21 Cdo 3689/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce Města Hořice se sídlem městského úřadu v Hořicích, Náměstí Jiřího
z Poděbrad č. 342, zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se
sídlem v Hradci Králové, ČSA č. 556, proti žalovaným 1) Komerční bance, a.s. se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, 2) Alkona Invest CZ a.s.
se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 22, IČO 44684690, a 3) JUDr. J. L.,
zastoupenému JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Revoluční č. 1, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, za
účasti Ing. M. M., správce konkursní podstaty úpadce Stavokomplex CZ a.s. v
likvidaci se sídlem v Hořicích v Podkrkonoší, Čelakovského č. 1457, IČO
15055272, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 3), vedené u Okresního
soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 140/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2009 č. j. 25 Co 36/2009-486,
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jičíně dne 11.10.2004 domáhal,
aby bylo určeno, že na nemovitostech označených jako "pozemek st. 1657 -
zastavěná plocha a nádvoří o výměře 898 m2, pozemek st. 1658 - zastavěná plocha
a nádvoří o výměře 858 m2, pozemek st. 1659 - zastavěná plocha a nádvoří o
výměře 231 m2, pozemek st. 1670 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 858 m2,
pozemek poz. parc.č. 1093/1 - ostatní plocha o výměře 13075 m2, pozemek poz. parc.č. 1099/1 - ostatní plocha o výměře 3162 m2, stavba občanské vybavenosti
na pozemku st. 1657, stavba občanské vybavenosti na pozemku st. 1658, stavba
občanské vybavenosti na pozemku st. 1659 a stavba občanské vybavenosti na
pozemku st. 1670, nacházejících se v katastrálním území Hořice v Podkrkonoší,
obci Hořice, zapsaných na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký
kraj, katastrální pracoviště Jičín" nevázne zástavní právo "dle zástavní
smlouvy k nemovitostem ze dne 20.12.1999, zapsané do katastru nemovitostí pod
čj. V2-3040/1999 s právními účinky ke dni 20.12.1999" a "dle zástavní smlouvy k
nemovitostem k zajištění budoucích pohledávek ze dne 20.12.1999, zapsané do
katastru nemovitostí pod č.j. V 2-3041/1999 s právními účinky ke dni
20.12.1999". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že obchodní společnost Stavokomplex
CZ a.s., které nemovitosti prodal kupní smlouvou ze dne 20.4.1994, uzavřela dne
20.12.1999 se žalovaným 1) dvě zástavní smlouvy, a to "zástavní smlouvu V2 -
3040/99 k zajištění pohledávky ve výši 5.600.000,- Kč z úvěrové smlouvy č. 054099200173 ze dne 20.12.1999" a "zástavní smlouvu V2-3041/99 k zajištění
všech budoucích pohledávek ze smluv o úvěru, které budou uzavřeny v období od
20.12.1999 do 31.12.2005, do celkové výše pohledávek 6.000.000,- Kč";
pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 13.4.2001 č.j. 6 C
18/2000-79 bylo určeno, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce,
neboť kupní smlouva ze dne 20.4.1994 je "absolutně neplatná pro nedostatek
předchozího souhlasu obecního zastupitelstva podle § 36a odst. 1 písm. a)
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích". Žalobce považuje obě zástavní smlouvy za
neplatné, neboť obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s. nebyla "v době jejich
uzavření vlastníkem nemovitostí", obě zástavní smlouvy byly uzavřeny v omylu
(obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s. věděla, že není vlastníkem
předmětných nemovitostí nebo, že vlastnictví k nim je značně sporné", tyto
pochybnosti ovšem zatajila a uvedla tím banku v omyl ohledně vlastnictví
nemovitostí), odporují dobrým mravům (obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s. věděla o sporech ohledně nemovitostí a přesto "zatížila nemovitosti zástavními
právy sahajícími až do roku 2005") a jsou neurčité (pojem občanská vybavenost
není ve smlouvách nijak vyložen a není tudíž zcela zřejmý jeho význam). Žalobce
současně dovozuje, že zástavní právo zřízené "zástavní smlouvou čj. V-3040/1999
neexistuje, neboť úvěr byl již splacen", a že "zástavní právo zřízené zástavní
smlouvou čj. V2-3041/1999 neexistuje též proto, že úvěrový rámec byl již
vyčerpán".
Zástavní právo z první zástavní smlouvy je v katastru nemovitostí
dosud zapsáno pro žalovaného 1) a zástavní právo z druhé zástavní smlouvy je v
katastru nemovitostí dosud zapsáno pro žalovaného 2), žalobci však bylo
doručeno oznámení o postoupení pohledávky z úvěru na žalovaného 3). V průběhu
řízení žalobce dále namítl promlčení zástavního práva.
Poté, co usnesením ze dne 14.7.2005 č.j. 3 C 140/2004-193 zastavil řízení proti
žalovaným 1) a 2) z důvodu zpětvzetí žaloby, co žalobce při jednání u soudu
prvního stupně dne 21.3.2006 prohlásil, že "předmětem sporu nadále zůstává
určení", že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo "dle zástavní
smlouvy k nemovitostem k zajištění budoucích pohledávek ze dne 20.12.1999,
zapsané do katastru nemovitostí pod č.j. V 2-3041/1999 s právními účinky ke dni
20.12.1999", neboť zástavní právo zřízené "dle zástavní smlouvy k nemovitostem
ze dne 20.12.1999, zapsané do katastru nemovitostí pod čj. V2-3040/1999 s
právními účinky ke dni 20.12.1999" již bylo vymazáno, a co usnesením ze dne
26.6.2006 č.j. 3 C 140/2004-229 (potvrzeným usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 12.1.2007 č.j. 25 Co 484/2006-238) připustil vedlejší
účastenství Ing. M. M., správce konkursní podstaty úpadce Stavokomplex CZ a.s. v likvidaci na straně žalovaného 3), Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne
30.10.2008 č.j. 3 C 140/2004-330 určil, že na "nemovitostech: stavebních
pozemcích č. 1657 - zastavěná plocha a nádvoří, č. 1658 - zastavěná plocha a
nádvoří, č. 1659 - zastavěná plocha a nádvoří, č. 1670 - zastavěná plocha a
nádvoří, na pozemkových parcelách č. 1093/1 - ostatní plocha, a č. 1099/1 -
ostatní plocha a budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1657 - občanská
vybavenost, budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1658 - občanská
vybavenost a budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1670 - občanská
vybavenost, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 10001 pro obec Hořice a
k.ú. Hořice v Podkrkonoší u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj,
katastrální pracoviště Jičín nevázne zástavní právo dle zástavní smlouvy k
nemovitostem k zajištění budoucích pohledávek ze dne 20.12.1999, zapsané do
katastru nemovitostí pod č.j. V 2-3041/1999 s právními účinky ke dni
20.12.1999", a rozhodl, že žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 18.187,- Kč k rukám advokáta JUDr. Františka Loskota. Soud
prvního stupně nejprve dovodil, že žalobce je vlastníkem předmětných
nemovitostí, že žalovaný 3) je věřitelem pohledávky zajišťované sporným
zástavním právem a že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a
poté z provedených důkazů uzavřel, že žalobce sice neprokázal, že by žalovaný
1) jako původní zástavní věřitel nebyl při přijetí zástavy ve smyslu ustanovení
§ 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 v dobré víře,
že zástavní smlouva není neurčitým právním úkonem, že nedošlo k překročení
"dohodnutého úvěrového rámce" a že není významná námitka promlčení zástavního
práva, neboť "promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká", avšak
"zástavní smlouva ze dne 20.12.1999 č. V2-3041/1999" je neplatná pro rozpor s
dobrými mravy. Přihlédl k tomu, že obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s.
v
období od neúspěšného pokusu o smírné vyřešení sporu o vlastnictví k předmětným
nemovitostem se žalobcem do podání žaloby o určení vlastnického práva uzavřela
zástavní smlouvu týkající se týchž nemovitostí k zajištění budoucích
pohledávek, které na sebe vezme v období od 20.12.1999 do 31.12.2005, přičemž
spoléhala na to, že "si buď bude půjčovat další peníze, které budou zajištěny
třeba i cizím majetkem, nebo že i z cizího majetku budou případně uspokojeny",
a že takové počínání je "odsouzeníhodné a rozporné s žádoucími morálními
principy společnosti"; zástavní "smlouva uzavřená s popsaným nekalým úmyslem
zajistit si na úkor cizího majetku co největší majetkovou výhodu pro sebe není
platným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy" a zástavní právo na jejím
základě nemohlo platně vzniknout. Námitkou relativní neplatnosti zástavní
smlouvy z důvodu omylu, se soud již nezabýval, neboť žalobě vyhověl z jiného
důvodu. Návrhy na provedení dalších důkazů, pomocí kterých žalobce hodlal
prokázat nedostatek dobré víry žalovaného 1) při uzavírání zástavní smlouvy,
soud prvního stupně "zamítl pro nadbytečnost".
K odvolání žalovaného 3) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
22.4.2009 č.j. 25 Co 36/2009-486 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu o určení, že na "stavebním pozemku č. 1657 - zastavěná plocha a
nádvoří, stavebním pozemku č. 1658 - zastavěná plocha a nádvoří, č. 1659 -
zastavěná plocha a nádvoří, č. 1670 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku č.
1093/1 - ostatní plocha, pozemku č. 1099/1 - ostatní plocha, budově bez čp./če.
na stavební parcele č. 1657, budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1658,
budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1659 - občanská vybavenost a budově
bez čp./če. na stavební parcele č. 1670 - občanská vybavenost, zapsaných v
katastru nemovitostí pro katastrální území Hořice v Podkrkonoší a obec Hořice
na listu vlastnictví č. 10001 nevázne zástavní právo podle zástavní smlouvy k
nemovitostem k zajištění budoucích pohledávek ze dne 20.12.1999, zapsané do
katastru nemovitostí pod č.j. V 2-3041/1999 s právními účinky ke dni
20.12.1999", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 16.927,- Kč a na náhradě nákladů
odvolacího řízení 30.096,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Zavadila, a
že "ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a vedlejším účastníkem na straně
druhé" nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce
prokázal svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a zdůraznil, že
podle ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.2000 vznikalo zástavní právo "nejen podle platné zástavní smlouvy, ale i
na základě neplatné zástavní smlouvy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli
a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit"; i kdyby
tedy - jak dovodil soud prvního stupně - byla "zástavní smlouva ze dne
20.12.1999 č. V2-3041/1999" neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neznamená to
bez dalšího, že by nemohlo zástavní právo vzniknout, bylo-li podle ní zástavní
právo vloženo do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §
11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je "ten, kdo vychází
ze zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, v dobré víře, že stav katastru
odpovídá skutečnému stavu, ledaže musel vědět, že stav zápisu v katastru
neodpovídá skutečnosti", a že soud prvního stupně "nezjistil skutečnosti, které
by ho opravňovaly přijmout závěr o nedostatku dobré víry původního zástavního
věřitele, že zástavce byl oprávněn sporné nemovitosti zastavit", je třeba podle
odvolacího soudu "uzavřít, že původní zástavní věřitel konal v dobré víře a že
tudíž předmětné zástavní právo vzniklo".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že odvolací soud založil své rozhodnutí na neprokázání nedostatku dobré
víry zástavního věřitele, aniž by byly provedeny důkazy, které žalobce v tomto
směru navrhoval. Při právním posouzení odvolací soud nepřihlédl k tomu, že
kupní smlouva ze dne 20.4.1994, kterou byly nemovitosti prodány obchodní
společnosti Stavokomplex CZ a.s., byla neplatná pro nedostatek předchozího
souhlasu obecního zastupitelstva podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) zákona
č. 367/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že obchodní společnost
Stavokomplex CZ a.s. přistoupila k zastavení nemovitostí v době, kdy "bylo
zřejmé, že bude podána žaloba o určení vlastnictví ve prospěch žalobce", a kdy
ji žalobce "opětovně výslovně vyzval, aby se až do ukončení sporu zdržela
dispozice zatěžování nemovitosti", a že banka poskytovala obchodní společnosti
Stavokomplex CZ a.s. úvěry, ačkoliv musela vědět, že dlužník je není schopen
splácet a že jeho vlastnictví k zástavě bylo sporné; protože provedené
dokazovaní svědčí "o nekalém úmyslu poškozujícím žalobce ze strany
Stavokomplexu CZ a.s. i Komerční banky, a.s.", zástavnímu právu nelze přiznat
ochranu pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že se
náležitě nezabýval otázkou postoupení pohledávky na žalovaného 3), a zdůrazňuje
v tomto směru, že je neplatná smlouva o postoupení pohledávky ze dne 25.9.2003
mezi žalovaným 2) a D. T. a že proto D. T. nemohla platně postoupit zajištěnou
pohledávku žalovanému 3). Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12. zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti jehož
výroku o věci samé je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda k předmětným nemovitostem vzniklo na základě zástavní smlouvy ze
dne 20.12.1999 zástavní právo, je třeba i v současné době posuzovat zejména
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb.,
č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990
Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb.,
č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.3.2000 (dále jen "obč. zák.").
Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. vzniká zástavní právo na základě
písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst. 2. obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o
nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez
souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu
věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v
případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba - jak
správně uvedl odvolací soud - rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva
(titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o
zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus
adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a
povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až
vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě
pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi),
který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu
úřadu.
I když byla uzavřena platná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti a
i když podle ní bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, zástavní
právo nemusí vždy vzniknout. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z
toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen
jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.
Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti
platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které
měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu ani
zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná a i kdyby podle
ní došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (srov. například
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo
957/2001, uveřejněném pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z výše citovaných ustanovení dále vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je
zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili
(jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a
pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je
oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem
zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu
umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy
cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby,
která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li
zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo
osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je
zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy
cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné
právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní
právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do
katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní
smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák.
vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava
odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je
oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel
jednal v dobré víře (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. vzniká na základě
smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo
nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se
podle ustálené judikatury soudů ve smyslu tohoto ustanovení nerozumí její
předání zástavnímu věřiteli, ale odevzdání v právním slova smyslu, kterým je
vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1999 sp. zn.
21 Cdo 328/99, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč.
2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo
2512/2000, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč.
2002 anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo
2074/2003, který byl uveřejněn pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. - obecně
vzato – v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má
důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc
zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona
jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba
hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního
věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba
zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s
ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po
něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné
pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě
jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o
posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na
základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-
li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal
zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o
dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel
jednal v dobré víře (§ 151d odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.8.2004 sp. zn.
21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004].
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že za podmínek uvedených v ustanovení § 151d
odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě neplatné zástavní smlouvy,
avšak jen tehdy, spočívá-li důvod její neplatnosti v tom, že zástavce podle ní
dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k
věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. V případě, že zástavní
smlouva je postižena neplatností z jiného důvodu, k nabytí zástavního práva
podle ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. - jak je nepochybné již z jeho znění -
nemůže dojít.
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že původní zástavní
věřitel [žalovaný 1)] sice byl při uzavření zástavní smlouvy ze dne 20.12.1999
(při přijetí zástavy) v dobré víře, že zástavce (obchodní společnost
Stavokomplex CZ a.s.) byl oprávněn věc zastavit, že však zástavní smlouva ze
dne 20.12.1999 je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud závěr soudu prvního stupně o neplatnosti
zástavní smlouvy ze dne 20.12.1999 pro rozpor s dobrými mravy nezpochybnil,
nemůže obstát ani jeho právní posouzení věci, podle kterého došlo ke vzniku
zástavního práva podle ustanovení § 151d odst.1 obč. zák.
S dovolatelem lze souhlasit také v tom, že za řízení před soudy nebyly
provedeny jím navrhované důkazy, pomocí kterých hodlal prokazovat skutečnosti,
z nichž by se podával nedostatek dobré víry žalovaného 1) při uzavření zástavní
smlouvy (při přijetí zástavy). Soud prvního stupně žalobcem navržené důkazy
neprovedl pro "nadbytečnost"; dospěl-li k závěru, že zástavní smlouva ze dne
20.12.1999 je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, byly vskutku z pohledu jeho
právního názoru pro věc nerozhodné. Odvolací soud však oproti soudu prvního
stupně dospěl k názoru, že i z pohledu soudem prvního stupně dovozené
neplatnosti zástavní smlouvy se při vzniku zástavního práva uplatní (může
uplatnit) ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. Dovodil-li tedy odvolací soud, že
dobrá víra žalovaného 1) jako zástavního věřitele nebyla za řízení zpochybněna,
je třeba mu vytknout, že se s uvedenými důkazními návrhy žalobce nevypořádal,
popřípadě že mu v tomto směru ve smyslu ustanovení § 118a odst.3 a § 213b
o.s.ř. neposkytl potřebná poučení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný,
Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první
o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu