Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na
odboru rozvoje Městského úřadu S. od 1. 9. 1992 „se zařazením na funkci“
pracovnice odboru rozvoje oddělení územního plánu a územního řízení (s
účinností od 1. 1. 2003) a že se nedopustila vůči žalovanému zvlášť hrubého
porušení pracovní kázně. Na služební cestu konanou dne 25. 9. 2003 byla s
předstihem jednoho měsíce přihlášena vedoucí odboru rozvoje a 7. fóra krajů
měst a obcí se také dne 25. 9. 2003 skutečně zúčastnila; o služební cestě
telefonicky informovala ještě před jejím nastoupením tajemníka úřadu. Dne 9.
10. 2003 se na pozvání ředitele školy zúčastnila schůzky k problémům jejího
syna, svůj pozdní příchod na pracoviště dodatečně vysvětlila a délku pracovní
doby uvedeného dne dodržela. Evidenci pracovní doby vedla způsobem, který byl
do té doby obvyklý, a to tak, že nástupy do práce a její ukončení si vedla ve
svém kalendáři a závěrem měsíce vyplnila příslušný doklad, který sloužil pro
výpočet mzdy. Vzhledem k tomu, že dne 15. 10. 2003 v dopoledních hodinách
vyřizovala záležitost klienta a rozsah tohoto jednání byl poněkud větší, ve
snaze vyřídit tuto žádost komplexně a bez přerušení, přestávku na jídlo a
oddech byla nucena vykonat v jiném čase, než je uvedeno v pracovním řádu.
Usnesení rady města č. 1190/2003 a č. 1060/2003 jako jednoznačná doporučení pro
zasedání zastupitelstva města S. předkládá zastupitelstvu města rada, nikoliv
řadový pracovník městského úřadu ve S., a, i když zpracovávala podklady,
předala je s předstihem 14 dnů před jednáním zastupitelstva tajemníkovi úřadu,
který měl dost času k prostudování obsahu předkládaných dokumentů.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 19. 7. 2004, č.j. 7 C
295/2003-272, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.871,- Kč k rukám „právního zástupce“
žalovaného. Dospěl k závěru, že žalobkyně porušila pracovní kázeň tím, že dne
25. 9. 2003 společně s Ing. arch. M. S. vykonala cestu do P., kde se zúčastnila
7. fóra krajů měst a obcí. Tato cesta nebyla cestou služební, neboť k ní nebyl
dán souhlas tajemníka městského úřadu. Žalobkyně tak porušila ustanovení § 35
odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť uvedeného dne řádným způsobem neplnila své
pracovní povinnosti. Své povinnosti porušila také tím, že dne 9. 10. 2003 byla
v dopoledních hodinách mimo své pracoviště, tím, že řádným způsobem
„nepředložila doklady o své pracovní době a fakticky tak nevedla evidenci
pracovní doby“, tím, že dne 15. 10. 2003 čerpala přestávku na jídlo a oddech v
délce delší, než je stanovená doba 30 minut. Žalobkyně také porušila povinnost
předložit na jednání zastupitelstva města S. materiály schválené při jednání
rady města dne 3. 9. 2003, a to na základě usnesení č. 1060/2003; ve vztahu k
usnesení rady města S. č. 1190/2003 uzavřel, že žalobkyní vypracovaný a
následně i předložený materiál k jednání zastupitelstva města S. neměl faktické
vady a byl projednatelný. Při posuzování stupně intenzity porušení pracovní
kázně uvedenými jednáními dovodil, že „jednoznačně větší význam pro okamžité
zrušení pracovního poměru žalobkyně měla její neomluvená absence v zaměstnání
dne 25. 9. 2003“; tím žalobkyně jednoznačně porušila své pracovní povinnosti
nejvíce. Zbývající skutečnosti, jež byly uvedeny v okamžitém zrušení pracovního
poměru, by samy o sobě k okamžitému zrušení pracovního poměru podklad
nevytvořily. Kombinace „zvlášť závažného porušení pracovních povinností“ ze
strany žalobkyně spočívající v jednodenní absenci, která je zjevně neomluvená,
ve spojení s řadou dalších, méně závažných porušení pracovní kázně vytváří
dostatečný podklad pro to, aby žalovaný měl právo se žalobkyní ukončit pracovní
poměr ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. S přihlédnutím k
tomu, že žalobkyně nepopírala, že informace potřebné k napsání článku v deníku
Právo dne 29. 1. 2004, ve kterém je vedení města S. nařčeno z podvodu na
ministerstvu financí při budování nové základní školy v lokalitě P. ve S., měl
soud I. stupně za to, že i následné jednání žalobkyně svědčí o tom, že po
žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnával,
případně zvolil z hlediska žalobkyně příznivější způsob rozvázání pracovního
poměru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, č.j. 5 Co 2401/2004-308, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že
určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, které dal dne 21. 10. 2003
žalovaný žalobkyni, je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně 4.000,- Kč a před
odvolacím soudem 1.000,- Kč. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako
soud I. stupně (neboť je považoval za správná a úplná) dospěl k závěru, že soud
I. stupně věc nesprávně právně posoudil, neboť nesprávně aplikoval ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce na skutkový stav, který nelze pod uvedené
ustanovení podřadit. Vysvětlil dále, jak zákoník práce nakládá s různými stupni
intenzity porušení pracovní kázně; uvedl, že při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně soud může přihlédnout k osobě zaměstnance, funkci, kterou
zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k míře zavinění
zaměstnance ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance,
k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, i k tomu, zda svým
jednání zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu. To, že žalobkyně dne 25. 9. 2003 vykonala společně s Ing. arch. S. cestu na seminář do P. bez písemného
souhlasu zaměstnavatele, nepovažoval za porušení pracovní kázně nejvyšší
intenzity, neboť v řízení bylo prokázáno, že se jednalo o skutečnou (nikoliv
třeba jen fingovanou) pracovní cestu za účelem vzdělávání a navíc uskutečněnou
na doporučení nadřízené zaměstnankyně Ing. P. K. a že žalobkyně absolvovala
seminář s vědomím, že je „tímto povolen“; nešlo tedy „o úmyslné porušení
pracovní kázně“. Stejně tak považoval pouze za nedbalost žalobkyně (ve vztahu k
povinnosti dodržovat pokyn žalovaného vést evidenci přítomnosti pravidelně a
zejména průběžně po celý měsíc) skutečnost, že žalobkyně neměla příslušný
formulář o evidenci pracovní doby řádně vyplněn; i když šlo o porušení pracovní
kázně – nerespektování pokynů nadřízeného - dosahuje toto jednání žalobkyně
intenzity maximálně stupně méně závažného porušení pracovní kázně. To, že se
žalobkyně dne 9. 10. 2003 dostavila na pracoviště skutečně až v 8.45 hod., a to
bez předchozího souhlasu a vědomí zaměstnavatele, nemohlo, s ohledem na poměrně
krátkou dobu, dosáhnout intenzity porušení pracovní kázně, jež by opravňovala
žalovaného k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce. Nelze-li dále vyloučit, že dobu přestávky na jídlo a oddech dne 15. 10. 2003 překročila žalobkyně jen o málo, nelze také dospět k závěru, že
porušila svou pracovní povinnost zvlášť závažným způsobem, a tím méně toto
jednání hodnotit jako hrubé porušení pracovní kázně. Tvrzené nerespektování
usnesení rady města S. při vypracování materiálu pro zasedání zastupitelstva
města S. žalobkyní nepovažuje odvolací soud za porušení pracovní kázně vůbec. Z
provedeného dokazování totiž nevyplynulo, že by žalobkyně svým jednáním
závažným způsobem narušila důvěryhodnost územního samosprávního celku, jak má
na mysli ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zák. č.
312/2002 Sb., ani, že by
nepracovala svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, jak má na
mysli ustanovení § 16 odst. 2 písm. a) téhož zákona; předložení variantního
řešením podkladů pro zastupitelstvo jako porušení pracovní kázně nehodnotil ani
okresní soud. Přes několikeré porušení pracovní kázně žalobkyní, přičemž žádné
z nich nedosáhlo intenzity zvlášť závažného pracovní kázně, nedosáhlo její
jednání ani v kombinaci takové intenzity, jak má na mysli ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně přihlédl
odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k osobě žalobkyně, k jejímu
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k tomu, že odbornou úroveň a
způsobilost k výkonu zaměstnání žalobkyně nezpochybnil ani žalovaný, že
žalovaná byla hodnocena v minulosti jako nejlepší pracovnice a že i protokoly o
kontrole dokreslují, že na Městském úřadu ve S. pracovala bez zásadních
pochybení.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že je nepravdivé
tvrzení odvolacího soudu, že převzal skutková zjištění soudu I. stupně a
považuje je za správná. Odvolací soud zcela pomíjí „aspekt otevírání I. ve S. a
porady Městského úřadu ve S.“, nesrovnalosti ve výpovědi žalobkyně a svědkyně
Stropnické o tom, že žalobkyně přihlášku odeslala prostřednictvím personálního
oddělení, a že žalobkyně den před touto cestou osobně jednala s tajemníkem
žalovaného a nepovažovala za nutné požádat ho o souhlas s uvedenou cestou.
Kdyby měl být akceptován názor odvolacího soudu, pak si „každý pracovník na
městském úřadu bude vybírat různá školení podle své úvahy, aniž by musel
respektovat nějaké směrnice městského úřadu“. Navíc odvolací soud „benevolentně
schvaluje nekázeň žalobkyně“, která byla navíc úmyslná a záměrná, přičemž
zlehčuje význam příkazu k pracovní cestě. Při neformálním pojetí odvolacího
soudu by „zaměstnanci mohli v dnešní době cestovat po celé Evropě na různé
kongresy a vzdělávací akce bez vědomí zaměstnavatele, čímž by vznikal nárok na
úhradu cestovních výloh včetně letenek a podobně, neřku-li, jaké problémy by
vznikaly v případě pracovního úrazu“. Odvolací soud se „rovněž povrchně nebo
vůbec“ nezabýval dalšími porušeními pracovní kázně. Dovolatel dále rozebírá
porušení pracovní kázně, jež byla žalobkyní v okamžitém pracovního poměru ze
dne 21. 10. 2003 vytknuta, a provádí jejich hodnocení. Podle dovolatele
odvolací soud popírá zásady volného hodnocení důkazů soudem tím, že neprováděl
důkazy bezprostředně, a obrací naruby principy spravedlivého procesu,
„bagatelizuje další skutky“, přičemž je nehodnotí důsledně jako skutky, které,
byť menší intenzity, ve svém souhrnu dodávají prvnímu porušení pracovní kázně
povahu zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Celou věc posouvá do roviny
odborné a tvrdí, že žalobkyně byla dříve vyhodnocena jako nejlepší pracovnice;
podle jeho názoru „prostě jednou tzv. dobrý pracovník není způsobilý k porušení
pracovní kázně“. Odvolací soud rovněž pomíjí, že již v roce 1999 řešila
žalobkyni pro porušení pracovní kázně rada města a navrhovala ji odvolat z
funkce a že 29. 7. 2003 byla žalobkyně pro porušení pracovní kázně upozorněna
na možnost výpovědi. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Polemizuje s dovolacími
námitkami žalovaného a dovozuje, že odvolací soud přihlédl k tomu, že k
okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce může zaměstnavatel přikročit jen tehdy, jestliže okolnosti případu
odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby
zaměstnance zaměstnával až do uplynutí pracovní doby, což v projednávané věci
odvolací soud učinil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat, vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě
zrušil pracovní poměr se žalobkyní dopisem ze dne 21. 10. 2003, který jí byl
téhož dne doručen – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do
29. 2. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zák. č. 46/2004 Sb., kterým se
mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých
zákonů (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Jak správně uvádí odvolací soud (i soud prvního stupně), povinnost dodržovat
pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z
pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění
povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73,
§ 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně
postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele,
musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň
z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje
mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením
pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení
pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k
okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 53
odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“
a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní
kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil
zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení,
aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením
(srov. dikci ustanovení
§ 53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen
výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení
proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu
odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby
zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze
okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na
základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se
zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst.
1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze
spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní
doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a
mzda č. 7-8 ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2001, pod pořadovým číslem 21) a vycházel z nich také odvolací soud.
I když žalovaný v dovolání uvedl, že kromě nesprávného právního posouzení věci
[dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř] napadá
i nesprávné skutkové závěry odvolacího soudu (dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř.), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá,
že nenapadá skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází, ale že podrobuje
kritice právní posouzení věci odvolacím soudem [závěr odvolacího soudu o tom,
zdali jednání uvedená v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.2003
představují porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, jak má na mysli
ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce]; vytýká tedy odvolacímu soudu, že
nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v
důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její
dispozicí. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení
dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen
(srov. ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného
uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a
odst. 3 o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel v dovolání zaměňuje posouzení toho, zda došlo k porušení pracovní
kázně, se zjišťováním intenzity tohoto porušení pracovní kázně (argumentuje
tím, že žalobkyně uskutečněním cesty do P. dne 25. 9. 2003 pracovní kázeň
porušila, přitom ke stejnému závěru však dospěly soudy obou stupňů). Při
zjišťování, zda soud správně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně, jde o
to, zda relativně neurčitá hypotéza uvedená v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce byla soudem správně a úplně vymezena z širokého předem neomezeného
okruhu okolností a zda takto vymezená hlediska byla také správně vyhodnocena.
Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže rozhodnutí soudu ve
věci spočívat na nesprávném posouzení proto, že nebylo přihlédnuto k dalším (k
jiným) okolnostem, které nelze považovat za podstatné (významné); tyto
okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se
zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vycházel.
V průběhu řízení – jak je zřejmé z obsahu spisu - nebyly pochybnosti o tom, že
žalobkyně jednáními uvedenými v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 21.
10. 2003 pracovní kázeň porušila; s výjimkou nerespektování usnesení rady města
S. při vypracování materiálu pro zasedání zastupitelstva města S., kde se
odvolací soud od soudu I. stupně v posouzení, zda k porušení pracovní kázně
došlo, liší. I u tohoto naposledy uvedeného jednání však odvolací soud řádně
vysvětlil, proč se nemůže o porušení pracovní kázně jednat (soudem prvního
stupně i zaměstnavatelem vytčený nedostatek by mohl být jen nedostatkem po
odborné stránce, nikoliv porušením pracovní kázně, nebylo prokázáno, že by
žalobkyně závažným způsobem narušila důvěryhodnost územního samosprávního celku
ani že by nepracovala svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a
schopností). Při posuzování, zda jednáním žalobkyně, jímž porušila pracovní
kázeň, došlo k porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud –
jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro
posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl.
Odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní
vycházel z okolností, za nichž k jednání vytýkanému žalobkyni v okamžitém
zrušení pracovního poměru došlo (jednalo se o skutečnou, nikoliv fingovanou
cestu za účelem vzdělávání, uskutečněnou na doporučení nadřízené zaměstnankyně
a žalobkyně se domnívala, že jí účast na semináři byla povolena, pozdní příchod
na pracoviště dne 9. 10. 2003 představoval poměrně krátkou dobu, s vedením
evidence docházky neměla žalobkyně v předchozí době žádné problémy, kontrola
byla provedena v průběhu měsíce a šlo tedy o nedbalost dodržovat pokyn vést
evidenci pravidelně a průběžně, nelze vyloučit, že dobu přestávky na jídlo a
oddech dne 15. 10. 2003 překročila žalobkyně „jen o málo“), přihlédl k
dosavadnímu postoji žalobkyně k plnění pracovních úkolů (odbornou úroveň a
způsobilost k výkonu zaměstnání žalobkyně nezpochybnil ani žalovaný, žalovaná
byla ohodnocena v minulosti jako nejlepší pracovnice, v důsledku čehož obdržela
i nejvyšší odměnu) a k tomu, že jednotlivá porušení pracovní kázně nedosáhla
intenzity zvlášť závažného porušení pracovní kázně - většinou bylo intenzity
méně závažného porušení a intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně
nedosáhlo její jednání ani ve vzájemné kombinace jednotlivých skutků.
Dovodil-li odvolací soud, že porušení pracovní kázně nedosáhlo takové
intenzity, aby bylo důvodem pro výjimečný způsob rozvázání pracovního poměru,
jakým je okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm.
b) zák. práce, lze uvedené vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce považovat – vzhledem k okolnostem případu – za
úplné a dostatečné.
Dovolatel ve svých námitkách také tvrdí, že odvolací soud „benevolentně
schvaluje nekázeň žalobkyně, která byla navíc úmyslná a záměrná, přičemž
zlehčuje význam příkazu pracovní k pracovní cestě“, že „při neformálním pojetí
odvolacího soudu by zaměstnanci mohli v dnešní době cestovat po celé Evropě na
různé kongresy a vzdělávací akce bez vědomí zaměstnavatele, čímž by vznikal
nárok na úhradu cestovních výloh včetně letenek a podobně, neřku-li jaké
problémy by vznikaly v případě pracovních úrazů“. Odhlédaje od toho, že
dovolatelem tvrzené závěry nevyplývají z obsahu dokazování, je třeba uvést, že
soudy obou stupňů neměly pochybnosti o tom, že žalobkyně svým jednáním pracovní
kázeň porušila. Proto jakákoliv argumentace o toleranci odvolacího soudu
(případně soudu prvního stupně) k porušování pracovní kázně není na místě.
Dovolatel přehlíží, že samotné porušení pracovní kázně ještě neznamená, že je
vždy dán důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce. Jak výše uvedeno, hypotéza ustanovení § 53 odst. 1
písm. b) zák. práce naopak dává prostor soudu pro to, aby v každém jednotlivém
případě jen soud (nikdo jiný) posoudil, jaké intenzity porušení pracovní kázně
dosáhlo. Korektní není ani námitka dovolatele v tom směru, že nebylo náležitě
přihlédnuto k tomu, že již v roce 1999 žalobkyni „řešila“ rada města pro
porušení pracovní kázně a navrhovala ji odvolat z funkce. Tato událost, která
se odehrála o 4 roky dříve, než bylo žalobkyni dáno okamžité zrušení pracovního
poměru, postrádá bezprostřední časovou souvislost s jednáním, které bylo
žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru vytknuto. Snaží-li se dále
dovolatel dovodit, že žalobkyně nebyla dobrou zaměstnankyní a že nerespektovala
trvale předpisy platné pro výkon její práce, přehlíží, že okamžité zrušení
pracovního poměru je opatřením mimořádným, ke kterému lze přistoupit jen tehdy,
nelze-li zaměstnance ponechat v pracovním poměru po dobu výpovědní lhůty při
výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Trvalo-li tedy –
jak tvrdí dovolatel – porušování (byť i menší intenzity) pracovní kázně
žalobkyní delší období, pak právě tato skutečnost odůvodňuje závěr, že se
nejednalo o situaci, kdy by pracovní poměr nebylo možno ukončit postupem podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť v takovém případě by o tomto
jednání žalobkyně měli ostatní zaměstnanci vědomost již delší dobu a nemohlo by
to jejich pracovní kázeň do uplynutí výpovědní doby ovlivnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by
tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §
142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr.
Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu