21 Cdo 1224/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované JUDr. J. D.,
advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce H. a.s., zastoupené
advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 125/2001, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2004 č.j. 14 Co
376/2004-114, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 31.5.2001 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §
53 odst.1 písm.b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k
tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce \"jako vedoucí zaměstnanec\" dne
30.5.2001 odmítl převzít od výkonného manažera Mgr. J. D. \"interní sdělení\",
jehož předmětem bylo vytknutí nedostatků v práci a uložení úkolů k jejich
nápravě; jednalo se \"především o skutečnost, že při přijímání objednávek
překročil ubytovací kapacitu hotelu P. P. \", čímž \"hrubě poškodil zájmy
organizace u jejích klientů\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že důvody okamžitého zrušení
pracovního poměru jsou nejasné a že pracovní kázeň v souvislosti s
\"překročením ubytovací kapacity hotelu P. P. \" neporušil.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16.1.2002 č.j. 27 C 125/2001-26
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný H. a.s. není ve věci pasivně věcně
legitimován, neboť na jeho majetek byl prohlášen konkurs (účinky konkursu
nastaly dnem 7.3.2000) a na správkyni konkursní podstaty přešel také výkon práv
a povinností zaměstnavatele.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.9.2002 č.j. 13 Co
463/2002-38 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že za žalovaného považoval H. a.s.,
ačkoliv v žalobě došlo v označení žalovaného k \"formálnímu pochybení\", takže
\"nebylo zřejmé, zda je žalován úpadce nebo správkyně jeho konkursní
podstaty\", a uložil mu, aby v dalším řízení postupem podle ustanovení § 43
odst.1 občanského soudního řádu tuto nejasnost odstranil.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 11.12.2002 č.j. 27 C 125/2001-45
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 14.875,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně dovodil, že
okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, neboť \"žalobci vytýkané
jednání - odmítnutí interního sdělení, byť obsahovalo výtku nedostatků a
uložené úkony k nápravě,\" nepředstavuje porušení pracovní kázně \"takové
intenzity, aby mohlo odůvodnit tak výjimečné opatření jako je okamžité zrušení
pracovního poměru\".
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.5.2003 č.j. 16 Co
297/2003-53 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Odvolací soud nepovažoval názor soudu prvního stupně \"v jeho obecné
formě\" za správný, neboť \"lze si snadno představit situace, kdy odmítnutí
převzetí interního sdělení (zaměstnancem), jehož součástí budou i uložené úkoly
k nápravě vytčených nedostatků, bude nezbytné považovat (pro rozsah hrozící či
vzniklé škody apod.) za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\".
Uložil soudu prvního stupně, aby zkoumal, zda \"byly či nebyly naplněny s
ohledem na všechny okolnosti dané věci zákonné předpoklady zakotvené v
ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce\".
Po provedení dalších důkazů Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26.4.2004
č.j. 27 C 125/2001-76 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 22.600,- Kč k rukám advokátky. Dospěl k
závěru, že \"jediný\" důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, spočívající v
\"odmítnutí převzetí interní směrnice\", nepředstavuje porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem, neboť žalobce ji odmítl převzít \"bez použití
jakýchkoliv vulgárních výrazů, vyhrožování či fyzického násilí s odůvodněním,
že s obsahem nesouhlasí\", nebyla \"ohrožena prosperita hotelu\", a jednání
žalobce \"nemělo vliv na průběh konkursního řízení\", nedošlo ke vzniku škody a
ani ke \"ztrátě stálých klientů\". Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne
31.5.2001 je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.12.2004 č.j. 14 Co
376/2004-114 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k
rukám advokátky. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v
tom, že žalobcovo odmítnutí převzetí interního sdělení pro nesouhlas s jeho
obsahem nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a
že je proto okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci z tohoto důvodu
neplatné. Ke tvrzení žalované o tom, že smlouvou o prodeji části podniku ze dne
12.6.2001 byl prodán odštěpný závod úpadce H. P. P., v němž žalobce pracoval,
společnosti F. C. s.r.o., na kterou proto přešla práva a povinnosti z
pracovněprávního vztahu účastníků, odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že
jde o novou skutečnost, která nebyla uplatněna před soudem prvního stupně, a že
\"nespadá pod žádnou z výjimek uvedených v ust. § 205a odst.1 písm.a) až e)
občanského soudního řádu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
smlouvou o prodeji části podniku (uzavřenou ve smyslu ustanovení § 27a zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) ze dne
12.6.2001 byl prodán odštěpný závod úpadce H. P. P. společnosti F. C. s.r.o. a
že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů účastníků přešla ze žalované na
tuto společnost, neboť žalobce v tomto odštěpném závodě pracoval. Žalovaná
proto není ve sporu pasivně věcně legitimována a odvolacímu soudu vytýká, že se
zabýval \"faktem, že žaloba byla podána v době, kdy žalovaná již nebyla pasivně
legitimována\". Smlouvu o prodeji části podniku žalovaná \"nemohla při
předchozím jednání doložit\", neboť ji \"neměla k dispozici, protože tato
smlouva byla předmětem šetření kontrolních orgánů\". Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán dne 17.12.2004 (srov. Čl. II bod 3 zákona č.
59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrzen. Soud prvního stupně přitom v tomto
rozsudku ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76 rozhodl o nároku žalobce na
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru jinak, než ve svém
dřívějším rozsudku ze dne 16.1.2002 č.j. 27 C 125/2001-26, který byl usnesením
odvolacího soudu ze dne 18.9.2002 č.j. 13 Co 463/2002-38 zrušen.
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního
stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl
jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak
tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis
má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním
názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou
pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních
vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po
procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud
prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne
26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho
usnesení ze dne 18.9.2002 č.j. 13 Co 463/2002-38 vyplývá, že názor odvolacího
soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud
totiž usnesením ze dne 18.9.2002 č.j. 13 Co 463/2002-38 zrušil rozsudek soudu
prvního stupně jen proto, že ve věci rozhodl, aniž by postupem podle ustanovení
§ 43 o.s.ř. odstranil nejasnost žaloby v tom, zda \"je žalován úpadce nebo
správkyně jeho konkursní podstaty\". Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho
rozsudku ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76 o tom, že žalobce \"odmítnutím
převzetí interní směrnice\" neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a
že tedy okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 je neplatným
právním úkonem, nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo
usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl
soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §
237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí ve věci třeba řešit otázku, zda jsou
způsobilým odvolacím důvodem (z pohledu ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř.)
skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně,
protože je účastník nemohl (podle svého názoru) použít za řízení před soudem
prvního stupně. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
V posuzovaném případě nejde o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst.2 o.s.ř.
Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně,
jsou proto u odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé
odvolacím důvodem jen tehdy (srov. § 205a odst.1 o.s.ř.), jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce
(přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá
rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst.1 o.s.ř.;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat
skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za
podmínek uvedených v ustanovení § 205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li pro
odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř.
(srov. § 211a o.s.ř.).
Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo
důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanovením § 205a o.s.ř.
nebo § 211a o.s.ř. (srov. § 213 odst.3 o.s.ř.).
Skutečnost, že žalovaná smlouvou o prodeji části podniku, uzavřenou ve smyslu
ustanovení § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů, dne 12.6.2001, prodala odštěpný závod úpadce H. P. P., v
němž do okamžitého zrušení pracovního poměru pracoval žalobce, společnosti F.
C. s.r.o., žalovaná v řízení před soudy poprvé uplatnila - jak vyplývá z obsahu
spisu - v podání ze dne 29.11.2004 (doručeným odvolacímu soudu dne 1.12.2004),
tedy za odvolacího řízení.
Protože uvedená skutečnost nebyla uplatněna před soudem prvního stupně, mohl by
k ní odvolací soud při zjišťování skutkového stavu přihlédnout podle ustanovení
§ 213 odst.3 o.s.ř., jen jestliže to umožňuje některá z výjimek ze systému tzv.
neúplné apelace, uvedená v ustanoveních § 205a odst.1 písm.a) až e) o.s.ř. Z
povahy ustanovení § 205a odst.1 písm.a), b) a c) o.s.ř. vyplývá, že předpoklady
v nich stanovené se ve vztahu ke skutečnosti nově uvedené žalovanou nemohou
uplatnit, výjimka podle ustanovení § 205a odst.1 písm.d) není dána, neboť soud
prvního stupně poskytl účastníkům (podle obsahu spisu, který nebyl zpochybněn)
poučení ve smyslu ustanovení § 119a odst.1 o.s.ř. a nemůže být naplněno - jak
správně uvedl odvolací soud - ani ustanovení § 205a odst.1 písm.e) o.s.ř.,
neboť nově uvedená skutečnost vznikla nejen před vyhlášením rozsudku soudu
prvního stupně, ale už v době před zahájením řízení. Závěr odvolacího soudu o
tom, že k této skutečnosti nemohlo být při zjišťování skutkového stavu a tedy i
při rozhodování věci přihlédnuto, je tedy v souladu se zákonem.
Na správnosti uvedeného závěru nic nemění ani tvrzení dovolatelky o tom, že
tuto skutečnost nemohla dříve použít (\"doložit\"), neboť \"uvedenou smlouvu
neměla k dispozici, protože tato smlouva byla předmětem šetření kontrolních
orgánů\".
Bez ohledu na to, že tvrzení o uzavření smlouvy o prodeji části podniku ze dne
12.6.2002 mohla žalovaná uvést kdykoliv za řízení před soudem prvního stupně, i
kdyby ji opravdu \"neměla k dispozici\", je zde především rozhodující to, že
žádná z výjimek uvedených v ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř., které umožňují
odvolacímu soudu, aby při zjišťování skutkového stavu přihlédl k novým
skutečnostem nebo důkazům, nespočívá v tom, že by skutečnost nebo důkaz
účastník nemohl uplatnit v řízení před soudem prvního stupně bez své viny. I
kdyby žalovaná nemohla skutečnost nebo důkaz uplatnit v řízení před soudem
prvního stupně bez své viny (\"neměla ji k dispozici\"), nemůže to mít za
následek, že by se mohly při rozhodování odvolacího soudu uplatnit;
skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny použít
v původním řízení před soudem prvního stupně, představují důvod žaloby na
obnovu řízení podle ustanovení § 228 odst.1 písm.a) o.s.ř. Má-li žalovaná
opravdu za to, že uvedenou skutečnost nemohla \"doložit\" v průběhu řízení před
soudem bez své viny, může ji - neuplynula-li jí dosud lhůta podle ustanovení §
233 odst.1 o.s.ř. - uplatnit jako důvod žaloby na obnovu řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak
měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu