21 Cdo 1285/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v
Českých Budějovicích, Lannova třída č. 14/9, proti žalovanému D. D.,
zastoupenému JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá
Štupartská č. 635/6, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 89/2012, o
dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 8. prosince 2015, č. j. 8 Co 1640/2015-439, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi žalobcem a žalovaným mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 55.482,- Kč a před
odvolacím soudem 52.578,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Jiřího Linharta, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova třída
č. 14/9.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že „zástavní právo založené zástavní smlouvou uzavřenou dne 16. 3.
2010 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobcem jako zástavcem, jejímž
předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného vůči M. T. ve výši 2,000.000,-
Kč zástavním právem k spoluvlastnickému podílu žalobce o velikosti ideální 2/8
na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, pro obec Č. B. a
katastrální území Č. B., na listu vlastnictví č. 821, a to k budově, na parcele
parc. č. 4518 (bydlení), k parcele parc. č. 4517 o výměře 106 m2 (zahrada) a k
parcele parc. č. 4518 o výměře 498 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož vklad
do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro
Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, dne 25. 3. 2010, č. j.
V – 2382/2010 – 301, dne 15. 6. 2010 zaniklo a neexistuje“. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že dlužník poskytnutou půjčku žalovanému řádně a včas vrátil,
jelikož žalovanému uhradil bezhotovostním převodem první splátku 1.100.000,- Kč
odepsanou z bankovního účtu dlužníka 10. 6. 2010 a druhou splátku 900.000,- Kč
odepsanou z bankovního účtu dlužníka 15. 6. 2010. Zanikl-li závazek dlužníka,
zaniklo i jeho zajištění zástavou.
Usnesením ze dne 3. 12. 2012, č. j. 10 C 89/2012 – 68, Okresní soud v Českých
Budějovicích „nepřipustil vstup do řízení Z. P., J. P. a K. P., jako vedlejších
účastníků na straně žalobce“. K odvolání Z. P., J. P. a K. P. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením
ze dne 26. 3. 2013, č. j. 8 Co 180/2013-84, usnesení soudu prvního stupně v
části, v níž soud „nepřipustil vstup do řízení K. P., jako vedlejší účastnice
na straně žalobce“, potvrdil, jinak je změnil tak, že „návrh žalovaného na
nepřípustnost vstupu vedlejších účastníků na straně žalobce Z. P. a J. P., do
předmětného řízení“ zamítl. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 10 C
89/2012 - 159, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 24.434,80 Kč k rukám „právního zástupce
žalovaného“ a že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení proti
vedlejším účastníkům. Dospěl k závěru, že sice je dán naléhavý právní zájem na
určení, avšak žalobce neprokázal splnění dluhu, neboť žalovaný tvrdil, že
finanční prostředky uhrazené na jeho účet 10. 6. 2010 a 15. 6. 2010 v celkové
výši 2.000.000,- Kč jsou splátkou jiné (dřívější) půjčky, a výpověď dlužníka M. T. ohledně splacení dluhu nebyla věrohodná, jelikož byla v rozporu s důkazy
staršího data. K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením
ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 Co 518/2014-257, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že
nepřihlédl k tomu, že, má-li dlužník u téhož věřitele více dluhů, je vyrovnán
ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit. Jestliže ve
věci k takovémuto určení při plnění nedošlo, musí se při posouzení, který ze
závazků byl splněn nejdříve, vycházet ze zásady priority a nemůže-li se
uplatnit, je třeba postupovat podle zásady proporcionality. „Právo volby“,
který dluh je splněn, nepřechází na věřitele. Z tohoto hlediska provedl soud
prvního stupně nedostatečné dokazování. Připomněl též, že žalovaného tíží
důkazní břemeno prokázání existence jiných splatných půjček existujících k 10. 6. 2010 a žalobce důkazní břemeno, „že veškeré půjčky mezi žalovaným a
dlužníkem splatné přede dnem 10. 6. 2010 (resp. 15. 6. 2010), jejichž vznik
případně žalovaný v dalším řízení prokáže, byly dlužníkem k tomuto datu
splněny.“
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 10 C
89/2012 - 371, znovu žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 94.166,20 Kč k rukám „zástupce žalovaného“
a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení proti vedlejším
účastníkům. Uzavřel, že žalovaný prokázal existenci jiných splatných pohledávek
k 10. 6. 2010 (resp. 15. 6. 2010), ale žalobce „neunesl důkazní břemeno“, že
veškeré půjčky mezi žalovaným a dlužníkem splatné přede dnem 10. 6. 2010 (resp. 15. 6. 2010), byly dlužníkem k tomuto datu splněny. Dle zásady priority byla
částka 2.000.000,- Kč použita na nejdříve splatné závazky, z čehož vyplývá, že
dluh ze smlouvy o půjčce z 16. 3.
2010 splacen nebyl a zástavní právo na
nemovitostech žalobce nadále existuje. K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 8. 12. 2015, č. j. 8 Co 1640/2015-439, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že se určuje „neexistence zástavního práva založeného zástavní
smlouvou uzavřenou dne 16. 3. 2010 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a
žalobcem jako zástavcem, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného
vůči M. T. ve výši 2.000.000,- Kč zástavním právem ke spoluvlastnickému podílu
žalobce o velikosti ideálních dvou osmin na nemovitostech zapsaných v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště
České Budějovice, pro obec Č. B. a k. ú. Č. B., na listu vlastnictví č. 821, a
to k budově na parcele parcelní číslo 4518 (bydlení), k parcele parcelní číslo
4517 o výměře 106 m2 (zahrada) a k parcele parcelní číslo 4518 o výměře 498 m2
(zastavěná plocha a nádvoří), jehož vklad do katastru nemovitostí byl povolen
rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště
České Budějovice ze dne 25. 3. 2010, č. j. V-2382/2010-301“, a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů
81.440,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Linharta a že vedlejší účastníci na
straně žalující nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že jestliže ani sám dlužník „není sto předložit řádně vedené
účetnictví (z něhož by mohly být zjistitelné finanční vztahy mezi ním a
žalovaným), pak tím méně může vrácení jednotlivých půjček prokázat žalobce -
jako osoba odlišná od dlužníka. Za situace, kdy jediný závazek z půjčky ze dne
16. 3. 2010 byl zajištěn zástavním právem na majetku třetí osoby (žalobce),
shledal odvolací soud „spravedlivým (zároveň jediným možným), aby při
netransparentnosti vztahů mezi dlužníkem a věřitelem, bylo v časové souvislosti
poskytnuté plnění dlužníka započteno právě na takto (ojediněle) zajištěnou
pohledávku. Nelze totiž nadále na žalobce přenášet důsledky pochyby
vzbuzujících jednání věřitele a dlužníka, kteří nechť mezi sebou řeší otázku
existujících (či neexistujících) jiných dalších závazků“. Plněním dovozený
zánik závazku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 16. 3. 2010 pak způsobuje i
zánik hodnoceného akcesorického zástavního práva. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný. Žalobce podal dovolání do výroku o povinnosti žalovaného nahradit žalobci
náklady řízení a namítá, že odvolací soud „se odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu, jestliže ve sporu, kde zástavní právo bylo zřízeno pro
zajištění pohledávky ve výši 2.000.000,- Kč, dovodil, že tento předmět řízení
nelze penězi ocenit a proto odvolací soud stanovil výši mimosmluvní odměny za
jeden právní úkon právní služby podle § 9 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.“
Žalovaný ve svém dovolání namítá, že i když prokázal „existenci zajištěné
pohledávky a existenci zástavního práva, žalobce neprokázal neexistenci
zajištěné peněžité pohledávky, tedy nepodařilo se prokázat zánik zajištěné
pohledávky, tak i přesto odvolací soud rozhodl o neplatnosti zástavní smlouvy,
protože dle jeho názoru není možné úplné objasnění vrácení předchozích
peněžitých půjček dlužníka vůči žalovanému jako věřiteli“. Nesouhlasí s právním
názorem odvolacího soudu, který uplatnil zásadu priority – tedy hledisko
založené nikoliv na splatnosti, ale na úrovni zajištění a shledal neplatnost
zástavní smlouvy v „netransparentnosti“ vztahů mezi žalovaným a dlužníkem. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva (jak má být určena výše odměny za zastupování
advokátem v řízení o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem),
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru,
že dovolání žalobce je z části (i když z jiných, než jím uplatněných důvodů)
opodstatněné. Dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl,
neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř. (dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, která byla
pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, zpochybňuje hodnocení
důkazů odvolacím soudem, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud
přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, předestírá vlastní skutkové závěry,
na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení
věci).
V části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným, otázku hmotného práva (zda předmětem
řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, je věc, která je
ocenitelná penězi) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, která dospěla k závěru, že vzhledem k tomu, že
předmětem řízení zahájeného žalobou o určení, že nemovitost není zatížena
zástavním právem, není zajištěná pohledávka ani zástava (zastavená nemovitost),
nýbrž určení, že tu zástavní právo není, a že zástavní právo nemá samo o sobě
žádnou vlastní majetkovou hodnotu, nelze takový předmět řízení ocenit penězi;
předmětem řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, tedy
není věc ocenitelná penězi (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1452/2015). Rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení přesto není
správné. Žalobce měl v projednávané věci „plný“ úspěch ve věci, a má proto ve smyslu
ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř.) právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, potřebné k účelnému uplatňování
jeho práva v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Odvolací soud měl při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení žalobce
přihlédnout k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle
sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), tedy podle
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„vyhláška 484/2000 Sb.“). Nešlo totiž o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení § 6 a
následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit
pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom
stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn.
21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod
číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tomu odpovídá sazba ve
výši 20.000,- Kč jak pro řízení u soudu prvního stupně, tak pro řízení
odvolací. Za řízení před soudem prvního stupně tak činí odměna 40.000,- Kč (2 x
20.000,- Kč), za odvolací řízení rovněž 40.000,- Kč (2 x 20.000,- Kč). Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v
paušální částce náhrady výdajů v řízení před soudem prvního stupně ve výši 7 x
300,- Kč (řízení skončené rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 10 C 89/2012-159)
a 7 x 300,- Kč (řízení skončené rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 10 C
89/2012-371), celkem 4.200,- Kč, v odvolacím řízení ve výši 3 x 300,- Kč
(řízení skončené usnesením ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 Co 518/2014-257) a 3 x
300,- Kč (řízení skončené rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 8 Co
1640/2015-439), celkem 1.800,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát
Mgr. Jiří Linhart, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k
nákladům, které žalobci za řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty za řízení před soudem prvního stupně ve výši 9.282,- Kč a za řízení
odvolací 8.778,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Mimo to
vznikly žalobci náklady v souvislosti se zaplacením soudního poplatku ve výši
2.000,- Kč za řízení před soudem prvního stupně a 2.000,- Kč za řízení před
soudem odvolacím. Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě
nákladů řízení změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 55.482,- Kč a před odvolacím
soudem 52.578,- Kč k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§
149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) – srov. § 243d písm. b) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce měl v
dovolacím řízení úspěch jen nepatrný a navíc z jiných, než jím uplatněných
důvodů, a žalovaný v dovolacím řízení úspěch neměl.