21 Cdo 1167/2025-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Tomaszem Pustówkou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40a, proti žalované "ALPEX" Przedsiębiorstwo Budownictwa Górniczego Spółka z organiczoną odpowiedzialnością, se sídlem v Jastrzębiem-Zdróji, Opolska č. 1E, Polská republika, reg. č. 27121084200000 (REGON), zastoupené Mgr. Jakubem Sembolem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody č. 527, o 589 395 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 22/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2025, č. j. 16 Co 236/2024-86, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 443,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomasze Pustówky, advokáta se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40a.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2025, č. j. 16 Co 236/2024-86, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 6. 2024, č. j. 15 C 22/2023-58, ve výroku pod bodem I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Otázka, zda lze přistoupit k tvrzení o simulovaném či disimulovaném právním jednání, o účelovém právním jednání či o právním jednání vedoucímu k uzavření smlouvy „naoko“, aniž by soud zajistil a zohlednil veškeré skutkové podklady, k nimž může dospět za tím účelem nezbytnou důkazní verifikací, přípustnost dovolání nezakládá. Namítá-li dovolatelka, že prvoinstanční soud ani odvolací soud „neprovedl žádné kroky vedoucí k prokázání toho, zdali žalobce vykonával či nevykonával pracovní cesty a zda mu vznikl nárok na uhrazení cestovních nákladů, které obdržel či nikoliv“, a vytýká-li odvolacímu soudu, že „dospěl k závěru o, dle jeho názoru, skutečné vůli žalobce a žalované, aniž by se blíže zabýval a zkoumal vůli žalované při uzavírání pracovního poměru, přičemž naopak vůli žalobce zkoumal jen velmi povrchním způsobem (viz odstavec 11. rozsudku KS)“, pouze tím zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů a způsob, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (hodnocení důkazů, na základě kterých k nim dospěly).
3. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
4. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci převzal odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že skutečnou vůlí stran nebylo sjednání místa výkonu práce ve městě XY, nýbrž strany takovou vůli pouze předstíraly (s největší pravděpodobností) ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci žalobce pro žalovanou bude formálně vyplácena jako cestovní náhrady, které odvodům nepodléhají.
Soud tak učinil na základě zjištění, že oběma účastníkům muselo být v této věci jasné, že žalobce na pozici horník v podzemí nebude pracovat na adrese XY v Polsku, na níž se žádný důl nenachází, a dále zjištění, že žalobce po celou dobu trvání pracovního poměru pracoval výhradně na důlních pracovištích v ČR; proto soud uzavřel, že v řešené věci se o pracovní cesty, za něž by náležely cestovní náhrady, nejednalo (srov. body 16–22 rozsudku soudu prvního stupně). Nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
5. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani dovolatelkou formulovaná otázka, zda soud, jenž postupuje podle § 121 o. s. ř. v případě skutečností obecně známých soudu z jeho činnosti, musí: a) účastníky s těmito seznámit a poskytnout jim možnost vyjádřit se a procesně reagovat, b) dát účastníkům možnost, aby prokázali, že v konkrétním případě se obecně známá skutečnost neprosazuje, c) účastníky s těmito seznámit z důvodu požadavku na předvídatelnost rozhodnutí, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť na takto dovolatelkou formulované otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Odvolací soud jako správná a úplná přejal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a rovněž se zcela ztotožnil i s jeho právním hodnocením. Jak uvedeno shora, dospěly soudy k závěru, že strany pouze předstíraly sjednání místa výkonu práce v polském městě (s největší pravděpodobností) ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci žalobce pro žalovanou bude formálně vyplácena jako cestovní náhrady, které odvodům nepodléhají. Na základě toho dospěly soudy rovněž k závěru, že v projednávané věci je nutné do průměrného výdělku žalobce započíst veškeré náklady, které byly žalobci vypláceny; tzn. nejen mzdu, ale i tzv. „delegacje“ (cestovní náhrady). Uvedl-li následně odvolací soud, že je mu z úřední činnosti známo, že obdobný „modus operandi“ v podobě vyplacení mzdy a „cestovních náhrad“ používají při odměňování polských horníků i další dodavatelské společnosti, nejedná se o zjištění, na kterém by odvolací soud své rozhodnutí založil, respektive o závěr, na kterém by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (neboť odvolací soud vyšel ze shora uvedených závěrů soudu prvního stupně, odůvodněných zejm. v bodech 16–22 rozsudku soudu prvního stupně). Jinými slovy rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním hodnocení skutkových zjištění týkajících se projednávané konkrétní věci a ve skutečnosti nezávisí na úvahách o obdobném „modu operandi“.
6. Namítá-li pak dovolatelka v této souvislosti, že odvolací soud dospěl ke shora uvedeným závěrům, „aniž by v rámci provádění důkazů zohlednil např. spisy Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj týkající se daňových kontrol u žalované“, pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
7. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, a výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Dovolatelka současně s podáním dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 12. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu