21 Cdo 1199/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. z. D.
a.s. v likvidaci, zastoupené advokátkou, 2) R. z., státnímu podniku se sídlem v
D., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.
zn. 8 C 168/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 16. dubna 2002 č.j. 23 Co 112/2002-238, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. ledna
2002 č.j. 8 C 168/2000-215 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala,
aby jí žalovaní zaplatili na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti za dobu od 1.8.1997 do 30.11.2001 částku 317.035,- Kč s
příslušenstvím a aby jí z tohoto důvodu nadále platili částku 9.380,- Kč
měsíčně. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že za trvání pracovního poměru u \"R.
z. R.\" u ní byla v roce 1984 zjištěna nemoc z povolání (stenosující
tendovaginitida flexoru palce z jednostranné zátěže), pro kterou jí byl přiznán
ode dne 17.3.1989 částečný invalidní důchod. Pracovní poměr u \"R. z. R.\"
skončila dnem 25.6.1989 a od 11.9.1989 je zaměstnána jako uklízečka u \"Č. d.,
s.o. divize dopravní cesty, o.z.\". Zaměstnavatel jí poskytl náhradu za ztrátu
na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za bolest. Přestože
žalobkyně po skončení pracovního poměru byla nucena vykonávat méně placenou
práci, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
\"z důvodu neznalosti příslušných předpisů\" neuplatnila až do doby, kdy jí byl
dne 16.12.1999 odejmut částečný invalidní důchod. Oba žalovaní jí odmítli
náhradu, kterou požaduje z důvodu promlčení jen za dobu od roku 1997,
poskytnout.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 8.1.2002 č.j. 8 C 168/2000-215 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Při svém
rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobkyně onemocněla v době, kdy byla
zaměstnána jako šička rukavic v R. z., státní podnik D., závod 05 R., nemocí z
povolání, která byla hlášena dne 17.3.1989 a kterou trpí i v současné době.
Pracovní poměr u R. z. rozvázala dohodou z důvodu péče o dítě a od 11.9.1989
pracuje u jiného zaměstnavatele jako uklízečka. Soud prvního stupně dovodil, že
žalobkyně neprokázala, že by jí \"v souvislosti s nemocí z povolání vznikla
nějaká škoda na výdělku\"; \"jiná situace\" by nastala tehdy, kdyby po
rozvázání pracovního poměru měla možnost vykonávat práci, na kterou nemohla být
přijata pro nemoc z povolání a při které by dosahovala vyššího výdělku, avšak
žalobkyně \"nic takového netvrdila a ani neprokazovala\". Odpovědnost \"za
nemoc z povolání\" přešla podle názoru soudu prvního stupně z původního
zaměstnavatele žalobkyně ve smyslu ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. na
žalovanou 1).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.4.2002 č.j. 23 Co
112/2002-238 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
vycházel ze zjištění, že žalobkyně rozvázala pracovní poměr u R. z. dohodou ke
dni 25.6.1989 z důvodu \"péče o malé dítě\" a že - jak sama uvedla před soudem
- nemohla z důvodu péče o dítě dojíždět do zaměstnání vzdáleného asi 16 až 17
km od jejího bydliště (dojíždění do zaměstnání bylo komplikované a \"dítě neměl
kdo hlídat\"). I když žalobkyně současně uváděla, že dosavadní práci šičky
rukavic nemohla vykonávat \"pro obtíže s rukou\", nevznikl jí podle názoru
odvolacího soudu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, neboť ke skončení pracovního poměru u R. z. dohodou došlo z
jiného důvodu, než proto, že by nemohla vykonávat dosavadní práci pro následky
nemoci z povolání, a k poklesu na výdělku by došlo, i kdyby nemocí z povolání
netrpěla. Žalobkyně sice v době rozvázání pracovního poměru trpěla nemocí z
povolání a tato nemoc byla také hlášena, avšak \"pokud by sama nechtěla změnit
zaměstnání blíže svému trvalému bydlišti, bylo povinností zaměstnavatele
převést ji na jinou, pro ni vhodnou práci, popřípadě s ní z tohoto důvodu
rozvázat pracovní poměr\". Odvolací soud dále poukázal na to, že žalobkyni byl
od 17.3.1989 přiznán částečný invalidní důchod, a \"je otázka, zda vůbec došlo
k poklesu jejího výdělku, který dosahovala jako šička, když k výdělku, kterého
dosahovala jako uklízečka u Č. d. je třeba připočíst i částečný invalidní důchod
\". K \"poklesu na výdělku\" došlo u žalobkyně poté, co jí byl od 16.1.2000
odejmut částečný invalidní důchod. Protože pracovněprávní předpisy neumožňují,
aby k průměrnému výdělku byl připočítáván částečný invalidní důchod a aby byl
postižený zaměstnanec \"odškodňován do celkového příjmu, sestávajícího ze
součtu průměrného výdělku a částečného invalidního důchodu\", vznikla by
žalobkyni ztráta na výdělku, kdyby se snížil pro následky nemoci z povolání
její výdělek, kterého dosahuje jako uklízečka; nic takového však žalobkyně
netvrdila a ani nebylo v řízení prokázáno. Odvolací soud proto dospěl ke
shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobkyni požadované odškodnění
nenáleží.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
důvody skončení pracovního poměru u R. z. ke dni 25.6.1989 mohou být
\"relevantní jen v případech, které korespondují se zákonnými podmínkami
zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu\", a že proto nemůže být správný
názor odvolacího soudu, podle kterého nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nevznikl jen proto, že ke skončení pracovního
poměru došlo z jiného důvodu než pro následky nemoci z povolání. Důvodem, pro
který žalobkyně rozvázala pracovní poměr, nebyla \"pouze péče o dítě\" a
způsob, jakým byl se žalobkyní ukončen pracovní poměr, \"svědčí o snaze
žalovaného vyhnout se odpovědnosti za škodu, která žalobkyni vznikla z důvodu
nemoci z povolání\". Žalobkyně nemohla vykonávat práci pro následky nemoci z
povolání a je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nemocí z povolání,
neboť z důvodu nemoci z povolání \"musela přijmout práci méně kvalifikovanou\".
Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda je dána
příčinná souvislost mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
(při uznání částečné invalidity) a nemocí z povolání, kterou žalobkyně
onemocněla za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele, jež odpovídá za škodu
vzniklou jí následkem této nemoci, a která v této době byla hlášena, a to za
situace, kdy uzavřela se svým zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního
poměru z důvodu péče o dítě a kdy pro následky nemoci z povolání nebyla
způsobilá vykonávat stejnou práci jako před onemocněním. Uvedenou právní otázku
zčásti vyřešil odlišným způsobem, než jak je rozhodována podle ustálené
judikatury dovolacího soudu, a v některých aspektech dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti měl vzniknout (podle tvrzení žalobkyně) v roce 1989 (nejpozději
dnem 11.9.1989, kdy po zjištění nemoci z povolání začala pracovat u jiného
zaměstnavatele jako uklízečka), je třeba věc i v současné době posuzovat podle
v té době platných právních předpisů, a to zejména zákona č. 65/1965 Sb. ve
znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb.,
č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.
a č. 188/1988 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.1.1991
(dále jen \"zák. práce\").
Předpoklady odpovědnosti organizace (dále \"zaměstnavatele\") vůči pracovníku
(dále \"zaměstnanci\") za škodu při nemoci z povolání jsou podle ustanovení §
190 odst. 3 zák. práce nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci
uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za
podmínek tam uvedených), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z
povolání a vznikem škody. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce
(poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm.a)
o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst.1 písm.b) a 120 odst. 1 o.s.ř.]
všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z
povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající
ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu (po
uplynutí doby 12 po sobě následujících měsíců od vzniku nároku limitovaného
způsobem uvedeným v ustanovení § 195 odst.2 zák. práce) mezi výdělkem
zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba
připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z
téhož důvodu, přičemž se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro
bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním
zabezpečení, ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů, ani k výdělku
zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím; tímto způsobem jsou
vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a
jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako
před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z
povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné
ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by
ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity
nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním
nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov.
195 odst.1 zák. práce).
Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity
nebo částečné invalidity) nemusí vždy dojít již za trvání pracovního poměru u
zaměstnavatele, který zaměstnanci odpovídá za škodu vzniklou následkem nemoci z
povolání. Došlo-li u zaměstnance ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) až v době po
rozvázání tohoto pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen mu tuto škodu
nahradit, jestliže byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu při
nemocech z povolání podle ustanovení § 190 odst.3 zák. práce.
V případě, že ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity nebo částečné invalidity) došlo až po skončení pracovního
poměru u zaměstnavatele, který za škodu při nemoci z povolání odpovídá podle
ustanovení § 190 odst.3 zák. práce, je pro posouzení nároku na náhradu za tuto
ztrátu na výdělku významné také to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro
následky nemoci z povolání nebo zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li
příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než nemoc z povolání, je
třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel
povinnost přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále nemůže
dosahovat stejný výdělek jako před poškozením (pobíraný u bývalého
zaměstnavatele), i kdyby nemocí z povolání nebyl postižen. Jestliže tedy ztráta
na výdělku nevznikla následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného
nemocí z povolání, ale proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl
u (bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který
zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a nemocí z povolání vztah
příčinné souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže
mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) za této situace
může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné
souvislosti) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky nemoci z povolání schopen
konat stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal u (bývalého)
zaměstnavatele před zjištěním nemoci z povolání, a kdyby byl pro následky
nemoci z povolání uznán invalidním nebo částečně invalidním anebo kdyby byl
schopen konat jinou, méně placenou práci.
Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není - jak
uvedeno výše - průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný
výdělek poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto
ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u
zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení § 190 odst.3 zák.
práce, a nemohou-li být - jak vyplývá z výše uvedeného - při stanovení
průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený
pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec
(neodchází-li současně do starobního důchodu nebo do předčasného starobního
důchodu, kdy mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195
zák. práce nenáleží - srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.9.1995 sp.
zn. 6 Cdo 127/94, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1996) svou pracovní způsobilost - kdyby nebyla následkem
nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla - využil nebo byl schopen
využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s
nemocí z povolání je proto v tomto případě taková ztráta na výdělku, která
vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně
dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k
poškození na zdraví způsobenému nemocí z povolání nedošlo (srov. též právní
názor týkající se obdobné věci vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1999, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002 sp. zn.
21 Cdo 1185/2002).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně jako
zaměstnankyně R. z., státního podniku D. onemocněla při výkonu práce šičky
rukavic v druhé polovině roku 1983 nemocí z povolání (stenosující
tendovaginitidou flexoru palce z dlouhodobého, nadměrného a jednostranného
zatížení), ohlášenou jejímu zaměstnavateli dne 17.3.1989 se sdělením \"přeřadit
na jiné pracoviště\". Žalobkyně nastoupila [podle potvrzení žalované 1)] dne
22.12.1986 mateřskou dovolenou a dne 26.1.1987 další mateřskou dovolenou. Dne
17.4.1989 byl vyhotoven Klinikou nemocí z povolání Fakultní nemocnice v P.
posudek o výši bolestného a ztížení společenského uplatnění žalobkyně a dne
23.6.1989 žalobkyně poprvé požádala o přiznání částečného invalidního důchodu z
důvodu nemoci z povolání. Dne 24.6.1989 žalobkyně - aniž by po skončení další
mateřské dovolené nastoupila do práce - uzavřela s R. z., státním podnikem D.
dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 25.6.1989; jako důvod rozvázání
pracovního poměru je v dohodě uvedena \"péče o malé dítě\". Od 11.9.1989
žalobkyně pracuje jako uklízečka u Č. d., s.o. Rozhodnutím býv. Úřadu
důchodového zabezpečení ze dne 14.2.1990 byl žalobkyni přiznán s účinností od
17.3.1989 pro následky nemoci z povolání částečný invalidní důchod, který ji
byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 27.12.1999 s
účinností od 16.1.2000 odejmut s odůvodněním, že již není ve smyslu ustanovení
§ 44 zákona č. 155/1995 Sb. částečně invalidní.
Vzhledem k tomu, že ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání částečné invalidity) u žalobkyně došlo (mohlo dojít) až po skončení
pracovního poměru u R. z., státního podniku D., je za tohoto stavu pro
rozhodnutí ve věci - jak správně dovodil odvolací soud - v první řadě významné,
zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro následky nemoci z povolání nebo zda
jeho důvodem byla jiná skutečnost, tedy zda pokles výdělku způsobila (mohla
způsobit, jestliže skutečně nastal) nemoc z povolání nebo jiná skutečnost.
Při zkoumání toho, co bylo (mohlo být) příčinou ztráty na výdělku, odvolací
soud vycházel - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku - z právního
názoru, že určujícím je v tomto směru bez dalšího důvod rozvázání pracovního
poměru, uvedený v dohodě ze dne 24.6.1989. S tímto názorem nelze souhlasit.
Nesmí-li zaměstnanec konat dále dosavadní práci pro onemocnění nemocí z
povolání, je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na jinou práci [srov. §
37 odst.1 písm.a) zák. práce], popřípadě s ním - nemá-li pro něj jinou vhodnou
práci nebo není-li zaměstnanec ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci
anebo není-li ochoten podrobit se předchozí průpravě pro tuto práci - rozvázat
pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst.1 písm.d) zák. práce.
Vznikla-li zaměstnavateli povinnost postupovat podle ustanovení § 37 odst.1
písm.a) nebo podle § 46 odst.1 písm.d) zák. práce, není stejné převedení na
jinou práci (rozvázání pracovního poměru) z jiného důvodu možné. Bylo by totiž
proti smyslu právní úpravy (spočívajícím v prevenci vzniku profesionálních
onemocnění, jejich odškodňování a případného dalšího pracovního uplatnění
postiženého zaměstnance), aby zaměstnanec byl vyřazen z dosud vykonávané práce
z jiných důvodů, ačkoliv ji nemůže konat pro onemocnění nemocí z povolání.
Jestliže tedy bylo lékařským posudkem nebo rozhodnutím orgánu státní zdravotní
správy nebo sociálního zabezpečení stanoveno, že zaměstnanec nesmí konat
dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání, je třeba dovodit, že jiné
skutečnosti poté již nejsou způsobilým důvodem k převedení na jinou práci nebo
k rozvázání pracovního poměru. I kdyby právní úkon směřující k převedení
zaměstnance na jinou práci (k rozvázání pracovního poměru) byl odůvodněn jinými
skutečnostmi, je za této situace zřejmé, že skutečným důvodem převedení na
jinou práci (rozvázání pracovního poměru) byla jeho zdravotní nezpůsobilost
vykonávat dále dosavadní práci. V takovémto případě by pak nebylo možné při
zkoumání příčin poklesu na výdělku zaměstnance vycházet z použitého důvodu
převedení na jinou práci (rozvázání pracovního poměru), ale z důvodu
skutečného, tak jak vyplývá z příslušného lékařského posudku (rozhodnutí orgánu
státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení); k důvodu právního úkonu,
který byl použit v rozporu s právními předpisy, popřípadě který v rozporu se
skutečností účastníci simulují, není možné při odškodňování nemoci z povolání
přihlížet.
Dovolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že, bylo-li lékařským
posudkem nebo rozhodnutím orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního
zabezpečení stanoveno, že zaměstnanec nesmí konat dosavadní práci pro
onemocnění nemocí z povolání, a vznikla-li proto zaměstnavateli povinnost
převést zaměstnance na jinou práci [§ 37 odst.1 písm.a) zák. práce], popřípadě
s ním - nemá-li pro něj jinou vhodnou práci nebo není-li zaměstnanec ochoten
přejít na jinou pro něho vhodnou práci anebo není-li ochoten podrobit se
předchozí průpravě pro tuto práci - rozvázat pracovní poměr výpovědí podle
ustanovení § 46 odst.1 písm.d) zák. práce, soud při zkoumání příčin ztráty na
výdělku zaměstnance vychází z tohoto posudku (rozhodnutí), i když převedení
zaměstnance na jinou práci nebo rozvázání pracovního poměru bylo odůvodněno
jinými skutečnostmi (skutečnostmi, které nemají původ v nemoci z povolání).
V posuzovaném případě se odvolací soud - veden nesprávným právním názorem -
nezabýval tím, zda žalobkyně nepozbyla (ještě dříve, než dne 24.6.1989 uzavřela
dohodu o rozvázání pracovního poměru) v důsledku zjištěné nemoci z povolání,
ohlášené jejímu zaměstnavateli dne 17.3.1989, schopnost vykonávat dosavadní
práci (práci šičky rukavic). Kdyby bylo lékařským posudkem nebo rozhodnutím
orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení stanoveno, že
žalobkyně nesmí konat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání ještě
dříve, než byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru, nebylo by možné
v dohodě uvedený důvod (\"péče o malé dítě\") považovat za skutečný důvod pro
rozvázání pracovního poměru. Závěr odvolacího soudu, podle kterého ke skončení
pracovního poměru žalobkyně u R. z., státního podniku D., došlo z jiného důvodu
než proto, že by nemohla vykonávat dosavadní práci pro následky nemoci z
povolání, proto zatím nemůže obstát.
I kdyby opravdu došlo k rozvázání pracovního poměru z jiného důvodu než pro
onemocnění nemocí z povolání, neznamená to - jak vyplývá z výše uvedeného - bez
dalšího, že žalobkyni nemohla vzniknout v důsledku nemoci z povolání škoda,
spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
V případě, že žalobkyně nebyla pro následky nemoci z povolání schopna konat
stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konala u R. z., státního podniku
D. před zjištěním nemoci z povolání, a že po zjištění nemoci z povolání byla v
důsledku nemoci z povolání schopna konat jen jinou, méně placenou práci (jak
tomu nasvědčuje skutečnost, že jí byl rozhodnutím ze dne 14.2.1990 přiznán
částečný invalidní důchod), je majetková újma tím vznikající nepochybně škodou,
vyvolanou nemocí z povolání. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na
výdělku v takovém případě však nemůže být - jak plyne z výše uvedeného -
průměrný výdělek žalobkyně, stanovený podle příjmů, které pobírala od R. z.,
státního podniku D., ale průměrný výdělek před vznikem škody, tj. průměrný
výdělek, který by prokazatelně dosáhla u jiného (či stejného) zaměstnavatele za
práci, kterou by pro něj vykonala, kdyby k nemoci z povolání (k poškození na
zdraví nemocí způsobeného) nedošlo.
Odvolací soud se věcí z tohoto hlediska nezabýval. Jeho právní posouzení věci
tedy bylo neúplné a nemůže proto být správný jeho závěr, že žalobkyni nenáleží
požadované odškodnění.
Chybný (neúplný) právní názor pak byl příčinou toho, že žalobkyně, která má ve
věci břemeno tvrzení a důkazní břemeno, nebyla soudem prvního stupně ve smyslu
ustanovení § 118a odst.1 a 3 o.s.ř. poučena o své povinnosti tvrdit všechny (z
hlediska správného právního posouzení věci) rozhodné skutečnosti a navrhnout k
jejich prokázání důkazy a že odvolací soud k tomu soud prvního stupně postupem
podle ustanovení § 221 o.s.ř. nevedl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí
i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2003
JUDr.
Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu