22 Cdo 5461/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem
v Praze 4, Mařatkova 918, proti žalovanému R. S., zastoupenému JUDr. Luďkem
Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C
209/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 5. 2016, č. j. 17 Co 55/2016-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9.
2015, č. j. 10 C 209/2012-108, vypořádal společné jmění účastníků tak, že do
výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal osobní automobil značky Ford Focus,
rok výroby 2004, SPZ 9A3 2060 (výrok I.), a žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu do tří měsíců od právní moci
rozsudku částku 1 792 154 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení státu
(výrok III.) a o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni v obecné pariční
lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 138 000 Kč (výrok IV.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j.
17 Co 55/2016-138, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), změnil výroky o nákladech řízení III. a
IV. (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze proti výroku I., podal žalovaný
dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na zákonnou dikci § 237 o. s. ř.
Dále uvedl, že dovolání je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovozoval, že blíže nespecifikovaný právní názor
odvolacího soudu je v rozporu s „ustálenou judikaturou“ Nejvyššího soudu, o níž
nebyl žádný důvod se odchylovat. Vyjádřil přesvědčení, že jedině „tato“
judikatura je v souladu se zásadou dispoziční, jakožto jednou ze stěžejních
zásad civilního řízení sporného. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně s odkazem na vyjádření k odvolání žalovaného podané v řízení před
nalézacím soudem navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení
známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného
dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 24. 10. 2012 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu).
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se
má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Argument, podle kterého „při řešení otázky
hmotného, resp. procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné podle §
237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována
rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a
odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané
právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo
3032/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalovaný vymezil shora popsané důvody přípustnosti dovolání pouze odkazem na
jejich zákonné znění obsažené v § 237 o. s. ř. Dovolání není přípustné, neboť
způsobem výše uvedeným nespecifikoval některý z důvodů přípustnosti dovolání.
Rovněž neuvedl, jakou otázku hmotného či procesního práva by měl dovolací soud
zkoumat, v čem spočívá nesprávnost jejího řešení soudem odvolacím, a jak by
měla být posouzena soudem dovolacím. Tím v rozporu s požadavkem vyplývajícím z
§ 241a odst. 3 o. s. ř. řádně nespecifikoval ani důvod dovolání.
Zbývá dodat, že dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti
dovolání na místo dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady,
na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu
rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že
dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran
nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007).
Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti
dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu
stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou
při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v
dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není
formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených
požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS
2716/13, jež je přístupné na www.nalus.usoud.cz).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu