21 Cdo 1166/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční
věci oprávněné ČSOB Stavební spořitelny, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č.
333/150, IČO 49241397, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v
Brně, Vinohrady č. 794/45, proti povinné Z. Š., narozené XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Lannova tř. č. 14/9, za účasti předražitele STING investiční fond s proměnným
základním kapitálem, a. s. se sídlem v Třinci – Starém Městě, 1. máje č. 540,
IČO 29017688, zastoupeného H. K., narozenou XY, bytem XY, pro 2 830 797 Kč s
příslušenstvím, vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský
úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 43999/16, o dovolání povinné proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. ledna 2022, sp. zn. 8 Co
1229/2021, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
5. 1. 2022, sp. zn. 8 Co 1229/2021, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho
části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou
uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod
č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem,
argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
(srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V posuzovaném případě povinná v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku
hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. Námitky dovolatelky uplatněné ve vztahu k posouzení
včasnosti odvolání, které podala proti rozsudku Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 2. 5. 2019, č. j. 33 C 117/2018-96, ve znění opravného
usnesení ze dne 6. 1. 2020, č. j. 33 C 117/2018-154 [že „opravné usnesení č. j. 33 C 117/2018-154 ze dne 6. 1. 2020, které nabylo právní moci dne 6. 2. 2020,
založilo běh nové lhůty pro podání odvolání proti rozsudku č. j. 33 C
117/2018-96, ze dne 2. 5. 2019“, že odvolacímu soudu „nepříslušelo odmítnout
odvolání, odvolací soud měl odvolání proti rozsudku … projednat ve věci samé a
o odvolání rozhodnout“, že „opravné usnesení bylo vydáno za účelem, aby byl
vyčerpán celý žalobní návrh“, že „odvolací soud dále v napadeném usnesení
nesprávně vyložil ustanovení § 164 OSŘ ve vazbě na ust. § 204 OSŘ“, že „za
porušení jejího práva na spravedlivý proces a zásady předvídatelnosti soudního
rozhodnutí povinná považuje skutečnost, že o tom, že odvolání nebylo věcně
vyřízeno, nýbrž pouze odmítnuto, se povinná dozvěděla až v měsíci lednu tohoto
roku“, že jí „nebylo doručeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 17. 12. 2020 (správně 17. 12. 2021 – pozn. dovolacího soudu), č. j. 7 Co
1399/2021-264 a 7 Co 1400/2021-264“], ani její nesouhlas se závěrem Krajského
soudu v Českých Budějovicích, k němuž tento soud dospěl v usnesení ze dne 17. 12. 2021, č. j. 7 Co 1399/2021-264, 7 Co 1400/2021-264, jímž bylo odvolání
dovolatelky odmítnuto, o tom, že „vydáním opravného usnesení nedošlo k obsahové
změně výroku opravovaného rozhodnutí z hlediska práv a povinností účastníků a
nedošlo tedy k otevření odvolací lhůty pro žalobkyni“, nesměřují proti
dovoláním napadenému rozhodnutí, nýbrž proti uvedenému usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2020 (správně 17. 12. 2021), č. j. 7 Co
1399/2021-264, 7 Co 1400/2021-264. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
proto nezakládá
dovolatelkou předestřená otázka (vyplývající z obsahu dovolání), za jakých
podmínek běží lhůta k podání odvolání znovu od právní moci opravného usnesení
ve smyslu ustanovení § 204 odst. 1 věty druhé o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá; odvolací soud v
napadeném rozhodnutí vyšel jen z toho, jakým způsobem byla otázka včasnosti
odvolání podaného dovolatelkou proti rozsudku Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 2. 5. 2019, č. j. 33 C 117/2018-96, ve znění opravného
usnesení ze dne 6. 1. 2020, č. j. 33 C 117/2018-154, vyřešena v usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2020 (správně 17. 12. 2021), č. j. 7 Co 1399/2021-264 a 7 Co 1400/2021-264. Jednotlivé dílčí otázky
vymezené v části III. dovolání, jež dovoletelka v této souvislosti formulovala,
proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají. Okamžik,
kdy bylo o tomto (opožděném) odvolání pravomocně rozhodnuto, není přitom
relevantní, neboť opožděné odvolání nemá suspenzivní účinek a jím napadené
rozhodnutí nabývá právní moci a posléze se stává i vykonatelným bez ohledu na
opožděně podané odvolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 32/69, uveřejněné pod č. 47/1970 Sb. rozh. obč.); v
projednávané věci tedy – jak správně uvedl odvolací soud – „v době konání
dražby a nařízení dražebního jednání bylo řízení vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 117/2018 pravomocně skončeno, účinky
odkladu provádění exekuce pominuly a soudní exekutor tedy mohl dražit“. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení
odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání
či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani
návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad právní
moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.