USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce H. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. et Mgr.
Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem v Kolíně, Zahradní č. 46, proti žalované
Toyota Motor Manufacturing Czech Republic, s. r. o. se sídlem v Kolíně I, Na
Hradbách č. 126, IČO 26513528, o 189 540,47 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 169/2017, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2021, č. j. 23 Co 293,
294/2019-870, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, č. j. 23 Co 293, 294/2019-870, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo
uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo
uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti
dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by
společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej
usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13], neboť
dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran
nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám
dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení,
zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury
Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud
posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná
se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15]. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. právní názor vyslovený v
již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem je řešená
právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní
otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013);
způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého dovolacím
soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, předpokládá uvedení údajů, ze
kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v
napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody
by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. právní názor vyslovený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V posuzovaném případě žalobce v dovolání nepředložil k řešení žádnou otázku
hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání žalobce je založeno na výhradách proti
správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, vycházejících z jeho
odlišného názoru na hodnocení provedených důkazů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v
dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně
zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího
soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov.
například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je
nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu
svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné
skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění již uvedeného
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Obsahem dovolání není nic jiného, než zpochybňování skutkového stavu,
zjištěného soudy nižších stupňů. Žalobce především namítá, že „posudek Fakultní
nemocnice Královské Vinohrady ze dne 3. 12. 2016, podle něhož u žalobce nejde o
nemoc z povolání, trpí zásadními vadami, chybně nediagnostikuje u žalobce
epikondylitidu, závěr z vyšetření R. P. je v přímém rozporu s dalšími
lékařskými vyšetřeními, která žalobce absolvoval, nezabývá se dalšími
diagnózami žalobce, které při splnění dalších podmínek mohou naplnit kritéria
nemoci z povolání“, že „z posudku Kliniky pracovního lékařství Všeobecné
fakultní nemocnice v Praze ze dne 6. 6. 2018 vyplynulo, že žalobce trpí
tendosynovitis flexorů a extenzorů levého předloktí, přičemž tato diagnóza
splňuje klinickou podmínku pro přiznání onemocnění nemocí z povolání“, že
„měření lokální svalové zátěže Krajskou hygienickou stanicí, Zdravotním ústavem
v Ústí nad Labem, ze dne 13. 4.
2018, jehož závěrem bylo, že při provádění
hodnocené práce nejsou překračovány dané hygienické limity u žádné z měřených
svalových skupin rukou a předloktí, proběhlo neprůkazným způsobem, když byly
měřeny procesy, jak probíhaly v roce 2018, což neodpovídalo tomu, jak probíhaly
v rozhodném období 6/2014 – 6/2015, krajská hygienická stanice tak připustila,
že její závěry nevycházejí z objektivního měření, ale z podkladů, které
poskytla žalovaná“, že „zdravotní ústav v rámci měření hygienických limitů
opominul celou řadu podstatných faktů a skutečností, v důsledku čehož není
možné výsledky měření považovat za relevantní“, že „k závěrům posudku o
neuznání nemoci z povolání žalobce vyhotoveného Všeobecnou fakultní nemocnicí v
Praze nelze pro četné vady přihlížet“, že „znalecký posudek vypracoval podjatý
znalec MUDr. Jiří Lešovský, který není specialistou v oboru ortopedie, a nemohl
se tak vyjádřit a posoudit veškeré zdravotní obtíže žalobce, vycházel ze závěrů
předchozího posouzení, nikoliv že sám provedl posouzení daného vyšetření a
stanovení diagnózy, pokud by však soud nechal provést posouzení daného
scintigrafického vyšetření znalcem, znalec by došel k závěru, že žalobce
epikondylitidou trpí“, a že „žalobce trpí závažnými zdravotními obtížemi, které
měly být uznány jako nemoc z povolání, tyto zdravotní obtíže se u žalobce
projevily v důsledku výkonu práce pro žalovanou.“ Pakliže je však dovolací
přezkum ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním,
ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších
stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu
nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve
svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017
Sbírky zákonů). Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se námitkami
žalobce řádně zabývaly, v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily, z
jakých důkazů vycházely a které důkazy z hlediska pravidel pro jejich hodnocení
neobstály (srov. body 10. – 47. a následující odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, resp. body 8., 9. a následující odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud v postupu soudů zjevný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř. neshledal. Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že „soudy
neprovedly navrhované důkazy, nevypořádaly se s námitkami a s důkazními návrhy
žalobce, čímž způsobily nepřezkoumatelnost rozhodnutí“, ale mohly by
představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §
242 odst. 3 o. s.
ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak
vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže
je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak
uvedeno výše – naplněn není. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí
soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího
soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především
zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti
tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu
prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, když z něj
zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. K
tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS
3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům
vyhovuje. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.