ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobců a) M. K. a b) R. K., obou zastoupených Mgr.
Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená č. 267, proti
žalované Synthesia, a.s. se sídlem v Pardubicích – Semtíně, Semtín č. 103, IČO
601 08 916, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze
1, Hybernská č. 20, o zaplacení 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25 C 280/2009, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
22. října 2013 č.j. 23 Co 278/2013-354, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové se ve výroku I., jímž byl změněn
rozsudek Okresního soudu v Pardubicích tak, že žalovaná je povinna zaplatit
každému žalobci 40.000,- Kč s úroky z prodlení, mění tak, že rozsudek Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 28. listopadu 2012 č.j. 25 C 280/2009-257 se ve
výroku II. o zamítnutí částky 40.000,- Kč s úroky z prodlení a ve výroku o
náhradě nákladů řízení potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení 22.826,-Kč společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Lukeše, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1,
Hybernská č. 20.
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 14.12.2009
domáhali, aby jim žalovaná zaplatila každému 240.000,- Kč s úroky z prodlení
jako jednorázové odškodnění pozůstalých. Žalobu odůvodnili tím, že jejich otec
V. Š., který pracoval u žalované od 1.11.1976 jako operátor, utrpěl dne
15.12.2007 ve výrobním provozu žalované při čištění výrobních zařízení smrtelný
úraz. Protože úmrtí poškozeného bylo v příčinné souvislosti s nebezpečným
provozem žalované, domáhali se zaplacení jednorázové náhrady škody podle
ustanovení § 444 odst. 3) písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
a to každému ve výši 240.000,- Kč s příslušenstvím.
Žalovaná namítala, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním
úrazem je komplexně upravena v zákoníku práce a není důvod aplikovat
občanskoprávní instituty.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26.4.2010 č.j. 25 C 280/2009-88
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze
aplikovat ustanovení občanského zákoníku, neboť povinnost zaměstnavatele
jednorázově odškodnit pozůstalé v případě pracovního úrazu zaměstnance je
upravena v ustanovení § 375 a násl. zák. práce. Ustanovení § 378 odst. 1 zák.
práce však přiznává nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých pouze
nezaopatřeným dětem, kterými však žalobci nejsou.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 16.12.2010 č.j. 23 Co 391/2010-123 rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil názoru soudu prvního
stupně, že „událost, při které došlo ke škodě na zdraví otce žalobců, by mohla
být posuzována podle pracovněprávních předpisů jako pracovní úraz“, a
„žalobcům, jako zletilým zaopatřeným dětem nárok na jednorázové odškodnění dle
§ 378 zák. práce nepřísluší“. Protože však nejde o případ, kdy je nárok na
náhradu škody kryt dvěma odpovědnostními vztahy, neboť zletilým zaopatřeným
dětem přiznává nárok na případné odškodnění pouze občanský zákoník, je třeba se
v dalším řízení zabývat tím, zda provoz žalované lze považovat za provoz zvlášť
nebezpečný ve smyslu § 432 obč. zák., a v případě kladného závěru je třeba se
vypořádat s námitkami žalované o spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.).
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 10.6.2011 č.j. 25 C
280/2009-156 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, poškozený – otec žalobců – zemřel v
důsledku pracovního úrazu, „který utrpěl v sídle žalovaného, jehož provoz je
zvlášť nebezpečný“, ale že si úraz způsobil výlučně svým jednáním, neboť práci
neprováděl podle zadání mistra, nýbrž podle vlastního uvážení. Jestliže by
poškozený dodržel zadaný pokyn, k úrazu by nedošlo. „Škodu spočívající v úrazu
s následkem smrti si poškozený způsobil sám“, a pro vyplacení jednorázového
odškodnění pozůstalým tak soud neshledal podmínky, „resp. žalovaný se tzv.
vyvinil“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 17.1.2012 č.j. 23 Co 446/2011-184 rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil žalobcům, že „i z
kusých zjištění soudu prvního stupně vyplývá rozpornost písemného a ústního
pokynu adresovaného poškozenému a nefunkčnost míchadel, která měla být vždy při
zadání úkolu použita“. Soud prvního stupně se s těmito rozpory nijak
nevypořádal, nevyhodnotil je z hlediska příčin vzniku škody, a rozsudek je tedy
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Uložil soudu prvního stupně, aby
provedl konkrétní důkazy, které budou navrženy k posouzení, zda lze provoz
žalované považovat za provoz zvlášť nebezpečný, a poté nechť vyhodnotí, zda
mezi vzniklou škodou a povahou provozu žalované je příčinná souvislost; v
případě kladného závěru nechť nepomine, že případné spoluzavinění poškozeného
je třeba považovat pouze za jednu z příčin škody vyvolané zvláštní povahou
provozu.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 28.11.2012 č.j. 25 C 280/2009-257
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému žalobci částku 120.000,- Kč s
úrokem z prodlení, žalobu co do částky 120.000,- Kč pro každého žalobce zamítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že „poškozený si úraz způsobil sám svým
jednáním, když zadanou práci prováděl dle své vůle, nikoli dle zadání“. Za
situace, kdy pokyn žalované v příkazní knize, který odpovídal písemným
instrukcím a s nímž byl poškozený seznámen, byl v rozporu s ústním pokynem
mistra poškozeného, a rovněž nebylo bezpečně prokázáno, že v kotli C 21b nebyl
před prací poškozeného přítomen toluen, však nelze zavinění spatřovat
jednoznačně na straně poškozeného. Protože škoda byla způsobena okolnostmi
majícími původ ve zvlášť nebezpečném provozu žalované, a to v důsledku
utajeného varu vody a toluenu, soud dospěl k závěru, že jak poškozený, tak
žalovaná odpovídají za vzniklou škodu jednou polovinou, a žalobci tak mají
každý právo na jednu polovinu jednorázového odškodnění.
Odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 4.4.2013 č.j. 25 C 280/2009-295 pro
opožděnost odmítl; Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21.10.2013
č.j. 23 Co 279/2013-342 toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 22.10.2013 č.j. 23 Co 278/2013-354 rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném zamítavém výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit každému z žalobců 40.000,- Kč s úroky z prodlení, ohledně částky
80.000,- Kč spolu s úroky z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a
rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit každému z žalobců náklady řízení
37.306,70 Kč před soudem prvního stupně a 12.435,60 Kč před odvolacím soudem k
rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše a že je povinna zaplatit České republice
na účet Okresního soudu v Pardubicích „soudní poplatek ze žaloby ve výši
12.800,- Kč a soudní poplatek z odvolání ve výši 12.800,- Kč“. Odvolací soud
při posouzení věci vycházel z úvahy, že „v případě nároku žalobců není namístě
konkurence právní úpravy občanského zákoníku a zákoníku práce, či podpůrné
užití občanského zákoníku jako předpisu obecného“. Ač událost, při které
předpisů jako pracovní úraz, tak žalobcům, jako zletilým zaopatřeným dětem,
nárok na jednorázové odškodnění podle ustanovení § 378 zák. práce nepřísluší.
Nárok na odškodnění, jako satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech,
přiznává žalobcům pouze občanský zákoník v ustanovení § 444 odst. 3 písm. b).
Tato právní úprava je primární právní úpravou satisfakce za vzniklou újmu na
osobnostních právech upravených v ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák.
„Podpůrným argumentem“ odůvodňujícím přiznání nároku žalobcům podle ustanovení
§ 444 odst. 3 obč. zák. je podle názoru odvolacího soudu „také další případný
nárok dle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. na satisfakci za vzniklou újmu na
osobnostních právech, která přísluší pozůstalým v případě, že jejich odškodnění
při usmrcení blízké osoby není dostatečné. Za tohoto stavu se odvolací soud
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že provoz žalované je provozem
zvlášť nebezpečným ve smyslu ustanovení § 432 obč. zák., že okolnost, která
způsobila smrt poškozeného, měla původ v tomto zvlášť nebezpečném provozu
žalované, a že mezi vznikem škody na zdraví poškozeného a zvlášť nebezpečným
provozem žalované je příčinná souvislost. Důvody pro úplné zproštění
odpovědnosti žalované podle ustanovení § 428 obč. zák. nejsou dány, neboť škoda
byla způsobena událostí mající původ v provozu žalované. V souvislosti s
určením míry účasti poškozeného na vzniku škody podle ustanovení § 441 obč.
zák. odvolací soud dovodil „po zhodnocení vzájemného poměru jednotlivých
okolností na straně provozovatele a poškozeného“, že nelze pominout další
skutečnosti na straně žalované, jež vedly ke vzniku škody, a proto uzavřel, že
míru spoluúčasti poškozeného lze shledat pouze v rozsahu jedné třetiny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
odvolací soud v souvislosti s řešením otázky vzájemného vztahu občanského
zákoníku a zákoníku práce se při aplikaci ustanovení o jednorázovém odškodnění
pozůstalých odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nárok
žalobců, tj. dětí poškozeného, je nárokem pracovněprávním, neboť je odvozen od
pracovního úrazu jejich otce žalobců. Okolnost, že ustanovení § 378 odst. 1
zák. práce přiznává nárok na jednorázové odškodnění pouze nezaopatřeným dětem,
neznamená, že žalobcům tento nárok přísluší podle občanského zákoníku. Odvolací
soud zaměňuje absenci právní úpravy určité otázky v zákoníku práce (která je
jinak upravena v občanském zákoníku) za absenci konkrétního nároku v určité
situaci, tedy – přesněji řečeno – za rozdílný obsah dispozice (následku) při
stejné hypotéze v právních normách obsažených jak v zákoníku práce, tak v
občanském zákoníku. Dovolatel zdůrazňuje, že v době, kdy k pracovnímu úrazu
došlo, zákoník práce vycházel z principu delegace, kdy mimo výslovně stanovené
případy nebyl občanský zákoník použitelný ani subsidiárně. Připomíná zejména
„po skutkové stránce velmi obdobný“ rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
1084/2009 a dovozuje, že uplatněný nárok na náhradu škody, kdy existuje jen
jediný odpovědný subjekt, je možné posoudit pouze podle ustanovení zákoníku
práce o odškodňování pracovních úrazů. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
změnil rozsudek odvolacího soudu v jeho dovoláním napadené části tak, že se
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobci uvedli, že není rozhodující, zda vztah mezi otcem žalobců a žalovanou
byl vztahem pracovněprávním. Svůj nárok „nedovozují z toho, že smrt jejích otce
nastala v důsledku úrazu, který lze posoudit jako pracovní úraz“. Jejich nárok
je právem originálním, které jim vzniklo v důsledku usmrcení blízké osoby
povahou zvlášť nebezpečného provozu, a které vyplývá právě z ustanovení § 444
obč. zák. jako „speciální“ právní normy, jež jako jediná jejich nárok upravuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“),
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v občanském soudním řízení
zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení
právní otázky, zda v případě úmrtí zaměstnance následkem pracovního úrazu mohou
pozůstalé, již zaopatřené děti, požadovat jednorázové odškodnění pozůstalých
podle příslušných ustanovení občanskoprávních předpisů. Vzhledem k tomu, že
tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
řešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že otec žalobců V.
Š. byl zaměstnancem žalované od roku 1976. Dne 15.12.2007 mu mistr L. V. při
rozdělení práce kromě jiného uložil, aby provedl výplach výrobního zařízení
(kotle) C 21b v odboru výroba-organická chemie, ve výrobním oddělení Fosgen,
budova Ry 42. Okolo 22. hod. při vyplachování uvedeného aparátu vodou byl
otevřeným průlezem aparátu zasažen výronem vody a horké páry na hlavě a horní
polovině těla, a těmto zraněním na místě podlehl. Žalobci požadují jednorázové
odškodnění pozůstalých s odůvodněním, že úmrtí jejich otce bylo vyvoláno
povahou provozu zvlášť nebezpečného, a že za škodu tím vzniklou odpovídá
žalovaná jako provozovatel ve smyslu ustanovení § 432 obč. zák.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že
žalobci se po žalované domáhají uspokojení nároku (jednorázového odškodnění
pozůstalých), který jim měl vzniknout v souvislosti s uvedeným smrtelným
pracovním úrazem jejich otce V. Š. - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2007, tj. předtím,
než nabyl účinnosti zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (dále jen „obč.
zák.“).
Smyslem a účelem náhrady škody v soukromoprávních vztazích (v širším slova
smyslu) je - zhruba řečeno - napravení újmy, která nastala v důsledku škodní
události, ať se již jedná o napravení materielní újmy prostým vyrovnáním
zmenšení majetku na dřívější úroveň nebo o nápravu situace, kdy majetek
poškozeného nevzrostl tak, jak by bylo možné očekávat při běžném chodu věcí,
anebo, v případě poškození zdraví či ztráty blízké osoby, může jít o odškodnění
psychické újmy, citového traumatu vzniklého zásahem do osobního a rodinného
života. Jedním z nároků, které za stanovených podmínek náleží v případě úmrtí
osoby blízké, je nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých. Tento nárok
přísluší ve výši 240 000,- Kč kromě jiných též dětem zemřelého; zatímco na
základě ustanovení § 444 odst. 3 písm. b) obč. zák. svědčí věcná legitimace
každému dítěti bez dalšího upřesnění, tak podle ustanovení § 378 odst. 1 zák.
práce náleží jednorázové odškodnění pozůstalých toliko nezaopatřeným dětem.
V posuzovaném případě není sporu o tom, jak též k tomuto závěru dospěl i
odvolací soud, že „žalobcům, jako zletilým zaopatřeným dětem, nárok na
jednorázové odškodnění dle § 378 zákoníku práce nepřísluší“. S názorem, že za
těchto okolností „nárok na odškodnění, jako satisfakci za vzniklou újmu na
osobnostních právech, přiznává žalobcům pouze občanský zákoník v ust. § 444
odst. 3 písm. b)“, však nelze vyslovit souhlas.
Oba nároky na jednorázové odškodnění pozůstalých, jak nárok na jednorázové
odškodnění podle ustanovení § 378 zák. práce, tak i nárok podle ustanovení §
444 odst. 3 obč. zák. mají společné to, že jejich předpokladem je vždy úmrtí
blízké osoby za stanovených podmínek. V prvním případě nárok vzniká, zemře-li
zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání [§ 375 odst. 1
písm. c) zák. práce], v případě druhém tento „způsob a rozsah náhrady“ (srov.
marginální rubriku uvozující § 442 a násl. obč. zák.) závisí na tom, zda úmrtí
blízké osoby lze co do základu podřadit pod některou ze skutkových podstat
odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 a násl. obč. zák., tedy v
posuzovaném případě - jak uvažovali žalobci – pod ustanovení § 432 obč. zák. o
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. V tomto smyslu
tedy jednorázové odškodnění pozůstalých není jejich „právem originálním“, nýbrž
jde o právo akcesorické, odvozené od toho, zda na podkladě okolností, za nichž
poškozený zemřel, lze dovodit základ odpovědnosti povinného subjektu (srov.
obdobně rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 15.7.1983 sp. zn. 6 Cz 18/83,
uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR roč. 1987, pod č. 16).
„Konkurence právní úpravy občanského zákoníku a zákoníku práce“ je za těchto
okolností jen zdánlivá. Odvolacím soudem zmiňovaná soudní judikatura rozhodně
nepřipouští, „aby v případě, kdy je nárok na náhradu škody kryt dvěma
odpovědnostními skutkovými podstatami, uplatnil poškozený subjekt nárok z té
skutkové podstaty, kterou si vybere“. Uváděný rozsudek býv. Nejvyššího soudu SR
ze dne 25.6.1979 sp. zn. 1 Cz 85/79, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 1982 pod č. 11, naopak řeší situaci, kdy je z téže
škodní události dána odpovědnost dvou subjektů: jednak nárok na náhradu škody
proti zaměstnavateli a jednak nárok na náhradu škody z téže škodní události
proti tomu, kdo za ni odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku o
odpovědnosti za škodu. Právě pro tento případ se uvádí, že oba tyto nároky
vedle sebe obstojí a poškozený je může uplatnit proti tomu odpovědnému
subjektu, který si sám vybere.
Určitou reakcí na tento obecně přijímaný právní názor a východiskem dalších
úvah byl v dovolání připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.4.2010 sp.
zn. 21 Cdo 1084/2009 zabývající se situací, kdy, na rozdíl od výše uvedeného
případu, pozůstalí nemají na výběr mezi více odpovědnými subjekty, a kdy jako
odpovědný subjekt, vůči kterému mohou uplatnit svůj požadavek, v úvahu přichází
jedině zaměstnavatel, u něhož byl zemřelý v pracovním poměru. V této věci byl
zaujat názor, že v případě, že se zaměstnanec v občanském soudním řízení domáhá
náhrady škody způsobené pracovním úrazem, a nepřichází-li v úvahu kromě
zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodné události, lze uplatněný
nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení
zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů. Jestliže tedy při plnění
pracovních úkolů dojde k úmrtí zaměstnance v důsledku poškození zdraví
nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů
(tj. pracovním úrazem - § 380 odst. 1 zák. práce), nepřichází v úvahu, aby
poškozený pozůstalý měl při uplatnění odvozeného (akcesorického) nároku na
výběr, podle kterého právního předpisu bude tento nárok posuzován, neboť právní
posouzení skutkového stavu je věcí soudu, a posouzení provedené účastníkem
řízení není pro soud závazné.
S názorem odvolacího soudu, že, neupravuje-li jednorázové odškodnění
pozůstalých zaopatřených dětí zákoník práce, je třeba uplatněný nárok posoudit
podle ustanovení § 444 odst. 3 písm. b) obč. zák. „jako satisfakci za vzniklou
újmu na osobnostních právech“, dovolací soud rovněž nesouhlasí.
Odvolací soud vycházeje z úvahy, že „právní úprava nároku na jednorázové
odškodnění pozůstalých dle § 444 odst. 3 písm. b) obč. zák. je primární úpravou
satisfakce za vzniklou újmu na osobnostních právech upravených v ust. § 13
odst. 2 a 3 obč. zák.“ přehlíží, že jím uváděný nález Ústavního soudu ze dne
4.5.2005 sp. zn. Pl. ÚS 16/04 v uvedeném smyslu nevyznívá. Uvádí se v něm
naopak, že nárok na náhradu kompenzující citovou újmu a pomoc zemřelého, kterou
by v budoucnu mohl poskytovat, nelze konstruovat ani srovnáním úpravy
vyplývající z ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 obč. zák. s ustanoveními §
11 a § 13 obč. zák., a že nová úprava odškodnění pozůstalým upravující v
ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. způsob a rozsah náhrady za tento druh
imaterielní škody „neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný
výklad“. Uvádí-li se proto na závěr, že není vyloučeno, aby v případě, „pokud
jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na
osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle
ustanovení na ochranu osobnosti“, pak je zřejmé, že vyústěním těchto úvah je
závěr, že nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých a nároky vyplývající z
neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti nelze promiscue navzájem
zaměňovat. Ustálená soudní judikatura, navazujíc na uvedené závěry, potom
explicitně vyjádřila, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nároky na náhradu škody podle
ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. nebo podle ustanovení § 372 zák. práce jsou
samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit
na základě totožných skutkových tvrzení (srov. k tomu rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 5.5.2010 sp. zn. 1 Co 2/2010 uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu roč. 2011, pod č. 56).
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení (skutkový
stav zjištěný oběma soudy) ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší
soud České republiky změnil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném
výroku, jímž byla každému žalobci přiznána další částka 40.000,- Kč s úroky z
prodlení tak, že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně včetně
akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil [§ 243d písm. b), § 219
o.s.ř.].
Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení přihlédl dovolací soud k
tomu, že jak žalobci, tak žalovaná, měli každý jen poloviční úspěch, a proto ve
smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k ustanovení § 146 odst.
3 o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla v
dovolacím řízení plný úspěch, a žalobci jsou proto povinni nahradit jí náklady
potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl
k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro
řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty
první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení
podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013
Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely
náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom
stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální
částce náhrad ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), na náhradě za daň z
přidané hodnoty ve výši 2.226,- Kč a za zaplacený soudní poplatek z dovolání
10.000 Kč.
Žalobci jsou povinni náhradu nákladů řízení v celkové výši 22.826,- Kč žalované
zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. listopadu 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu