21 Cdo 1269/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně Ing. H. W., zastoupené advokátkou, proti žalované S. –
E., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru a o 81.767,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 283/98 a 26 C 291/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2002, č.j. 35 Co
335/2002-212, ve znění usnesení ze dne 18. února 2003, č.j. 35 Co 335/2002-225,
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 1. 9. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní ruší „s
okamžitou účinností pracovní poměr, který byl naposledy změněn pracovní
smlouvou ze dne 29. 5. 1998“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že
žalobkyně dne 3. 8. 1998 „naprosto svévolně, neoprávněně a v hrubém rozporu se
zájmy zaměstnavatele vybrala z účtu firmy částku 54.652,- Kč pro své vlastní
potřeby“. Jedná se o právní úkon, který nejenom není spojen s provozem podniku
(§ 14 odst. 1 obch. z.), ale právě naopak jeho zájmy – a to nejenom finanční –
hrubě poškozuje.
Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 28. 9. 1998 (vedenou u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 283/98 a změněnou v řízení před soudem
prvního stupně) a žalobou ze dne 1. 10. 1998 (vedenou u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 291/98), aby bylo určeno, že okamžité zrušení
pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni dne 1. 9. 1998 je neplatné a aby jí
žalovaná zaplatila 144.872,- Kč s 23% úrokem z prodlení ročně od 28. 9. 1998 do
zaplacení. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru je neplatné proto, že oprávnění k výběru z účtu žalované dne
3. 8. 1998 vyplývalo nejen z její funkce obchodní ředitelky společnosti, nýbrž
i z funkce prokuristky, kdy byla oprávněna nakládat s finančními prostředky na
účtu společnosti bez jakéhokoli omezení. Žalovaná jí navíc za měsíc srpen 1998
nevyplatila příslušnou mzdu.
Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co usnesením ze dne 27. 5. 1999 řízení
vedená pod sp. zn. 26 C 283/98 a 26 C 291/98 spojil ke společnému projednání a
rozhodnutí) rozsudkem ze dne 29. 9. 1999, č.j. 26 C 291/98-76, určil, že
okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni dne 1. 9. 1998 je
neplatné, žalované uložil zaplatit žalobkyni 81.767,- Kč s 23% úrokem z
prodlení od 28. 9. 1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 63.075,- Kč s
příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na nákladech
řízení žalobkyni 39.050,- Kč k rukám advokátky a „Českému státu“ 500,- Kč do
pokladny Obvodního soudu pro Prahu 8. Po provedeném dokazování dospěl k závěru,
že žalobkyně v době, kdy provedla výběr z účtu žalované, vykonávala funkci
obchodní ředitelky a zároveň byla i prokuristkou a byla tak zmocněna ke všem
právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku. Proto se jednáním uvedeným
v okamžitém zrušení pracovního poměru nemohla dopustit zvlášť hrubého porušení
pracovní kázně. Navíc okamžité zrušení pracovního poměru považoval soud prvního
stupně zčásti za neplatné podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce
pro jeho nesrozumitelnost, týkající se sdělení, že se „tím ruší s okamžitou
účinností pracovní poměr, který byl naposledy změněn pracovní smlouvou z 29. 5.
1998“, neboť naposledy uvedeného dne ke změně pracovní smlouvy dohodou
účastníků nedošlo.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2000,
č.j. 35 Co 53/2000-116, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích
o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že
při jednáních konaných dne 25. 2. 1999, 14. 4. 1999 a 27. 5. 1999 jednal ve
věci samosoudce a nikoli senát, ač se jednalo o pracovní věc. Při jednání dne
29. 9. 1999, při kterém byl vyhlášen napadený rozsudek, sice jednal senát, ale
rozhodující důkazy nebyly opakovány a provedeny před senátem. Ve věci tak
rozhodl nesprávně obsazený soud.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, č.j. 26 C
291/98-136, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou
žalobkyni dne 1. 9. 1998 je neplatné, uložil žalované zaplatit žalobkyni
81.767,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 28. 9. 1998 do zaplacení a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení žalobkyni 39.625,- Kč k rukám
advokátky a 500,- Kč „státu do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 8“. Znovu
dospěl k závěru, že v době, kdy žalobkyně učinila výběr z účtu žalované, pro
který s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr, vykonávala pro žalovanou nejen
funkci obchodní ředitelky, ale byla též prokuristkou, která byla ve smyslu § 14
obchodního zákoníku oprávněna ke všem právním úkonům, k nimž dochází při
provozu podniku. Proto se uvedeným výběrem nemohla dopustit porušení pracovní
kázně. Nadále také považoval okamžité zrušení pracovního poměru zčásti za
neplatné pro jeho nesrozumitelnost, týkající se sdělení, že se „tím ruší s
okamžitou platností pracovní poměr, který byl naposled změněn pracovní smlouvou
z 29. 5. 1998“, neboť ke změně pracovní smlouvy ke dni 29. 5. 1998 mezi
účastníky nedošlo.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2000,
č.j. 35 Co 432/2000-161, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že jeho skutková zjištění jsou
nepřehledná a nesrozumitelná, což se týká i právního hodnocení věci, takže
nelze zjistit, co chtěl soud prvního stupně například vyslovit větou:
„nejednalo se tedy o jmenování žalobkyně do funkce obchodní ředitelky podle
ustanovení § 27 odst. 4, 5 zák. práce, neboť v případě jmenování některého z
dosavadních zaměstnanců zaměstnavatele dochází jmenováním pouze ke změně druhu
práce“. Z logiky dokazování a hodnocení důkazů podle odvolacího soudu vyplývá,
že je na soudu, aby se nejprve zabýval platností okamžitého zrušení pracovního
poměru jako právního úkonu z hlediska splnění všech náležitostí, a teprve v
případě jejich splnění otázkou, zda došlo k jednání, které je zaměstnavatelem
uváděno jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Protože soud prvního
stupně v daném případě postupoval zcela opačně, neboť nejprve hodnotil otázku
skutku a teprve v závěru se zabýval otázkou platnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru, je jeho rozsudek nepřezkoumatelný a nesrozumitelný. Uložil
soudu prvního stupně, aby se znovu věcí zabýval, a teprve zjistí-li, že
okamžité zrušení pracovního poměru má všechny zákonem požadované náležitosti
právního úkonu, bude se zabývat otázkou, zda došlo ke skutku, uplatněnému
žalovanou jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, a mzdovými nároky
žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. 1. 2002, č.j. 26 C
291/98-193, zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané
žalovanou žalobkyni dne 1. 9. 1998 je neplatné, uložil žalované zaplatit
žalobkyni 81.767,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 28. 9. 1998 do zaplacení a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že
žalobkyně i žalovaná jsou povinny zaplatit každá „státu částku 250,- Kč a to na
účet Obvodního soudu pro Prahu 8“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 1. 9. 1998 má veškeré náležitosti,
neboť je z něj patrno, komu „je adresováno“, od koho „je adresováno“, co je
důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru a tento důvod je také přesně
popsán. Skutečnost, že je v něm uvedeno, že se ruší pracovní poměr, který byl
naposledy změněn pracovní smlouvou ze dne 29. 5. 1998, nečiní dle jeho názoru
okamžité zrušení pracovního poměru neplatným, neboť oba účastníci věděli, o co
v okamžitém zrušení pracovního poměru jde. Při posuzování jednání žalobkyně
(výběru peněz z účtu žalované), jež bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního
poměru, dospěl k závěru, že i s ohledem na to, že měla žalobkyně zřízenu
prokuru, došlo jejím jednáním k porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Žalobkyně totiž s tímto svým jednáním posečkala až do doby, kdy jednatel
žalované odcestoval na dovolenou, a teprve poté šla peníze jako doplatek na
svůj plat vybrat. Žalobkyni bylo známo, že podklady pro výpočet mezd provádí a
připravuje toliko tehdy, jestliže jednatel není ve společnosti přítomen; mimo
to je i prokurista povinen jednat v zájmu společnosti, přičemž zájmem
společnosti bylo žalobkyni mzdu upravit, resp. snížit, a proto její jednání
bylo v rozporu se zájmem společnosti (nárok na doplatek mzdy za měsíc srpen
1998 shledal důvodným).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10.
2002, č.j. 35 Co 335/2002-212, ve znění usnesení ze dne 18. 2. 2003, č.j. 35 Co
335/2002-225, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a ve výrocích o
nákladech řízení potvrdil; žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč na účet její „právní zástupkyně“. Vycházel
z toho, že žalobkyně pracovala od 3. 3. 1997 u žalované ve jmenované funkci
obchodního ředitele [§ 27 odst. 5 písm. a) bod 1. zák. práce] a že z této
funkce nebyla odvolána ke dni 1. 6. 1998, neboť žalovaná neprokázala, že by
žalobkyni bylo odvolání z funkce doručeno; žalobkyně tedy nadále i po 1. 6.
1998 působila ve funkci obchodního ředitele a zároveň jako prokuristka
žalované. Také odvolací soud považoval okamžité zrušení pracovního poměru za
dostatečně určité a srozumitelné. Shodně se soudem prvního stupně rovněž
dovodil, že jednání, jež bylo důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru,
představuje zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Žalobkyně totiž při výběru
hotovosti využila svého postavení ve vedoucí funkci žalované, aby uspokojila
svůj vlastní nárok. Při tomto jednání postupovala proti vůli žalované,
reprezentované jednatelem společnosti jako statutárním orgánem. Jako vedoucí
pracovnice měla žalobkyně možnost disponovat s účtem žalované. Počínala si však
svévolně, aby uspokojila vlastní nárok, k čemuž mohla sáhnout díky svému
funkčnímu postavení u žalované.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že soudy
obou stupňů pochybily, jestliže v rámci svých úvah nedokázaly rozlišit dva na
sobě nezávisle existující právní vztahy, a to vztah pracovněprávní jako závislý
výkon práce a vztah obchodněprávní jako výkon činnosti zastupovat podnikatele
přímo ze zákona, tedy činit jménem podnikatele veškeré úkony, k nimž při
provozu podniku obvykle dochází. Připomíná, že důvodem k okamžitému zrušení
pracovního poměru byla její činnost v souvislosti s výběrem doplatku mzdy
zaměstnanci, která je zcela jednoznačně hodnocena a spojována s výkonem funkce
prokuristy, tedy s činností spojenou s provozem podniku, jak vyplývá z
ustanovení § 14 odst. 1 obch. zák. Výběr hotovosti byl uskutečněn výhradně z
titulu funkce prokuristy, který má zmocnění ke všem právním úkonům, k nimž
dochází při provozu podniku. Pojem porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem je kategorií výhradně pracovněprávních vztahů a nelze jej na
projednávaný případ aplikovat. Zásadní právní význam dovoláním napadeného
rozhodnutí spatřuje v posouzení zákonného zmocnění prokuristy, ochrany
zaměstnavatelů neplnících své závazky z pracovněprávních vztahů a toho, zda
obchodněprávní úkon může být důvodem rozvázání pracovního poměru. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního
stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žalobkyně jednala
nikoliv jako prokuristka, když z titulu výkonu této funkce jí nenáleželo žádné
finanční ohodnocení, ale jako zaměstnanec, kterému jeho pracovní zařazení
umožnilo „vzít zákon do svých rukou“. V případě žalobkyně nelze oddělovat
skutečnost, že měla přístup k bankovnímu účtu žalované, od skutečnosti, že šlo
o jí tvrzený nárok na vyšší mzdu.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněným subjektem (účastníkem
řízení), se nejprve zabýval otázkou, zda dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však
přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]
a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b)
o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně přitom v tomto
rozsudku ze dne 14. 1. 2002, č.j. 26 C 291/98-193, rozhodl jinak než ve svém
dřívějším rozsudku ze dne 29. 3. 2000, č.j. 26 C 291/98-136, který byl
usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 11. 2000, č.j. 35 Co 432/2000-161,
zrušen.
Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního
stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí
zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl
jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak
tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis
má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním
názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou
pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních
vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po
procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud
prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku
ze dne 14. 1. 2002, č.j. 26 C 291/98-193, se závěry odvolacího soudu
vyslovenými v jeho usnesení ze dne 14. 11. 2000, č.j. 35 Co 432/2000-161,
vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního
stupně určující. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 14. 11. 2000, č.j. 35 Co
432/2000-161, zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že jeho rozhodnutí
bylo „nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“, a proto, že se soud „nezabýval
skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci“. Při novém rozhodování věci tedy
právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na její posouzení
(pro objasnění toho, zda jednání vytknuté žalobkyni v okamžitém zrušení
pracovního poměru ze dne 1. 9. 1998 představuje zvlášť hrubé porušení pracovní
kázně) soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho
rozsudku ze dne 14. 1. 2002, č.j. 26 C 291/98-193, o tom, že se žalobkyně
dopustila zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, nevyplynul z toho, že by jeho
posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k
odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a
jejich zhodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. je
tedy závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě
konkrétní v něm řešená otázka, má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné
rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je
pouze takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v
projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující
(tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se
nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy, zůstane-li jeho postavení vůči
druhé straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že
právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný
dopad na případy obdobné povahy).
Protože dovolací soud je při přezkoumávání dovoláním napadeného rozhodnutí
vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), může
přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. zkoumat pouze
ohledně těch právních otázek, které v dovolání dovolatel označil.
Dovolatelkou předestřená právní otázka, zda porušení povinností
vyplývajících z postavení prokuristy v obchodní společnosti může být důvodem k
okamžitému zrušení pracovního poměru, která měla pro rozhodnutí ve věci
určující význam, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno dne 1. 9.
1998 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999,
tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č.
1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb.,
o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková
zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované
ve funkci „obchodní ředitelky firmy“. Od 7. 5. 1997 byla zapsána do obchodního
rejstříku jako prokuristka žalované (s oprávněním za společnost jednat a za ni
podepisovat). Dne 3. 8. 1998 vybrala žalobkyně z účtu žalované částku 54.652,-
Kč. Pro toto jednání s ní žalovaná dopisem ze dne 1. 9. 1998 okamžitě zrušila
pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může
zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně a to pouze tehdy, porušil-li
zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem
zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák.
práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy
(zejména ustanoveními § 73, 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní
smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení
pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze
strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem
zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Porušením pracovní kázně se rozumí zaviněné porušení pracovních povinností,
které jsou pracovníku stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní
smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím
kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být
důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají z pracovního
poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování
zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže
být posouzeno jako porušení pracovní kázně. Jinak řečeno, porušení pracovní
kázně se může zaměstnanec dopustit jen jednáním při plnění pracovních úkolů
nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 obch. zák. prokurou zmocňuje podnikatel
prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i když
se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Prokuru lze udělit jen fyzické osobě.
Společnost s ručením omezeným jako právnická osoba je podnikatelem
[srov. § 2 odst. 2 písm. a) a § 3 odst. 1 písm. a) obch.zák.].
Prokura je zvláštním druhem plné moci, kterou může udělit jen
podnikatel. Vztah mezi prokuristou a podnikatelem, jde-li o prokuru, nemůže být
vztahem pracovněprávním. Funkce prokuristy totiž není druhem práce ve smyslu
ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního
vztahu není ani upraven pracovněprávními předpisy; řídí se ustanoveními
obchodního zákoníku, případně obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy však
nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tutéž obchodní společnost (společnost s
ručením omezeným) vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů.
Skutečnost, že fyzická osoba je prokuristou společnosti s ručením
omezeným sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní
poměr nebo jiný pracovní vztah, pokud jeho náplní není výkon činnosti
prokuristy. Stejné však platí obráceně - dosavadní existence pracovněprávního
vztahu mezi fyzickou osobou a společností nebrání tomu, aby se tato fyzická
osoba stala prokuristou téže společnosti. I když je fyzická osoba jako
prokurista společnosti oprávněna za ni jednat, jde – jak výše uvedeno – o
rozdílné subjekty práva, mezi nimiž může být uzavřena smlouva směřující ke
vzniku pracovního poměru; pracovní smlouva může například vymezit druh práce
prokuristy ve společnosti nebo stanovit další práva a povinnosti toho, kdo byl
ustaven prokuristou, a takový právní úkon není neplatný podle ustanovení § 242
odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem ani účelem nepříčí zákonu,
neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmu společnosti. Takový pracovní vztah
však může být navázán i pro činnosti zcela odlišné od činnosti prokuristy.
Podstatné je, že obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s
obsahem činnosti prokuristy, ale může se týkat jen činnosti od práce prokuristy
odlišné (srov. obdobně o postavení jednatele rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1995, pod pořadovým číslem 13 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp.zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 63).
V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně zastávala u žalované
funkci obchodní ředitelky a zároveň byla též prokuristkou. Odvolací soud při
posuzování, zda žalobkyně jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního
poměru ze dne 1. 9. 1998 („dne 3. 8. 1998 vybrala z účtu firmy částku 54.652,-
Kč“ – jen tento úkon je jí vytýkán) porušila pracovní kázeň, nerozlišil, zda se
žalobkyně tohoto jednání dopustila jako obchodní ředitelka nebo jako
prokuristka žalované. Vzhledem k tomu, že, jak výše uvedeno, pouze funkce
obchodní ředitelky (nikoli funkce prokuristky) mohla být vykonávána v pracovním
poměru, mohla žalobkyně porušit pracovní kázeň jedině v případě, že tak učinila
při výkonu funkce obchodní ředitelky (že porušila povinnost z této funkce
vyplývající).
Protože právní názor, na němž odvolací soud založil svůj rozsudek (že žalobkyně
porušila pracovní kázeň porušením povinnosti vyplývající z jakékoli její
vedoucí funkce), není správný, spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném
právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).