21 Cdo 1181/2025-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně N. K. M., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o zaplacení 582 562 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 92/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2024, č. j. 62 Co 183/2024-95, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
3. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 62 Co 183/2024-95, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.
4. Přestože dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která má být posouzena odlišně, ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými závěry soudů, že „pracovní úraz žalobkyně odezněl bez posudkově odškodnitelných následků a nevyvolal proto žádnou novou bolest ani žádné zhoršení trvalých následků, kdy tento pracovní úraz ani žádné trvalé následky nezanechal“, a že „žalobkyně je invalidní od roku 2011, a to ‚pouze‘ pro obecná onemocnění, nikoliv v souvislosti s pracovním úrazem“, a se způsobem, jakým k těmto závěrům dospěly (s hodnocením provedených důkazů, zejména s hodnocením expertního lékařského posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA ze dne 14. 7. 2021 a znaleckého posudku znalce MUDr. Jana Boháče ze dne 1. 12. 2023, včetně navazujícího výslechu znalce).
5. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
6. Postup odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů se neodchyluje od právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, na který poukazuje dovolatelka, podle něhož „závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku“. Dovolatelka namítá, že znalecký posudek MUDr. Boháče je nepřezkoumatelný, neboť znalec žalobkyni osobně neprohlédl, vycházel z výběru nespecifikovaných lékařských zpráv, posudek neobsahuje podkladovou dokumentaci ani podrobnější odůvodnění a znalec při zpracování vycházel z omezeného množství dat, s tím, že podle dovolatelky naopak expertní lékařský posudek doc. Hrnčíře, jenž pro posouzení vybral pouze rozhodné dokumenty, je přesvědčivě odůvodněn a jediným důvodem „snižujícím“ sílu tohoto důkazu je absence znalecké doložky. Uvedené námitky však přípustnost dovolání nezakládají. V projednávané věci soudy přesvědčivě odůvodnily, proč nevycházely z expertního lékařského posudku doc. Hrnčíře ze dne 14. 7. 2021, a z jakých důvodů naopak vzaly za podklad svého rozhodnutí znalecký posudek znalce MUDr. Boháče ze dne 1. 12. 2023 a jeho výslech (srov. body 28–31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, respektive body 4, 5, 12 a 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud rovněž poukazuje na to, že v reakci na výzvu soudu prvního stupně žalobkyně provedení revizního znaleckého posudku nenavrhovala (srov. bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
7. Dovolatelka dále namítá, že soud měl doplnit dokazování o absentující lékařskou dokumentaci a o účastnický výslech žalobkyně. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4369/2017, s tím, že mnohaletý časový odstup od skutkového děje je důvodem pro to, aby soudu mimořádně postačila k prokázání skutkových tvrzení účastníků a ve svém důsledku i unesení důkazního břemene nižší míra důkazu. Podle dovolatelky jí bylo postupem odvolacího soudu odebráno právo na spravedlivý proces. Dovolatelkou citovaná judikatura však v projednávané věci není přiléhavá, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o skutkovém stavu – byť opačném, než byla žalobní tvrzení žalobkyně (viz bod 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a nikoliv na neunesení důkazního břemene z důvodu nedosažení požadované míry důkazu.
8. Argumentuje-li dovolatelka, že jí bylo „odebráno právo na spravedlivý proces“, neboť „nebyla vyslechnuta a nebyly provedeny další důkazy“, pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
9. K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995), anebo jestliže se týká skutečnosti, která již byla prokázána jinými důkazy. Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soudy přitom v nyní posuzované věci srozumitelně vysvětlily, jaké důkazy a z jakých důvodů neprovedly (srov. zejména bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu