21 Cdo 1271/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce G. B., zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se
sídlem v Brně - Pisárkách, Hlinky č. 505/118, proti žalovanému SWISS GARAGE, s.
r. o. se sídlem v Brně, Boettingrova č. 2, IČO 46976299, zastoupenému JUDr.
Martinou Janečkovou, advokátkou se sídlem v Brně - Bystrci, Živného č. 431/21,
o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 49 C 119/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2012 č. j. 15 Co 356/2011-159, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. června
2011 č. j. 49 C 119/2010-81 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 25. 5. 2010, nazvaným „Věc: Rozvázání pracovního poměru výpovědí
pro hrubé porušení předpisů, § 55, 56 ZP“, žalovaný sdělil žalobci, který u
žalovaného pracoval jako kuchař, že se rozhodl „zrušit“ pracovní poměr žalobce
ke dni 25. 5. 2010, protože žalobce po návratu z dovolené dne 22. 5. 2010
„svévolně zrušil navržený jídelní lístek“ a „na dotaz majitele restaurace
odpověděl, že se navrženým jídelním lístkem řídit nebude“, a protože dne 23. 5.
2010 „uskladnil do mrazícího boxu maso, které nebylo zavakuováno ani jinak
hygienicky zabaleno“, čímž hrubě porušil hygienické předpisy. Tímto jednáním
žalobce „ohrozil chod restaurace“ a „ztratil důvěru“ žalovaného v jeho
„profesionalitu“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené „skončení“ pracovního poměru je
neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že z jeho strany nedošlo ke zvlášť
hrubému porušení právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, že
právní úkon žalovaného ze dne 25. 5. 2010 je neurčitý, neboť nelze dovodit, zda
žalovaný hodlal pracovní poměr se žalobcem rozvázat výpovědí, nebo okamžitým
zrušením, a že právní úkon nemůže „co do platnosti obstát“ ani s ohledem na
„nedostatečnou specifikaci skutkového vymezení důvodů pro takové ukončení
pracovního poměru“. Žalobce si není vědom žádného jednání, které by mohlo být
považováno za „zrušení jídelního lístku“. Byl pouze obeznámen s tím, že „ze
strany žalovaného byla ke stávajícímu a dosud platnému jídelnímu lístku
navržena asi tři nová jídla“, k čemuž žalobce, který měl tato jídla připravovat
podle případných objednávek zákazníků restaurace, „pouze poznamenal, že s
ohledem na povahu pokrmů připravovaných v restauraci ze svého odborného pohledu
nepovažuje nově navržené pokrmy za odpovídající charakteru restaurace a nejde
podle jeho názoru o původní italské pokrmy“, avšak nikdy „neodmítl se pokyny
řídit“ a v době ode dne 22. 5. 2010 do dne 24. 5. 2010, který byl posledním
dnem, kdy působil v restauraci žalovaného, žalobce připravoval „veškeré pokrmy
přesně dle objednávek zákazníků“. Maso i jiné potraviny vždy „řádně balil a
uskladňoval v souladu s předpisy a pokyny žalovaného“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2011 č. j. 49 C 119/2010-81 žalobě
vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 11.800,- Kč k rukám advokáta Mgr. Adama Bezděka. Dovodil, že z rozvázání
pracovního poměru ze dne 25. 5. 2010 vyplývá, že žalovaný „chtěl ukončit
pracovní poměr se žalobcem okamžitým zrušením“, a že toto okamžité zrušení
pracovního poměru, které bylo žalobci doručeno dne 31. 5. 2010, má „všechny
náležitosti“. Vycházel ze zjištění, že žalobce po svém návratu z dovolené
„nesouhlasil s doplňkem k jídelnímu lístku v rozsahu denního menu“ a že uvedl,
že „toto jídlo není italské a že ho odmítá vařit“. Nepovažoval však za
prokázáno, že žalobce „by toto jídlo nevařil“ a že dne 23. 5. 2010 uskladnil do
mrazícího boxu maso, které nebylo „zavakuováno“ ani jinak hygienicky zabaleno.
Tím, že „odmítal část jídelního lístku“, se žalobce podle názoru soudu prvního
stupně dopustil porušení pracovních povinností, neboť odmítl vykonat pokyn
nadřízeného, avšak jednalo se o svou intenzitou méně závažné porušení
pracovních povinností, které nemohlo odůvodnit rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2012 č. j.
15 Co 356/2011-159 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci
10.440,- Kč k rukám advokáta Mgr. Adama Bezděka a České republice – Krajskému
soudu v Brně 163,50 Kč. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobce sice porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci dne 22. 5. 2010 tím, že nerespektoval
pokyn nadřízeného, avšak že toto porušení nedosáhlo intenzity porušení
povinností zvlášť hrubým způsobem. Přihlédl přitom k tomu, že žalobce byl
žalovaným přijat do pracovního poměru jako odborník na italskou kuchyni, který
sestavoval jídelní lístek, že změny jídelního lístku, kterými jednatel
žalovaného J. M. spolu s kuchařem M. K. „hodlali doplnit denní nabídku“ a se
kterými žalobce nesouhlasil, s ním nebyly předem projednány, že slovní konflikt
mezi žalobcem a jednatelem žalovaného dne 22. 5. 2010 ohledně změny jídelního
lístku, po němž žalobce odešel z restaurace, byl „důsledkem nedorozumění
vyplývající z nedostatečné znalosti českého jazyka žalobce“, že žalobce svým
jednáním neohrozil chod restaurace, neboť jednatel žalovaného věděl, že má
možnost zavolat druhého kuchaře M. K., který bydlel nedaleko, že žalovaný dříve
toleroval „nekonformní“ jednání žalobce (například jeho noční návštěvu
restaurace, nepřítomnost na části směny apod.) s odůvodněním, že žalobce „tak
byl zvyklý z Itálie“, a že tedy „zřejmě odbornost žalobce převyšovala určité
výhrady žalovaného k práci žalobce“. Shodně se soudem prvního stupně
nepovažoval odvolací soud za prokázáno, že žalobce dne 23. 5. 2010 uskladnil do
mrazícího boxu maso, které nebylo „zavakuováno“ ani jinak hygienicky zabaleno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
soudy obou stupňů učinily nesprávný skutkový závěr, že nebylo prokázáno
porušení hygienických předpisů žalobcem tím, že do mrazícího boxu bylo uloženo
„nezavakuované“ ani jinak hygienicky nezabalené maso, neboť má za to, že toto
porušení hygienických předpisů ze strany žalobce prokázáno bylo, a vytýká
odvolacímu soudu, že neprovedl navrhovaný důkaz „předpisem HCCP“, z něhož
vyplývá „režim odpovědnosti kuchaře za stav lednic a mrazících boxů“.
Nesouhlasí se závěrem soudů, že porušení pracovních povinností žalobcem
nerespektováním pokynu nadřízeného nedosáhlo intenzity porušení povinností
zvlášť hrubým způsobem, neboť „odmítnutí práce je natolik závažné porušení
povinností zaměstnance, že se o zvlášť hrubé porušení jedná“, a to zejména s
přihlédnutím k tomu, že v daný den byl žalobce, který následně z práce odešel,
na pracovišti jediným, kdo „mohl práci kuchaře z hlediska odbornosti provést“.
Skutečnost, že žalovaný zajistil za žalobce náhradu, nelze přičítat „k tíži“
žalovaného jako „polehčující okolnost“ žalobci. Žalovaný dovozoval přípustnost
dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť není
přípustné. Zdůraznil, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se při posuzování
přípustnosti dovolání nepřihlíží.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z
důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), lze -
jak vyplývá ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí odvolacího
soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale
k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení)
procesněprávních předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom,
že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své
rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí
odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým
podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění
odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že žalobce dne 23. 5. 2010 uskladnil do
mrazícího boxu maso, které nebylo „zavakuováno“ ani jinak hygienicky zabaleno,
a namítá vadu řízení při zjišťování skutkového stavu spočívající v tom, že
odvolací soud neprovedl navrhovaný důkaz „předpisem HCCP“; tím uplatnil
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na
základě okolností uplatněných dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr
o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní
otázky, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy
právní normy v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska
posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Vzhledem k tomu, že uvedenou
právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů,
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze
dne 25. 5. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů
č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č.
362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb.,
č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a §
55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní
povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní
povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity
(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo
k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce].
Podle ustanovení § 301 písm. a) zák. práce jsou zaměstnanci povinni pracovat
řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v
souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci.
Vzhledem k tomu, že jedním ze základních znaků závislé práce (srov. § 2 odst. 4
zák. práce) je její výkon ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti, jsou
zaměstnanci od vzniku pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní
smlouvy podle pokynů zaměstnavatele [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], a
proto musí být povinni plnit pokyny nadřízených. Povinnost zaměstnanců plnit
pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v
ustanovení § 301 zák. práce, se samozřejmě týká pouze takových pokynů, které
jsou vydány v souladu s právními předpisy.
Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,
zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v
ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k
jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí
o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí
odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní
poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné
dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp.
zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný
pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Výsledné
posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým
průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je
třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i
specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo
3325/2012).
V posuzovaném případě nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu i rozsudku soudu prvního stupně - pochyb o tom, že žalobce jednáním,
které mu bylo (mimo jiné) vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne
25. 5. 2010 (jako kuchař zaměstnaný v restauraci žalovaného odmítl dne 22. 5.
2010 vařit jídla podle jídelního lístku změněného žalovaným), zaviněně porušil
jednu ze základních povinností zaměstnance plnit pokyny nadřízených vydané v
souladu s právními předpisy, vyplývající z ustanovení § 301 písm. a) zák.
práce. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že při posuzování intenzity
porušení pracovní povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci je třeba přihlížet též k okolnostem, za
nichž došlo k porušení pracovní povinnosti, k osobě zaměstnance, k funkci,
kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, jakož i k
důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele. Vzhledem k
okolnostem, za nichž k porušení pracovních povinností žalobcem došlo, měl však
odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že žalobce svým jednáním spočívajícím v
odmítnutí pokynu nadřízeného (jednatele žalovaného J. M.), který se týkal
výkonu práce žalobce podle pracovní smlouvy a který byl vydán v souladu s
právními předpisy, úmyslně porušil povinnost zaměstnance konat práci podle
pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele, která pro něj vyplývá z
pracovního poměru a která patří mezi základní atributy závislé práce vykonávané
v pracovněprávním vztahu. Na této povaze jednání žalobce nemůže nic změnit
okolnost, že změny v jídelním lístku restaurace, se kterými žalobce
nesouhlasil, s ním nebyly jako s odborníkem na italskou kuchyni předem
projednány, neboť zaměstnanec je povinen plnit pokyny nadřízených vydané v
souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim
zaujímá. Míru zavinění žalobce nesnižuje ani jeho nedostatečná znalost českého
jazyka, protože ze zjištění soudů vyplývá, že pokynu jednatele žalovaného
připravovat jídla podle změněného jídelního lístku, který odmítl provést,
žalobce porozuměl. Důsledkem odmítnutí uvedeného pokynu žalobcem bylo, že
žalovaný byl nucen pro zabezpečení chodu restaurace zajistit přítomnost jiného
kuchaře; okolnost, že se mu to podařilo, nemění nic na tom, že svým jednáním
žalobce ohrozil provoz restaurace. Za okolnost snižující intenzitu porušení
pracovní povinnosti žalobce nelze pokládat ani tolerantní postoj žalovaného k
dřívějším porušením jeho pracovních povinností, a to již proto, že tato
porušení pracovních povinností byla jiného druhu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.
ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu