21 Cdo 1220/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně Bc. A. V., zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se
sídlem v Lounech, Poděbradova č. 751, proti žalovaným 1) Krajskému ředitelství
policie Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem, Lidické náměstí č. 899/9,
IČO 75151537, a 2) Ministerstvu vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č.
936/3, IČO 00007064, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 20/2011, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2012, č. j.
11 Co 508/2012-95, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru
výpovědí ze dne 23. 11. 2010 je neplatné“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
„jednání zaměstnavatele je zcela nemorální, když ze dvou personalistů se
rozhodl skončit pracovní poměr s žalobkyní, která má vyživovací povinnost ke
dvěma dětem jako samoživitelka, ačkoliv druhý personalista je bývalý okresní
ředitel policie, který současně pobírá důchod, výsluhu a plat“, a že „výpovědní
důvod podle § 52 písm. c) ZP není dán, neboť se zaměstnavatel mýlí, když si
vykládá rozkaz policejního prezidenta jako rozhodnutí zaměstnavatele nebo
příslušného orgánu o snížení počtu zaměstnanců či jiné organizační změně“.
Uvedla, že své tvrzení opírá o stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Plsn
2/96, které „je důležité nejenom pro rozhodnutí ve věci samé, ale i z pohledu
vymezení účastníků řízení“. V žalobě označila za žalovaného 1) „Krajské
ředitelství policie Ústeckého kraje, Lidické náměstí 9, 401 79, Ústí nad Labem“
a za žalovaného 2) „Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7“.
Žalovaný 2) uvedl, že žaloba směřuje proti organizační složce státu
(Ministerstvu vnitra), která není právnickou osobou, nemůže být účastníkem
řízení a nemá procesní způsobilost, a navrhl řízení z tohoto důvodu zastavit.
Žalovaný 1) taktéž především namítl, že žaloba směřuje proti organizační složce
státu a účetní jednotce (Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje), která
není právnickou osobou, nemůže být účastníkem řízení a nemá procesní
způsobilost.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 3. 2012, č. j. 30 C
20/2011-74, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně označila žalované 1) a 2)
úplně (přesně), srozumitelně a nezaměnitelně, že se tedy nejedná o vadu v
označení účastníků a že proto je postup soudu podle § 43 o. s. ř. vyloučen,
neboť nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je vadou neodstranitelnou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 6.
2012, č. j. 11 Co 508/2012-95, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovodil, že žaloba je v označení účastníků určitá i srozumitelná a že takovéto
označení nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě
řízení jako žalovaný 1) a žalovaný 2) účastnit. Žalobkyně v žalobě jednoznačně
vysvětlila, z jakého důvodu označuje za žalovaného 1) Krajské ředitelství
policie Ústeckého kraje a proč označuje žalovaného 2) Ministerstvo vnitra ČR
„jako orgán oprávněný činit jménem policie úkony v ostatních záležitostech,
těch, které nesouvisejí se služebním poměrem policistů“. V obsahu žaloby mezi
označením žalovaných a jinými údaji o žalovaném 1) i o žalovaném 2) není žádný
zjevný logický rozpor, z žádného údaje v žalobě obsaženého (popř. údaje o tom,
čeho se žalobkyně domáhá) nelze dovodit, že by tato žaloba směřovala proti
České republice. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že se nejedná o
žalobu vadnou a že pro postup podle § 43 o. s. ř. nejsou důvody. Odvolací soud
dále dospěl k závěru, že v projednávané věci žalobkyně označila za žalovaného
1) i za žalovaného 2) účastníka, který nemá způsobilost být účastníkem řízení,
a že soud prvního stupně správně řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že „na
souzenou věc je plně aplikovatelný judikát NS ČR 31 Cdo 2847/2011 a nález
Ústavního soudu III. ÚS 2690/08“, neboť dovolatelka „využila možnosti nechat se
ve věci zastoupit advokátem až v průběhu nalézacího řízení a do té doby jednala
zásadně laicky“, při podávání žaloby vycházela z toho, kdo s ní vlastním jménem
uzavřel pracovní smlouvu, činil dohody o změně pracovní smlouvy a rozvazoval
pracovní poměr výpovědí, „z žádného dokumentu nemohla usuzovat, že ten, kdo
vystupoval jako oprávněný k hmotněprávním úkonům, nemá ve stejné míře procesní
subjektivitu“. Ze strany soudů obou stupňů se tak jedná „o přepjatý
formalismus“, což je podstatou i uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR. Domnívá
se, že „by jí neměla být odňata možnost domáhat se meritorního rozhodnutí v
její věci jen proto, že neodlišila hmotněprávní a procesněprávní subjektivitu“,
a že „měla být poučena ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy,
je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení“. Navrhla, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný 2) se ztotožnil s rozhodnutím soudů obou stupňů, neboť byla vydána v
souladu se soudní judikaturou.
Žalovaný 1) označil rozhodnutí soudů za správné a uvedl, že úroveň znalostí v
oblasti pracovního práva byla u žalobkyně kvalitativně vyšší než u laické
veřejnosti s ohledem na předmět její pracovní činnosti (personalisty) a že
žalobkyně byla zastupována právním zástupcem již před tím, než se žalovaní
písemně vyjádřili k žalobě, tzn., že právní zástupce měl dostatečný prostor k
případné nápravě předmětných vad.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno
usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod
7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému
je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Podle ustanovení § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení
má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti
(tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické
osoby [jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích
jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce (ve znění účinném od 31. 12. 2013), a jako zaměstnavatelé z ustanovení §
10 zákona č. 262/2006 Sb. (ve znění účinném od 31. 12. 2013)], právnické osoby
a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem
pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou a jedná za něj příslušná
organizační složka státu (srov. § 9 zákona č. 262/2006 Sb.). Ten, kdo nemá
podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní
subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto
způsobilost přiznává.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů je krajské ředitelství organizační složkou státu a
účetní jednotkou, jehož příjmy a výdaje jsou součástí rozpočtové kapitoly
ministerstva, v čele krajského ředitelství je krajský ředitel, který je také
vedoucím organizační složky státu, útvary policie zřízené v rámci jeho
působnosti jsou vnitřními organizačními jednotkami krajského ředitelství. V
policii se zřizuje 14 krajských ředitelství, jejichž názvy a sídla jsou uvedeny
v příloze k tomuto zákonu, územní obvod krajského ředitelství je shodný s
územním obvodem vyššího územního samosprávného celku (§ 8 odst. 2).
Z uvedeného vyplývá, že Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje se sídlem v
Ústí nad Labem je organizační složka státu. Jako organizační složka státu není
právnickou osobou (tou je stát), pouze za právnickou osobu (za stát) jedná
(srov. § 3 zákona č. 219/2000 Sb.). Protože ani zákon nepřiznává krajskému
ředitelství způsobilost být účastníkem řízení, není – jak správně dovodil
odvolací soud - způsobilým účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu
ustanovení § 19 o. s. ř. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i
způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se krajského
ředitelství policie stát, tj. Česká republika, jejímž jménem jedná (činí právní
úkony) předmětné krajské ředitelství.
Podle ustanovení § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem;
žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a
žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za
žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. vyplývá, že žalobce musí
v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem
řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) a aby s ním
soud mohl jednat. Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst. 1 větě druhé o.
s. ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje“. Z
uvedeného je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně
pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho
organizační složka. Došlo-li v označení žalovaného v žalobě k chybě v psaní
nebo jiné zřejmé nesprávnosti nebo je-li údaj označující žalovaného v logickém
rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s údajem o tom, čeho se
žalobce domáhá, jde o vadné podání ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. O vadu
žaloby nejde teprve, vychází-li žalobce při podání žaloby z předpokladu
(právního názoru), že ten, koho označil jako žalovaného, je povinen jeho nárok
uspokojit, a tento předpoklad byl nesprávný (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura pod č. 211, ročník 2002).
Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k
označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení
neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení,
které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor
mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v
žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen
pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám
(z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. Jen tehdy,
byl-li mimo jakoukoliv pochybnost za účastníka řízení označen ten, kdo nemá
způsobilost být účastníkem řízení, jde o neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení a soud řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř.
zastaví.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i
chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při
vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud
povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. - jak vyplývá z
jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v
psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji
zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v
označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a
současně uvede správné znění opravovaného údaje).
Postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. může soud vyzvat žalobce k odstranění
vady v označení žalovaného, jen jestliže žalovaný byl v žalobě označen
způsobem, který neumožňoval jeho přesnou identifikaci, nebo je-li zjevný
logický rozpor mezi označením žalovaného a jinými údaji o tomto účastníku
obsaženými v žalobě; jeho prostřednictvím nesmí být měněn obsah jinak přesných,
určitých a srozumitelných procesních úkonů a nepřichází v úvahu v případě,
kdyby žalobce musel být (současně) poučen podle hmotného práva (v projednávané
věci o tom, kdo je jeho zaměstnavatelem).
Je-li žalobcem v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu (kraje, obce),
přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu (kraji, obci),
je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 1 o. s.
ř. Je-li pak žalobcem posléze zjednána náprava spočívající v označení
žalovaného jako České republiky (kraje, obce), lze odtud usuzovat na původně
vadnou žalobu (§ 43 o. s. ř.), kterou žalobce sám zhojil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2012,
na něž dovolatelka poukazuje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a
srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z
nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka
řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních
vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah,
neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů
procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Vadu podání (žaloby) v
označení účastníka řízení je třeba vždy a důsledně odlišovat od nezpůsobilosti
být účastníkem řízení. Nemá-li žalobcem bezvadně označený účastník způsobilost
být účastníkem řízení, není v soudní a právní praxi a ani v právní teorii žádná
pochybnost o tom, že jde o nedostatek podmínky řízení a nikoliv o vadu podání.
Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek
řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.).
Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud
zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení
(srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).
V projednávané věci žalobkyně - jak je nepochybné z obsahu žaloby doručené
soudu dne 17. 1. 2011 - označila za žalovaného 1) „Krajské ředitelství policie
Ústeckého kraje, Lidické náměstí 9, 401 79, Ústí nad Labem“ a za žalovaného 2)
„Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7“. Uvedené označení žalovaných
bylo úplné (přesné), určité, srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o
tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Žalobkyně v
žalobě vysvětlila, z jakého důvodu označuje za žalovaného 1) Krajské
ředitelství policie Ústeckého kraje (které považovala za svého zaměstnavatele)
a proč označuje žalovaného 2) Ministerstvo vnitra ČR, „jako orgán oprávněný
činit jménem policie úkony v ostatních záležitostech, těch, které nesouvisejí
se služebním poměrem policistů“. V žalobě se neuvádí (ani z jejího obsahu
nevyplývá), že by snad směřovala proti státu (České republice). Žalobkyně,
ačkoliv byla zastoupena advokátem krátce po podání žaloby [od 15. 6. 2011 (již
před písemným vyjádřením žalovaných k žalobě, v němž shodně namítali, že jsou
organizační složkou státu, která není právnickou osobou a nemůže být účastníkem
řízení)], nápravu spočívající v označení žalovaného (jako České republiky) za
řízení před soudem prvního stupně (až do dne jeho rozhodnutí) nezjednala.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyní úplně (přesně), určitě a
srozumitelně označení žalovaní („Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje,
Lidické náměstí 9, 401 79, Ústí nad Labem“ a „Ministerstvo vnitra ČR, Nad
Štolou 3, Praha 7“) neměli způsobilost být účastníkem řízení a proto nebylo
tedy možné žalobu v posuzovaném případě projednat a rozhodnout ve věci samé, je
správný. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale
nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k
zastavení řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání
žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalovaným, kteří nemají způsobilost být účastníky řízení, je
pojmově vyloučeno přiznat náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu