21 Cdo 1252/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované Š., H., P.,
s. r. o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 23 C 208/99, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2002,
č.j. 10 Co 945/2001-145 takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 29. 6. 1999 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod k
tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobce dopustil závažného porušení
pracovní kázně tím, že se dne 9. 6. 1999 ve 23,40 hodin odmítl na pracovišti v
budově 26 podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 29. 6. 1999, kterou
žalovaná rozvázala pracovní poměr s žalobcem, je neplatná a že pracovní poměr
mezi žalobcem a žalovanou trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že kázeň hrubě
neporušil.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 23. 2. 2000, č.j. 23 C 208/99-86,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 2.687,50 Kč a „státu – Okresnímu soudu Plzeň – město“ na
nákladech státem zálohovaných 850,- Kč; návrh žalobce na vydání předběžného
opatření zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce se dne 9.
6. 1999 okolo 23,40 hod. odmítl na pracovišti podrobit orientační dechové
zkoušce na alkohol, čímž porušil jednu ze základních povinností zaměstnance ve
smyslu ustanovení § 135 odst. 3 písm. f) zák. práce a že „v případě
prokázaného porušení základní povinnosti zaměstnance stanovené zákonem lze u
zaměstnance hovořit o závažném porušení pracovní kázně“. Odmítl obranu žalobce,
že s ohledem na probíhající tavbu a pracovní zatížení nebylo možno přímo na
pracovišti zkoušku podstoupit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 6. 2000, č.j. 10
Co 570/2000-105, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba na
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítnuta, zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Připomněl soudu prvního stupně, že zákoník práce pojem
„závažné porušení pracovní kázně“ a „méně závažné porušení pracovní kázně“
nedefinuje a že je tedy třeba vycházet z konkrétní situace, osoby zaměstnance,
funkce, kterou v době porušení pracovní kázně vykonával, z jeho dosavadního
postoje k plnění pracovních úkolů, z míry jeho zavinění, z důsledků porušení
pracovní kázně pro zaměstnavatele, z toho, jakou způsobil svým jednáním škodu
atd. Konstatoval, že soud prvního stupně nevzal v úvahu ani to, že výpověď z
pracovního poměru byla udělena proto, že se žalobce odmítl podrobit na
pracovišti dechové zkoušce na alkohol, a nikoliv pro požití alkoholu, opilost
či podobný důvod. Dosavadní úvahy soudu prvního stupně neumožnily odvolacímu
soudu přezkoumat správnost jeho rozhodnutí, když přes řadu provedených důkazů
se hodnocení těchto důkazů nepromítlo do jeho rozhodnutí právě s ohledem na
posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 12. 9. 2001, č.j. 23 C 208/99-125,
žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 7.525,- Kč a „Českému státu – Okresnímu soudu Plzeň-
město“ na nákladech zálohovaných státem 850,- Kč. Po doplnění dokazování znovu
dospěl k závěru, že žalobce se dne 9. 6. 1999 okolo 23,40 hod odmítl podrobit
dechové zkoušce na alkohol, čímž porušil jednu ze základních povinností
zaměstnance ve smyslu ustanovení § 135 odst. 3 písm. f) zák. práce, při
kterémžto porušení lze u zaměstnance hovořit o závažném porušení pracovní
kázně. Vycházeje dále z toho, že žalobce byl řádně proškolen a byl si vědom
svých povinností a následně i možných postihů při jejich porušení, a z toho, že
jako vedoucí směny měl být všem ostatním příkladem, dovodil, že ve výpovědi
označené jednání žalobce lze charakterizovat jako závažné porušení pracovní
kázně zakládající výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 1. 2002, č.j. 10
Co 945/2001-145, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď
ze dne 29. 6. 1999, kterou žalovaná rozvázala pracovní poměr s žalobcem, je
neplatná a že pracovní poměr mezi žalovanou a žalobcem trvá; zároveň rozhodl,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního
stupně 11.675,- Kč a před soudem druhého stupně 3.150,- Kč, v obou případech k
rukám zástupce žalobce a že žalovaná je povinna zaplatit Českému státu –
Okresnímu soudu Plzeň – město náklady řízení placené státem ve výši 850,- Kč.
Vytknul soudu prvního stupně, že se nad rámec potřebného dokazování soustředil
zejména na okolnosti, za kterých byla kontrola pracovníky bezpečnostní služby
prováděna, a na druhé straně nevzal dostatečným způsobem v úvahu osobnost
žalobce a jeho dosavadní pracovní výsledky, důsledky porušení pracovní kázně
pro zaměstnavatele i samotný obsah rozhodnutí generálního ředitele č. 20/1995 o
postihu při porušení pracovní kázně. Z textu naposled uvedeného rozhodnutí
generálního ředitele lze podle odvolacího soudu dovodit, že i samotný
zaměstnavatel měl možnost hodnotit intenzitu porušení pracovní kázně a osobu
pracovníka a z toho vyvodit jeho postih. Vycházeje dále z toho, že žalobce jako
tavič pracoval v prostředí, kde bylo běžným nápojem při práci osmistupňové
pivo, že žalobce nejevil žádné známky opilosti, a proto nebylo přistoupeno k
žádným dalším opatřením, z toho, že žalobce byl od svého nástupu u žalované
hodnocen jako nadprůměrně dobrý pracovník s další perspektivou, že byl zařazen
do bakalářského studia na VŠTS v P., a z toho, že svým porušením pracovní kázně
nezpůsobil žalované žádnou újmu, dospěl k závěru, že intenzita žalobcova
porušení pracovní kázně nesplňuje předpoklady pro postup podle § 46 odst. 1
písm. f) věta první zák. práce, tedy, že porušení pracovní kázně žalobcem nelze
posuzovat jako závažné porušení pracovní kázně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že žalobcovy
důvody, pro něž odmítl podrobit se dechové zkoušce na alkohol, byly ryze
účelové, neboť žalobce se chtěl vyhnout zjištění, že v těžkém provoze pracuje
pod vlivem alkoholu. Přitom krátkodobé přerušení práce při provádění dechové
zkoušky nemohlo mít pro jeho práci negativní důsledky; odvolací soud se navíc
nezabýval zjištěním, zda důvod odmítnutí byl v souladu s provedenými důkazy.
Žalovaná je rovněž přesvědčena, že použitý postih byl zcela přiměřeným, neboť
odpovídal intenzitě porušení pracovní kázně žalobcem. Zdůraznila přitom, že
žalobce měl být pro ostatní zaměstnance kladným vzorem a nikoliv negativním
příkladem. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť, i když nikdy nepopíral, že
odmítl dechovou zkoušku na alkohol, intenzita porušení pracovní kázně „byla s
ohledem na okolnosti případu nulová“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 - dále jen
„o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o.s.ř., bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), k tomu
oprávněným subjektem (účastníkem řízení), po přezkoumání napadeného rozsudku ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., dospěl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala
žalobci výpověď z pracovního poměru v červnu 1999 - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999, tedy přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o
zaměstnanosti a působnosti orgánu České republiky na úseku zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“.
Jak správně uvedl už odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 23. 6.
2000, č.j. 10 Co 570/2000-105, povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k
základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35
odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou
stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75, ale i §
135 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného
vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné
jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být
porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a
musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným
méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a
porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Závažné porušení pracovní
kázně je důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§ 46 odst. 1 písm. f) část
věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří - jak rovněž správně uvedl
odvolací soud - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“
a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení
pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity
porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Při zkoumání, zda žalobce jednáním, jež bylo uvedeno v dopise ze dne 29. 6.
1999, závažně porušil pracovní kázeň, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění
jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení
pracovní kázně náležitě nepřihlédl.
Odvolací soud při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně přihlížel
zejména k tomu, že žalobce byl hodnocen jako nadprůměrně dobrý zaměstnanec s
perspektivou, že byl zařazen do bakalářského studia a že svým jednáním
nezpůsobil žalované újmu, i k tomu, že, ačkoli žalobce tím, že se odmítl
podrobit dechové zkoušce na alkohol, porušil povinnost uloženou mu zákoníkem
práce, žalovaná neučinila žádné opatření v tom směru, aby mu zabránila dále
vykonávat jeho pracovní povinnosti. Vycházel také z toho, že důvody, pro které
žalobce odmítl podrobit se dechové zkoušce na alkohol, nejsou samy o sobě
jediným kritériem pro posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně.
Takovéto vymezení hypotézy nelze považovat za úplné.
Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně měl odvolací soud
přihlédnut také k tomu (a v tom lze přisvědčit dovolatelce), jaké bylo
postavení žalobce na pracovišti („měl být pro ostatní zaměstnance kladným
vzorem a nikoliv negativním příkladem“). Přehlédl rovněž, že jedním z
nejvýznamnějších hledisek pro posouzení míry porušení pracovní kázně žalobcem
(právě s ohledem na situaci v projednávané věci) je otázka, za jakých okolností
žalobce dechovou zkoušku na alkohol odmítl (je podstatný rozdíl, odmítl-li
žalobce zkoušku výlučně z důvodu ohrožení plynulosti a bezpečnosti provozu nebo
pro jiné, tento původ nemající, důvody). Vycházeje z toto, že okolnosti
odmítnutí dechové zkoušky nejsou pro posouzení věci natolik významné, neučinil
o těchto okolnostech potřebný skutkový závěr (nezhodnotil důkazy v tomto směru
provedené, případně neučinil ani kroky k obstarání a provedení dalších důkazů).
Logicky pak do svých úvah nemohl zahrnout také naposled uvedené hledisko.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že s přihlédnutím k požadavku vymezení
hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 46 odst. 1
písm. f) části věty před středníkem zák. práce (tedy pro právní závěr, zda
žalobce závažně porušil pracovní kázeň), nelze úvahu odvolacího soudu vzhledem
k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2003
JUDr.
Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu