21 Cdo 1276/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. v právní věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou,
advokátem se sídlem v Malé Skále, Vranové 1.díl č. 397, proti žalované Wikov
MGI a.s. se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, IČO 26491826, zastoupené
Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí
č. 737/3, o 37.704,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 10 C 150/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 23 Co 175/2015-108, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 17.7.2014
domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 37.704,- Kč se zákonným úrokem z prodlení
"jdoucím od 1.12.2013". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované
jako "strojírenský dělník na pracovišti těžká obrobna" v době od 1.11.2011 do
30.11.2013, že dne 16.4.2013 mu byla "nahlášena" nemoc z povolání, za kterou
odpovídá žalovaná, že na základě lékařského posudku ze dne 22.10.2013 pozbyl
dlouhodobě zdravotní způsobilost k práci strojírenského dělníka v těžké obrobně
a že dalším lékařským posudkem ze dne 22.10.2013 byl uznán zdravotně způsobilým
pro práci na pracovní pozici "uklízeč na pracovišti, ostraha" (oba posudky byly
žalobci doručeny dne 23.10.2013). Účastníci rozvázali pracovní poměr ke dni
30.11.2013 dohodou ze dne 5.11.2013, v níž bylo (mimo jiné) uvedeno, že žalobce
"odmítl nabídku jiného zaměstnání uklízeče z důvodu profesní degradace".
Žalobce má za to, že mu náleží podle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce
odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku, neboť došlo k
rozvázání pracovního poměru z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d)
zákoníku práce, a nesouhlasí s názorem žalované, že by byl ode dne 24.10.2013
převeden na jinou práci (uklízeče), když od 24.10.2013 do 30.11.2013 čerpal
dovolenou, během které se snažil najít si jiné vhodné zaměstnání. K převedení
na jinou práci podle žalobce nemohlo dojít ani z toho důvodu, že právní účinky
lékařského posudku se závěrem o zdravotní způsobilosti posuzované osoby nastaly
nejdříve uplynutím lhůty deseti pracovních dnů pro podání návrhu na jeho
přezkoumání, a, byl-li lékařský posudek o způsobilosti k výkonu práce uklízeče
vydán dne 22.10.2013 (a předán 23.10.2013), nemohly jeho právní účinky nastat
dříve než 7.11.2013. Z uvedených důvodů žalobce uplatňuje (prozatím) část
zákonného nároku na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku
"s výhradou uplatnění celého zákonného nároku v pozdější době".
Žalovaná namítala, že s ohledem na závěry lékařských posudků byla povinna
převést žalobce na jinou práci, což také učinila, a že žalobce o převedení na
pracovní pozici uklízeče (středisko ostraha č. 851) s účinností od 24.10.2013
vyrozuměla. Vzhledem k tomu, že žalobce odmítl vykonávat "pracovní pozici
uklízeče", nebyla důvodem rozvázání pracovního poměru dlouhodobá nezpůsobilost
zaměstnance konat práci, ale skutečnost, že nebyl převeden na "práci, která by
se mu líbila".
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19.1.2015 č.j. 10 C 150/2014-50,
opraveným usnesením ze dne 2.6.2015 č.j. 10 C 150/2014-75, žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
16.473,- Kč k rukám advokáta Mgr. Šimona Slezáka. Dospěl k závěru, že žalovaná
byla povinna převést žalobce na jinou práci, přičemž musela zároveň přihlížet k
tomu, aby práce byla pro něj vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu,
schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, a že tuto svou povinnost
splnila. Protože žalobce čerpal dovolenou až po převedení na jinou práci
(žádost o čerpání dovolené podal z "útvaru 851 - ostraha"), protože nesplnění
povinnosti žalované vystavit žalobci písemné potvrzení o převedení na jinou
práci a době jeho trvání nezpůsobuje neplatnost převedení a protože žalovaná
jako zaměstnavatel nebyla povinna zajistit lékařský posudek o způsobilosti
zaměstnance k výkonu jiné práce, nedošlo k rozvázání pracovního poměru
účastníků z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm.d) zákoníku práce. Na
uvedeném závěru nic nemění ani rozhodnutí úřadu práce o přiznání podpory v
nezaměstnanosti, podle něhož žalobce "ukončil zaměstnání z vážných
(zdravotních) důvodů", neboť není pro soud závazné.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.11.2015 č. j. 23
Co 175/2015-108 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že žalovaná neměla
povinnost vysílat žalobce na lékařskou prohlídku před převedením na práci
uklízeče, neboť se nejedná o "rizikovější práci, než byla předchozí pozice
strojírenského dělníka na pracovišti 305 - těžká obrobna", a, pochybovala-li o
zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu práce uklízeče, měla dostatečně uvážit,
že právní účinky lékařského posudku se závěrem o zdravotní způsobilosti k práci
nastávají až uplynutím deseti pracovních dnů ode dne jeho předání. Jestliže
žalovaná převedla žalobce na práci uklízeče v době, kdy ještě nebylo "postaveno
najisto", zda je pro něj vhodnou prací vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, jde o
právní úkon neplatný, neboť jednak odporuje zákonu, jednak nejsou naplněny
zásady pracovněprávních vztahů, zejména zvláštní zákonná ochrana postavení
zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce] a uspokojivé a bezpečné
podmínky pro výkon práce [§ 1a odst. 1 písm. b) zákoníku práce]. Odvolací soud
dospěl k závěru, že žalobce nebyl před rozvázáním pracovního poměru platně
převeden na jinou práci, a je tedy zřejmé, že příčinou rozvázání pracovního
poměru účastníků byla žalobcova zdravotní nezpůsobilost k výkonu práce; žalobci
proto přísluší (bez ohledu na obsah dohody ze dne 5.11.2013) odstupné ve výši
nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Odvolací soud uložil soudu prvního
stupně, aby se v dalším řízení zabýval výši odstupného.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
nemůže jít k její tíži skutečnost, že si vyžádala lékařský posudek o
způsobilosti žalobce k práci uklízeče, i když jej nebylo k platnému převedení
na jinou práci třeba. Lékařský posudek o nezpůsobilosti k dosavadní práci
nabývá účinků dnem jeho prokazatelného předání a návrh na přezkum, který jsou
dotčené osoby oprávněné podat do 10 dnů ode dne doručení posudku, nemá odkladné
účinky, vyplývá-li z posudku, že zaměstnanec pozbyl způsobilost dlouhodobě
konat práci. Žalovaná má za to, že z dokazování a odůvodnění napadeného
usnesení je zřejmé, že již dne 21.10.2013 věděla, že žalobce převede na práci
uklízeče, bude-li u něj zjištěna zdravotní nezpůsobilost na práci
strojírenského dělníka, a informovala o tom právního zástupce žalobce. Vzhledem
k tomu, že ani jedna ze stran pracovního poměru nezpochybňovala, že práce
uklízeče je pro žalobce vhodná a splňuje kritéria uvedená v ustanovení § 41
odst. 6 zákoníku práce, a že podmínky pro převedení na jinou práci byly splněny
již doručením lékařského posudku o zdravotní nezpůsobilosti žalobce, považuje
žalovaná názor odvolacího soudu nejen za "přílišný formalismus", ale i
nesprávné právní posouzení platnosti převedení na jinou práci. Žalovaná
poukazuje na podobnost s vydáváním lékařských posudků o zdravotní způsobilosti
k práci při přijetí do zaměstnání s tím, že otázka "konkurence těchto dvou
posudků a jejich vliv na převedení zaměstnance na jinou práci" nebyla dosud
dovolacím soudem řešena. Protože skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru
bylo, že se žalobci "nelíbila" nová "pozice, na kterou byl převeden", žalovaná
navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se
rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadené usnesení zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Nepokládá za správný názor, že by napadené usnesení odvolacího soudu spočívalo
na vyřešení právní otázky "konkurence dvou lékařských posudků ze dne
22.10.2013", neboť předmět těchto posudků nebyl stejný a ani jejich právní
účinky nenastaly ve stejnou dobu. Žalobce souhlasí s názorem odvolacího soudu o
tom, že nebyl platně převeden na jinou práci, a že mu proto náleží odstupné ve
výši dvanáctinásobku průměrného měsíčního výdělku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkumu dovolacího soudu), že
žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1.11.2011
(změněné dohodou ze dne 22.10.2012) v pracovním poměru na dobu neurčitou jako
strojírenský dělník. Poté, co byla u žalobce zjištěna dne 16.4.2013 nemoc z
povolání (kontaktní alergický ekzém), MUDr. Alena Zemanová vypracovala na
žádost žalované dne 22.10.2013 lékařský posudek, podle kterého žalobce "pozbyl
dlouhodobě zdravotní způsobilost" k výkonu práce strojírenského dělníka; datum
ukončení platnosti lékařského posudku bylo uvedeno "dle platnosti nemoci z
povolání". Žalovaná současně požádala o podání lékařského posudku o zdravotní
způsobilosti žalobce k výkonu práce uklízeče a podle posudku MUDr. Aleny
Zemanové ze dne 23.10.2013 byl žalobce "zdravotně způsobilý pro uvedenou
činnost". Žalobce převzal oba lékařské posudky dne 23.10.2013, žalovaná mu
zajistila výkon práce uklízeče (žalovaná tvrdila, že ho na tuto práci
jednostranně převedla), žalobce v době od 24.10. do 29.11.2013 čerpal dovolenou
a dohodou ze dne 5.11.2013 rozvázal se žalovanou pracovní poměr ke dni
30.11.2013; v dohodě bylo mimo jiné uvedeno, že žalobce "nepřijímá nabídku
práce uklízeče, neboť by šlo o jeho profesní degradaci s ohledem na jeho
odbornou kvalifikaci". V posuzovaném případě bylo pro rozhodování soudů
stěžejní vyřešení právní otázky, zda má zaměstnanec právo na odstupné podle
ustanovení § 67 zákoníku práce tehdy, nesmí-li dále konat dosavadní práci pro
onemocnění nemocí z povolání a došlo-li k rozvázání pracovního poměru u
zaměstnavatele teprve poté, co mu zaměstnavatel nabídl převedení na jinou, pro
zaměstnance vhodnou práci, popřípadě co zaměstnance bez jeho souhlasu převedl
na jinou, pro něho vhodnou práci. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud
nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud
ČR k závěru, že dovolání žalované je přípustné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu, které provedl bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k
závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
se žalobce domáhá odstupného, na které mu (podle jeho názoru) vzniklo právo při
skončení pracovního poměru, k němuž došlo dohodou účastníků ke dni 30.11.2013 -
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb.,
č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č.
294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009
Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č.
73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011
Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č.
167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., a č. 155/2013
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "zák.
práce").
Nesmí-li zaměstnanec dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z
povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, je zaměstnavatel povinen převést
zaměstnance na jinou práci [jsou-li k tomu splněny všechny předpoklady uvedené
v ustanovení § 41 odst.1 písm.b) zák. práce], která je pro něho vhodná vzhledem
k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci
(srov. § 41 odst.6 zák. práce). Není-li možné dosáhnout účelu převedení
provedeného podle ustanovení § 41 odst.1 písm.b) zák. práce převedením
zaměstnance v rámci pracovní smlouvy, může ho zaměstnavatel převést i na práci
jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a to i kdyby s tím
zaměstnanec nesouhlasil (srov. § 41 odst.3 zák. práce). Zaměstnavatel je
povinen předem projednat se zaměstnancem důvod převedení na jinou práci a dobu,
po kterou má převedení trvat; dochází-li převedením na jinou práci provedeným
podle ustanovení § 41 odst.1 písm.b) zák. práce ke změně pracovní smlouvy, je
zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci písemné potvrzení o důvodu převedení a
době jeho trvání (srov. § 41 odst.7 zák. práce).
Zaměstnanec, který dále nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc
z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, může být převeden na jinou práci -
jak vyplývá z výše uvedeného - se svým souhlasem nebo i kdyby s tím
nesouhlasil. Vyslovil-li zaměstnanec souhlas se svým převedením na jinou práci
provedeným (navrženým) zaměstnavatelem a jde-li o práci jiného druhu, než jaký
byl sjednán v pracovní smlouvě, došlo tím k dohodě o změně obsahu pracovního
poměru v druhu práce (§ 40 odst.1 věta první zák. práce); práva a povinnosti z
pracovního poměru smluvních stran základních pracovněprávních vztahů
(zaměstnance a zaměstnavatele) se budou nadále řídit rovněž s přihlédnutím k
této dohodě. Kdyby však zaměstnanec se svým převedením na jinou práci
nesouhlasil, je povinen vykonávat jinou práci - jak vyplývá zejména z
ustanovení § 41 odst.7 zák. práce a smyslu a účelu převedení zaměstnance na
jinou práci provedeného bez jeho souhlasu - jen po dobu, po kterou mělo
převedení trvat (došlo-li převedením ke změně pracovní smlouvy, pak jen po
dobu, která byla uvedena v písemném potvrzení o převedení na jinou práci),
ledaže by se dohodl (alespoň dodatečně) se zaměstnavatelem jinak.
Se zaměstnancem, který dále nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz,
nemoc z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, může zaměstnavatel rozvázat
pracovní poměr výpovědí [srov. § 52 písm.d zák. práce], jsou-li k tomuto
opatření splněny všechny zákonem stanovené předpoklady.
Nemůže-li zaměstnanec konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z
povolání nebo pro ohrožení touto nemocí a nedošlo-li mezi smluvními stranami
základních pracovněprávních vztahů (zaměstnancem a zaměstnavatelem) k dohodě o
řešení situace tím vzniklé, zákon zaměstnavateli nepředepisuje, zda má
postupovat podle ustanovení § 41 odst.1 písm.b) zák. práce (a převést
zaměstnance na jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho
zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci) nebo podle
ustanovení § 52 písm.d) zák. práce (a dát zaměstnanci výpověď z pracovního
poměru). Znamená to, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm.d) zák. práce, i kdyby ho mohl převést na
jinou práci, a že zaměstnavatel nemusí rozvazovat pracovní poměr se
zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm.d) zák. práce, rozhodne-li se
ho převést na jinou práci podle ustanovení § 41 odst.1 písm.b) zák. práce, a to
i tehdy, nesouhlasí-li zaměstnanec se svým převedením, a může-li tedy (nedošlo-
li k dohodě ani dodatečně) převedení na jinou práci trvat jen po (předem)
určenou dobu.
Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou
zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo
dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního
poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku; byl-li se
zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože nesmí dále konat dosavadní práci
pro pracovní úraz nebo pro onemocnění nemocí z povolání, a zaměstnavatel se
zcela zprostí své odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 367 odst. 1 zák.
práce, odstupné zaměstnanci nepřísluší (srov. § 67 odst. 2 zák. práce).
Odstupné představuje plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově (jako
peněžitý příspěvek) zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním (skončením) jeho
pracovního poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat (často složitou)
sociální situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní práci. Zaměstnanec
má ze zákona právo na odstupné (mimo jiné) tehdy, jestliže ztratil dosavadní
práci ze zdravotních důvodů, neboť ji nemůže konat pro pracovní úraz, nemoc z
povolání nebo ohrožení nemocí z povolání; tím, že se odstupné poskytuje jako
(nejméně) dvanáctinásobek průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci
dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel (jako odměnu za
vykonanou práci), kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň dvanácti měsíců
pokračoval.
Odstupné při skončení pracovního poměru na základě dohody o jeho rozvázání
přísluší zaměstnanci podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce jen a právě
tehdy, byla-li důvodem (příčinou) rozvázání pracovního poměru se
zaměstnavatelem okolnost, že zaměstnanec nesmí dále konat dosavadní práci pro
pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí.
Podle ustálené judikatury soudů není pro vznik práva na odstupné rozhodující,
zda je v dohodě o rozvázání pracovního poměru uvedena (jako důvod skončení
pracovního poměru) okolnost, která zakládá právo na odstupné. Byl-li totiž
pracovní poměr rozvázán dohodou (§ 49 zák. práce), má zaměstnanec právo na
odstupné podle ustanovení § 67 odst.2 zák. práce vždy, jestliže prokáže, že k
dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 52
písm. d) zák. práce; to platí i tehdy, nebyly-li v dohodě uvedeny důvody, pro
které se pracovní poměr končí, popřípadě obsahuje-li dohoda v rozporu se
skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon nespojuje
poskytnutí odstupného podle ustanovení § 67 odst.2 zák. práce (srov. též
například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp.
zn. 21 Cdo 1667/2001, který byl uveřejněn pod č. 108 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002).
Nezpůsobilost zaměstnance konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění
nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí je příčinou rozvázání
pracovního poměru nejen tehdy, dojde-li k výpovědi z pracovního poměru nebo k
dohodě o rozvázání pracovního poměru bezprostředně po jejím zjištění, ale i v
případě, že pracovní poměr byl rozvázán až poté, co zaměstnavatel převedl
zaměstnance bez jeho souhlasu na jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem
k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, a
pracovní zařazení zaměstnance nebylo u zaměstnavatele vyřešeno dohodou ani
dodatečně. Musí být totiž přihlédnuto k tomu, že převedení zaměstnance na jinou
práci podle ustanovení § 41 odst.1 písm.b) zák. práce provedené bez jeho
souhlasu nepředstavuje a ani nemůže představovat definitivní (konečné) řešení
otázky, jakou práci zaměstnanec bude nadále konat, ale úpravu jen provizorní (a
dočasnou) platící do doby, než dojde k dohodě smluvních stran pracovního poměru
o jeho dalším pracovním uplatnění u zaměstnavatele, popřípadě než dojde k
rozvázání pracovního poměru. V příčinné souvislosti s nezpůsobilostí
zaměstnance konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z
povolání nebo pro ohrožení touto nemocí je tedy nejen takové rozvázání
pracovního poměru [dohodou nebo výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení § 52
písm.d) zák. práce], k němuž došlo bezprostředně po jejím zjištění, ale i v
případě, že po převedení na jinou práci provedeném zaměstnavatelem podle
ustanovení § 41 odst.1 písm.b) zák. práce bez souhlasu zaměstnance nedošlo ani
následně k dohodě o dalším (již definitivním) pracovním uplatnění zaměstnance u
zaměstnavatele, a že proto došlo k rozvázání pracovního poměru.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že převedení zaměstnance na jinou práci
provedené zaměstnavatelem podle ustanovení § 41 odst.1 písm.b) zák. práce je
platný právní úkon, i když k němu došlo bez souhlasu zaměstnance, byl-li
zaměstnanec převeden na práci, která pro něho byla vhodná vzhledem k jeho
zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Z hlediska
vzniku práva na odstupné podle ustanovení § 67 odst.2 zák. práce totiž není
významné (pouze) to, zda převedení zaměstnance na jinou práci je platné, ale
také (a především) to, zda zaměstnanec má u zaměstnavatele takové další
pracovní uplatnění, s nímž souhlasí (je s ním srozuměn), které pokládá (po
další dobu trvání pracovního poměru) za zdroj své výdělečné činnosti v
základním pracovněprávním vztahu a které nebude jen právním nástrojem,
prostřednictvím něhož mu vznikne (může vzniknout) újma na jeho právech.
V projednávané věci bylo dokazováním zjištěno, že žalobce nesměl pro nemoc z
povolání (kontaktní alergický ekzém) nadále vykonávat dosavadní práci
strojírenského dělníka; uvedený závěr vyplývá z lékařského posudku MUDr. Aleny
Zemanové ze dne 22.10.2013.
Lékařský posudek vydává poskytovatel pracovnělékařských služeb na žádost
pacienta, který je posuzovanou osobou, nebo jiné k tomu oprávněné osoby (srov.
§ 42 odst.1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve
znění zákonů č. 167/2012 Sb. a č. 47/2013 Sb., tedy zákona o specifických
zdravotních službách ve znění účinném do 30.4.2015 - dále jen "zákon o
specifických zdravotních službách").
Lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb nepředstavuje
(podle právní úpravy účinné od 1.4.2012) takové posouzení zdravotní
způsobilosti zaměstnance k práci, které by bylo závazné pro zaměstnance, a není
směrodatné ani pro zaměstnavatele; povinnost uložená zaměstnavateli v
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona o specifických zdravotních službách se
neuplatní, nebude-li zaměstnanec souhlasit se závěry lékařského posudku
(rozhodnutí příslušného správního orgánu) o jeho zdravotní způsobilosti.
Lékařský posudek není rozhodnutím nebo jiným správním aktem, jenž by byl
závazný pro smluvní stranu základních pracovněprávních vztahů, vůči které byl
učiněn pracovněprávní úkon, a tedy ani pro soud (správní úřad nebo jiný orgán),
který by v řízení posuzoval takovou pracovněprávní skutečnost, a rozhodnutí
příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nemá povahu
správního rozhodnutí [při jeho vydání se - jak vyplývá z ustanovení § 47 odst.4
zákona o specifických zdravotních službách - postupuje (obdobně) tak, jako
kdyby šlo o "vyjádření, osvědčení, ověření nebo sdělení" správního orgánu] a ve
své podstatě se jedná o "dobrozdání o zdravotním stavu posuzované osoby vydané
poskytovatelem zdravotních služeb" (k povaze lékařských posudků podle právní
úpravy účinné od 1.4.2012 srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 1804/2015). Lékařský posudek vydaný
poskytovatelem pracovnělékařských služeb a ani rozhodnutí příslušného správního
orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, tedy sice nestanoví (a neprokazují)
v občanském soudním řízení autoritativně (závazným a zásadně konečným
způsobem), že by posuzovaný zaměstnanec vskutku vzhledem ke svému zdravotnímu
stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost (jde pouze o nezávazné
"dobrozdání" o zdravotním stavu zaměstnance z hlediska jeho zdravotní
způsobilosti k práci, z něhož soud při svém rozhodování nemůže vycházet ve
smyslu § 135 odst. 2 občanského soudního řádu), na druhé straně však mohou
sloužit ke zjištění skutkového stavu věci tehdy, jestliže oba účastníci
(zaměstnanec a zaměstnavatel) a ani soud nemají proti jejich závěrům výhrady.
V projednávané věci účastníci neměli proti závěru lékařského posudku MUDr.
Aleny Zemanové ze dne 22.10.2013 o nezpůsobilosti žalobce vykonávat dosavadní
práci strojírenského dělníka námitky; lze mít proto za prokázané, že žalobce
nesmí pro onemocnění nemocí z povolání dále konat u žalované dosavadní práci
strojírenského dělníka. Žalovaná nabídla žalobci jinou práci "uklízeče", podle
svého tvrzení ho na tuto práci převedla (bez jeho souhlasu), nicméně v dohodě o
rozvázání pracovního poměru ze dne 5.11.2013 se uvádí, že žalobce "nepřijímá
nabídku pracovní pozice uklízeče, neboť by šlo o jeho profesní degradaci", a že
se účastníci dohodli na rozvázání pracovního poměru ke dni 30.11.2013 s tím, že
"až do uplynutí doby trvání pracovního poměru bude zaměstnanec čerpat
dovolenou, kterou ovšem převážně využije k hledání jiného vhodného zaměstnání".
Bez ohledu na to, zda žalovaná pracovní místo "uklízeče" žalobci jen nabídla,
nebo ho na tuto práci (bez jeho souhlasu) převedla, je nepochybné, že mezi
účastníky - poté, co bylo zjištěno, že žalobce nesmí pro onemocnění nemocí z
povolání dále konat u žalované dosavadní práci - nedošlo k dohodě o dalším
pracovním uplatnění žalobce u žalované. Nesmí-li zaměstnanec konat dosavadní
práci pro onemocnění nemocí z povolání a odmítne-li konat jinou práci, kterou
mu zaměstnavatel nabídl, nebo nechce-li konat jinou práci, na kterou ho
zaměstnavatel podle ustanovení § 41 odst.1 písm.b) zák. práce převedl bez jeho
souhlasu, nejsou tyto skutečnosti na újmu jeho práva na odstupné, které mu
náleží podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce při rozvázání pracovního poměru.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je - i když nikoli ze zcela
přiléhavých důvodů - správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání
žalované zamítl.
Tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí. Proto bude
rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení až v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu