21 Cdo 1222/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. Z.
s.r.o., zastoupenému advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u
Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 1193/94, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2007 č.j. 49 Co 122/2006-436,
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1.
prosince 2005 č.j. 5 C 1193/94-396a ve znění usnesení ze dne 19. ledna 2006
č.j. 5 C 1193/94-405a se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě dne 10.10.1994 proti
žalovanému a proti obchodní společnosti Č. – S. a.s. (dříve Č. Č. Z. a.s.),
domáhal, aby mu byla uhrazena škoda (náhrada za bolest, náhrada za ztížení
společenského uplatnění, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcná škoda), která mu vznikla
následkem pracovního úrazu, který utrpěl dne 21.10.1991 jako zaměstnanec
\"Podniku Č. Z.\" (správně státního podniku Č. a. d. Z.). Svůj úraz popsal tak,
že jako řidič \"roztahoval soupravu\", že při tom požádal řidiče Z. d. Ú. A. V.
o pomoc, neboť \"vzhledem k nízké teplotě motor nenastartoval\", že po
\"nastartování vozidla údajně vozidlo zabrzdil ruční brzdou, ponechal motor v
chodu a rozpojoval s A. V. soupravu - vypojovací tažnou tyč\" a že \"při tomto
úkonu se souprava dala do pohybu, řidič Valášek uskočil\" a žalobce \"přimáčkla
přední část vozidla na zadní část vozidla\". Podle vyšetřování úrazu \"Policií
ve Z.\" zapříčinil \"dopravní nehodu - úrazový děj\" žalobce tím, že
\"nedostatečně zajistil vozidlo proti rozjetí\", žalobce má však za to, že
zaměstnavatel se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu v
plném rozsahu, neboť \"postupoval při roztahování nákladové soupravy podle
svého nejlepšího přesvědčení a podle zvyklostí zcela běžných při těchto úkonech
\"; žalobci se \"jevilo zatažení ruční brzdy, s ohledem na postavení vozidla v
mírném svahu, za naprosto dostačující\", v době \"započetí úkonu vozidlo stálo
\", zaměstnavatel \"nevyžadoval, aby nákladní vozy byly vybaveny potřebnými
klíny k zajištění vozu proti jakémukoliv posunu při stání a v terénu lze často
těžko najít předmět, který by funkci těchto klínů nahradil\", a \"samovolné
rozjetí vozidla mohlo mít celou řadu příčin\", například \"uvolnění ruční
brzdy, nápor větru apod.\". Protože žalobce byl \"uznán vinným přestupkem\",
lze \"akceptovat\", že se zaměstnavatel zprostil své odpovědnosti za škodu \"v
rozsahu maximálně 10%\".
Podáním ze dne 17.9.1999 žalobce vzal žalobu proti obchodní společnosti Č. – S.
a.s. zpět s odůvodněním, že jeho zaměstnavatel státní podnik Č. Z. (správně Č.
a. d. Z.) \"byl zrušen v procesu tzv. velké privatizace bez likvidace\", že
jeho \"majetek byl převeden\" na žalovaného a obchodní společnost Č. – S. a.s.
a že \"závazky, které se týkají žalobce, přešly na žalovaného\".
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 25.11.1999 č.j. 5 C 1193/94-94 řízení
\"ve vztahu\" žalobce a obchodní společnosti Č. – S. a.s. z důvodu zpětvzetí
žaloby zastavil, žalobu proti žalovanému zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení a že \"státu se nepřiznává právo na
náhradu nákladů tohoto řízení\". Z výsledků dokazování dovodil, že žalobce
utrpěl dne 21.10.1991 úraz \"ještě předtím, než vůbec začal vykonávat
jakoukoliv činnost, která by souvisela s výkonem jeho práce, a ještě předtím,
než nastoupil na pracovní směnu\", neboť k poškození na zdraví došlo, když
\"jel na žádost řidiče V. přeparkovat automobil\". Protože \"jednání žalobce
nebylo v žádné souvislosti s výkonem povolání či s plněním pracovních úkolů\",
nelze považovat žalobcův úraz za pracovní úraz. Žalovaný za škodu vzniklou
žalobci neodpovídá ani podle občanského zákoníku, a proto žaloba musela být
zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2.5.2001 č.j. 17 Co
50/2000-143 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby, o
náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným a o náhradě nákladů řízení
státu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího
soudu je úraz ze dne 21.10.1991 pracovním úrazem, neboť žalobcova činnost při
přeparkování vozidla byla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.
Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval
zejména tím, zda se žalovaný své odpovědnosti za škodu zprostil podle
ustanovení § 191 zákoníku práce.
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 23.4.2002 č.j. 5 C 1193/94-282
rozhodl mezitímně tak, že \"základ žalobního nároku je opodstatněn ze dvou
třetin\" a že \"o nákladech řízení a o výši nároku bude rozhodnuto v konečném
rozsudku\". Z provedených důkazů považoval za prokázané, že žalobce \"při
rozpojování vozidel nezajistil vozidlo zakládacími klíny proti samovolnému
pohybu a nedostatečně zatáhl ruční brzdu\", a že žalobce se podle \"rozhodnutí
Policie ČR, o. ř. d. i. ve Z. ze dne 3.12.1991\" dopustil přestupku tím, že
\"jako řidič nákladního automobilu zapříčinil dopravní nehodu porušením
ustanovení § 24 odst. 2 vyhlášky FMV č. 99/1989 Sb.\". Soud prvního stupně poté
vyhodnotil \"to, že žalobce nepoužil zakládací klín a řádně nezajistil vozidlo
dotažením ruční brzdy\", ve \"všech celkových souvislostech, jak ke škodě došlo
\", a dospěl k závěru, že \"je důvodné, aby žalobce sám nesl škodu v rozsahu
jedné třetiny\"; přihlédl zejména k tomu, že žalobce byl \"mladý, nezkušený, s
předmětnou soupravou jezdil velice krátkou dobu a zřejmě ho vůbec nenapadlo, že
může dojít ke škodě, když nezaloží nákladní automobil na krátkou chvíli
záložním klínem\", že podle výpovědí svědků \"se záložní klíny všeobecně
nepoužívaly\" a že podle znaleckého posudku Ing. E. P. \"mohlo dojít k selhání
funkce nebo snížení účinnosti parkovací brzdy\" nebo k jejímu \"samovolnému
uvolnění\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.10.2003 č.j. 49
Co 127/2002-314 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že z odůvodnění jeho
rozsudku nelze dovodit, zda \"vycházel z toho, že je rozhodnutím o přestupku
vydaným ve správním řízení vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst.1 o.s.ř. a,
je-li tomu tak, ve kterém konkrétním jednání žalobce spočívalo podle rozhodnutí
naplnění skutkové podstaty přestupku\", že považoval za \"další porušení
předpisů o pravidlech silničního provozu ze strany žalobce\" neodpojení vleku,
aniž by z odůvodnění rozsudku vyplývalo, \"zda a v jakém směru bylo neodpojení
vleku příčinou nehody a na základě jakých důkazů soud k takovému závěru dospěl
\". Soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů podle názoru
odvolacího soudu nevzal v úvahu důkazy, které neodpovídají jeho skutkovým
zjištěním, aniž by se s nimi vypořádal; zjištění soudu prvního stupně proto
nemají oporu v provedeném dokazování. Protože závěry soudu prvního stupně
\"týkající se zaviněného porušení předpisů o pravidlech silničního provozu ze
strany žalobce a příčinné souvislosti mezi tímto porušením a vznikem škody jsou
pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné\" a protože \"skutkové závěry vztahující
se k míře zavinění žalobce jsou založeny na hodnocení důkazů odporujícím
postupu stanovenému v ustanovení § 132 o.s.ř\", musel být rozsudek soudu
prvního stupně zrušen.
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 15.7.2004 č.j. 5 C 1193/94-394
rozhodl mezitímně tak, že \"základ žalobního nároku je opodstatněn z 9/10\" a
že \"o nákladech řízení a výši nároku bude rozhodováno v konečném rozsudku\".
Poté, co dovodil, že žalobce utrpěl dne 21.10.1991 pracovní úraz a že za škodu
vzniklou následkem tohoto úrazu mu ve smyslu ustanovení § 190 zákoníku práce
odpovídá žalovaný, se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda a v jakém
rozsahu se žalovanému podařilo zprostit se této odpovědnosti ve smyslu
ustanovení § 191 zákoníku práce. Zjistil nejprve, že na vozidle řízeném
žalobcem byly používány parkovací brzdy s mechanickým převodem, o nichž bylo
známo, že jejich \"spolehlivost je malá\", že mohlo dojít \"k selhání funkce
nebo snížení účinnosti parkovací brzdy selháním některého z řady jednoduchých
mechanických elementů, což je skutečnost dostatečně známá\", a že proto bylo
nutné \"k vozidlu používat zakládací klíny\". Po vyhodnocení výpovědí svědků
vzal soud prvního stupně za prokázané, že povinnost používat zakládací klíny,
uložená vyhláškou č. 99/1989 Sb., nebyla u zaměstnavatele respektována a že
dodržování \"tohoto předpisu nebylo ze strany zaměstnavatele soustavně
vyžadováno a kontrolováno\". Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že
žalobce byl \"v době dvou týdnů před úrazem pracovně vytížen\" (\"neměl
kompletně k dispozici odpočinek přes celý víkend, pracoval dvě následující
soboty za sebou, přičemž většina těchto směn byla delší než obvyklá, a žalobce
vstával mimořádně brzy\"), že žalobce nemohl pro \"slabou baterii\" vozidlo
nastartovat a \"vozidlo muselo být roztahováno\" a že \"nebylo potvrzeno,
objasněno ani vyvráceno\", zda došlo k selhání parkovací brzdy na vozidle, a
uzavřel, že zaměstnavateli se podařilo zprostit své odpovědnosti za škodu
\"pouze z jedné desetiny\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22.7.2005 č.j. 49 Co
359/2004-386a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud dovodil, že jsou v souladu se zákonem závěry soudu
prvního stupně o tom, že žalobce sice nepoužil proti samovolnému rozjetí
vozidla zakládací klíny, avšak \"tento postup byl mezi zaměstnanci žalovaného
obvyklý a žalovaným v podstatě tolerovaný\", a že nelze \"spolehlivě potvrdit
ani vyloučit, zda žalobce \"před opuštěním jím řízeného vozidla za účelem
odpojení od taženého vozidla nedostatečně zatáhl ruční brzdu\" (a je tedy na
žalovaném, aby \"v tomto směru snášel nepříznivé důsledky vyplývající z
neunesení důkazního břemene\"). Soudu prvního stupně však vytknul, že se
nezabýval tvrzením žalovaného, podle kterého žalobce měl porušit bezpečnostní
předpisy také tím, že \"nechal vozidlo i s přívěsem roztahovat jiným
vozidlem\", a zda tím zaviněně neporušil zákaz vyplývající z ustanovení § 33
odst.3 vyhlášky č. 99/1989 Sb.; rozsudek soudu prvního stupně je proto v tomto
směru \"opět nepřezkoumatelný\".
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 1.12.2005 č.j. 5 C 1193/94-396a ve
znění usnesení ze dne 19.1.2006 č.j. 5 C 1193/94-405a znovu rozhodl mezitímně
tak, že \"základ žalobního nároku je opodstatněn z 9/10\" a že \"o nákladech
řízení a výši nároku bude rozhodováno v konečném rozsudku\". Z provedených
důkazů dovodil, že žalobce porušil zákaz vyplývající z ustanovení § 33 odst.3
vyhlášky č. 99/1989 Sb., neboť \"mu bylo zapovězeno roztahovat vozidlo s
přívěsem\". Vzhledem k tomu, že se nepodařilo objasnit \"místo, kde k nehodě
došlo\", považoval soud prvního stupně za rozhodující, že vozidlo bylo vybaveno
\"nedostatečně konstruovanou ruční brzdou\". Ze shodných důvodů jako ve svém
předchozím rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že zaměstnavateli se
podařilo zprostit své odpovědnosti za škodu \"pouze z jedné desetiny\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17.10.2007 č.j. 49
Co 122/2006-436 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že \"základ žalobního
nároku je opodstatněný v rozsahu 70%\". Odvolací soud nejprve odmítl námitku
žalovaného o tom, že by soud prvního stupně věc projednal a rozhodl \"v
nesprávném složení\". I když věc původně projednával a rozhodoval v souladu s
rozvrhem práce \"senát ve složení JUDr. L. K. jako předsedkyně senátu a J. P. a
J. Č. jako přísedících\" a i když po zrušení rozsudku soudu prvního stupně
provedeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15.10.2003 č.j. 49 Co
127/2002-314 byla věc dnem 1.12.2003 \"postupem podle ustanovení § 2a odst.1
vyhlášky č. 37/1992 Sb. (ve znění účinném k témuž dni) přidělena k projednání a
rozhodnutí do senátu 11 C - JUDr. Ing. P. S., Ph.D.\", došlo k tomu - jak
vyplývá z vyjádření předsedy Okresního soudu ve Znojmě - proto, že \"dnem
1.5.2002 byla přijata změna a doplněk č. 2 Rozvrhu práce Okresního soudu ve
Znojmě na rok 2002, podle níž byla v soudním oddělení 11 - předseda senátu
JUDr. Ing. P. S., Ph.D. - zřízena specializace podle ustanovení § 2 odst.1
písm.b) č. 11 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské
soudy - pracovněprávní\"; postup podle ustanovení § 2a odst.1 vyhlášky č. 37/1992 Sb. \"byl za dané situace přípustný\", není \"v rozporu s ústavním
principem zákonného soudce vyjádřeným v Čl. 38 odst.1 Listiny základních práv a
svobod\" a byl \"předvídatelný a vylučující možnost ovlivnění výběru
příslušného soudce\", neboť věc byla přidělena \"do specializovaného senátu
Okresního soudu ve Znojmě, zřízeného na základě změny rozvrhu práce v souladu s
ustanovením § 2 odst.1 písm.b) bod 11 vyhlášky č. 37/1992 Sb.\". Za nedůvodnou
považoval odvolací soud rovněž námitku žalovaného o tom, že \"v průběhu řízení
docházelo ke změnám ve složení přísedících\". I když \"složení senátu bylo u
každého jednání\" u soudu prvního stupně \"rozdílné\", sdělil předseda senátu
na počátku každého jednání - jak je patrno z protokolů o jednání - \"výsledky
dosavadního řízení (obsah přednesů a provedených důkazů)\", \"účastníci jednání
prostřednictvím svých zástupců k dotazu soudu vyslovili souhlas s použitím již
provedených důkazů\" a účastníci \"měli dostatečnou možnost se ke způsobu, jímž
předseda senátu sdělil výsledky dosavadního řízení, dostatečně vyjádřit a
uplatnit případné námitky\". Při rozhodování o věci samé odvolací soud dovodil,
že žalobcův úraz ze dne 21.10.1991 je úrazem pracovním, že za škodu vzniklou
následkem tohoto úrazu odpovídá žalovaný (§ 190 zákoníku práce) a že při úvaze,
zda a v jakém rozsahu se žalovanému podařilo zprostit se své odpovědnosti (§
191 zákoníku práce), je soud ve smyslu ustanovení § 135 odst.1 o.s.ř. vázán
\"rozhodnutím vydaným ve správním řízení, podle něhož byl žalobce postižen za
přestupek podle § 22 odst.1 písm.b) zákona č. 200/1990 Sb., jehož se dopustil
tím, že dne 21.10.1991 jako řidič nákladního automobilu zapříčinil dopravní
nehodu porušením ustanovení § 24 odst.2 vyhlášky č.
99/1989 Sb.\", neboť
\"nezajistil vozidlo proti samovolnému pohybu zakládacími klíny\". Tvrzení
žalovaného, že škoda byla způsobena dalšími zaviněnými protiprávními jednáními
žalobce, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"možnou příčinou samovolného
pohybu vozidla bylo selhání funkce ruční brzdy\", k němuž mohlo dojít, i kdyby
ji žalobce řádně zatáhl, a že porušení zákazu vlečení vozidla s přívěsem ze
strany nemohlo být - bez ohledu na \"konkrétní místo nehody\" - \"bezprostřední
příčinou rozjetí vozidla\". Odvolací soud uzavřel, že nezajištění vozidla proti
samovolnému pohybu zakládacími klíny představuje ze strany žalobce porušení
předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které bylo jednou
z příčin škody, avšak \"příčinou nepochybně významnou, bez níž by škoda
nevznikla tak, jak vznikla\", a že není podstatné, zda porušování této
povinnosti bylo zaměstnavatelem tolerováno, neboť \"u dopravních předpisů se
předpokládá, že není povinností zaměstnavatele s nimi zaměstnance seznamovat a
kontrolovat jejich dodržování, protože k tomu jsou povolány orgány Policie ČR
\". Za přihlédnutí k tomu, že \"míru zavinění žalobce nesnižuje ani jeho únava
z plnění pracovních povinností či nedostatek spánku\", je žalobce ve smyslu
ustanovení § 191 odst.3 zákoníku práce povinen nést ze svého škodu v rozsahu
30%.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá v první
řadě, že soud prvního stupně ve věci rozhodl v nesprávném obsazení, neboť věc
byla po usnesení odvolacího soudu ze dne 15.10.2003 č.j. 49 Co 127/2002-314
přidělena k projednání a rozhodnutí \"předsedovi senátu JUDr. Ing. P. S.,
Ph.D.\", aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Z ustanovení
§ 36 odst.2 o.s.ř. a z práva \"na zákonného soudce\" ve smyslu ustanovení Čl.
38 odst.1 Listiny základních práv a svobod žalovaný dovozuje, že \"ten senát,
který ve věci rozhoduje, by měl také věc projednat, tj. provést důkazy, na
jejichž základě bude rozhodovat\", neboť \"senát, který důkazy neprováděl a je
tak odkázán jen na obsah protokolů o jednání, nemůže pečlivě přihlédnout ke
všemu, co vyšlo v řízení najevo\". Změna a doplněk č. 2 Rozvrhu práce Okresního
soudu ve Znojmě na rok 2002, podle níž byla zřízena \"v soudním oddělení 11
předsedy senátu JUDr. Ing. P. S., Ph.D. pracovněprávní specializace\", nemůže
ospravedlnit přidělení této věci projednávané od roku 1994 \"jinému senátu ve
fázi, kdy mělo být vydáno v podstatě jen nové rozhodnutí s dostatečně
přezkoumatelným zdůvodněním\", ale pouze věcí \"nově napadnutých nebo v nichž
dosud nebylo jednáno\". Žalovaný v této souvislosti poukazuje na to, že před
\"senátem, který dne 1.12.2002 (správně 1.12.2005) ve věci rozhodl rozsudkem
č.j. 5 C 1193/94-396a, nebyly provedeny žádné důkazy a přes formální
protokolaci o tom, že byly sděleny výsledky dosavadního řízení, je s ohledem na
dobu, po kterou toto jednání trvalo, zcela zřejmé, že předseda senátu obsah
přednesů a provedených důkazů u předchozích jednání nesdělil\". Ve věci samé
žalovaný namítá, že \"příčinou úrazu žalobce\" bylo to, že \"předmětné vozidlo
nezaklínil zakládacími klíny před tím, než v souvislosti s odpojováním jím
řízeného taženého vozidla a tažného vozidla svědka Valáška vstoupil mezi obě
vozidla, a to přesto, že měl zakládací klíny ve vozidle k dispozici a nic mu v
jejich použití nebránilo\". Protože k úrazu došlo \"v silničním provozu na
veřejné komunikaci\" mimo areál zaměstnavatele, neměl zaměstnavatel možnost
kontrolovat, zda jeho zaměstnanci dodržují \"bezpečnostní předpisy v silničním
provozu\", neboť tuto kontrolu provádějí \"výhradně příslušníci Policie ČR\".
Žalovaný dovozuje, že se nemohl své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu
zprostit pouze v rozsahu 30%, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že přidělení věci
\"specializovanému senátu\" je podle ustanovení § 2a odst.1 vyhlášky č. 37/1992
Sb. přípustné a že není v rozporu s ústavním principem zákonného soudce
vyjádřeným v ustanovení Čl. 38 odst.1 Listiny základních práv a svobod.
Porušení povinnosti podle \"dopravních předpisů\", pro které byl žalobce
\"postižen za přestupek ve správním řízení\", bylo jen jednou z příčin škody
\"vedle příčin dalších - závada na ruční brzdě, neodborná instalace autorádia\"
a způsob, jakým žalobce postupoval při nastartování vozidla a nezajištění
vozidla klíny, \"byl ze strany zaměstnavatele tolerován\". Žalobce, který
\"nevyužil právo odvolat se\", tím dal najevo, že souhlasí s mírou \"svého
spoluzavinění v rozsahu 30%\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je převážně opodstatněné.
Odvolací soud se při svém rozhodování zabýval nejprve otázkou, zda soud prvního
stupně byl řádně (v souladu se zákonem) obsazen při rozhodování věci rozsudkem
ze dne 1.12.2005 č.j. 5 C 1193/94-396a ve znění usnesení ze dne 19.1.2006 č.j.
5 C 1193/94-405a. S jeho závěrem, že u soudu prvního stupně byla věc projednána
v senátě (soudním oddělení), určeném v souladu s rozvrhem práce, nelze
souhlasit.
Podle ustanovení Čl. 38 odst.1 věty první a druhé Listiny základních práv a
svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, \"nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci\" a \"příslušnost soudu i soudce stanoví zákon
\".
Podle ustanovení § 36 odst.2 o.s.ř. \"rozvrh práce určí, který senát nebo
jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne\".
Rozvrh práce u soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného - pouhou normou
\"interní povahy\" a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a
přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních
úředníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních
odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v
dalších opatřeních učiněných podle ustanovení § 42 odst.1 zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení Čl. 38 odst.1 věty druhé
Základní listiny práv a svobod a § 36 odst.2 o.s.ř. stanoví rovněž příslušnost
soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí projednat a
rozhodnout (jako \"příslušný soudce\") jen soudce (soudci a přísedící tvořící
senát nebo samosoudce) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce,
jinak spor nebo jinou právní věc projednal \"nesprávně obsazený\" soud, což
představuje též zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst.1 písm.f) o.s.ř., a
jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení Čl. 38 odst.1 větě
první Listiny základních práv a svobod, podle něhož \"nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci\". Princip zákonného soudce představuje v demokratickém
právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů; jde o
její porušení vždy, jestliže věc projedná a rozhodne senát (samosoudce), který
k tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán (určen) rozvrhem práce, neboť
jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo
účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a
nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení.
V posuzovaném případě byla věc po zahájení řízení (po dni 10.10.1994) přidělena
u soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - do soudního oddělení 5 C,
v němž byla předsedkyní senátu JUDr. D. K.. Poté, co byl rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 25.11.1999 č.j. 5 C 1193/94-94 (zčásti) zrušen usnesením
odvolacího soudu ze dne 2.5.2001 č.j. 17 Co 50/2000-143, předseda Okresního
soudu ve Znojmě svým opatřením ze dne 25.5.2001 věc přidělil do soudního
oddělení, v němž byla předsedkyní senátu JUDr. L. K.; postupoval přitom podle
ustanovení § 2 odst.2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a
krajské soudy, a to zřejmě podle jeho znění účinného do 31.12.2000, podle něhož
byl předseda soudu oprávněn \"v případě dlouhodobé nepřítomnosti soudce nebo
výrazných rozdílů v pracovním vytížení určit rozsah přesunu agendy do jiného
oddělení\". V novém složení soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze
dne 23.4.2002 č.j. 5 C 1193/94-282, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu
ze dne 15.10.2003 č.j. 49 Co 127/2002-314. Předseda Okresního soudu ve Znojmě
poté svým opatřením ze dne 1.12.2003, s odvoláním na ustanovení § 2a odst.1
vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, věc
přidělil k projednání a rozhodnutí do soudního oddělení 11 C, v němž byl
předsedou senátu JUDr. Ing. P. S., Ph.D.; v tomto soudním oddělení byl vydán
rozsudek ze dne 1.12.2005 č.j. 5 C 1193/94-396a ve znění usnesení ze dne
19.1.2006 č.j. 5 C 1193/94-405a.
K objasnění okolností, za nichž byla věc dne 1.12.2003 přidělena do soudního
oddělení 11 C, si odvolací soud vyžádal vyjádření předsedy Okresního soudu ve
Znojmě, z něhož vyplývá, že změnou a doplňkem rozvrhu práce na rok 2002 byla s
účinností ode dne 1.5.2002 zřízena u soudu prvního stupně v soudním oddělení 11
C specializace pro řízení ve věcech pracovněprávních a že proto projednávaná
věc byla po vrácení odvolacím soudem přidělena do soudního oddělení 11 C.
Podle ustanovení § 42 odst.4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích), ve znění zákonů č. 151/2002 Sb. a č. 228/2002 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 349/2002 Sb. a zákona č. 192/2003 Sb. (účinného v době
vydání opatření předsedy Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1.12.2003) \"rozvrhem
práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno
rozdělení věcí, a pokud je to možné, ani zařazení soudců a přísedících do
jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností\", což
\"neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového
soudního oddělení nebo jeho zrušení\".
Nehledě k tomu, že dne 1.12.2003 nemohlo být u soudu prvního stupně postupováno
podle rozvrhu práce soudu vydaného na rok 2002 a jeho změn, neboť rozvrh práce
se vydává vždy pouze na období kalendářního roku [srov. § 41 odst.2 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů], mohla být projednávaná věc v souvislosti s přijetím rozvrhu práce
pro příští kalendářní rok nebo se změnou rozvrhu práce přijatou v průběhu
kalendářního roku - jak vyplývá z výše uvedeného - přidělena do jiného soudního
oddělení, jen kdyby ve věci dosud nebyl učiněn žádný úkon nebo kdyby došlo ke
zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení, a předseda senátu a
přísedící, kteří dosud věc v příslušném soudním oddělení projednávali, museli
být v rozvrhu práce pro příští kalendářní rok nebo při změně rozvrhu práce
přijaté v průběhu kalendářního roku určeni do tohoto (téhož) soudního oddělení,
\"pokud to bylo možné\".
Jak vyplývá z obsahu spisu, v projednávané věci bylo do opatření předsedy
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1.12.2003 provedeno množství úkonů a přijetí
tohoto opatření nebylo zdůvodněno tím, že by k tomuto dni došlo u soudu prvního
stupně ke zřízení nového soudního oddělení nebo ke zrušení příslušného soudního
oddělení. Byla-li s účinností ode dne 1.5.2002 zavedena u soudu prvního stupně
v souladu s ustanovením § 2 odst.2 písm. b) bodu 11. vyhlášky č. 37/1992 Sb., o
jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů,
specializace pro řízení ve věcech pracovněprávních, nemohlo tím být dotčeno do
té doby provedené rozdělení věcí do soudních oddělení, neboť zákon neumožňoval,
aby dříve zahájená řízení byla jen z důvodu (nově zřízené) specializace
přidělována jiným soudním oddělením, než kterým připadla při rozdělování věcí
po zahájení řízení podle v té době účinného rozvrhu práce. Vzhledem k tomu, že
předsedkyně senátu JUDr. L. K. po dni 1.12.2003 nadále působila u soudu prvního
stupně, bylo nepochybně možné, aby také v dalším období byla určena do toho
soudního oddělení, v němž byla tato věc dosud projednávána a z něhož (správně)
neměla být přidělována (odnímána) do jiného soudního oddělení.
Na ustanovení § 2a odst.1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní
a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, se opatření předsedy Okresního
soudu ve Znojmě odvolává nepřípadně. Podle tohoto ustanovení [a shodně podle
ustanovení § 44 odst.1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a
soudcích), ve znění pozdějších předpisů] předseda soudu přidělí věc jinému
senátu (samosoudci), nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a
rozhodnout žádný senát nebo samosoudce, a v něm předvídaná situace k vydání
opatření ze dne 1.12.2003 nemohla vést, neboť nebyla zjištěna žádná překážka
bránící tomu, aby věc byla projednána a rozhodnuta senátem v soudním oddělení,
do něhož připadla při rozdělování věcí po zahájení řízení podle v té době
účinného rozvrhu práce.
Protože přidělením projednávané věci do soudního oddělení 11 C, provedeným
opatřením předsedy Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1.12.2003, bylo v rozporu
se zákonem dotčeno rozdělení věcí, provedené po zahájení řízení podle v té době
účinného rozvrhu práce, neboť jím věc byla protiprávně přidělena do jiného
soudního oddělení, nelze považovat - jak dovodil odvolací soud - \"postup podle
ustanovení § 2a odst.1 vyhlášky č. 37/1992 Sb.\" za \"přípustný\". Naopak,
popsaný postup vedl ve svých důsledcích k tomu, že věc projednal a rozhodl
nesprávně obsazený soud prvního stupně a že tedy v řízení před soudem prvního
stupně byl účastníkům odňat zákonný soudce.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že soud byl při rozhodování
věci nesprávně obsazen a že tedy došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce
vždy, byla-li věc projednána a rozhodnuta v jiném soudním oddělení, do něhož
byla následně přidělena novým rozvrhem práce (změnou rozvrhu práce) nebo
opatřením předsedy soudu vydanými v rozporu s ustanoveními § 42 odst.4 a § 44
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů, než v soudním oddělení, do kterého náležela (příslušela)
podle způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení určeného ke dni,
kdy věc došla soudu [§ 42 odst.1 písm.c) a § 42 odst.2 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů],
popřípadě bylo-li novým rozvrhem práce (změnou rozvrhu práce) v rozporu s
ustanovením § 42 odst.4 č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a
soudcích), ve znění pozdějších předpisů, dotčeno zařazení soudců a přísedících
do příslušného soudního oddělení.
Dovolateli však nelze přisvědčit ohledně námitky, že při jednání u soudu
prvního stupně, které se konalo dne 1.12.2005, nebyl předsedou senátu řádně
sdělen \"obsah přednesů a provedených důkazů u předchozích jednání\", ačkoliv
senát vystupoval v jiném složení.
Podle ustanovení § 119 odst.3 o.s.ř. \"došlo-li ke změně v obsazení soudu,
předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených
důkazů\".
Z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 1.12.2005 je
nepochybné, že předseda senátu JUDr. Ing. P. S., Ph.D. si byl vědom toho, že ve
věci jedná senát v jiném složení než při předchozím jednání, neboť na začátku
jednání \"zopakoval průběh dosavadního řízení\". I když nelze jednoznačně
dovodit, co rozuměl \"průběhem dosavadního řízení\", nelze činit závěr, že by
postup předepsaný ustanovením § 119 odst.3 o.s.ř. nebyl v posuzovaném případě
dodržen. Při jednání navíc zástupci účastníků (a tedy i zástupkyně žalovaného)
souhlasili - jak správně uvedl odvolací soud - \"s použitím již provedených
důkazů a skutkových zjištění\"; měl-li žalovaný (jeho zástupkyně) za to, že
předseda senátu soudu prvního stupně sdělil obsah přednesů a provedených důkazů
nedostatečně nebo že je snad nesdělil vůbec, měl a mohl ihned při jednání
požadovat zjednání nápravy - to však, jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání,
neučinil a, rozhodl-li poté soud prvního stupně v jeho neprospěch, nelze za
dané situace až dodatečně úspěšně tvrdit, že postup předepsaný ustanovením §
119 odst.3 o.s.ř. nebyl dodržen, a tímto způsobem ex post usilovat o zrušení
pro žalovaného nepříznivých rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
Otázku zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu
žalobce ze dne 21.10.1991 je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb.,
č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985
Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb. a č.
297/1991 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 28.5.1992 (dále jen
\"zák. práce\").
Organizace (zaměstnavatel) se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda
byla způsobena tím, že postižený pracovník (zaměstnanec) svým zaviněním porušil
právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi
byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a
kontrolovány, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody [§ 191 odst.1
písm.a) zák. práce]. Organizace (zaměstnavatel) se zprostí odpovědnosti zčásti,
prokáže-li, že postižený pracovník (zaměstnanec) porušil svým zaviněním právní
nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z
příčin škody [§ 191 odst.2 písm.a) zák. práce]. Zprostí-li se organizace
(zaměstnavatel) odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese pracovník
(zaměstnanec), podle míry jeho zavinění (§ 191 odst.3 část věty před středníkem
zák. práce).
Dokazováním bylo v projednávaném případě zjištěno, že žalobce nechal roztahovat
(za účelem nastartování motoru) jím řízený nákladní automobil Š 706 MTS24 SPZ
ZN 64-56 s přívěsem SPZ ZN 77-47 nákladním automobilem Š 706 MTSD27 SPZ ZN
77-69, které patřilo Z. d. Ú. a které řídil A. V.. Po nastartování motoru
žalobce vystoupil z automobilu a začal dosud spřažené soupravy nákladních
automobilů \"na mírném svahu ve směru na Z.\" rozpojovat, aniž by \"svůj\"
nákladní automobil zajistil proti \"samovolnému rozjetí\" zakládacími klíny.
Poté, co žalobce začal rozpojovat tažné zařízení, dal se nákladní automobil
\"samovolně\" do pohybu, přimáčkl žalobce na vpředu (po svahu) stojící
automobil řidiče A. V. a způsobil mu poškození na zdraví. Tím, že žalobce
nezajistil vozidlo zakládacími klíny, porušil ustanovení § 24 odst.2 vyhlášky
č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla
silničního provozu), ve znění vyhlášky č. 24/1990 Sb., a rozhodnutím Dopravního
inspektorátu O. ř. P. ČR ve Z. ze dne 3.12.1991 č.j. OVB:47/444/DS-91 byl uznán
vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
podle ustanovení § 22 odst.1 písm.b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§ 273
odst.1 zák. práce) jsou podle ustálené judikatury soudů rovněž dopravní
předpisy, neboť svým obsahem směřují k tomu, aby byla zajištěna bezpečná
doprava na pozemních komunikacích; takovým právním předpisem proto byla také
vyhláška č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích
(pravidla silničního provozu), ve znění vyhlášky č. 24/1990 Sb. Při zkoumání,
zda se zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 191 zák. práce zprostil
odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, jehož příčinou bylo porušení
pravidel silničního provozu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními
předpisy samotná zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel;
vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel silničního provozu je
svěřeno policii, a proto kontrolu znalostí a dodržování těchto předpisů ze
strany zaměstnavatele není třeba zkoumat (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, který byl uveřejněn pod č. 52
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Protože soud je v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím příslušného orgánu
vydaným ve správním řízení o tom, že byl spáchán přestupek, a kdo jej spáchal
(§ 135 odst.1 o.s.ř.), bylo za řízení před soudy - jak správně dovodil odvolací
soud - prokázáno, že žalobce zaviněně porušil právní předpis k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, když v rozporu s ustanovením § 24
odst.2 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích
(pravidla silničního provozu), ve znění vyhlášky č. 24/1990 Sb., nezajistil
vozidlo zakládajícími klíny. Vzhledem k tomu, že kontrolu znalostí a dodržování
pravidel silničního provozu ze strany zaměstnavatele není třeba zkoumat, bylo
třeba vycházet (bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu bylo u zaměstnavatele
žalobce porušování povinnosti používat zakládací klíny \"tolerováno\") z toho,
že žalobce byl s pravidly silničního provozu řádně seznámen a že jejich znalost
a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Za této situace záviselo vyřešení otázky, zda se zaměstnavatel zprostil své
odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu žalobce zcela nebo jen zčásti,
výlučně na tom, zda zjištěné zaviněné porušení předpisů k zajištění bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci ze strany žalobce bylo jedinou příčinou škody nebo
toliko jednou z příčin škody.
O vztah příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením předpisů nebo pokynů k
zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany zaměstnance a škodou
při pracovním úrazu se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem porušení těchto
předpisů nebo pokynů, tj. bez porušení těchto předpisů a pokynů by škoda
nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti při
prokazování předpokladů zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při
pracovním úrazu nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku
zaviněného porušení předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci ze strany zaměstnance; taková příčinná souvislost musí být
postavena najisto. Postup při zjišťování této příčinné souvislosti spočívá v
tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji
izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je
zákonitostí přírodní a společenskou, jde ve své podstatě o hledání jevu, který
škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má
svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat ty
příčiny a následky, které jsou důležité pro zproštění se odpovědnosti za škodu
při pracovním úrazu ze strany zaměstnavatele.
Závěr odvolacího soudu o tom, že nezajištění vozidla proti samovolnému pohybu
zakládacími klíny ze strany žalobce bylo jen jednou z příčin škody vzniklé
žalobci pracovním úrazem, nemá oporu v provedeném dokazování. I když - jak bylo
soudy zjištěno - nelze (objektivně vzato) vyloučit, že parkovací (ruční) brzda
u nákladního automobilu \"selhala\", ačkoliv ji žalobce \"náležitě zatáhl\"
(podle znaleckého posudku Ing. E. P. je \"spolehlivost parkovací brzdy s
mechanickým převodem malá\"), je třeba - z hlediska příčinné souvislosti - vzít
v úvahu především to, že k samovolném rozjetí nákladního automobilu se
založenými zakládacími klíny by nedošlo, i kdyby parkovací (ruční) brzda
opravdu selhala; ostatně, vychází-li právními předpisy uložená povinnost užívat
zakládací klíny právě z okolnosti, že spolehlivost parkovací (ruční) brzdy je
\"problematická\", bylo by proti smyslu takové právní úpravy, kdyby její
porušení mělo být posuzováno rovněž s přihlédnutím k tomu, že pro zajištění
vozidla proti pohybu nestačí použití \"nespolehlivé\" parkovací (ruční) brzdy.
Pro zjištění, zda nezajištění vozidla proti samovolnému pohybu zakládacími
klíny ze strany žalobce bylo jen jednou z příčin škody, nepostačuje pouhé
připuštění možnosti, že škoda vznikla následkem dalších okolností. Protože
taková příčinná souvislost musí být postavena najisto, mohla být škoda vzniklá
žalobci z pracovního úrazu způsobena dalšími okolnostmi jen tehdy, kdyby k
samovolnému pohybu nákladního automobilu došlo, přestože byl řádně zajištěn
zakládacími klíny, popřípadě kdyby žalobce neměl k dispozici odpovídající
zakládací klíny, tedy, řečeno jinak, kdyby se nákladní automobil dal samovolně
do pohybu navzdory tomu, že žalobce náležitě použil zakládací klíny, které měl
k dispozici, a že tedy zakládací klíny k náležitému zajištění vozidla proti
samovolnému pohybu nepostačovaly. Zjištění v tomto směru však za řízení nebyla
učiněna, a proto závěr odvolacího soudu, podle kterého nezajištění vozidla
proti samovolnému pohybu zakládacími klíny ze strany žalobce bylo jen jednou z
příčin škody, zatím nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem o.s.ř.). Při novém rozhodování věci soudy přihlédnou též k
tomu, jak je podle ustálené judikatury řešen přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na straně zaměstnavatele při privatizaci, prováděné
podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby,
ve znění pozdějších předpisů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 1142/2000). V novém rozhodnutí bude též rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, a to včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu