ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. O. B., zastoupeného JUDr. Hanou Skotnicovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Na Hradbách č. 119/3, proti
žalované DŘEVO TRUST, a.s. se sídlem ve Frýdku–Místku, T. G. Masaryka č. 602,
IČO 259 88 531, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v
Kopřivnici, Kadláčkova č. 894/17, o určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru a o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-
Místku pod sp. zn. 17 C 165/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2011 č.j. 16 Co 218/2011-273, takto:
I. Rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že se žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru daná
žalovaným žalobci dopisem ze dne 1.6.2009 zamítá, a ve výroku o náhradě nákladů
řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
II. V dalším se dovolání žalobce zamítá.
Dopisem ze dne 1.6.2009 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje
pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1) písm. b) zák. práce. Důvod k tomu
to opatření spatřovala v tom, že žalobce „v poslední době soustavně porušuje
povinnosti vyplývající z právních přepisů, konkrétně:“
1) dlouhodobé nerespektování rozhodnutí představenstva ohledně vyčlenění
ekonomického úseku z podřízenosti žalobci,
2) od května 2009 faktické neřízení práce podřízených zaměstnanců,
3) svévolné rozhodnutí o nevyplacení odměn zaměstnancům za měsíc duben 2009,
4) zastrašování a vyhrožování zaměstnanci společnosti,
5) nedostavení se do zaměstnání ve dnech 28.5.2009 a 29.5.2009 a i přes
rozhodnutí představenstva ze dne 27.5.2009, nepodání informace, kde se nacházel,
6) nepředložení plánu práce na následující týden dne 29.5.2009,
7) nesplnění povinnosti informovat představenstvo o plnění úkolů stávajícího
týdne dne 29.5.2009.
Pro případ, jestliže by soud rozhodl, že „výše uvedená porušení povinností
nedosahují úrovně porušení povinností zvlášť hrubým způsobem“, žalovaná „dává
tímto výpověď“ podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce.
Dopisem ze dne 16.6.2009 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď podle
ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Jako důvod tohoto opatření uvedla stejné
skutečnosti jako v dopise ze dne 1.6.2009.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze
dne 1.6.2009, výpověď z pracovního poměru ze dne 1.6.2009 a výpověď z
pracovního poměru ze dne 16.6.2009 jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím,
že důvody k okamžitému zrušení pracovního poměru či k eventuální výpovědi
považuje za zavádějící, nezaložené na pravdě, neurčité a diskriminující. Důvody
pro ukončení pracovního poměru uvedené pod body 1) a 2) jsou podle žalobce
neurčité, k bodu 3) uvedl, že pokyn nevyplatit odměny zaměstnancům za duben
2009 on nedal, dále si není vědom toho (bod 4), že by zastrašoval či vyhrožoval
zaměstnancům společnosti, a k bodům 5), 6) a 7) žalobce namítá, že s těmito
povinnostmi nebyl seznámen a nemohl se tedy dopustit jejich porušení. Ze
stejných důvodů považuje žalobce za neplatnou rovněž výpověď ze dne 16.6.2009.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 8.11.2010 č.j. 17 C 165/2009-197
určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, dané žalobci přípisem žalované ze
dne 1.6.2009, výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalované ze dne
1.6.2009 a výpověď daná žalobci přípisem žalované ze dne 16.6.2009 jsou
neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 19.334,- Kč na
náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Hany Skotnicové. Po provedeném
dokazování dospěl k závěru, že důvody okamžitého zrušení a výpovědi z
pracovního poměru uvedené pod body 1), 2) a 4) jsou ve zrušovacím projevu ze
dne 1.6.2009 a ve výpovědi ze dne 16.6.2009 nedostatečně skutkově vymezeny.
Důvod uvedený pod bodem 3) a 5) nebyl podle názoru soudu prokázán, neboť
rozhodování o odměnách zaměstnanců bylo v kompetenci ředitele společnosti, a
nebylo prokázáno, že žalobce nepodal žalované informaci o služební cestě ve
dnech 28.5.2009 a 29.5.2009. Porušení nově stanovených pracovních povinností
předkládat představenstvu plán práce na následující týden a informovat
představenstvo o plnění úkolů, jak jsou uvedeny pod body 6) a 7), „nedosahují
intenzity zvlášť závažného hrubého porušení pracovní kázně“, ale jen méně
závažné porušení, které neodůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru, ani
výpověď z pracovního poměru. Soud přitom přihlédl zejména k tomu, že žalobce
dlouhodobě vykonával funkci ředitele žalované společnosti řádně – jak vyplývá
ze svědeckých výpovědí - a do května 2009 bez výhrad ze strany představenstva
či ostatních zaměstnanců společnosti.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31.8.2011 č.j. 16
Co 218/2011-273 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, „pokud jím bylo určeno,
že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci přípisem žalované ze dne
1.6.2009 je neplatné“ (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně, „pokud
jím bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalované
ze dne 1.6.2009 a výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalované ze
dne 16.6.2009 jsou neplatné“ tak, že žalobu o určení neplatnosti obou výpovědí
z pracovního poměru zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.747,- Kč
k rukám advokátky JUDr. Taťány Přibilové. Odvolací soud se ztotožnil pouze
zčásti se závěrem soudu prvního stupně, že důvody uvedené v obou výpovědích i v
okamžitém zrušení pracovního poměru pod body 1), 2) a 4) představují pouze
obecné vymezení porušení pracovních povinností, které nesplňuje požadavky na
řádné skutkové vymezení důvodu výpovědi a důvodu okamžitého zrušení pracovního
poměru ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 a § 60 zák. práce. Odvolací soud též
přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že se žalobce nedopustil porušení
pracovních povinností jednáním vytýkaným pod bodem 3), neboť rozhodnutí o
odměnách náleželo výlučně do kompetence žalobce jako ředitele. Naproti tomu
shledal důvodnou námitku žalované, že soud prvního stupně v rozporu se zásadou
koncentrace řízení přihlédl k tvrzením žalobce, uvedeným po skončení prvního
jednání, že pracovní cestu ve dnech 28.5.2009 a 29.5.2009 vykonal s
konkludentním souhlasem předsedy představenstva společnosti. Jednáním uvedeným
pod body 5), 6) a 7) pak podle názoru odvolacího soudu žalobce „jednoznačně
porušil povinnost plnit pokyny nadřízených podle ustanovení § 301 písm. a) zák. práce. Žalobce zcela vědomě a úmyslně nerespektoval pokyny nadřízených, kterých
si byl – jak je patrné z jeho jednání – vědom, a tím se dopustil závažného
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci. S přihlédnutím k dalším okolnostem má ale odvolací soud za
to, že se nejedná o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Po
žalované sice není možné spravedlivě žádat, aby pracovní poměr žalobce nadále
pokračoval, okolnosti případu však ani neodůvodňují závěr, že po žalované nelze
požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. S ohledem na
skutečnost, že se žalobce dopustil jednáním vytýkaným pod body 5), 6) a 7)
závažného porušení pracovních povinností, byly tak splněny podmínky pro výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) část věty před středníkem
zák. práce. Za situace, kdy žalobce vědomě a úmyslně nerespektoval pokyny
nadřízených, nemůže podle odvolacího soudu obstát námitka žalobce, že rozvázání
pracovního poměru bylo ze strany žalované účelové. K námitce žalobce, že s ním
nemohla žalovaná současně okamžitě zrušit pracovní poměr, a ze stejných důvodů
mu poté zaslat výpověď z pracovního poměru, odvolací soud v souladu s ustálenou
judikaturou (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon
195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998)
poukázal na to, že rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony
zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují, jednotlivé právní úkony se
pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti výroku II.) podal žalobce
dovolání. Nesouhlasí se závěrem soudu, že jednáním uvedeným pod body 5) až 7)
jednoznačně porušil povinnost plnit pokyny nadřízených podle ustanovení § 301
písm. a) zákoníku práce, a tím se dopustil závažného porušení pracovních
povinností. Nesouhlasí také se závěrem soudu, že rozvázání pracovního poměru
nebylo ze strany žalované účelové, a nesouhlasí se závěrem, že žalovaná mohla
dát žalobci výpověď spolu s okamžitým zrušením pracovního poměru. Dovolatel
považuje pokyny žalované týkající se schvalování služebních cest, povinnosti
předkládat pracovní plán a následující týden informovat o plnění úkolů s
ohledem na jeho postavení ve společnosti a na dobu, po kterou ve společnosti
pracoval za „jednoznačně šikanózní, účelové a diskriminační“. Dovolatel má za
to, že se soudy obou stupňů touto námitkou nedostatečně zabývaly a detailněji
nevysvětlily důvody, které je vedly k závěrům, že se o účelové jednání ze
strany žalované nejednalo. Vyslovil nesouhlas se závěrem, že jeho jednání
uvedené ve výpovědi pod body 5) až 7) dosáhlo intenzity závažného porušení
pracovních povinností podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce a vyslovil
přesvědčení, že odvolací soud výpovědní důvody a intenzitu porušení pracovních
povinností nesprávně vyhodnotil. Dále namítal, že odvolací soud porušil jeho
právo na spravedlivý proces podle čl 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
jestliže změnil rozhodnutí prvoinstančního soudu, aniž by znovu provedl důkazy,
na základě nichž své měnící rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil, že skutková
zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl, a je nepřípustné, aby
odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního
stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a aby
mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu (v jeho dovolání napadené části) bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá (vedle určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které mu bylo doručeno dne 1.6.2009) určení neplatnosti výpovědí ze dne
1.6.2009 a ze dne 16.6.2009 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 13.9.2009, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon 320/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České
republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony (dále jen „zák. práce“).
Dovolatel v první řadě namítá, že mu žalovaná nemohla „dát výpověď současně s
okamžitým zrušením pracovního poměru“, a že opačný názor zaujatý odvolacím
soudem není správný. Je skutečností, že žalovaná dopisem ze dne 1.6.2009
žalobci sdělila, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr, a že „pokud by soud
rozhodl“, že nejsou splněny podmínky pro skončení pracovního poměru tímto
způsobem, dává žalobci ze stejných skutkových důvodů výpověď. Odvolací soud
označil tento postup za přípustný, vycházeje z názoru, který zaujal Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/1997, že rozvázání téhož
pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník
práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se
posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky. Přehlédl
však, že uvedený právní názor se odvíjí od dvou samostatně učiněných,
nepodmíněných, na sobě navzájem nezávislých právních úkonů směřujících ke
skončení pracovního poměru – výpovědi a následně učiněného okamžitého zrušení
pracovního poměru – jejichž platnost proto lze posuzovat samostatně, přičemž
samostatně též nastávají jejich právní účinky.
V posuzovaném případě je ale na listině ze dne 1.6.2009 s okamžitým zrušením
pracovního poměru další právní úkon – výpověď z pracovního poměru – učiněn
podmíněně, teprve pro případ, „pokud by soud rozhodl“, že okamžité zrušení
nesplňuje zákonem stanovené podmínky. Důsledkem je, že se tím mají odložit
účinky, které jsou s doručením výpovědi spojeny, jako je počátek běhu výpovědní
doby, která podle ustanovení § 51 odst. 2 zák. práce začíná prvním dnem
kalendářního měsíce po doručení výpovědi. Vzhledem k tomu zůstává nejisté, zda
na základě takové výpovědi vůbec skončí pracovní poměr, i když výpověď již byla
doručena (§ 51 odst. 1 zák. práce), od čehož se jinak odvíjí lhůta k uplatnění
neplatnosti výpovědi podle ustanovení § 72 zák. práce. Protože od uvedených
ustanovení kogentní povahy se nelze odchýlit (srov. též § 363 zák. práce), z
uvedeného vyplývá, že výpověď z pracovního poměru, která je podmíněna tím, že
vznik právních účinků spojených s doručením výpovědi je činěn závislým na
nejisté skutečnosti, která může teprve nastat v budoucnosti, ale o níž není
známo, zda vůbec nastane, je neplatným právním úkonem. Za tohoto stavu
nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k výpovědi ze dne 1.6.2009
zrušit (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu
vrátil Krajskému soudu v Ostravě dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.
s. ř.).
Dovolatel rovněž namítá, že „v žádném případě nemohla být naplněna intenzita
závažného porušení pracovních povinností podle § 52 písm. g) zák. práce“.
Východiskem úvah v tomto směru (již jen ve vztahu k výpovědi ze dne 16.6.2009)
je skutečnost, že dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem
zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák.
práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy
(zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo
jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo
pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance.
Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně
postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele,
musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z
nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje -
jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce -
mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní
povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k
okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55
odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
K základním povinnostem zaměstnanců náleží zejména povinnosti upravené v
ustanovení § 301 písm. a) až d) zák. práce, jako je povinnost plnit pokyny
nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními
zaměstnanci, povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele,
plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Uvedené povinnosti představují ve své
obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu
znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též
i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným
zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování
zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a
jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce]
ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem
nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005,
uveřejněný pod č. 86, ročník 2006, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že jedním ze základních znaků závislé práce (srov. § 2 odst. 4
zák. práce) je její výkon ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, jsou
zaměstnanci od vzniku pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní
smlouvy podle pokynů zaměstnavatele [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], a
proto musí být povinni plnit pokyny nadřízených. Povinnost zaměstnanců plnit
pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v
ustanovení § 301 písm. a) zák. práce, se samozřejmě týká pouze takových pokynů,
které jsou vydány v souladu s právními předpisy.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.
Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní
povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve
vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č.
7-8, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21
Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2001). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom
není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek;
k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i specielní charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013
sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že představenstvo
žalované vydalo dne 26.5.2009 pokyn, že veškeré služební cesty schvaluje
řediteli předem předseda představenstva a dále uložilo žalobci povinnost
předkládat představenstvu vždy v pátek do 12.00 hod. plán práce na následující
týden a povinnost informovat představenstvo ve stejném termínu o plnění úkolů
stávajícího týdne. Z ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec
(byť i ve vedoucí funkci) nemůže sám rozhodnout o tom, že realizuje pracovní
cestu, ale musí na ni být vyslán svým nadřízeným, v posuzovaném případě
statutárním orgánem žalované. Jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu,
žalobce si byl vědom těchto pokynů ze strany představenstva žalované a v bodech
5), 6) a 7) tedy jednoznačně porušil povinnost plnit pokyny nadřízených podle
ustanovení § 301 písm. a) zák. práce. Při posouzení intenzity porušení
povinností je třeba v daném případě přihlédnout k funkci, kterou žalobce
zastával, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností. Žalobce jako vedoucí zaměstnanec – jak na to poukazuje odvolací
soud - vědomě a úmyslně nerespektoval pokyny nadřízených, přičemž tato
povinnost patří mezi základní povinnosti všech zaměstnanců, a navíc byl podle
ustanovení § 302 písm. f) zák. práce jako vedoucí zaměstnanec povinen
zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů. V daném případě nemůže
obstát námitka žalobce, že rozvázání pracovního poměru bylo ze strany žalované
účelové. Je jistě možné, že žalobce může pociťovat vzniklou situaci s ohledem
na své dřívější postavení úkorně, nicméně skutečností zůstává, že k porušení
povinností objektivně došlo. S ohledem na výše uvedené okolnosti je odůvodněn
závěr, že žalobce se vytýkaným jednáním pod body 5) až 7) dopustil závažného
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci, přičemž zejména s přihlédnutím k délce pracovního poměru
žalobce a ke skutečnosti, že vytýkaným jednáním nebyla žalované způsobena škoda
nelze toto jednání považovat za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým
způsobem. Jelikož se žalobce dopustil závažného porušení pracovních povinností,
byly tak splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. g) část věty před středníkem zák. práce.
Za situace, kdy žalobce nerespektoval pokyny nadřízených a neplnil své
zaměstnanecké povinnosti, nemůže obstát ani námitka žalobce, že ze strany
žalované se jednalo o „šikanózní“ chování, neboť jako „šikana“ bývá označováno
zneužití výkonu subjektivního práva, kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko
prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovněprávních vztahů. I
když je takový výkon práva se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti
výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit
jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden
úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a
účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska
jednajícího bez významu. Chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku
však není zneužitím výkonu práva ve smyslu § 7 odst. 2 ZPr i v případě, je-li
jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně
dalšího účastníka právního vztahu. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99).
Na existenci vad řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a porušení
práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy
dovolatel usuzoval z toho, že odvolací soud odlišně hodnotil důkazy provedené
soudem prvního stupně, aniž by je sám opakoval. V této souvislosti je však
zapotřebí zdůraznit, že z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení,
kdy odvolací soud vychází z jiného skutkového základu než soud prvního stupně,
aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování. O takové vady se ovšem v posuzovaném
případě nejedná, jelikož odvolací soud vycházel ze stejného skutkového základu
jako soud prvního stupně. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku napadeném
dovoláním žalobce z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože
nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
nebo v § 229 odst. 3 o s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobce ve vztahu k výpovědi ze dne 16.6.2009 podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Ve vztahu k výpovědi ze dne 1.6.2009 byl rozsudek odvolacího soudu – jak již
bylo uvedeno – v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku, včetně
akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení zrušen (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem o. s. ř.) a věc byla v tomto rozsahu vrácena Krajskému soudu v
Ostravě dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor
vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
Protože řízení o neplatnost výpovědi ze dne 1.6.2009 dosud nekončí, v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu