U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Š. G., zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou
se sídlem v Klatovech, Krameriova č. 139, proti žalované VŠEZEP s.r.o. se
sídlem v Kdyni – Všerubech, Hájek č. 35, IČO 008 70 838, o 810.000,- Kč, za
účasti České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72
956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v
Domažlicích pod sp. zn. 5 C 106/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 2012 č. j. 12 Co 63/2012-204, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.4.2012 č. j.
12 Co 63/2012-204, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích
ze dne 17.10.2011 č. j. 5 C 106/2009-176 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla
žaloba o 810.000,- Kč zamítnuta), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený
rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Právní otázku počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby k uplatnění
nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (jeho zvýšení), která se
podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2006 -
srov. § 364 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) odvíjí ode dne, kdy
se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, odvolací soud
posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, která vychází z názoru, že ztížení
společenského uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav
poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví,
popřípadě po jejich zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné
posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně
nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho
životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a
kdy je tedy možné přistoupit k jeho bodovému ohodnocení. O škodě spočívající ve
ztížení společenského uplatnění se tedy poškozený zpravidla dozví v době, kdy
lze objektivně provést ohodnocení ztížení společenského uplatnění, neboť tehdy
má poškozený k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu zjistit (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.10.2005, sp. zn. 21
Cdo 2877/2004 uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 52, roč. 2006,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.7.2011, sp. zn. 21 Cdo
752/2010 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 153, roč.
2011), na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů
dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím
soudem, nýbrž zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu
(a soudu prvního stupně) vychází (že ztížení společenského uplatnění po
ustálení zdravotního stavu žalobce v květnu 2003 bylo již odškodněno, jestliže
při porovnání jednotlivých položek bodového ohodnocení MUDr. T. ze dne 7.5.2003
a MUDr. S. ze dne 4.12.2008, bylo zjištěno, že oba „hodnotili stejné zdravotní
postižení“, a že žalobce ani „netvrdil a neprokázal, že by v příčinné
souvislosti s předmětným pracovním úrazem došlo ke zhoršení jeho zdravotního
stavu a že by příčina jeho částečné invalidity byly právě následky tohoto
pracovního úrazu“), a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl.
Podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud
přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (jestliže dovolatel namítá například,
že z doložené zdravotní dokumentace žalobce vyplývá, že před úrazem žádné
zdravotní potíže s páteří neměl, že jeho zdravotní stav se v důsledku zmíněného
úrazu neustále zhoršuje, což dokládal „různými lékařskými zprávami“, které však
soud „při jednání nepřečetl, pouze je konstatoval“, a že „jediným kritériem pro
rozhodnutí soudu“ byl znalecký posudek z Univerzity Karlovy, který je podle
názoru dovolatele „velmi pochybný“). Současně v dovolání předestírá vlastní
(opačné) skutkové závěry o tom, že se jeho zdravotní stav v důsledku pracovního
úrazu neustále zhoršuje a „už nikdy nebude dobrý“, na nichž pak buduje své
vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Kromě toho dovolatel namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. spočívající v tom, že odvolací soud (a soud prvního stupně)
podle jeho názoru nezhodnotil všechny žalobcem předložené důkazy, a že se tedy
soudy obou stupňů „nedokázaly vypořádat s množstvím důkazů, které měly k
dispozici“.
K těmto námitkám dovolatele je třeba uvést, že o vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu
věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř.
nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly
tvrzeny, a přestože k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže
okolnosti rozhodné pro posouzené věci sice tvrzeny nebyly, ale měly být
zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen
se zabývat z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
4, ročník 2003 pod poř. č. 56). O žádný z těchto případů se však v posuzované
věci nejedná.
Dovolatel totiž opomíjí, že podle ustanovení § 120 o. s. ř., věty první, jsou
účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé
tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této
úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy,
nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem
k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je
tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů
provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné
nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval
a že neprovedl dovolatelem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu
řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972,
sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a
nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93,
publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či
nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž
ve sv. 4, pod č. 80).
Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl
dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích
důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek
odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak
výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalované ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu