21 Cdo 1258/2011
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Okresního stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v
Uničově, družstva se sídlem v Uničově, Dukelská č. 1144, IČO 00052795,
zastoupeného JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci 9,
Novosadský dvůr č. 765/6, proti žalovanému E. S., zastoupenému Mgr. Radimem
Janouškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova č. 2, o určení, že tu
zástavní právo není, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C
152/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky
v Olomouci ze dne 5. října 2010 č.j. 69 Co 281/2010-188 ve znění usnesení ze
dne 11. listopadu 2010 č.j. 69 Co 281/2010-197, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. května
2010 č.j. 11 C 152/2006-167 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 9.11.2006 proti
žalovanému a Mgr. R. P. (podnikateli s místem podnikání v Olomouci, Riegrova č.
26, IČO 42015146) domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní právo zapsané v části
C listu vlastnictví č. 2830 pro obec Uničov, katastrální území Uničov, v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální
pracoviště Olomouc, k budově čp. 547 na pozemku parc.č.st. 1652 a k budově čp.
548 na pozemku parc.č.st. 1653 tak, jak je zástavní právo zapsáno na základě
smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 13.11.1997, podle níž byl povolen
vklad zástavního práva do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu
v Olomouci č.j. V2-1114/1997 s právními účinky vkladu ke dni 20.11.1997 pro
zajištění pohledávky ve výši 78,000.000,- Kč, neexistuje" a aby bylo určeno, že
"prodej budovy čp. 547 na pozemku parc.č.st. 1652 a budovy čp. 548 na pozemku
parc.č.st. 1653, zapsaných na listu vlastnictví č. 2830 pro obec Uničov,
katastrální území Uničov, v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, ve veřejné dražbě prováděné
Mgr. R. P. ve prospěch žalovaného není přípustný". Žalobu zdůvodnil zejména
tím, že uvedené budovy daly Moravskoslezské dřevařské závody Šumperk, a.s., IČO
15503852 (dále též jen "MDZ, a.s.") podle zástavní smlouvy, kterou uzavřely s
Komerční bankou, a.s. dne 13.11.1997, do zástavy k zajištění budoucí pohledávky
banky do výše 78,000.000,- Kč na dobu určitou do 31.12.2005, a že zástavní
právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke
dni 20.11.1997; zajištěná pohledávka byla nejprve postoupena obchodní
společnosti Konpo s.r.o., která je smlouvou ze dne 29.7.2003 postoupila
žalovanému. Zástavní smlouva je podle názoru žalobce neplatná, neboť zástavce
MDZ, a.s. nikdy nebyl jejich vlastníkem (jeho vlastnické právo bylo v katastru
nemovitostí zapsáno chybně). Skutečným vlastníkem byl žalobce, který je nabyl
výstavbou provedenou jeho právním předchůdcem Okresním výstavbovým družstvem
bytovým Olomouc - Slavonín 296 (kolaudační rozhodnutí bylo vystaveno dne
19.3.1982) a který se zastavením budov nesouhlasil a nesouhlasí.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28.3.2008 č.j. 11 C 152/2006-109
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému a Mgr. R. P.
na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 64.736,- Kč k rukám advokáta
Mgr. Radima Janouška. S odkazem na ustanovení § 151d odst. 1 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 dovodil, že, ačkoliv předmětné budovy
dal do zástavy jako zástavce subjekt, který nebyl oprávněn tak učinit (nebyl
vlastníkem zástavy, neboť tím byl žalobce, jenž k uzavření zástavní smlouvy
nedal souhlas), zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 13.11.1997
vzniklo, protože zástavní věřitel byl v dobré víře, že vlastníkem zástavy je
zástavce, čemuž odpovídal v té době stav zápisu vlastnického práva v katastru
nemovitostí. Zástava byla zástavnímu věřiteli odevzdána, když u nemovitých věcí
je takovým odevzdáním vklad zástavního práva do katastru nemovitostí ve
prospěch zástavního věřitele. Zástavním právem zajišťovaná pohledávka, která
byla postoupena žalobci, dosud nebyla uspokojena. Protože nemovitosti jsou
zatíženy zástavním právem, nejsou dány ani důvody pro určení nepřípustnosti
prodeje zástavy. Současně dovodil, že Mgr. R. P. není ve sporu pasivně
legitimován (a to i z hlediska žaloby o určení nepřípustnosti prodeje zástavy),
když není zástavním věřitelem, jímž je žalovaný a jenž je ve sporu jako jediný
pasivně věcně legitimován.
Z důvodu částečného zpětvzetí žaloby Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne
29.7.2008 č.j. 11 C 152/2006-125 zrušil svůj rozsudek ze dne 28.3.2008 č.j. 11
C 152/2006-109 ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že tu zástavní právo
není, ve vztahu k Mgr. R. P. a řízení v tomto rozsahu zastavil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne
14.1.2010 č.j. 69 Co 453/2009-150 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu mezi žalobcem a žalovaným ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že tu
zástavní právo není, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že určil, že "prodej budovy čp. 547 na pozemku parc.č. st.
1652 a budovy čp. 548 na pozemku parc.č.st. 1653 v katastrálním území a obci
Uničov, okres Olomouc, zapsaných na listu vlastnictví č. 2830 u Katastrálního
úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, ve veřejné dražbě
prováděné Mgr. R. P. ve prospěch žalovaného na základě oznámení o nedobrovolné
dražbě č. 14/2006 ze dne 25.10.2006 je nepřípustný", a rozhodl, že "ve vztahu
mezi žalobcem a Mgr. R. P. není vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů". Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že zástavní
právo k předmětným budovám platně vzniklo "v intencích" ustanovení § 151d
občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, které "dopadá i na věci
nemovité, kde odevzdání věci zástavnímu věřiteli je ztotožněno s vkladem
zástavního práva do katastru nemovitostí". Z hlediska "naplnění požadavku dobré
víry je rozhodný okamžik, kdy zástavní věřitel zástavu přijal". Zástavní
věřitel byl "v době vzniku zástavního práva" v dobré víře, že zástavce (a
současně obligační dlužník) je vlastníkem zástavy, neboť v té době "byly
nemovitosti zapsány jako předmět vlastnictví" zástavce v katastru nemovitostí a
"žádné okolnosti, které by v době vzniku zástavního práva zpochybňovaly otázku
vlastnictví nemovitostí, se z obsahu spisu ani tvrzení žalobce nepodávají".
Podle odvolacího soudu však dosud nebylo objasněno, zda vzniklé zástavní právo
trvalo nadále ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně. Zástavní právo bylo podle
zjištění soudu prvního stupně sjednáno na dobu určitou do 31.12.2005, soud
prvního stupně však tuto otázku vůbec neřešil a ani nevyzval žalobce, aby
"doplnil potřebná skutková tvrzení nutná pro posouzení určení o existenci
zástavního práva, že doba, na kterou bylo zřízeno, uplynula". Za nesprávný pak
považoval závěr soudu prvního stupně, že by Mgr. R. P. nebyl ve věci určení
nepřípustnosti prodeje zástavy pasivně legitimován; s účinností od 1.9.2006
bylo novelizováno znění ustanovení § 166 odst. 1 občanského zákoníku tak, že
pasivně legitimován v těchto věcech je kromě zástavního věřitele též dražebník.
Nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vznikl v době po 1.9.1998.
Na obligačního dlužníka však byl prohlášen dne 29.4.2002 konkurs, jenž stále
trvá; tato okolnost brání zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě na návrh
zástavního věřitele a zástavní věřitel ani nedisponuje "standardním exekučním
titulem", když za takový nelze považovat (probíhá-li nadále konkurs) výpis ze
seznamu přihlášených pohledávek, navíc v konkursu prohlášeném na jiný subjekt.
Prodej zástavy ve veřejné dražbě je proto nepřípustný.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 6.5.2010 č.j. 11 C 152/2006-167
zamítl žalobu o určení, že "zástavní právo zapsané v části C listu vlastnictví
č. 2830 pro obec Uničov, katastrální území Uničov, v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, k
budově čp. 547 na pozemku parc.č.st. 1652 a k budově čp. 548 na pozemku
parc.č.st. 1653, tak, jak je zástavní právo zapsáno na základě smlouvy o
zřízení zástavního práva ze dne 13.11.1997, podle níž byl povolen vklad
zástavního práva do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu v
Olomouci, č.j. V2-1114/1997, s právními účinky vkladu ke dni 20.11.1997, pro
zajištění pohledávky ve výši 78,000.000,- Kč, neexistuje", a rozhodl, že a
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 51.600,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Radima Janouška. Dovodil, že původním vlastníkem zástavy
(předmětných budov) bylo Okresní výstavbové bytové družstvo Olomouc, jež je
nabylo do vlastnictví "výstavbou" (provedenou na přelomu 70. a 80. let 20. století) a které je následně převedlo hospodářskou smlouvou do vlastnictví
žalobce. V důsledku "chyby katastrálního úřadu" však žalobce nebyl veden v
katastru nemovitostí jako vlastník předmětných budov; jako jejich vlastník byly
zapsány (nesprávně) MDZ, a.s., jež byly vlastníkem pozemků, na nichž byly
předmětné budovy postaveny. Dne 13.11.1997 uzavřely MDZ, a.s. (jako zástavce)
ohledně předmětných budov s Komerční bankou, a.s. (jako zástavním věřitelem)
zástavní smlouvu k zajištění všech jejích budoucích pohledávek s
příslušenstvím, ze smluv o úvěru uzavřených za období od 1.12.1997 do
31.12.2005, přičemž zástavní právo bylo sjednáno do celkové výše 78,000.000,-
Kč a na dobu určitou do 31.12.2005, a dodatkem ze dne 17.12.1998 byla zástavní
smlouva změněna tak, že zástavní právo je sjednáno na dobu neurčitou. Zástavní
právo k předmětným budovám podle této zástavní smlouvy bylo vloženo do katastru
nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 20.11.1997. Na základě smluv
o postoupení pohledávky zajištěné předmětným zástavním právem, která dosud
nebyla splněna, se jejím věřitelem a zástavním věřitelem stal žalovaný. Podle
souhlasného prohlášení sepsaného formou notářského zápisu dne 17.9.2003 mezi
žalobcem a správcem konkursní podstaty úpadce MDZ, a.s., na jejichž majetek byl
prohlášen konkurs a předmětné budovy sepsány do konkursní podstaty uvedeného
úpadce, byl jako vlastník předmětných budov v katastru nemovitostí zapsán
namísto úpadce MDZ, a.s. žalobce a jako vlastník předmětných budov v katastru
nemovitostí je žalobce zapsán dosud. S odkazem na ustanovení "§ 151d občanského
zákoníku účinného do 31.8.1998" soud prvního stupně uzavřel, že "zástavní právo
k předmětným nemovitostem vzniklo platně dle platné zástavní smlouvy ze dne
13.11.1997, původně na dobu určitou do 31.12.2005, dodatkem ke smlouvě ze dne
17.12.1998 bylo změněno na dobu neurčitou, takže v době rozhodování soudu doba
jeho trvání dosud neuplynula a toto právo nezaniklo". MDZ, a.s.
uzavřely
zástavní smlouvu k předmětným budovám bez souhlasu vlastníka, avšak - protože
byly "v době uzavření zástavní smlouvy" zapsány v katastru nemovitostí jako
jejich vlastník - byl zástavní věřitel v dobré víře, že jsou tak MDZ, a.s. oprávněny učinit. V takovém případě zástavní právo může vzniknout i bez
souhlasu vlastníka zástavy, když "za podmínek § 151d odst. 1 občanského
zákoníku vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda
zástavou je movitá věc nebo nemovitost". Odevzdáním nemovitostí ve smlouvě
uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad
zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch. Důkaz dodatkem
zástavní smlouvy ze dne 17.12.1998, předloženým až v předcházejícím odvolacím
řízení, bylo možné v řízení provést, neboť předcházející "rozsudek soudu
prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen, tudíž bylo znovu otevřeno
dokazování a před poučením soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 119a
odst. 1 o.s.ř. mohli účastníci doplnit skutková tvrzení, označit důkazy,
případně je sami předložit". Soud prvního stupně dále dovodil, že "nelze
aplikovat ustanovení § 3 občanského zákoníku" ve prospěch žalobce, a to ani "s
ohledem na dobré mravy ve vztahu k nájemcům bytů" v předmětných budovách.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne
5.10.2010 č.j. 69 Co 281/2010-188 ve znění usnesení ze dne 11.11.2010 č.j. 69
Co 281/2010-197 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil
povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně 38.470,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radima Janouška; ve věci samé rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.360,- Kč k rukám advokáta
Mgr. Radima Janouška. Shodně se soudem prvního stupně - vycházeje z jeho
skutkových zjištění - dovodil, že "zástavní právo, byť předmětem zástavy byly
cizí nemovitosti (žalobce) podléhající zápisu v katastru nemovitostí, vzniklo
platně", neboť ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném
do 31.12.2000 je "aplikovatelné i na případ nemovitostí, kde odevzdání věci
zástavnímu věřiteli je učiněno vkladem zástavního práva do katastru
nemovitostí" a z hlediska naplnění požadavku dobré víry "je rozhodný okamžik,
kdy zástavní věřitel zástavu přijal". Zástavní věřitel v době vzniku zástavního
práva byl v dobré víře, že "obligační dlužník a současně zástavce je vlastníkem
předmětu zástavy - předmětných budov, neboť v té době byly zapsány jako jeho
vlastnictví v katastru nemovitostí", a "žádné okolnosti, které by v době vzniku
zástavního práva zpochybňovaly otázku vlastnictví nemovitostí, se z obsahu
spisu ani tvrzení žalobce nepodávají". Zástavní právo dosud trvá, neboť "z
žádného zákonem předvídaného důvodu (uvedeného v ustanovení § 170 občanského
zákoníku) nezaniklo, ani uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno"; doba, na
kterou bylo původně sjednáno (do 31.12.2005), byla písemným dodatkem zástavní
smlouvy ze dne 17.12.1998 změněna na dobu neurčitou. Důkaz tímto dodatkem
smlouvy byl soudem prvního stupně proveden v řízení v souladu se zákonem, když
v novém řízení před soudem prvního stupně (po zrušení jeho předcházejícího
rozsudku) "bylo přípustné, aby byly provedeny důkazy, které účastníci - resp.
žalovaný navrhl k prokázání skutečnosti, o které mu svědčila důkazní povinnost,
jestliže potřeba dokazování vzešla z doplnění skutkových tvrzení žalobce po
poučení, jehož se mu dostalo".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s
právním závěrem odvolacího soudu, že by zástavní právo na základě zástavní
smlouvy ze dne 13.11.1997 k předmětným budovám skutečně vzniklo. Dovozuje (s
poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1998 sp. zn. 2 Odon 85/97),
že ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998
se vztahuje pouze na movité věci, když vznik zástavního práva k věci, jíž dal
zástavce do zástavy bez souhlasu jejího vlastníka, je vázán na její odevzdání
zástavnímu věřiteli, který ji přijme v dobré víře, a když pouze věc movitou lze
v uvedeném smyslu a "ve smyslu ustanovení § 151b odst. 3 občanského zákoníku"
odevzdat. Žalobce dále poukazuje na ustanovení § 161 občanského zákoníku ve
znění účinném od 1.1.2001 a na to, že v předmětných budovách jsou družstevní
byty, jejichž nájemci - členové družstva mají právo na jejich bezplatný převod
do svého vlastnictví podle ustanovení § 24 zákona o vlastnictví bytů. Proto je
"v rozporu s dobrými mravy, aby tito členové družstva a nájemci bytů v
předmětných domech byli zkráceni na tomto svém zákonném právu bez svého
zavinění, a proto by měl soud nejen s ohledem na právní argumentaci žalobce,
ale i s ohledem na dobré mravy žalobě vyhovět v celém rozsahu". Podle názoru
žalobce soudy pochybily též v tom, že v rozporu s ustanovením § 205a o.s.ř.
umožnily žalovanému doplnit tvrzení o uzavření dodatku zástavní smlouvy ze dne
17.12.1998 (měnícího dobu trvání zástavního práva na dobu neurčitou) a označit
důkazy k jeho prokázání, ačkoliv žalobce tvrdil, že zástavní právo bylo
sjednáno (původní smlouvou ze dne 13.11.1997) na dobu určitou do 31.12.2005 a k
tomu předložil tuto (původní) zástavní smlouvu, přičemž žalovaný toto tvrzení
žalobce "nikterak nevyvracel, žádný dodatek zástavní smlouvy nepředložil, a
nebylo mu proto v tomto směru namístě žádné poučení podle ustanovení § 118a
odst. 1 o.s.ř. poskytovat". Žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. Napadený rozsudek
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené
judikatuře soudů. Žalobcem namítaná vada řízení pak nemůže založit přípustnost
dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém
rozsudku ze dne 6.5.2010 č.j. 11 C 152/2006-167 nerozhodl ve věci samé jinak,
než-li ve svém předchozím (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku ze dne 28.3.2008
č.j. 11 C 152/2006-109. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle kterého mohlo
podle ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.2000 vzniknout zástavní právo k nemovitosti. Vzhledem k tomu, že odvolací
soud nevzal v úvahu všechny právně významné skutečnosti, učinil svůj závěr v
rozporu s ustálenou judikaturou soudů; rozsudek odvolacího soudu proto
představuje rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 151a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.2000 zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství
tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel
oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na
zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou
odděleny.
Podle ustanovení § 151b odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.2000 zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické
dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.2000 zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru
nemovitostí.
Podle ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.2000 dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby,
která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne
zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v
dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí,
že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
V rozhodovací činnosti soudů byl přijat závěr (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99,
uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č.
1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
12.8.2004 sp.zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2011 sp.
zn. 21 Cdo 3689/2009), že za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst. 1
občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 vzniká na základě smlouvy
zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost, a
že odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu
tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho
prospěch. Na uvedené ustálené judikatuře soudů dovolací soud nemá v
projednávané věci důvod cokoliv měnit. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku - uvedenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou
judikaturou soudů.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva
(zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy
vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle
ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru
nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o
jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na
vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
K uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní
věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět
zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje
(zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce
jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k
zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce
podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se
souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo
neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do
zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné
právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť
svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 občanského zákoníku).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy
cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné
právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní
právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do
katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní
smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst. 1 občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 vyplývá, že zástavní právo podle ní
vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten
ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě
pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve
znění účinném do 31.12.2000 - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je
oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že
zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je
vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje
dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem
k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při
běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat),
neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je
vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje
zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního
věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává
(zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny
okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce
je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele
pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. též
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21
Cdo 2074/2003, který byl uveřejněn pod č. 169 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2004).
V projednávané věci soudy vybudovaly svůj závěr o dobré víře zástavního
věřitele při přijetí zástavy pouze na zjištění, že zástavce byl v době
odevzdání zástavy (vkladu zástavního práva k předmětným budovám do katastru
nemovitostí) zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí a že zástavnímu
věřiteli byla tato skutečnost zřejmá z výpisu z katastru nemovitostí. Taková
okolnost však sama o sobě dobrou víru (přesvědčení) o tom, že zástavci svědčí
též právní titul, na jehož základě je jeho vlastnické právo v katastru
nemovitostí zapsáno, ještě nezakládá. Právní posouzení věci se nemohlo obejít
bez zkoumání dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k takovému právnímu
titulu zástavce. Pod běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze po zástavním
věřiteli s ohledem na okolnosti a povahu daného případu (vztah banka - úvěrový
klient) při uzavírání zástavní smlouvy požadovat (od něj očekávat), nutno
subsumovat požadavek aktivního zjištění konkrétních skutečností, vedoucích
(poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) k přesvědčení, že zástavce
disponuje takovým právním titulem, jež mu věc zastavit umožňuje. Nepostačuje
zde tedy pouhé "spokojení se" s výpisem z katastru nemovitostí v uvedeném směru
bez toho, aby byla zkoumána též okolnost, zda tu skutečně je takový právní
titul, na jehož základě bylo právo zástavce do katastru nemovitostí zapsáno.
S uvedeným závěrem není v rozporu ani ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. ve
znění pozdějších předpisů, podle něhož ten, kdo vychází ze zápisu v katastru
učiněného po 1.1.1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému
stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá
skutečnosti. Uvedená právní úprava zakládá - vsouladu s principem publicity
katastru nemovitostí - "speciální" dobrou víru osobě, jež vychází ze stavu
zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, avšak jen ve vztahu k osobě, jež je
ohledně určitého věcného práva jako jeho nositel v katastru zapsána, jinými
slovy řečeno, samotný stav zápisu v katastru nemovitostí chrání
(prostřednictvím institutu dobré víry ve smyslu ustanovení § 11 zákona č.
265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) osobu vycházející z jeho stavu
toliko vůči osobě, jež je v katastru nemovitostí jako nositel určitého věcného
práva evidována. Vůči třetím osobám se tato osoba nemůže dovolávat dobré víry,
založené jen tím, že vycházela ze stavu zápisu v katastru, a k její dobré víře
musí být splněna obecná občanskoprávní kritéria dobré víry uvedená výše; je
tedy nutno dospět k závěru, že ani při vynaložení běžné (obvyklé) opatrnosti,
kterou lze po ní s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat, neměla,
popřípadě nemohla mít (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince)
důvodné pochybnosti o tom, že osobě, jež je jako nositel určitého věcného práva
v katastru zapsána, takové věcné právo ve skutečnosti nesvědčí. Navíc, v
projednávané věci byl zástavce v době odevzdání zástavy uveden jako její
vlastník v katastru nemovitostí na základě zápisu provedeného ještě v době před
1.1.1993 v evidenci nemovitostí, vedené podle zákona č. 22/1964 Sb.; ustanovení
§ 11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů se proto již z tohoto
důvodu nemůže v projednávané věci uplatnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v
Olomouci) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o
věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu