21 Cdo 1168/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce I. O., proti žalovanému Č. n. i. m. f., a. s. v likvidaci,
zastoupenému advokátem, o 967.221,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 156/98 a 27 C 175/98, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2001, č.j. 13 Co
397/2000-107, takto:
Rozsudek Městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 380.857,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši 21% ročně z částky 36.857,- Kč od 16. 10. 1996 do zaplacení, z částky
86.000,- Kč od 16. 11. 1996 do zaplacení, z částky 86.000,- Kč od 16. 12. 1996
do zaplacení, z částky 86.000,- Kč od 16. 1. 1997 do zaplacení a z částky
86.000,- Kč od 16. 2. 1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
rozhodnutím představenstva žalovaného byl dne 18. 9. 1996 jmenován do funkce
ředitele „Správy majetku ČNIMF, a. s.“, a že mu byl přiznán nárok na mzdu ve
výši 86.000, - Kč měsíčně. Za období od 18. září 1996 do konce ledna 1997 mu
tato mzda nebyla vyplacena.
Další žalobou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 586.364,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 26% ročně z částky 129.000,- Kč od 16. 3. 1998 do
zaplacení, z částky
27.364,- Kč od 16. 4. 1998 do zaplacení, z částky 86.000,- Kč od 16. 5. 1998 do
zaplacení, z částky 86.000,- Kč od 16. 6. 1998 do zaplacení, z částky 86.000,-
Kč od 16. 7. 1998 do zaplacení a ve výši 23% ročně z částky 86.000,- Kč od 16.
8. 1998 do zaplacení a z částky 86.000, Kč od 16. 9. 1998 do zaplacení. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že dne 1. 2. 1997 uzavřel s žalovaným smlouvu s názvem
„manažerská smlouva“. Podle článku II. odst. 1 této smlouvy byla určena výše
jeho mzdy na částku 86.000,- Kč měsíčně. Rozhodnutím představenstva žalovaného
ze dne 20. 1. 1997 došlo k úpravě odměn členů statutárních orgánů žalovaného
tak, že jim bude vyplácena pouze záloha na jejich funkční požitky ve výši 50%.
Rozhodnutím představenstva 29. 10. 1997 došlo k uvolnění finančních prostředků
ve výši zbylých 50% mzdy žalobce za měsíce únor až listopad roku 1997. Tato
částka byla žalobci vyplacena. Rozhodnutím představenstva žalovaného ze dne 13.
2. 1998 mělo dojít k doplacení 50% mzdy žalobce za měsíce prosinec 1997 a leden
a únor 1998, k čemuž však nedošlo. Pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným byl
rozvázán dohodou ke dni 10. 3. 1998. Za měsíc březen proto náleží žalobci
poměrná část mzdy ve výši 27.364,- Kč, k jejíž výplatě rovněž nedošlo. Podle
článku II. odst. 2 „manažerské smlouvy“, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, za
předpokladu rozvázání pracovního poměru náleží žalobci částka ve výši základní
mzdy ještě po dobu 5 kalendářních měsíců následujících po měsíci, ve kterém
rozvázání pracovního poměru nabylo účinnosti. K výplatě uvedených prostředků za
5 měsíců počínaje dubnem 1998 však nikdy nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co usnesením ze dne 6. 3. 2000 spojil obě věci
ke společnému řízení) rozsudkem ze dne 23. 5. 2000, č.j. 27 C 156/98-76,
žalovanému uložil zaplatit žalobci 537.221,- Kč „hrubého“ s úroky z prodlení ve
výši 21% z částky 36.857,- Kč od 16. 10. 1996, z částky 86.000,- Kč od 16. 11.
1996, z částky 86.000,- Kč od 16. 12. 1996, z částky 86.000,- Kč od 16. 1.
1997, z částky 86.000,- Kč od 16. 2. 1997, s úrokem z prodlení ve výši 26% z
částky 129.000,- Kč od 16. 3. 1998 a z částky 27.364,- Kč od 16. 4. 1998, vše
do zaplacení, žalobu „do částky“ 430.000,- Kč s požadovaným příslušenstvím
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce byl představenstvem
žalovaného ke dni 18. 9. 1996 jmenován do funkce ředitele Správy majetku a že
mu byl stanoven „smluvní plat“ ve výši 86.000,- Kč hrubého. Žalobce uvedenou
činnost vykonával a žalovaný v řízení neprokázal z jeho strany neomluvené
absence. Proto mu za období od 18. 9. 1996 do ukončení pracovního poměru ke dni
10. 3. 1998 náleží za vykonanou práci mzda. Protože zákoník práce má kogentní
povahu a nepřipouští uzavření inominátního kontraktu mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem, jako nedůvodnou zamítl žalobu na vyplacení 5 platů ve výši
430.000,- Kč, neboť zaplacení dalších platů po skončení pracovního poměru lze
poskytnout pouze podle § 60a zákoníku práce ve formě odstupného. Ujednání
článku II. „manažerské smlouvy“ mezi žalobcem a žalovaným považoval pro rozpor
se zákonem za neplatné.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2001,
č.j. 13 Co 397/2000-107, rozsudek soudu prvního stupně v napadené žalobě
vyhovující části a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a proti svému
rozsudku připustil dovolání k řešení právní otázky, zda došlo platně ke vzniku
pracovního poměru žalobce volbou osobami, které ještě nebyly účinně zvoleny za
členy představenstva, a k otázce, zda si kdokoli z investičních fondů může
stanovit plat v rozporu s majetkovou situací a se zájmy akcionářů. Vycházeje ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež ani žalovaný nezpochybňoval,
dovodil, že je nesprávný názor žalovaného, který účinnost volby členů
představenstva žalovaného spojuje s rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne
24. 10. 1996 č.j.: 101/68682/1996, kterým ministerstvo podle § 8 odst. 9 zákona
č. 248/1992 Sb. (ve znění zákona č. 151/1996 Sb.) schválilo volbu členů
představenstva žalovaného a volbu členů dozorčí rady. Žalovaný podle názoru
odvolacího soudu přehlíží, že původní ustanovení § 8 odst. 9 zákona č. 248/1992
Sb. znělo zcela jinak, než v době vydání rozhodnutí Ministerstva financí ČR,
neboť již neužívalo pojmu „účinnost“, nýbrž pojmu „platnost“. Z tohoto znění
nevyplývá, že by rozhodnutí Ministerstva financí ČR teprve zakládalo platnost
volby nebo jmenování v orgánech investičního fondu. Žalobce byl proto jmenován
do funkce ředitele správy majetku žalovaného platně ve smyslu ustanovení § 27
odst. 5 a § 65 odst. 2 zák. práce orgánem k tomu oprávněným, tedy
představenstvem, jež je podle § 191 odst. 1 obch. zák. statutárním orgánem.
Tímto jmenováním vznikl žalobci u žalovaného pracovní poměr, který nezanikl ani
odvoláním z funkce. Jestliže žalobce nebyl z této funkce odvolán, přísluší mu
sjednaná mzda za výkon funkce tak, jak byla určena při jmenování. Výše této
mzdy nemůže být soudem přezkoumávána a přezkoumávat nelze ani odměnu, která
byla žalobci poskytována za výkon funkce předsedy představenstva fondu.
Dovolání, v rozsahu ve výroku rozsudku stanoveném, připustil odvolací soud
proto, že podle jeho názoru bylo představenstvo zvoleno platně, a že otázka
výše stanoveného platu žalobce nemůže být soudem přezkoumávána a je nutno
vycházet z toho, že plat byl žalobci určen při jmenování do funkce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že soudy
nedostatečně rozlišují mezi platností a účinností volby představenstva dne 18.
9. 1996. Je přesvědčen, že členové představenstva byli dne 18. 9. 1996 valnou
hromadou zvoleni platně, avšak jejich volba nabyla účinnosti teprve dne 21. 10.
1996, tedy dvacátým dnem po jejím oznámení ministerstvu. Smyslem zákonné úpravy
je podle žalovaného, aby za investiční fond mohly jednat pouze osoby, jejichž
volba byla schválena příslušným orgánem, a bylo by „proti smyslu zákona“
připustit, aby kdokoli mohl za investiční fond jednat před tímto schválením.
Připomíná dále, že nikdy nenamítal, že by soud měl přezkoumávat výši sjednaného
platu žalobce, že se však stanovení jeho platu svým účelem příčilo zákonu a
zájmům společnosti ve smyslu § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Jmenování do
funkce a stanovení platu 86.000,- Kč měsíčně totiž mělo sloužit pouze k tomu,
aby žalobce mohl z fondu čerpat značné finanční prostředky bez limitu
stanoveného pro odměny členů statutárního orgánu. Namítá také, že žalobce by
měl nárok na mzdu jen do dne odvolání z funkce (tj. do 2. 3. 1998) a nikoli do
dne 10. 3. 1998, kdy došlo k ukončení pracovního poměru dohodou. Podle
žalovaného to byl též žalobce, kdo způsobil prodlení s úhradou žalobcovy mzdy
za období září 1996 až únor 1997, neboť k němu došlo výlučně tím, že si žalobce
sám výplatu mzdy nezajistil (byl předsedou představenstva žalovaného). Protože
sám poškozený (žalobce) způsobil škodu, neměl by mu soud přiznat úroky z
prodlení, k nimž došlo v důsledku jeho vlastního jednání nevyplacením mzdy ve
stanovených termínech. Zpochybňuje rovněž závěry odvolacího soudu, zda bylo
nebo nebylo důvodné jmenování žalobce do funkce ředitele správy majetku, a že
bez povšimnutí ponechal skutečnost, že žalobci byla jako část mzdy za březen
1998 vyplacena částka 13.682,- Kč. Znovu opakuje námitku, že dokumenty
předkládané žalobcem byly pro účely tohoto řízení pozměněny a že jsou z tohoto
důvodu nevěrohodné. Dovolatel navrhl, aby dovolací soudu rozsudek odvolacího
soudu a „výroky I. a III. rozhodnutí soudu I. stupně“ zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru zde s
ohledem na okolnosti případu není důvodu pro vyhovění dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000-dále jen \"o.s.ř.
\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolacího soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239
odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit
přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo
přípustné, jen výjimečně a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu. Z toho vyplývá, že dovolání může být
připuštěno jen pro řešení právních otázek; jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání
neumožňují.
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání připuštěno jen
pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem
odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. V případě, že odvolací soud neshledal celé své rozhodnutí za zásadního
významu po právní stránce a že proto přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve
výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho
odůvodněním), lze dovolání podat jen z důvodu té právní otázky, pro niž bylo
připuštěno. Pro jinou právní otázku je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu přípustné jen za podmínek uvedených v § 239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, také v závěrech
o tom, zda bylo nebo nebylo důvodné jmenování žalobce do funkce ředitele správy
majetku, zda žalobci náleží či nenáleží úroky z prodlení (podle žalovaného sám
žalobce zavinil, že mu včas nebyla vyplacena mzda), a že bez povšimnutí
ponechal skutečnost, že žalobci byla jako část mzdy za březen 1998 vyplacena
částka 13.682,- Kč. V tomto rozsahu zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.; žalovaný totiž
nepodrobuje kritice právní názor vyslovený v tomto směru odvolacím soudem,
nýbrž nesouhlasí s jeho skutkovými závěry, na nichž založil své rozhodnutí.
Protože dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží
k přezkoumání správnosti právního posouzení věci, ale k posouzení, zda
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno již výše
– jeho uplatnění přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř.; z
hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. proto
nemohla být správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumána.
Žalovaný dále napadá závěr odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanci náleží mzda
sjednaná za výkon funkce poté, co byl z funkce odvolán. Uvedenou problematikou
se již Nejvyšší soud zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2.
1998, sp. zn. 2 Cdon 662/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1999 pod poř. č. 14). Odvolací soud tuto otázku posoudil
odchylně od citovaného rozhodnutí. Protože dovolatel před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku navrhl, aby proti němu bylo připuštěno dovolání,
dovolacímu přezkumu se otvírá naposledy uvedená právní otázka a právní otázka v
rozhodnutí odvolacího soudu vymezená, zda došlo platně ke vzniku pracovního
poměru žalobce volbou osobami, které ještě nebyly účinně zvoleny za členy
představenstva. Druhá z právních otázek, pro niž odvolací soud dovolání
připustil, totiž, zda si kdokoliv z investičních fondů může stanovit plat v
rozporu s majetkovou situací a se zájmy akcionářů, nebyla dovoláním uplatněna.
Podle ustanovení § 8 odst. 9 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních
společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 31. 3. 1998 (před
účinností zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění
dalších zákonů) – dále též jen „zákon“, volbu nebo jmenování nových členů v
orgánech uvedených v odstavci 3 písm. d) musí investiční společnost nebo
investiční fond písemně oznámit do 10 dnů ministerstvu spolu s podklady
prokazujícími splnění podmínek podle odst. 3 písm. d) [statutární orgány a
dozorčí rady] a § 29. Volba nebo jmenování musí být schváleny ministerstvem, a
pokud ministerstvo písemně sdělí do 20 dnů od obdržení písemného oznámení
investiční společnosti nebo investičnímu fondu, že s volbou nebo jmenováním
nesouhlasí, pozbývá volba nebo jmenování platnosti. Ministerstvo posuzuje při
schvalování pouze hlediska uvedená v odst. 3 písm. d) a v § 29.
Po skutkové stránce bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových
zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že valnou hromadou žalovaného
konanou dne 18. 9. 1996 byli zvoleni noví členové představenstva a že téhož dne
(18. 9. 1996) byl žalobce rozhodnutím nového představenstva žalovaného jmenován
do funkce ředitele „Správy majetku ČNIMF, a.s.“. Zároveň mu byl v souvislosti s
tím přiznán nárok na mzdu ve výši 86.000,- Kč měsíčně. Rozhodnutím Ministerstva
financí ČR ze dne 19. 2. 1998, č.j. 101/12 701/1998, byla zavedena u žalovaného
nucená správa. Rozhodnutím nuceného správce ze dne 2. 3. 1998 byl žalobce
odvolán z funkce ředitele „Správy majetku ČNIMF, a.s.“.
Pro posouzení věci je za tohoto skutkového stavu významné, zda byl žalobce
platně dne 18. 9. 1996 jmenován do funkce ředitele správy majetku žalovaného. S
názorem dovolatele, že osoby platně zvolené do představenstva žalovaného dne
18. 9. 1996 mohly jménem žalovaného jednat teprve po 21. 10. 1996, tedy po
uplynutí 20 dne po oznámení
ministerstvu, že tyto osoby byly zvoleny, protože teprve tímto dnem nabyla
volba účinnosti, dovolací soud nesouhlasí.
Platnost a účinnost jsou dvě rozdílné vlastnosti rozhodnutí o volbě či
jmenování. Tyto vlastnosti se vzájemně nevylučují, ale podmiňují. Platným je
usnesení tehdy, jestliže bylo náležitě (v souladu se zákonem nebo jiným
pravidlem) přijato a nebylo úspěšně napadeno žalobou na neplatnost podle
ustanovení § 131 a 183 obch. zák. Samotným nabytím platnosti usnesení však
ještě vznik dotčených práv a povinností nenastává. Právem předpokládané
následky nastávají teprve tím, že usnesení valné hromady nabude účinnosti.
Účinnost znamená, že z něj vznikají práva a povinnosti. Předpokladem jeho
účinnosti je tedy především jeho platnost. To znamená, že usnesení může nabýt
účinnosti nejdříve v den, kdy se stalo platným, tj. v den kdy bylo přijato.
Účinnosti však může nabýt i později. Mezi dnem, kdy se usnesení stalo platným,
a dnem, kdy nabylo účinnosti, může uplynout určitá doba. Tak je tomu například
u usnesení, k nimž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu. V takovém případně
nastávají účinky usnesení teprve rozhodnutím příslušného orgánu, a to přesto,
že usnesení je s ohledem na všechny okolnosti platné již před tímto
rozhodnutím. Výše uvedené však neznamená, že by každé usnesení valné hromady
nabývalo účinnosti teprve po určité době od okamžiku, kdy bylo přijato. Ve
většině případů je tomu naopak, totiž tak, že platnost a účinnost nastávají
zároveň. Pouze v případě, že to stanoví právní předpis nebo samo usnesení valné
hromady, nastává jeho účinnost později, než nastala jeho platnost. V takovém
případě, kdy pro účinnost usnesení jsou stanoveny jiné (od podmínek platnosti
úkonu odlišné - zvláštní) podmínky, je třeba zkoumat splnění těchto podmínek
zvlášť oproti splnění podmínek platnosti. Jedině za takových okolností se může
stát, že podmínky účinnosti budou splněny později než podmínky platnosti a že
tedy dojde k časovému posunu mezi nabytím platnosti a nabytím účinnosti
usnesení valné hromady.
Zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve
znění do 31. 3. 1998, ani obchodní zákoník neměl a nemá ustanovení obdobné § 47
občanského zákoníku o odkladu účinnosti smlouvy do doby rozhodnutí příslušného
orgánu. Pouze ustanovení § 13 odst. 2 obchodního zákoníku (ve znění do 30. 6.
1996) podmiňovalo určení statutárního orgánu a posouzení jeho jednání jako
jednání podnikatele zapsáním tohoto orgánu do obchodního rejstříku.
V projednávané věci došlo dne 18. 9. 1996 k platnému zvolení nových členů
představenstva žalovaného (žalovaný platnost volby nezpochybňuje). Ustanovení §
8 odst. 9 zákona č. 248/1992 Sb., ve znění ke dni 18. 9. 1996 (do 31. 3. 1998),
žádné zvláštní podmínky pro nabytí účinnosti volby členů orgánů investičních
společností a investičních fondů nestanovil. Ze znění ustanovení § 8 odst. 9
zákona pouze vyplývá, že volba nebo jmenování musí být schváleny ministerstvem,
a v případě, že ministerstvo písemně do 20 dnů od obdržení písemného oznámení
sdělí, že s volbou nebo jmenováním nesouhlasí, „pozbývá volba nebo jmenování
platnosti“. Citovaný zákon tedy nestanoví žádné zvláštní podmínky pro nabytí
účinnosti volby nebo jmenování nových členů představenstva investiční
společnosti a investičního fondu.
Jinak tomu bylo do 30. 6. 1996, kdy ustanovení § 8 odst. 9 zákona č. 248/1992
Sb. výslovně stanovilo, že volba nebo jmenování nabývá „účinnosti“ schválením
příslušným státním orgánem. Jestliže tento orgán do 20 dnů nesdělil, že s
volbou nebo jmenováním nesouhlasí, nabývala volba nebo jmenování tímto dnem
účinnosti. Právní úprava účinná od 1. 7. 1996 však
již zvláštní způsob nabytí účinnosti volby nebo jmenování členů představenstva
investiční společnosti a investičního fondu nestanovila. Vycházela z toho, že
nedostatek souhlasu ministerstva s volbou nebo jmenováním nových členů orgánů
investičních společností a investičního fondu způsobuje zánik platnosti takové
volby nebo jmenování. Naproti tomu uplynutí lhůty pro vyjádření ministerstva
nebo výslovné schválení volby nebo jmenování ministerstvem znamená jejich
platnost. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně považoval zvolení
nových členů představenstva dnem 18. 9. 1996 za platné a účinné.
Projednávanou věc je třeba dále posuzovat (vzhledem k tomu, že k odvolání
žalobce z funkce ředitele „Správy majetku ČNIMF, a.s.“ došlo dne 2. 3. 1998)
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2000 (tj. do
dne než nabyl účinnosti zákon č. kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 220/2000 Sb., o
změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, č. 238/2000 Sb., o Hasičském
záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, a č. 258/2000 Sb.,
o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů) – dále jen
„zák. práce“.
Uplynutím volebního období, odvoláním z funkce nebo vzdáním se funkce pracovní
poměr zaměstnance u zaměstnavatele nekončí (§ 65 odst. 3, věta první zák.
práce). Zákon v ustanovení § 65 odst. 3 větě druhé zák. práce předpokládá
(stanoví jako pravidlo), že zaměstnanec bude nadále u zaměstnavatele konat
dohodou účastníků stanovenou jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci,
popřípadě jinou pro něho vhodnou práci; jde tu o takovou práci, kterou je
zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu,
kvalifikaci (nesmí se tedy jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou
kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou) a
schopnostem (nesmí se jednat ani o práci, k níž zaměstnanec nemá předpoklady
stanovené právními předpisy, nebo u níž nesplňuje požadavky, které jsou
nezbytnou podmínkou pro její výkon). Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro
zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (k dohodě o jeho
dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele z těchto důvodů nedojde), zákon
stanoví (srov. § 65 odst. 3 větu třetí zák. práce), že \"je dán výpovědní důvod
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce\". Zákon tu vytváří fikci
nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr,
aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím,
zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách (jak to jinak ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru
výpovědí vyžaduje).
Jestliže zaměstnanec byl z funkce odvolán nebo se funkce vzdal anebo
uplynulo-li jeho volební období, pak do doby, než se zaměstnavatel se
zaměstnancem dohodne na dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení
pracovního poměru (např. na základě výpovědi dané zaměstnanci pro \"fikci
nadbytečnosti\" nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z tohoto
důvodu), se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro
zaměstnavatele práci, neboť dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen)
vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno.
Příčinou toho, proč zaměstnanec nemůže v tomto období (dále jen \"rozhodném
období\") konat práci, však není tzv. jiná překážka v práci na straně
zaměstnavatele uvedená v ustanovení § 130 zák. práce.
Podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro
jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím
ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku,
pokud předpisy uvedené v § 131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
O překážku v práci ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce se jedná
tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro
něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy
(práci odpovídající funkci, do níž byl zaměstnanec jmenován nebo zvolen), a to
za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o
překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla
způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli
přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné
zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam).
Ve zkoumaném případě se o takovouto situaci nejedná. Příčina toho, proč
zaměstnanec nemůže v rozhodném období konat práci pro zaměstnavatele, totiž
nespočívá v tom, že by zaměstnavatel v rozporu s ustanoveními § 68 a § 35 odst.
1 písm. a) zák. práce nepřiděloval (nemohl přidělovat) zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy, popřípadě práci odpovídající funkci, do níž byl jmenován nebo
zvolen. Uvedená situace byla způsobena tím, že odvoláním z funkce (vzdáním se
funkce, uplynutím volebního období) povinnost zaměstnavatele přidělovat práci
[a také povinnost zaměstnance konat práci - srov. § 68, § 35 odst. 1 písm. b)
zák. práce] odpovídající funkci, do níž byl jmenován nebo zvolen, zanikla a
jiná práce, kterou by byl zaměstnavatel povinen zaměstnanci přidělovat (a
zaměstnanec by byl povinen ji konat), nebyla určena. I když odvoláním z funkce,
vzdáním se funkce nebo uplynutím volebního období pracovní poměr nekončí,
nastal takový stav, že tu chybí jeden z jeho základních prvků - druh práce.
Jedním z následků odvolání zaměstnance z funkce (vzdání se funkce, uplynutí
volebního období) tedy je, že zaměstnavatel nemá povinnost přidělovat
zaměstnanci práci a že zaměstnanec není povinen podle pokynů zaměstnavatele
konat osobně práci, a to až do té doby, než se dohodnou na dalším pracovním
zařazení zaměstnance, popřípadě až do skončení pracovního poměru.
Překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1
zák. práce nelze spatřovat v tom, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance, který
byl z funkce odvolán (funkce se vzdal, uplynulo mu volební období), jinou práci
odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, a ani v
tom, že zaměstnavatel není oprávněn nařídit zaměstnanci jednostranně výkon jiné
práce (podle ustanovení § 65 odst. 3, věty druhé zák. práce lze další pracovní
zařazení zaměstnance určit pouze dohodou). Uvedené skutečnosti totiž znamenají,
že další pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele nebylo stanoveno a že
proto zaměstnavatel nemá povinnost zaměstnanci přidělovat práci a zaměstnanec
nemá povinnost konat práci. O překážku v práci podle ustanovení § 130 odst.1
zák. práce by mohlo jít jen tehdy, kdyby další pracovní zařazení zaměstnance
bylo dohodnuto a kdyby zaměstnavatel takto dohodnutou práci zaměstnanci z
důvodů spočívajících na jeho straně nepřiděloval (přidělovat nemohl). Na těchto
závěrech, uvedených již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 1998, sp.
zn. 2 Cdon 662/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1999 pod poř. č. 14, setrvává dovolací soud i nadále.
Z uvedeného vyplývá, že není v souladu se zákonem závěr odvolacího soudu, podle
kterého má žalobce také za období od svého odvolání z funkce (2. 3. 1998) do
ukončení
pracovního poměru dohodou (10. 3. 1998) nárok na mzdu (náhradu mzdy ve výši
průměrného výdělku). Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu
proto podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a
věc podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.
r.
předseda senátu