosti s plněním
pracovních úkolů považují také úkony potřebné k výkonu práce a úkony během
práce obvyklé (srov. § 25 odst. 3 nařízení vlády), je třeba za činnost v přímé
souvislosti s plněním pracovních úkolů – vedle činnosti konané přímo na příkaz
zaměstnavatele – považovat též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných
osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance. Pro závěr, zda lze
takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů nebo
činnost v přímé souvislosti s ním ve smyslu § 25 nařízení vlády, není významný
motiv či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž
jednající vychází, rozhodující je, jak správně podotkl odvolací soud i
dovolatel, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost
konanou pro zaměstnavatele.
V posuzované věci se odvolací soud při zkoumání, zda k újmě na zdraví žalobce
došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, omezil na
zjištění, že žalobce byl na pracovní cestě a že se iniciativně rozhodl bez
souhlasu svého nadřízeného k odvozu jiného zaměstnance žalované po skončení
práce do jeho bydliště. Ze zjištění, že tato cesta byla učiněna bez povolení
žalované, učinil závěr, že „nebyla vykonána v souvislosti s výkonem práce“.
Tuto úvahu však vzhledem k okolnostem případu nelze považovat za úplnou.
Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, zda se v projednávané věci nejednalo
kupříkladu o úkon během práce obvyklý, ač okolnosti projednávané věci takové
úvaze nasvědčují. Plní-li totiž zaměstnanec pracovní úkoly (třeba i na pracovní
cestě) ve spolupráci s jinými zaměstnanci, jejichž činnost je k úspěšnému
provedení jeho pracovního úkolu nezbytná, může z konkrétních okolností případu
(např. nutnost pracovat i po skončení pracovní doby, obtížnost spojení veřejnou
dopravou, zdravotní stav, dostatečný odpočinek před dalším nástupem do práce,
apod.) vyplynout vhodnost takového spolupracovníka také odvézt (přiděleným
služebním vozidlem) do jeho bydliště. Takový úkon by bylo možno posoudit jako
úkon během práce obvyklý. Při tomto posuzování bude – jak výše uvedeno –
rozhodující, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o
činnost konanou pro zaměstnavatele. Okolnost, zda k takovému úkonu zaměstnanec
měl či neměl výslovné oprávnění zaměstnavatele, nebo, že odvážený zaměstnanec
již neplnil pracovní úkoly, rozhodující význam nemá; pro vznik odpovědnosti
podle ustanovení § 190 zák. práce musí k újmě na zdraví dojít při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním u poškozeného zaměstnance.
Protože právní názor, na němž odvolací soud založil svůj rozsudek, není správný
a rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda
senátu