21 Cdo 2877/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Z. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L., s.p., zastoupenému
advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu Praha-západ
pod sp. zn. 8 C 1482/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 24. června 2004 č.j. 23 Co 205/2004-62, takto:
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl rozsudek
okresního soudu změněn tak, že se zamítá žaloba do částky 40.370,- Kč s
příslušenstvím, se ohledně částky 10.370,- Kč s příslušenstvím zamítá, a
ohledně částky 30.000,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení a
o soudním poplatku se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
jí žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu 125.084,- Kč s
příslušenstvím a aby jí od 1.12.2003 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod
ve výši 2.096,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že jako zaměstnankyně žalovaného
utrpěla dne 11.12.1996 pracovní úraz (zlomeninu pravé ruky, původně
kvalifikovanou jako zhmoždění šlach), na jehož odškodnění jí žalovaný zaplatil
bolestné ve výši 2.400,- Kč podle posudku MUDr. S. Z. ze dne 23.2.1998, náhradu
za ztížení společenského uplatnění ve výši 6.000,- Kč za 200 bodů, jimiž byla
ohodnocena v posudku MUDr. V. P. ze dne 13.9.2000, a až do 31.12.2000 jí
vyplácel „dle jeho úvahy“ náhradu za ztrátu na výdělku. Žalobkyně však má
trvalé následky (od 10.1.2000 se stala občankou se změněnou pracovní
schopností), je nucena „vzhledem k bolestem při zátěži ruky“ pracovat jen na
kratší pracovní úvazek, a proto podle jejího názoru „poskytnutá náhrada z
titulu ztížení společenského uplatnění ve výši 200 bodů, kterými byla v roce
2000 ohodnocena, byla nepostačující“ a je odůvodněno její zvýšení „dle § 6
odst. 2 a § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb.“ na šestinásobek, tedy o dalších
30.000,- Kč. Jelikož žalobkyně po skončení pracovního poměru u žalovaného k
datu 30.6.1998 dosahuje nižších výdělků, nemůže pracovat na plný pracovní
úvazek a střídavě je vedena na úřadu práce, náleží jí rovněž doplatek náhrady
za ztrátu na výdělku za období od července 1998 do listopadu 2003 ve výši
95.084,- Kč a dále „renta do budoucna“ ve výši 2.096,- Kč „měsíčně hrubých“.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 27.11.2003 č.j. 8 C 1482/2002-39
uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 30.000,- Kč, částku 60.915,-
Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 22.7.2002 do zaplacení, částku 34.169,- Kč s 3%
úrokem z prodlení od 13.11.2003 do zaplacení a „měsíční rentu ve výši 2.096,-
Kč hrubých od 1.12.2003“; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na nákladech řízení 23.713,- Kč k rukám její „právní zástupkyně“ Mgr.
E. H. a 3.500,- Kč „k rukám žalobkyně“ a „Českému státu - do pokladny Okresního
soudu Praha-západ za soudní poplatek částku 5.420,- Kč a za znalečné, které
bylo zálohováno státem, částku 4.800,- Kč“. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyně jako zaměstnankyně žalovaného utrpěla dne 11.12.1996 při
výkonu práce v lese pracovní úraz, za jehož odškodnění ve smyslu ustanovení §
190 odst. 1 zák. práce odpovídá žalovaný. Vycházeje ze závěrů znalkyně MUDr. O.
a ze skutečnosti, že se žalobkyně stala osobou se změněnou pracovní schopností,
dovodil, že „se jedná o případ zvláštního zřetele hodný“, neboť pracovní úraz
postihl žalobkyni v mladém věku, „měl mimořádné následky a podstatným způsobem
zasáhl do všech oblastí života žalobkyně“, a proto „se ztotožnil s návrhem
žalobkyně“ a na náhradě za ztížení společenského uplatnění jí přiznal
požadovaných 30.000,- Kč. Při stanovení výše nároku na náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti „se soud ztotožnil se závěry
znaleckého posudku znalce JUDr. Klimeše a dospěl k závěru, že žalovaný měl
žalobkyni zaplatit do 1.12.2003 celkem 125.955,- Kč“. Protože jí však zaplatil
toliko 30.871,- Kč, je povinen doplatit „rozdíl“ včetně úroků z prodlení „podle
§ 256 odst. 2 zák. práce ve spojení s § 517 odst. 2 obč. zákona v souvislosti s
nařízením vlády č. 142/1994 Sb.“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.6.2004 č.j. 23
Co 205/2004-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu do částky
40.370,- Kč s příslušenstvím zamítl, „v částce 50.545,- Kč se 6,5% úrokem z
prodlení od 22.7.2002 do zaplacení a v částce 34.169,- Kč s 3% úrokem z
prodlení od 13.11.2003 do zaplacení“ tento rozsudek potvrdil „s tím, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších 14.672,- Kč“, ve výroku o
uložení povinnosti žalovanému platit žalobkyni 2.096,- Kč měsíčně potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně „za dobu od 1.7.2004 do budoucna“ a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně 4.684,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.751,- Kč,
obojí k rukám advokátky Mgr. E. H.; zároveň změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích o nákladech řízení státu a soudním poplatku tak, že žalovaný
je povinen zaplatit státu na soudním poplatku 4.480,- Kč a na nákladech řízení
3.200,- Kč a žalobkyně 1.600,- Kč, vše na účet Okresního soudu Praha-západ. Odvolací soud odmítl námitku žalovaného, že se mu ve smyslu ustanovení § 191
odst. 1 písm. a), případně § 191 odst. 2 písm. a) nebo c) zák. práce podařilo
zprostit se odpovědnosti za pracovní úraz žalobkyně, s odůvodněním, že „z
popisu úrazu nelze dovodit porušení bezpečnostních předpisů žalobkyní ani
neobvyklé chování“. Důvodnou však shledal námitku promlčení vznesenou žalovaným
ohledně uplatněných nároků na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od července
1998 do prosince 1999 ve výši 10.370,- Kč a na náhradu za ztížení společenského
uplatnění ve výši 30.000,- Kč. Jestliže – jak zdůraznil – byla žaloba u soudu
podána dne 22.7.2002, jsou nároky na náhradu za ztrátu na výdělku za roky 1998
a 1999 promlčeny „ve dvouleté objektivní lhůtě podle ustanovení § 263 odst. 3
zák. práce“. U náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně „je třeba
vycházet z toho, že zdravotní stav je ustálen zhruba po uplynutí 1 roku od
poškození zdraví, tedy v prosinci 1997, a od té doby žalobkyni plynula dvouletá
lhůta“. I kdyby tomu tak nebylo, pak „jednoznačně byl její zdravotní stav
ustálen“ nejpozději v lednu 2000, kdy se žalobkyně z rozhodnutí OSSZ dozvěděla,
že je osobu se změněnou pracovní schopností, a tudíž „v lednu 2000 již věděla o
tom, že jí škoda za ztížení společenského uplatnění vznikla, a věděla i o tom,
kdo za ni odpovídá“; „dvouletá lhůta pak uplynula v lednu 2002, tedy několik
měsíců před podáním žaloby“. Z důvodu promlčení těchto nároků proto odvolací
soud žalobu do částky 40.370,- Kč s příslušenstvím zamítl. Náhrada za ztrátu na
výdělku za dobu od 1.1.2000 pak byla podle názoru odvolacího soudu „správně
stanovena podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce“ jako rozdíl mezi výdělkem
před vznikem škody, který byl jako pravděpodobný výdělek (§ 17 odst. 4 zákona
č. 1/1992 Sb.) stanoven částkou 6.222,- Kč, a tzv. „stopvýdělkem“ ve výši
4.623,- Kč, kterého žalobkyně naposledy dosahovala u žalovaného.
Ve shodě se
soudem prvního stupně proto přiznal žalobkyni z tohoto titulu částku 84.714,-
Kč s příslušenstvím a rovněž další částku ve výši 14.672,- Kč, která se stala
splatnou ke dni rozhodování odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé a
do výroků o nákladech řízení) podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací
soud vyhověl námitce promlčení žalovaného bez ohledu na to, že ztížení
společenského uplatnění bylo jednoznačně zjištěno až na základě znaleckého
posudku MUDr. O., která byla ustanovena soudem prvního stupně a která až ve
znaleckém posudku ze dne 23.8.2003 „hovoří o možnosti zvýšení ztížení
společenského uplatnění“. Vytkla mu rovněž, že „nepřikládal váhu“ ani datu
13.9.2000, kdy byl poprvé vyhotoven posudek o ztížení společenského uplatnění,
a při hodnocení promlčení nesprávně považoval „za stěžejní datum“ 10.1.2000,
kdy Okresní správa sociálního zabezpečení P. vydala rozhodnutí o tom, že
žalobkyně je občankou se změněnou pracovní schopností, ovšem - jak dovolatelka
zdůraznila - pouze s omezením na dva roky (tj. do ledna 2002); s trvalou
platností bylo o této skutečnosti rozhodnuto až 24.3.2003. Z toho podle jejího
názoru vyplývá, že „k datu 1.10.2000 tato instituce nepovažovala zdravotní
stav žadatelky jako stabilizovaný, jinak by již tehdy neslo rozhodnutí označení
platnosti trvale“. Žalobkyně dále uvedla, že „z celého vývoje zaměstnanosti a
nezaměstnanosti, které prodělala v období od pracovního úrazu (po skončení
pracovní neschopnosti dne 11.5.1997), je patrno, že se jedná o neustálý boj s
následky úrazu a poškozením končetiny, kdy žalobkyně je krátce zaměstnána, aby
zjistila, že zaměstnání není vhodné a opětovně je vedena na úřadu práce jako
uchazečka o zaměstnání“. Ohledně závěru odvolacího soudu o promlčení náhrady za
ztrátu na výdělku za roky 1998 a 1999 namítala, že u tohoto nároku „je pochybné
striktně uplatnit dvouletou promlčecí dobu“, když nesprávné a nepravdivé
tvrzení žalovaného, že od 1.1.2001 žalobkyně nemá další nárok na vyplácení
renty, „uvedlo žalobkyni v omyl a přivedlo ji později k podání žaloby“.
Žalobkyně až na základě znaleckého posudku dne 24.10.2001, o jehož vypracování
požádala, zjistila, že jí žalovaný od července 1998 vyplácel rentu v nižší
výši, než na jakou měla nárok. Kromě toho vytkla odvolacímu soudu, že
„nerozumí“ jeho postupu při výpočtu náhrady nákladů řízení. Žalobkyně navrhla,
aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti
opodstatněné.
Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl
uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne,
jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém
případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení § 261 odst. 2 zák. práce nepromlčují se nároky zaměstnance na
náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání
(§ 194 a § 195) nebo jiné škody na zdraví (§ 187) a nároky na náhradu nákladů
na výživu pozůstalých (§ 199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající
se však promlčují.
Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo
mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu
škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda
vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí,
nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti
let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o
škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v
zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva
oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však
být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu
námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však
prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně)
určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode
dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen
objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh
promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit,
jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující,
zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala
(nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o
objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních
skutečností popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni
vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z
odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, která činí dva roky (srov. § 263
odst. 3 zák. práce). Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit
v době, kdy ještě běží obě lhůty, t.j. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta
subjektivní. Z této obecné zásady představuje v určitém smyslu výjimku nárok na
náhradu škody na zdraví, neboť k jeho uplatnění je stanovena pouze subjektivní
lhůta (srov. § 263 odst. 3 část druhé věty za středníkem zák. práce). U tohoto
typu odpovědnostních vztahů - který je předmětem řízení i v posuzované věci -
je proto bez významu, kdy objektivně došlo ke škodní události (k poškození
zdraví úrazem, nebo k onemocnění), směrodatný je zde subjektivně určený
počátek, neboť počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se
poškozený dověděl o škodě a o odpovědné osobě. Subjektivní počátek promlčecí
doby je tu dán nejen v zájmu zvýšené ochrany poškozeného, odůvodněn je rovněž
(a především) povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť následky vlastní
škodní události se mohou projevit (a také se velmi často projevují) se značným
časovým odstupem až v době, kdy by objektivní promlčecí lhůta počítaná od
škodní události (jestliže by byla stanovena) již dávno skončila. Obě podmínky
stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 263
odst. 3 zák. práce pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, tj.
vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.
Při posouzení důvodnosti námitky promlčení je třeba mít na zřeteli, že celkový
nárok na náhradu škody na zdraví způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z
povolání se skládá z několika dílčích nároků (jimiž jsou mimo jiné i nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku a nárok na náhradu za bolest a ztížení
společenského uplatnění - srov. § 193 odst. 1 zák. práce), které jsou podle
ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich
vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat (srov. závěry
býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/74 k uplatňování ustanovení zákoníku
práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z
povolání, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod
č. 11, str. 56, 57). Odchylně je proto třeba posuzovat i otázky běhu
promlčecích lhůt k jejich uplatnění; promlčecí doba začne u jednotlivých
dílčích nároků na náhradu škody běžet (i skončí) nezávisle na nárocích dalších.
Žalobkyně v dovolání namítá, že v daném případě „je dle jejího názoru pochybné,
striktně uplatnit dvouletou promlčecí dobu u nároku na náhradu za ztrátu na
výdělku“, jestliže „nebylo snadné připravit doklady a podat žalobu dříve“, než
„bylo možno odborně polemizovat se striktním názorem žalovaného“ o tom, že
žalobkyně od 1.1.2001 nemá na další vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku
žádný nárok. Této námitce nelze přisvědčit.
Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví - jak
uvedeno výše - činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o
tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. O tom, kdo za škodu
odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro
vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí
skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i
její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši
škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně,
například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva
(nároku) na náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení
dovolal, žalobu zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána
odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 26.4.1983, Sc 2/83, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod poř. č. 29, ročník 1983). Při zkoumání, kdy se poškozený dověděl
o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti
poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova
smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými zaměstnanec
disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné
odpovědnosti zaměstnavatele učinit.
Z tohoto pohledu tedy není pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty k
uplatnění nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti za roky 1998 a 1999 významné, kdy si žalobkyně (jako poškozená) na
základě skutkových okolností, o nichž již dříve věděla, utvořila právní názor o
důvodnosti (popřípadě i výši) svého nároku do té míry, aby o něm mohla „odborně
polemizovat“, anebo do jaké míry je schopna uvedené skutkové okolnosti prokázat
v případném soudním řízení. Rozhodující je, že žalobkyně, která pobírala
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v době do
30.6.1998 (tuto náhradu jí žalovaný vyúčtoval dopisem ze dne 30.6.1998 č.j.
168/E 293.5/98), nemohla mít ani po tomto datu pochybnosti o tom, že jí vzniká
ztráta (škoda) na výdělku, že subjektem, který za škodu odpovídá, je i nadále
žalovaný, a že jí tedy již v tehdejší době nic nebránilo uplatnit svůj nárok na
zaplacení jednotlivých splátek za období od 1.7.1998 do 31.12.1999 u soudu.
Podala-li žalobu až 22.7.2002, nutno odvolacímu soudu přisvědčit, že se tak
stalo po marném uplynutí dvouleté promlčecí lhůty, a protože se žalovaný
promlčení dovolal, nebylo možné promlčený nárok přiznat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla do částky 10.370,- Kč s
příslušenstvím zamítnuta, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Protože nebylo zjištěno (a ani žalobkyní tvrzeno), že by rozsudek odvolacího
soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobkyně proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu v této části podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Se závěrem odvolacího soudu, který v případě nároků na zvýšení náhrady
za ztížení společenského uplatnění odvozuje počátek běhu promlčecí lhůty ze
skutečnosti, že se žalobkyně „nejpozději z rozhodnutí ze dne 10.1.2000
dověděla, že je osobou se změněnou pracovní schopností a v té době byl
jednoznačně její zdravotní stav ustálen“, však souhlasit nelze.
V posuzovaném případě se určení výše, do které lze žalobkyni poskytnout náhradu
za ztížení společenského uplatnění, a určení výše této náhrady řídilo (srov. §
9 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a
ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981
Sb. a č. 54/1993 Sb. (dále jen „vyhlášky”).
Podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se
odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení
společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich
předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle ustanovení § 4 odst. 3
vyhlášky odškodněním za ztížení společenského uplatnění se neodškodňují ztráty
na výdělku.
Podle ustanovení § 5 odst. 2 vyhlášky jestliže společenské uplatnění občana již
bylo omezeno předchozími změnami zdravotního stavu, hodnotí se pouze následky,
které vznikly v důsledku posuzovaného poškození na zdraví, popřípadě vedly k
podstatnému zhoršení předchozích změn zdravotního stavu.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky posouzení se provede, jakmile je možno
považovat stav poškozeného za ustálený.
Ztížení společenského uplatnění vzniká - jak z uvedeného vyplývá - v době, v
níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném
poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, považovat za ustálený a v
níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav
poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho
společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 2107/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 36, ročník 2001).
Protože poškozenému může vzniknout z původní škodné události (pracovního úrazu
nebo nemoci z povolání) v případě pozdějšího zhoršení již ustáleného
zdravotního stavu i další (nový) nárok na náhradu škody (na náhradu za ztížení
společenského uplatnění), je třeba z uvedených zásad vycházet i při posouzení
tohoto dalšího dílčího nároku práva na náhradu škody a posuzovat jej z hlediska
promlčení samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí dobu a
rozdílným začátkem jejího běhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 27.7.1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 159, ročník 1998, a rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
29.7.1983, sp. zn. 1 Cz 23/83, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 9, ročník 1986).
O škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se tedy poškozený
zpravidla dozví v době, kdy se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálil,
že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve
společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má k
dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení. Tento okamžik zpravidla nemusí
být totožný s dobou (datem) vyhotovení lékařského posudku, ve kterém bylo
ztížení společenského uplatnění poškozeného bodově ohodnoceno, jestliže již
dříve bylo možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený do té míry,
že bylo zřejmé, zda a v jakém rozsahu ke ztížení společenského uplatnění došlo.
Z tohoto důvodu nelze považovat za významnou skutečnost, kterou žalobkyně
zdůrazňuje v dovolání, že „ztížení společenského uplatnění bylo jednoznačně
zjištěno až na základě znaleckého posudku MUDr. O.“ ze dne 23.8.2003, ve kterém
„se hovoří o možnosti zvýšení ztížení společenského uplatnění“.
Závěr o tom, že žalobkyně „se nejpozději z rozhodnutí ze dne 10.1.2000
dozvěděla, že je osoba se změněnou pracovní schopností a v té době byl
jednoznačně její zdravotní stav ustálen a v lednu 2000 tedy již věděla o tom,
že jí škoda za ztížení společenského uplatnění vznikla“, představuje skutkové
zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž
soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že svědek, kterému soud uvěřil, je nevěrohodný, že soud
měl považovat výpověď některého svědka za „účelovou“, že některý důkaz není pro
skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani
skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze
dovoláním napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že
při zjišťování, kdy se žalobkyně dověděla o skutečnostech, na základě kterých
mohla uplatnit poprvé požadavek na náhradu za ztížení společenského uplatnění,
odvolací soud učinil především na základě obecného závěru, že „je třeba
vycházet z toho, že zdravotní stav je ustálen zhruba po uplynutí 1 roku od
poškození zdraví“, a „i kdyby ještě její zdravotní stav ustálen nebyl“,
„žalobkyně se nejpozději z z rozhodnutí ze dne 10.1.2000 dověděla o tom, že je
osobou se změněnou pracovní schopností a v té době byl jednoznačně její
zdravotní stav ustálen“. Na základě tohoto důkazu odvolací soud dovodil, že
nárok je promlčen, jestliže jej žalobkyně uplatnila žalobou podanou u soudu dne
22.7.2002. Takové hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu.
Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu prvního stupně
a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen
ten, který nasvědčuje závěru, že uplatněný nárok na zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění byl promlčen. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul
důkazy, které uvedenému skutkovému závěru nenasvědčují, a s těmito důkazy se
nevypořádal. Jedná se zejména o oba posudky, které hodnotily ztížení
společenského uplatnění žalobkyně; z posudku (byť na formuláři Č. k.,
družstevní pojišťovny, a.s. se záhlavím „Posudek o bolestném“) vystaveného dne
23.2.1998 praktickým lékařem MUDr. S. Z. vyplývá, že „léčení skončeno dne
15.2.98“, a že tento lékař [kromě toho, že stanoví bolestné 20 bodů podle
položky 151a)] přiznává na ztížení společenského uplatnění 60 bodů podle „pol.
č. 349 omezení pohyblivosti zápěstí a) lehkého stupně“. Oproti tomu však MUDr.
V. P. v posudku ze dne 13.9.2000 hodnotí ztížení společenského uplatnění 200
body „omezení hybnosti pr. zápěstí těžkého stupně/ pravák č. pol. 349 c“.
Uvedený rozpor mezi oběma posudky měl vést k úvaze, zda oba lékaři hodnotili
kvalitativně stejný ustálený stav, anebo zda v časovém období dvou a půl roku
mezi oběma posudky došlo k takovému zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, že
pozdější posudek hodnotí další následky, které vedly k podstatnému zhoršení
předchozích (již hodnocených) změn zdravotního stavu, zda tedy nejde o nárok
odlišný od původního hodnocení, který by bylo třeba posuzovat samostatně. Z
hlediska okamžiku vědomosti poškozené o možnosti provést hodnocení ztížení
společenského uplatnění proto není odvolacím soudem uvažované rozhodnutí
Okresní správy sociálního zabezpečení v P. ze dne 10.1.2000 „č.j.
29-3011-199/99 Dr Pa“, jímž žalobkyně byla uznána občankou se změněnou pracovní
schopností, samo o sobě rozhodující, neboť toto správní rozhodnutí nemá k
vlastní otázce možnosti hodnotit ztížení společenského uplatnění žádný
bezprostřední vztah.
Jelikož odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z uvedených
důkazů provedených před soudem prvního stupně, neodpovídá výsledek jeho
hodnocení důkazů postupu stanovenému v § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění
odvolacího soudu, že se žalobkyně dověděla o okolnostech rozhodných pro
uplatnění svého nároku dne 10.1.2000, proto dosud nemá oporu v provedeném
dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byla žaloba
ohledně částky 30.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, není správný. Nejvyšší
soud České republiky jej proto v tomto rozsahu (a v souvisejících výrocích o
nákladech řízení a o soudním poplatku) podle ustanovení § 243b odst. 2, části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu