21 Cdo 1170/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce F. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice –
Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám.
Svobody č. 471, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 50/95, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2002 č.j. 16 Co 249/2002-283, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem č.j. 202o/106, který žalobce převzal dne 27.9.1994, žalovaná (její
organizační složka Vojenská ubytovací a stavební správa O.) sdělila žalobci, že
mu dává podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního
poměru. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že „v důsledku nařízení N
GŠ AČR k realizaci organizačních, mobilizačních a dislokačních změn číslo
030002-134-MDO-1994 ze dne 17.8.1994“ byla zrušena žalobcem doposud zastávaná
funkce strojníka energetických zařízení a že proto se žalobce stal pro ni
nadbytečným; žalovaná současně nemá možnost žalobce dále zaměstnávat v místě
výkonu práce či v místě bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že nebyl seznámen s nařízením, o které se
výpověď opírá, že jde o „fingovaný“ výpovědní důvod, neboť jeho pracovní místo
zrušeno nebylo (na žalobcem uvolněné místo k 31.12.1994 byl od 1.1.1995 „do
stejné funkce a se stejnou pracovní náplní“ zařazen jiný zaměstnanec), a že
počínání žalované je „ve zřejmé příčinné souvislosti“ s jejími předchozími
neplatnými pokusy rozvázat s žalobcem pracovní poměr „pro jeho oprávněnou snahu
přimět žalovanou provozovat vyhrazené zařízení v souladu s platnou legislativou
a příslušnými normami“.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17.12.1997 č.j. 11 C 50/95-104 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve
výši 2.295,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v Olomouci náklady
řízení ve výši 123,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že žalovaná
výpověď po jejím doručení žalobci „bez udání důvodu“ odvolala a že žalobce
nedal souhlas s jejím odvoláním, dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala
příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o organizačních změnách a nadbytečností
žalobce, která je jedním z předpokladů pro použití výpovědního důvodu podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a že proto je výpověď neplatná.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29.4.1999 č.j. 16
Co 77/99-135 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že příčinná
souvislost mezi rozhodnutím žalované o organizační změně (v důsledku níž došlo
ke snížení počtu strojníků energetických zařízení ze 6 zaměstnanců na 4
zaměstnance) a nadbytečností žalobce je dána. Soudu prvního stupně uložil, aby
v dalším řízení především zkoumal, zda byla splněna zákonná nabídková povinnost
zaměstnavatele podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 20.10.1999 č.j. 11 C 50/95-153
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení
ve výši 4.661,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v Olomouci náklady
řízení ve výši 123,- Kč. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k
závěru, že v daném případě byly splněny oba předpoklady pro dání výpovědi podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, tj. existence rozhodnutí
zaměstnavatele (žalované) o organizační změně a příčinná souvislost mezi tímto
rozhodnutím a nadbytečností žalobce. Protože žalovaná splnila i další
hmotněprávní podmínku platnosti výpovědi uvedenou v ustanovení § 46 odst. 2
zák. práce, je výpověď z pracovního poměru platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4.8.2000 č.j. 16 Co
243/2000-178 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že předpokladem výpovědi podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce může být pouze takové rozhodnutí, v
důsledku něhož se zaměstnanec stává nadbytečným a „tato skutečnost je stavem
trvajícím“. Současné stanovisko žalované, která „znespornila v souladu s
tvrzením žalobce, že ještě v průběhu výpovědní doby došlo k přehodnocení
původního rozhodnutí a místo strojníka energetických zařízení bylo po zrušení
znovu obnoveno“ (žalovaná z těchto důvodů výpověď odvolala, avšak poté, co
žalobce s jejím odvoláním nesouhlasil, přijala na obnovené místo jiného
zaměstnance), ovšem „nutí korigovat“ dříve přijaté závěry odvolacího soudu o
splnění zákonných předpokladů dané výpovědi. Soudu prvního stupně proto uložil,
aby za tohoto skutkového stavu posoudil, jaké důsledky měla změna rozhodnutí o
organizačních změnách v průběhu výpovědní doby na existenci zákonných
předpokladů předmětné výpovědi.
Okresní soud v Olomouci nato rozsudkem ze dne 29.8.2001 č.j. 11 C 50/95-249
žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady
řízení ve výši 11.593,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v Olomouci
náklady řízení ve výši 123,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce se
stal vzhledem k rozhodnutí žalované o provedení reorganizace v Armádě ČR k datu
31.12.1994 pro žalovanou nadbytečným a že žalovaná dostála i své nabídkové
povinnosti podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, jestliže prokázala, že
žalobce nebyl ochoten přejít na jinou pro něj vhodnou práci topiče, kterou mu
před dáním výpovědi nabídla. Jelikož podle názoru soudu prvního stupně z
výsledků doplněného dokazování nevyplývá, že ze strany žalované došlo ke změně
zmíněného rozhodnutí o organizační změně, „resp. že toto rozhodnutí bylo
krátkodobé“ (nebylo prokázáno, že by na původní pracoviště žalobce byl po dání
výpovědi přijat jiný zaměstnanec), byla výpověď z pracovního poměru dána
žalobci platně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.9.2002 č.j. 16 Co
249/2002-283 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 950,- Kč. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v daném případě
byly splněny všechny zákonné předpoklady pro dání platné výpovědi z pracovního
poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. K odvolacím námitkám
uvedl, že organizační změna se nemusí projevit absolutním snížením počtu
zaměstnanců, neboť - jak zdůraznil - „zaměstnavateli záleží nejen na množství
pracovníků, ale také na jejich složení“, a že bylo podle jeho názoru
provedenými důkazy jednoznačně prokázáno, že nebylo obnoveno zrušené místo
strojníka energetických zařízení, které zastával žalobce, jak mylně uvedl před
odvolacím soudem pověřený zaměstnanec žalované, ale že došlo k přesunu
zaměstnance z místa strojníka energetických zařízení na místo zedníka tak, aby
toto místo mohlo být nabídnuto žalobci poté, bude-li souhlasit s odvoláním
výpovědi.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí „spočívá v
nesprávném a neúplném zjištění skutkového stavu“. Namítal, že z provedených
důkazů nevyplývá, že ke dni 27.9.1994, kdy mu byla doručena výpověď, existovalo
u žalované konkrétní rozhodnutí, které by svědčilo o tom, že došlo k
organizačním změnám, v důsledku nichž se žalobce stal pro žalovanou
nadbytečným. Podle jeho názoru bylo „fakticky rozhodnuto o organizačních
změnách způsobilých naplnit výpovědní důvod dle § 46 odst. 1 písm. c)“ až dne
18.10.1994, kdy bylo vydáno rozhodnutí o tabulkových počtech občanských
zaměstnanců na úrovni Vojenské ubytovací a stavební služby O., které teprve
dává náležitý přehled o tom, která konkrétní pracovní místa v rámci VÚSS O.
byla zrušena; ke dni dání výpovědi tedy použitý výpovědní důvod ještě „reálně
neexistoval“. Žalobce dále poukázal na okolnost, že „dle shromážděných důkazů“
ani žalovaná neměla v tomto směru ujasněno svoje stanovisko, když od počátku ve
svých vyjádřeních uváděla, že v průběhu výpovědní doby došlo ke znovuobnovení
původního pracovního místa žalobce, avšak po pěti letech toto své jednoznačné
stanovisko změnila tak, že dne 5.10.1994 došlo k přeřazení zaměstnance P. M. na
místo zedníka, aby na takto uvolněném pracovním místě mohl nadále pracovat
žalobce. Z této skutečnosti je přitom patrné, že toto opatření bylo možné
provést již předtím, než byla žalobci dána výpověď pro nadbytečnost, „a tudíž
je zřejmé, že výpověď se neopírala o reálně existující důvody“; pro tento závěr
svědčí podle názoru dovolatele i fakt, že „v podstatně již dne 5.10.1994, tedy
druhý pracovní den počínající tříměsíční výpovědní doby, odpadl důvod výpovědi
dané žalobci“. V tomto směru je pak „zcela nepochopitelné“ jednání žalované,
která až dne 15.11.1994 vypracovala písemnost označenou jako odvolání výpovědi,
se kterou byl žalobce fakticky seznámen až poslední pracovní den výpovědní doby
dne 27.12.1994, aniž by byl současně informován o tom, že jeho původní pracovní
místo bylo obnoveno. S odvoláním výpovědi žalobce již z pochopitelných důvodů
nesouhlasil, neboť v té době již měl zajištěno jiné místo a pochopil celou věc
tak, že žalovaná s ním chce pracovní poměr ukončit dohodou. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních opatřeních.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal
nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a
přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku
takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně
úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo
být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být
zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož
se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí
ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru. Rozhodnutí o
organizační změně není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák.
práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly
změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se
pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem
pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví a která není sama o sobě
způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního
vztahu. Z toho, že rozhodnutí o organizační změně je jen faktickým úkonem
(skutečností), vyplývá, že jakékoli výhrady zaměřené na způsob a formu, ve
které bylo rozhodnutí o organizační změně přijato, nemohou být opodstatněné.
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zák. práce tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté
rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi
dohodnutými v pracovní smlouvě. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro
nadbytečnost zaměstnance - jak k námitce žalobce správně uvedl rovněž odvolací
soud - není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu
dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců. Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby
regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení
tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním
složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je
nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru
rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu
SSR ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod. č. 57, ročník 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu
Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374)
Žalobce podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - jak uvádí ve svém
podání ze dne 14.4.2003 - z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř., neboť rozhodnutí „spočívá v nesprávném a neúplném zjištění skutkového
stavu“. Především namítá, že v rámci organizačních změn nedošlo ke zrušení jeho
pracovního místa a že proto nelze dovodit existenci příčinné souvislosti mezi
jeho nadbytečností a přijatými organizačními změnami.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění
důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že před tím, než byla žalobci dána výpověď, bylo
rozhodnutím zaměstnavatele žalobcem zastávané pracovní místo strojníka
energetických zařízení v kotelně na letišti v P. ke dni 31.12.1994 dlouhodobě
zrušeno, a že v důsledku toho se žalobce stal pro zaměstnavatele nadbytečným,
převzal odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ze závěrů
soudu prvního stupně, který je založil na výsledcích dokazování (zejména na
výpovědích svědků pplk. Ing. L. Š., P. Š., J. P., P. M. a J. H. a listinném
důkazu – Nařízení náčelníka Generálního štábu Armády České republiky č.j.
030002/134-MDO-1994 ze dne 17.8.1994 k realizaci organizačních, mobilizačních a
dislokačních změn v Armádě České republiky k 31.12.1994), které zhodnotil
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Přesvědčivě odůvodnil (poukazem
na to, že „v řízení nebylo prokázáno, že by na původní pracoviště žalobce byl
po obdržení výpovědi z pracovního poměru přijat další zaměstnanec“), že
podnětem následného odvolání výpovědi zaměstnavatelem nebylo znovuobnovení
žalobcova původního pracovního místa, nýbrž snaha zaměstnavatele o „jiné řešení
této situace“ nabídkou jiného volného místa (během výpovědní doby zvažoval
převedení zaměstnance P. M. na místo zedníka, aby jím uvolněné místo strojníka
energetických zařízení nabídl žalobci). Protože ostatní důkazy v tomto směru
nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění
oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu
spisu je zřejmé, že soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z
provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto
směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které
byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event.
věrohodnosti, logický rozpor.
Namítá-li dovolatel, že ke zrušení jeho pracovního místa mohlo dojít až na
základě „rozhodnutí o tabulových počtech občanských zaměstnanců na úrovni VÚSS
O.“ ze dne 18.10.1994 a že „z postupu žalované vyplývá, že neměla vážný zájem
na tom, aby žalobce dále zaměstnávala“, předkládá vlastní hodnocení důkazů, na
jehož základě činí opačné skutkové závěry než soudy obou stupňů; žalobce tak ve
skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno
výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá
s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2004
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu