21 Cdo 1276/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce K., spol. s r. o. komerční a technické služby, zastoupeného
advokátem, proti žalovanému A. D., zastoupenému advokátem, o 82.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 11 C
127/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 11. dubna 2001 č.j. 20 Co 99/2001-123, takto :
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 8.475,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 82.000,- Kč s 18% úrokem od
15.6.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 25.11.1997 byla mezi
žalobcem a žalovaným, který u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne
25.3.1996 nejprve jako technik a poté jako samostatný technik, sjednána formou
„dodatku“ k pracovní smlouvě „tzv. konkurenční doložka“, ve které se žalovaný
zavázal po dobu 24 měsíců ode dne skončení pracovního poměru bez souhlasu
statutárního orgánu žalobce „nevstoupit do konkurenční firmy jako společník,
majitel nebo zaměstnanec, nebo podnikat na vlastní účet ve stejném oboru
činnosti jako žalobce“. Protože žalovaný tento závazek nedodržel (v uvedeném
období začal v oboru žalobce bez jeho souhlasu samostatně podnikat), vznikla mu
povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši deseti základních měsíčních
platů.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.11.1998 č.j. 11 C 127/98-38
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady
řízení ve výši 14.780,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný svůj
závazek zdržet se konkurenčního jednání, vyplývající z „dodatku č. 3 k pracovní
smlouvě“ ze dne 25.11.1997, který soud prvního stupně „považuje za platně
uzavřený“, porušil, neboť „v současné době podniká ve stejném oboru jako
žalobce“. Dovodil, že výše smluvené sankce „není nepřiměřená okolnostem
případu“, a přihlédl též k tomu, že „žalovaný získal od žalobce zkušenosti,
jichž mohl posléze využít pro své soukromé účely“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.6.1999
č.j. 25 Co 94/99-49 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně,
že „zásadně lze i v pracovní smlouvě sjednat konkurenční doložku“, avšak - jak
zdůraznil - její platnost či neplatnost „je nutné posuzovat individuálně případ
od případu“, kdy „vodítkem je pečlivé porovnání, zda zaměstnavatel má pro
konkurenční doložku důvod ospravedlnitelnější než je zájem zaměstnance být po
skončení pracovního poměru neomezený ve volbě další aktivity“. Soudu prvního
stupně proto uložil, aby řízení doplnil tak, „aby mohl odpovědně posoudit, zda
nedošlo k vybočení ze zásady uplatňování práva podnikat za stejných faktických
poměrů“.
Okresní soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 1.11.2000 č.j. 11 C
127/98-104 žalobě opět vyhověl a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady
řízení ve výši 29.155,- Kč „k rukám zástupce žalobce“ a „nahradit na účet
Okresního soudu v Hradci Králové náklady státu“ ve výši 310,- Kč. Po doplnění
dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že „to, co žalovaný v oboru
umí, se z valné části naučil u žalobce“, neboť teprve zde se naučil činnostem,
které byly náplní jeho práce (montáž bazénů), a až zde se dověděl, z jakých
komponentů jsou bazény sestavovány. Pracovní poměr skončil z iniciativy
žalovaného po dvou letech, „tedy po době, kterou žalobce označil jako dobu
potřebnou k plnohodnotnému zapracování v daném oboru“, kdy navíc žalovaný
navázal u žalobce obchodní kontakty, kterých posléze využil pro své vlastní
podnikání. Podle názoru soudu prvního stupně tedy žalovaný tím, že začal
podnikat ve stejném oboru jako žalobce, porušil ústavně zaručené právo na
rovnost při podnikání, neboť na úkor žalobce „využívá znalostí a
zkušeností, které žalobce shromáždil vlastním úsilím a na které vynaložil
náklady“. Soud prvního stupně proto dovodil, že uplatněný nárok žalobce je
důvodný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11.4.2001
č.j. 20 Co 99/2001-123 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady řízení
před okresním soudem ve výši 29.155,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši
2.875,- Kč, obojí „k rukám jeho advokáta“, a České republice náklady řízení ve
výši 310,- Kč „na účet Okresního soudu v Hradci Králové“. Odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že sporná konkurenční doložka
„překročila mez přípustného omezení“ ústavně garantované svobody žalovaného
podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a proto je podle
ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná. Podle názoru odvolacího
soudu „konkurenční ujednání znamená pro žalovaného výrazné krácení svobody
podnikání, kdežto žalobci z něj neplynou žádné povinnosti“ (např. závazek
platit žalovanému odškodnění alespoň po část doby trvání zákazu konkurence).
Tato „nevyváženost“ - jak odvolací soud zdůraznil - je zjevná i při srovnání
délky trvání pracovního poměru a délky zákazu konkurence po skončení pracovního
poměru (žalovaný odpracoval u žalobce 23 měsíce, zákaz konkurence byl sjednán
na 24 měsíců), a navíc se v dohodě o konkurenční doložce vůbec nerozlišuje mezi
způsoby skončení pracovního poměru ani mezi výpovědními důvody, tedy zákaz
konkurence by byl dán bez ohledu na to, který z účastníků přivodil zánik
pracovního poměru a z jakého důvodu. Konkurenční ujednání tak podle názoru
odvolacího soudu „nutí žalovaného, aby se po dobu dvou let smířil s tím, že
nebude moci plně využívat kvalifikaci, zkušenosti a dovednosti, které nezískal
pouze od žalobce, ale též studiem na střední průmyslové škole strojní a vůbec
vlastním přičiněním, a aby v důsledku tohoto přijal třeba i citelný pokles
životní úrovně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání „z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.“. Namítal, že v
konkurenčním ujednání účastníků nelze spatřovat výrazné omezení práva
žalovaného podnikat, neboť jeho smyslem byla pouze po přiměřenou dobu oprávněná
ochrana nehmotného majetku žalobce (know-how, informace, databáze zákazníků
apod.) získaného dlouholetou podnikatelskou činností a majícího „vysokou
podnikatelskou hodnotu“ před zneužitím ze strany žalovaného, který se o jeho
nabytí nijak nezasloužil. Zdůraznil, že konkurenční ujednání v žádném případě
nezaložilo nerovnost žalobce a žalovaného spočívající v budoucím omezení
podnikatelských aktivit žalovaného či případné snížení jeho životní úrovně.
Žalovaný mohl ihned po skončení pracovního poměru „zcela svobodně podnikat a
využívat svoji kvalifikaci získanou studiem na střední průmyslové škole, pouze
však s omezením dle sjednané doložky“. Při posuzování platnosti konkurenčního
ujednání účastníků je podle názoru dovolatele namístě náležitě zvážit rozsah
znalostí, zkušeností a obchodních kontaktů, které žalovaný získal během
pracovního poměru u žalobce, přihlédnout též k tomu, že skončení pracovního
poměru inicioval sám žalovaný ihned poté, co nabyl potřebných znalostí a
dovedností k tomu, aby mohl sám začít podnikat, a nepominout ani okolnost, že
konkurenční doložka byla mezi účastníky „sjednána svobodně s tím, že by měla
být pro obě smluvní strany závazná dle zásady, že smlouvy (dohody) mají být
stranami plněny“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádná z námitek žalobce
není podle jeho názoru opodstatněná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
I když žalobce v dovolání uvedl, že je podává „z důvodu uvedeného v ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.“, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů
dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím
soudem. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení
dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen
(srov. ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobce
uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d)
o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno
(správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že dne 25.3.1996 byla mezi
žalobcem a žalovaným uzavřena pracovní smlouva, podle které žalovaný pracoval u
žalobce nejprve jako technik a od 1.12.1997 jako samostatný technik. Dne
25.11.1997 účastníci uzavřeli formou „dodatku č. 3 k pracovní smlouvě“ ze dne
25.3.1996 „podle § 261 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník v
platném znění“ dohodu označenou jako „konkurenční doložka“. Podle bodů č. 1/ a
2/ této dohody se žalovaný zavázal během pracovního poměru u žalobce a po dobu
24 měsíců po jeho skončení bez souhlasu statutárního orgánu žalobce nevstoupit
do „konkurenční firmy“ (podniku se stejným nebo obdobným předmětem činnosti)
jako společník, majitel nebo zaměstnanec, zdržet se podnikání na vlastní účet
ve stejném oboru činnosti jako žalobce, „nepodporovat konkurenční podniky
radou, penězi nebo jakýmkoliv jiným způsobem“, neusilovat „o získání
zaměstnanců či spolupracovníků žalobce pro konkurenční firmy nebo pro svou
firmu“ a nepřijmout úplatek „v jakékoli podobě“. Bod č. 3/ zmíněné dohody pak
žalovanému ukládá povinnost písemně si vyžádat stanovisko statutárního orgánu
žalobce, „pokud by chtěl nastoupit u konkurenční společnosti nebo podnikat na
vlastní účet či účet jiného se stejným nebo obdobným předmětem činnosti jako
žalobce“. Pro případ nedodržení uvedeného závazku byla mezi účastníky v bodě č.
4/ sjednána „smluvní pokuta“ ve výši „deseti základních měsíčních platů“
žalovaného. Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 28.2.1998 a
žalovaný začal ještě v témže roce samostatně podnikat ve stejném předmětu
činnosti jako žalobce.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci náleží smluvní
pokuta ve výši „deseti základních měsíčních platů“ žalovaného, v první řadě
významný závěr o tom, zda uvedené ujednání účastníků obsažené v dohodě, kterou
účastníci v průběhu pracovního poměru dne 25.11.1997 uzavřeli, je platným
právním úkonem.
Z hlediska určení povahy práv a povinností, které mají být obsahem právního
vztahu tímto právním úkonem založeného, je třeba přihlédnout především ke
skutečnosti, že jeho předmětem měla být ochrana žalobce po skončení
pracovněprávního vztahu účastníků před činností žalovaného, která by měla
soutěžní povahu. Předmětem ochrany měly být – jak uvedl odvolací soud –
„nehmotné prvky podniku, jako know-how, nahromaděné informace, kvalifikace
zaměstnanců, klientela získaná jeho činností, dobrá pověst, apod.“, tedy –
jinak řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s
podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či
nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a
mají být podle vůle podnikatele utajeny. Z uvedeného vyplývá, že se jednalo o
ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. § 17 až § 20 obch.
zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního
vztahu, které „společnost a zaměstnanec uzavřeli podle § 261 a násl. zákona č.
513/1991 Sb. – obchodní zákoník v platném znění“. Protože možnost sjednání tzv.
konkurenční doložky nebyla ještě v té době jako smluvní typ v českém právním
řádu upravena (srov. bod 18. zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), příslušelo
platnost ujednání účastníků vzhledem k jeho obsahu posuzovat na základě
příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku. S přihlédnutím k
tomu, že vlastní podstatou posuzované věci zůstává zachování rovnosti účastníků
v jejich právu podnikat garantované Čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS
192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč.
1995, pod č. 73), je třeba sdílet názor odvolacího soudu, který vycházeje z
uvedené maximy, zvažoval vyváženost vzájemných práv a povinností, které
účastníkům z dohody ze dne 25.11.1997 vyplývaly.
Dovolatel, který namítá, že sjednaná konkurenční doložka žalovaného „nějak
výrazně“ neomezovala, nedoceňuje na druhé straně - jak uvádí - „vysokou
podnikatelskou hodnotu“ znalostí a dovedností, které si žalovaný nejen zásluhou
žalobce osvojil a které se staly součástí jeho odborné kvalifikace. Protože
převzetí povinnosti, aby žalovaný využíval po skončení pracovního vztahu svojí
odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost
účastníků v jejich právu podnikat, je tím spíše odůvodněn požadavek, aby tomuto
závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Z
uvedených důvodů je třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jako
vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního
poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i
věřiteli. Proto je správný závěr odvolacího soudu, který po zjištění, že
výraznému omezení žalovaného po dobu dvou let v jeho právu podnikat neodpovídá
jakýkoliv závazek žalobce, dovodil neplatnost této dohody.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu věcně správný; protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému
uplatňování práva.
Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že
dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001,
řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy
účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 3 odst.1 bod 5, § 10 odst.3 a § 18
odst.1) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši
8.400,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka
náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst.3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou
částku 8.475,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který
žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně 11. dubna 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu