21 Cdo
1288/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. B. M., proti žalované
Pedagogicko-psychologické poradně, Bruntál, příspěvkové organizaci se sídlem v
Bruntále, Krnovská č. 998/9, IČ 60802774, zastoupené Mgr. Miroslavem Dvořákem,
advokátem se sídlem v Bruntále, Partyzánská č. 16, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod
sp. zn. 9 C 187/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 4. prosince 2008, č. j. 16 Co 272/2008-266, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 31. 8. 2006 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce
„pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně“. Naplnění důvodu
výpovědi spatřovala žalovaná v tom, že žalobkyně „opakovaně a v zásadě
soustavně nedodržuje stanovenou pracovní dobu od 7:30 do 16:00 s přestávkou na
jídlo a oddech v trvání 30 minut v době od 12:00 do 12:30“. V období ode dne
22. 5. 2006 do dne 30. 6. 2006 žalobkyně neodpracovala v rámci stanovené
pracovní doby 25,10 hodiny a ode dne 3. 7. 2006 do dne 30. 8. 2006
neodpracovala 3,58 hodiny, celkem 28,68 hodin, což představuje 3,59 pracovní
směny.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního
poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že požádala žalovanou o
povolení čerpat náhradní volno dne 14. 2. 2006 z důvodu provedení
psychologických testů studijních předpokladů žáků Základní školy AMOS o. p. s.
v Bruntále, přičemž provádění těchto testů není v předmětu činnosti žalované.
Nadřízená žalobkyně Mgr. P. K. žalobkyni povolila čerpat náhradní volno s tím,
že poskytnuté volno žalobkyně „tzv. napracuje“ a v evidenci docházky má
vyznačit den 14. 2. 2006 jako přítomnost na pracovišti. Dne 12. 4. 2006 oznámil
žalobkyni ředitel žalované, že „s ní zahajuje řízení pro porušení pracovní
kázně“, kterého se měla žalobkyně dopustit tím, že „14. 2. 2006 provedla
psychologické testy žáků ZŠ v Bruntále a tento den si formálně zapsala jako
přítomnost na pracovišti“. Dopisem ze dne 17. 5. 2006 ředitel žalované zrušil
žalobkyni pružnou pracovní dobu a stanovil jí pracovní dobu od 7.30 do 16.00
hodin, zakázal jí opouštět pracoviště v pracovní době z jakýchkoliv i
pracovních důvodů bez písemného souhlasu ředitele a oznámil jí, že mzda za 14.
2. 2006 jí nebude uhrazena. Opatření o zrušení pružné pracovní doby žalobkyně
nedodržovala a k výkonu práce nastupovala v době od 6.30 do 15.00 hodin. Podle
názoru žalobkyně nerespektováním takového opatření nemohlo dojít k porušení
pracovní kázně.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 22. 5. 2008
, č. j. 9 C 187/2006-203, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit na náhradě nákladů řízení 11.196,09 Kč k rukám „právního zástupce“
žalované. Z výsledků dokazování vzal za prokázáno, že „existovala dohoda o
formální evidenci přítomnosti žalobkyně na pracovišti dne 14. 2. 2006“, že však
žalobkyně zároveň se svou nadřízenou dohodla „nadpracování v době jarních
prázdnin“. Již tím, že žalobkyně tuto dohodu nedodržela, dopustila se porušení
pracovní kázně. Jestliže žalovaná v reakci na danou situaci zrušila žalobkyni
pružnou pracovní dobu a stanovila jí pevnou pracovní dobu, postupovala v
souladu s vnitřními předpisy, které jí to umožňovaly, a postupu žalované nelze
nic vyčítat. Stanovená pevná pracovní doba nebyla ničím, co by „žalobkyni
mohlo jakkoli ohrozit na životě, zdraví a nijak nesnižuje důstojnost
zaměstnance“. Pociťovala-li žalobkyně přesto stanovení pevné pracovní doby jako
diskriminační, „správným postupem by bylo, pokud by se upuštění od této
diskriminace domáhala způsobem stanoveným zákonem“. Žalobkyně však „vzala svým
způsobem právo do vlastních rukou a svévolně se rozhodla pevnou pracovní dobu
nerespektovat“. Tím se každý den, kdy z práce odcházela dříve, než bylo
stanoveno, dopustila méně závažného porušení pracovní kázně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12.
2008, č. j. 16 Co 272/2008-266, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
určil, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne
31. 8. 2006 je neplatná“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 11.693,- Kč a České republice
– Okresnímu soudu v Bruntále, pobočce v Krnově, na nákladech řízení před soudem
prvního stupně 1.913,- Kč. Vyšel z toho, že na zavedení pružné pracovní doby
není právní nárok a že záleží výhradně na rozhodnutí zaměstnavatele, který ji
může zavést po projednání s příslušným odborovým orgánem, a pokud u něj
odborová organizace nepůsobí, může o tom rozhodnout výhradně sám. Změna formy
pracovní doby z pružné pracovní doby na tzv. pevnou pracovní dobu provedená
dopisem žalované ze dne 17. 5. 2006 „však představuje zneužití výkonu práva ve
smyslu § 7 odst. 2 zákoníku práce“, neboť zákoník práce neupravuje možnost
použití změny formy pracovní doby jako sankce za porušení pracovní kázně. Cílem
změny formy pracovní doby ve vztahu k žalobkyni nebylo dosažení smyslu a účelu
sledovaného právní normou (stanovení pracovní doby s ohledem na povahu práce
vykonávané žalobkyní, provozní podmínky pracoviště nebo lepší využívání
pracovní doby či uspokojování osobních potřeb žalobkyně), nýbrž bylo vedeno
přímým úmyslem způsobit žalobkyni újmu (sankce za porušení pracovní kázně,
jehož se měla dopustit nenadpracováním pracovního volna poskytnutého dne 14. 2.
2006). Jestliže žalobkyně nerespektovala změnu formy pracovní doby provedenou
dopisem žalované ze dne 17. 5. 2006, „nemohla se tím dopustit porušení pracovní
kázně“, a proto nebyly ani splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že „se v
případě změny formy pracovní doby žalobkyně jednalo o opatření naprosto legální
a dokonce legitimní, ke kterému bylo přistoupeno pouze ve snaze o zajištění
možnosti reálné kontroly nad řádným výkonem práce ze strany žalobkyně“. Není-li
na zavedení pružné pracovní doby právní nárok, nemůže být dost dobře vyloučeno,
aby pružná pracovní doba byla rozhodnutím zaměstnavatele zrušena. Vytýká
odvolacímu soudu, že z odůvodnění rozhodnutí „není vůbec zřejmé, o jakou
konkrétní újmu by se snad mělo jednat a na základě jakých skutečností byl tento
závěr učiněn“, jestliže odvolací soud dovodil, že „opatření žalované
(spočívající ve změně pracovní doby žalobkyně) bylo vedeno přímým úmyslem
způsobit žalobkyni újmu“. Ze strany odvolacího soudu přitom nebylo provedené
dokazování žádným způsobem doplněno či zopakováno, „ale i přesto byl dovozen
závěr o údajném přímém úmyslu žalovaného způsobit žalobkyni blíže
nespecifikovanou újmu“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl, neboť
hodnocení odvolacího soudu je správné a při rozhodování vycházel z provedených
důkazů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl.
II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru učiněné dopisem ze dne
31. 8. 2006 je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, tj. přede dnem,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. § 364 odst. 2
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může
dát zaměstnanci výpověď jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z
pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy.
V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že
žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 1992
jako psycholožka na odloučeném pracovišti žalované v K. Na den 14. 2. 2006
požádala o pracovní volno z důvodu provedení psychologických testů studijních
předpokladů žáků Základní školy AMOS o. p. s. v Bruntále. Čerpání pracovního
volna jí její nadřízená povolila s tím, že v evidenci docházky si má uvedený
den vyznačit jako odpracovaný a podle možností ho napracovat. Třebaže žalobkyně
tvrdila, že udělené volno napracovala, nebyla schopna sdělit, kdy k tomu došlo.
Žalovaná nepřítomnost žalobkyně na pracovišti posoudila jako neomluvenou
absenci a jako jedno z opatření zrušila žalobkyni pružnou pracovní dobu a
stanovila jí pevnou pracovní dobu, kterou však žalobkyně nerespektovala. Pro
nerespektování pevné pracovní doby žalovaná žalobkyni opakovaně upozornila na
porušování pracovní kázně a dala jí z tohoto důvodu výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro opakované méně
závažné porušení pracovní kázně.
Jak správně uvádí odvolací soud, objektivní právo předpokládá, že výkon
subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z
logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že
výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít
někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat
jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak,
aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost,
protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je
třeba chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za
dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové,
popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale
prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození
druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon
práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem,
který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem
dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana,
nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za
nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se
zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým;
účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s
ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu,
zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro
něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití výkonu práva
(nyní výkon práva v rozporu s dobrými mravy) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2
zák. práce lze tedy považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení
účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými
dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov.
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.
6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000). K tomuto právnímu názoru se dovolací soud při v
podstatě nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k
jeho změně.
V projednávané věci důvodem výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce byla skutečnost, že žalobkyně
nerespektovala rozhodnutí žalované o změně formy pracovní doby z pružné na
pevnou pracovní dobu od 7.30 hodin do 16.00 hodin a k výkonu práce nastupovala
od 6.30 do 15.00 hodin, neodpracovala proto celou pracovní směnu a tím se
dopouštěla méně závažného porušení pracovní kázně. Z výsledků dokazování však
odvolací soud správně dovodil, že cílem změny formy pracovní doby z pružné na
pevnou provedené žalovanou nebylo dosažení účelu a smyslu sledovaného právní
normou (ustanovením § 83 a násl. zák. práce), tj. stanovení pracovní doby s
ohledem na povahu práce, kterou žalobkyně vykonávala, provozní podmínky
žalované, lepší využívání pracovní doby nebo uspokojování osobních potřeb
žalobkyně, ale - jak vyplývá z dopisu žalované ze dne 17. 5. 2006 - toto
opatření bylo sankcí za porušení pracovní kázně, kterého se žalobkyně měla
dopustit tím, že nenapracovala pracovní volno, které jí bylo poskytnuto na den
14. 2. 2006. Správně proto odvolací soud dospěl k závěru, že, nerespektovala-li
žalobkyně změnu formy pracovní doby provedenou dopisem žalované ze dne 17. 5.
2006, jež byla pro rozpor s ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná, nemohla se dopustit
porušení pracovní kázně.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o
věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo
zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř.,
neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo
a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Mojmír
Putna, v. r.
předseda senátu