21 Cdo 1305/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobců a) RNDr. H. P., b) Bc. V. N. a c) M. P., všech zastoupených JUDr.
Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová č.
553/8, proti žalovanému L. P., zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se
sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Škroupova č. 1114/4, o 1.155.997,99 s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 90/2007, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května
2009 č.j. 57 Co 695/2008-202, takto:
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl
rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, se odmítá; v dalším se zamítá.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 10.12.2001 č.j. D 2377/96-665, které
nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 26.3.2002, bylo rozhodnuto,
že dědictví po L. P., zemřelém dne 16.7.1996, nabyli žalovaný v rozsahu 1/2,
žalobkyně a) v rozsahu 1/3, žalobkyně b) v rozsahu 1/12 a žalobce c) v rozsahu
1/12. Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že zůstavitelovými dědici jsou v
první zákonné dědické skupině jeho děti zůstavitele žalobkyně a) a žalovaný a
manželka zůstavitele H. P., která v průběhu řízení zemřela a jejímiž dědici
jsou žalovaný a žalobci b) a c).
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19.12.2007 č.j. 99 D 1729/2005-853,
potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2008 č.j. 10 Co
175/2008-868, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem
18.6.2008, byl zamítnut návrh žalobců na "dodatečné projednání dědictví"
ohledně "nově najevo vyšlého majetku, a to finanční částky ve výši 2.311.996,-
Kč, která náležela zůstaviteli od Moravských chemických závodů a.s. za dlužný
nájem nemovitostí od 1.7.1993 do 31.10.1995", a ohledně další žalobci
přihlášené částky ve výši 7.400.000,- Kč. Soudy při svém rozhodování vycházely
ze závěru, že se jedná "o částky, které jsou mezi účastníky dědického řízení
sporné" ve smyslu ustanovení § 175k odst.3 občanského soudního řádu, neboť
žalovaný "nesouhlasí" s jejich zařazením do aktiv dědictví, a že proto se soud
v řízení o dědictví omezí pouze na zjištění této spornosti.
Žalobci se žalobou podanou dne 21.3.2007 u Okresního soudu v Ostravě domáhali,
aby žalovaný zaplatil žalobkyni a) 770.665,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši
21% od 1.2.1997 do zaplacení, žalobkyni b) 192.666,33 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 21% od 1.2.1997 do zaplacení a žalobci c) 192.666,33 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 21% od 1.2.1997 do zaplacení. Žalobu zdůvodnili zejména tím,
že žalovaný přijal - jak zjistili nahlédnutím do spisu Krajského soudu v
Ostravě zn. 54 T 5/2005 - dne 31.1.1997 od společnosti Moravské chemické závody
a.s. částku 2.311.996,- Kč jako "náhradu za nájem pozemků ve vlastnictví
zůstavitele za dobu od 1.7.1993 do 31.10.1995". Protože návrh na projednání
této částky v řízení o dědictví byl soudem zamítnut z důvodu "její spornosti",
domáhají se žalobci jako dědici zůstavitele proti žalovanému svých práv žalobou
podle ustanovení § 175k odst.3 a § 175y odst.1 občanského soudního řádu podle
svých dědických podílů.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.7.2008 č.j. 59 C 90/2007-160,
opraveným usnesením ze dne 7.10.2009 č.j. 59 C 90/2007-226, uložil žalovanému,
aby zaplatil žalobkyni a) 770.665,33 Kč s úrokem z prodlení od 8.9.2005 do
31.12.2005 ve výši 8,75%, s úrokem z prodlení od 1.1.2006 do 31.12.2006 ve výši
9%, s úrokem z prodlení od 1.1.2007 do 30.6.2007 ve výši 9,5%, s úrokem z
prodlení od 1.7.2007 do 31.12.2007 ve výši 9,75%, s úrokem z prodlení od
1.1.2008 do 30.6.2008 ve výši 10,5% a s úrokem z prodlení od 1.7.2008 do
zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výši limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu
dni příslušného kalendářního pololetí, žalobkyni b) 192.666,33 Kč s úrokem z
prodlení od 8.9.2005 do 31.12.2005 ve výši 8,75%, s úrokem z prodlení od
1.1.2006 do 31.12.2006 ve výši 9%, s úrokem z prodlení od 1.1.2007 do 30.6.2007
ve výši 9,5%, s úrokem z prodlení od 1.7.2007 do 31.12.2007 ve výši 9,75%, s
úrokem z prodlení od 1.1.2008 do 30.6.2008 ve výši 10,5% a s úrokem z prodlení
od 1.7.2008 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním
pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výši limitní
sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy
k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a žalobci c) 192.666,33 Kč s
úrokem z prodlení od 8.9.2005 do 31.12.2005 ve výši 8,75%, s úrokem z prodlení
od 1.1.2006 do 31.12.2006 ve výši 9%, s úrokem z prodlení od 1.1.2007 do
30.6.2007 ve výši 9,5%, s úrokem z prodlení od 1.7.2007 do 31.12.2007 ve výši
9,75%, s úrokem z prodlení od 1.1.2008 do 30.6.2008 ve výši 10,5% a s úrokem z
prodlení od 1.7.2008 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém
kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a
výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a
platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, zamítl žalobu v
části, v níž se žalobkyně a) domáhala po žalovaném zaplacení úroků z prodlení z
částky 770.665,33 Kč ve výši 21% od 1.2.1997 do 7.9.2005, v níž se žalobkyně b)
domáhala po žalovaném zaplacení úroků z prodlení z částky 192.666,33 Kč ve výši
21% od 1.2.1997 do 7.9.2005 a v níž se žalobce c) domáhal po žalovaném
zaplacení úroků z prodlení z částky 192.666,33 Kč ve výši 21% od 1.2.1997 do
7.9.2005, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b) a c) na
náhradě nákladů řízení 141.506,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Zonka. Při
svém rozhodování vycházel ze závěru, že žalobci, kteří žalobu podali v souladu
s ustanoveními § 175y odst.1 a § 175k odst.3 občanského soudního řádu, jsou
"věcně i aktivně legitimováni" a že žalovaný je "věcně i pasivně legitimován,
když tvrzený majetek zůstavitele vznikl za jeho života a žalovaný přijal
částku" 2.311.996,- Kč.
Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud prvního
stupně odmítl s odůvodněním, že promlčení práva na vydání dědictví se řídí
ustanoveními § 105 a 101 občanského zákoníku a že tříletá promlčecí doba začíná
běžet od právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo skončeno dědické "řízení o
nově objeveném majetku"; v projednávané věci takové řízení do podání žaloby
nebylo skončeno. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalovaný se v době
přijetí částky 2.311.996,- Kč (dne 31.1.1997) nemohl považovat za jediného
zůstavitelova dědice, neboť dědické řízení v té době ještě nebylo skončeno. Aniž by bylo potřebné se zabývat platností smlouvy o narovnání, kterou žalovaný
uzavřel s Moravskými chemickými závody a.s., je nepochybné, že žalovaným
přijaté plnění patří do dědictví po L. P., neboť představuje náhradu za nájem
pozemku ve vlastnictví zůstavitele za dobu od 1.7.1993 do 31.10.1995, a že se
žalovaný podle dědických podílů nevypořádal se všemi dědici. Žalobcům proto
náleží požadované plnění ve výši odpovídající jejich dědickým podílům spolu s
úroky z prodlení ode dne 8.9.2005, neboť žalovaný se seznámil s obžalobou v
trestním řízení dne 7.9.2005 a nemůže být tedy v prodlení s plněním již ode dne
1.2.1997.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15.5.2009 č.j. 57
Co 695/2008-202 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými
bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni a) 770.665,33 Kč, žalobkyni b)
192.666,33 Kč a žalobci c) 192.666,33 Kč; v dalších výrocích, kterými bylo
žalobě vyhověno, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že tříletá
promlčecí doba začíná běžet od právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo
dědické řízení o nově objeveném majetku skončeno, a že právo žalobců není
promlčeno, neboť podali žalobu dříve, než bylo řízení o dodatečném projednání
dědictví zahájené dne 6.5.2005 skončeno. Námitku žalovaného, že plnění přijaté
žalovaným od Moravských chemických závodů a.s. spadalo do bezpodílového
spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky a že tomu odpovídajícím způsobem
měla být v dědickém řízení vypořádána, označil odvolací soud za nepřípustnou,
neboť toto skutkové tvrzení bylo uplatněno poprvé až v odvolacím řízení (§ 205a
občanského soudního řádu). Odvolací soud odmítl též názor žalovaného, že
žalobci vymáhaný nárok tu nebyl ke dni smrti zůstavitele, neboť žalovanému bylo
plněno Moravskými chemickými závody, a.s., na základě dohody o narovnání sice
po smrti zůstavitele, ale na závazek, který vznikl a byl tu za života
zůstavitele, a je nerozhodné, zda právním důvodem byla úhrada z titulu nájemní
smlouvy nebo plnění z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků ve
vlastnictví zůstavitele. Protože z právních úkonů týkajících se dědictví a věcí
spadajících do dědictví jsou dědici oprávněni a povinni i vůči jiným osobám
společně a nerozdílně, nečiní skutečnost, že dlužník plnil pouze žalovanému,
toto plnění neplatným. Odvolací soud uzavřel, že základ nároku "je jednoznačně
dán" a že důvodnost žalované výše jistiny jednotlivými žalobci byla v řízení
prokázána a odpovídá podílům jednotlivých dědiců stanoveným v usnesení o
dědictví. Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými bylo žalobcům
přiznáno příslušenství (úrok z prodlení), a o nákladech řízení odvolací soud
zrušil, neboť jej "v kontextu s jeho odůvodněním považoval v této části za
nepřezkoumatelný".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu v první řadě, že rozhodl o "nominálním nároku žalobců", aniž
by současně rozhodl o jeho "zákonném příslušenství, které sleduje osud hlavního
závazku", a dovozuje, že nelze oddělit "bez dalšího řešení nároku žalobců stran
příslušenství hlavní pohledávky, zejména v otázce okamžiku splatnosti nároku a
s tím souvisejícího běhu promlčecí doby a počítání žalobci nárokovaného
příslušenství". Žalovaný dále namítá, že sporností aktiv nebo pasiv dědictví ve
smyslu ustanovení § 175k odst. 3 občanského soudního řádu se v judikatuře soudů
rozumí rozdílná tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné
pro posouzení, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popř. dluh, patřily
zůstaviteli; jsou-li údaje účastníků shodné nebo se liší jen v okolnostech,
které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva
dědictví, soud se nemůže omezit na "zjištění spornosti", na základě svého
právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví. V
posuzovaném případě bylo mezi účastníky nesporné, že částka 2.311.996,- Kč byla
žalovanému vyplacena na základě smlouvy o narovnání, kterou uzavřel s
Moravskými chemickými závody, a.s., a že šlo o do té doby sporné nájemné za
užívání nemovitostí zůstavitele v době od 1.7.1993 do 31.10.1995. Protože
rozdílné bylo jen právní posouzení významu uvedené skutečnosti pro dědické
řízení, nešlo o sporná aktiva či pasiva ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3
občanského soudního řádu; jestliže ohledně této částky ani ohledně případné
pohledávky zůstavitele, která měla být uvedenou platbou "vypořádána", nebylo
dědictví projednáno a návrh na projednání dědictví byl ohledně této částky
pravomocně zamítnut, "nebyli žalobci věcně legitimováni k tomu, aby vůči
žalovanému předmětné nároky uplatnili". Žalovaný nesouhlasí rovněž s právním
posouzením, že částka 2.311.996,- Kč, která mu byla vyplacena na základě
smlouvy o narovnání po smrti zůstavitele, je pohledávkou zůstavitele z titulu
nájmu nebo užívání pozemků zůstavitele v době před jeho úmrtím, neboť
"uzavřením dohody o narovnání původní pohledávka zanikla a mezi zúčastněnými
subjekty vznikl nový právní vztah, který byl právním důvodem plnění, tzn. že
právním důvodem uvedeného plnění byla dohoda o narovnání, uzavřená po smrti
zůstavitele". Dovolatel nesouhlasí ani s posouzením námitky promlčení.
Ustanovení § 105 občanského zákoníku upravuje promlčení práva oprávněného
dědice na vydání dědictví podle § 485 občanského zákoníku, které může důvodně
uplatnit jen ten, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, žalobci však byli
účastníky řízení o projednání dědictví, a proto nemohou být legitimováni k této
žalobě. Podle dovolatele "tříletá promlčecí doba podle ustanovení § 101
občanského zákoníku začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy byla napevno
postavena výše dědických podílů dědiců po zůstaviteli, tedy nejpozději dnem
následujícím po právní moci usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.2.1999
č.j. 14 Co 6/99-297, a nikoliv dnem následujícím po zastavení řízení o
dodatečném projednání dědictví". Soudy podle názoru žalovaného navíc "nesprávně
považovaly případný výnos z majetku zůstavitele za výlučné vlastnictví
zůstavitele, i když je nepochybné, že by šlo o majetek tvořící součást
společného jmění manželů zůstavitele a jeho manželky"; odvolací soud pak tuto
odvolací námitku posoudil jako nepřípustnou podle ustanovení § 205a občanského
soudního řádu, ačkoliv se netýkala skutkového stavu, ale nesprávného právního
posouzení věci. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl. Uvedli, že
rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné a že vychází z ustálené
judikatury soudů. Žalobci jsou ve věci aktivně legitimováni, neboť uplatňovaný
nárok vznikl již za života zůstavitele a žalobci i žalovaný jsou dědici po
zůstaviteli. Úhrada provedená ze strany Moravských chemických závodů, a.s.
představovala úhradu za užívání pozemků za života zůstavitele, jedná se tedy o
hodnotu spadající do dědictví po zůstaviteli, když předmětné pozemky byly ve
výlučném vlastnictví zůstavitele.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále též jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě na obnovu řízení [§ 238 odst. 1
písm. a) a § 238 odst. 2 o.s.ř.], o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle
ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř. [§ 238 odst. 1 písm. b) a § 238
odst. 2 o.s.ř.], ve věci konkursu a vyrovnání nebo v insolvenčním řízení [§
238a odst. 1 písm. a) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], o žalobě pro zmatečnost [§ 238a
odst. 1 písm. b) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], o návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci zastavení
výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. d) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci
udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. e) a § 238a odst. 2
o.s.ř.], o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1
písm. f) a § 238a odst. 2 o.s.ř.] nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v
ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o.s.ř. [§ 238a odst. 1
písm. g) a § 238a odst. 2 o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o
vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř.,
o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně
účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle
ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení
§ 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle
ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92
odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239
odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření
podle ustanovení § 75a nebo § 75b o.s.ř. nebo návrh na zajištění předmětu
důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví podle
§ 78d o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně jednak (zčásti) potvrzen, jednak
(zčásti) zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z
ustanovení § 223 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení
rozsudku soudu prvního stupně má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení,
kterou neztrácí ani v případě, že je přičleněno k rozhodnutí odvolacího soudu o
potvrzení nebo změně rozsudku soudu prvního stupně, u něhož je stanovena forma
rozsudku.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není přípustné ani podle
ustanovení § 237 o.s.ř., neboť jím odvolací soud nerozhoduje ve věci samé, ani
podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože usnesením soudu prvního
stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v
ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních
rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř. (srov. též právní názor
vyjádřená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.9.2007 sp. zn. 21 Cdo 1800/2006,
které bylo uveřejněno pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného, které směřovalo proti rozsudku
odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že ve věci, které se týká potvrzující
výrok rozsudku odvolacího soudu, nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí
ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti
rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - nepodléhá), že Moravské chemické závody,
a.s. vyplatily žalovanému jako dědici po L. P. dne 31.1.1997 částku 2.311.996,-
Kč za dlužný nájem pozemků ve vlastnictví zůstavitele za období od 1.7.1993 do
31.10.1995. Pohledávka zůstavitele z důvodu pronájmu pozemků Moravskými
chemickými závody, a.s. nebyla projednána v původním dědickém řízení, skončeném
usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 10.12.2001 č.j. D 2377/96-665, a
vyplacená částka 2.311.996,- Kč nebyla předmětem ani dodatečného projednání
dědictví, skončeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19.12.2007 č.j.
99 D 1729/2005-853 (potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
30.4.2008 č.j. 10 Co 175/2008-868), a to s odůvodněním, že jde o aktivum
dědictví, které je mezi účastníky dědického řízení sporné (§ 175k odst.3
o.s.ř.). Žalovaný, který potvrdil, že mu byla Moravskými chemickými závody,
a.s. vyplacena částka 2.311.996,- Kč, odmítá její zařazení do aktiv dědictví,
neboť "tato finanční hotovost ke dni úmrtí zůstavitele neexistovala" a "právní
důvod tohoto plnění vznikl až po smrti zůstavitele", popřípadě by se jednalo o
součást bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky H. P. a jako
takové by muselo být vypořádáno v řízení o dědictví. Žalobci, kteří jsou (spolu
se žalovaným) dědici po L. P., se nyní svého práva domáhají ve smyslu
ustanovení § 175y odst.1 o.s.ř. žalobou podanou v řízení podle Části třetí
občanského soudního řádu.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné
vyřešení právních otázek, jak soud v řízení o žalobě podané některým ze
zůstavitelových dědiců podle ustanovení § 175y odst.1 o.s.ř. řeší okolnost, zda
majetek nebo dluhy, k nimž se dědic domáhá svého práva žalobou, nebyly zařazeny
do aktiv nebo pasiv dědictví, protože se staly ve smyslu ustanovení § 175k
odst.3 (popřípadě ve smyslu ustanovení § 175l odst.1 věty druhé o.s.ř.)
spornými, jak má postupovat ten z více zůstavitelových dědiců, kterému byla
ještě před skončením řízení o dědictví uspokojena pohledávka zůstavitele, při
vypořádání práv ostatních dědiců k tomuto plnění a kdy začíná běžet promlčecí
doba k uspokojení práv ostatních dědiců k tomuto plnění. Vzhledem k tomu, že
všechny tyto otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu (ve všech
souvislostech) vyřešeny a že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané
věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, rozhodnutí, které má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání žalovaného proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné
podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Jsou-li aktiva a pasíva dědictví mezi účastníky řízení o dědictví sporná, omezí
se soud v řízení o dědictví jen na zjištění jejich spornosti; při určení
obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho
předlužení, k nim nepřihlíží (srov. § 175k odst.3 občanského soudního řádu ve
znění účinném ke dni smrti zůstavitele L. P.).
Závisí-li rozhodnutí o vypořádání majetku, který měl zůstavitel s pozůstalým
manželem v bezpodílovém spoluvlastnictví, na skutečnosti, která zůstala mezi
pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud v řízení o
dědictví podle ustanovení § 175k odst.3 občanského soudního řádu (srov. § 175l
odst.1 věta druhá občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni smrti
zůstavitele L. P.).
Nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasív dědictví v důsledku postupu
podle ustanovení § 175k odst. 3 občanského soudního řádu nebo podle ustanovení
§ 175l odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu nebrání účastníkům řízení,
aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví (§ 175y odst.1
občanského soudního řádu).
Účastník řízení o dědictví se může žalobou mimo dědické řízení (tj. žalobou
podanou v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu) domáhat - jak
vyplývá z ustanovení § 175y odst.1 občanského soudního řádu - svého práva k
majetku nebo dluhům zůstavitele jen tehdy, jestliže do aktiv a pasiv dědictví
nebyly zařazeny v důsledku postupu podle ustanovení § 175k odst. 3 občanského
soudního řádu nebo podle ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé občanského
soudního řádu, tedy, řečeno jinak, jestliže se soud v řízení o dědictví omezil
jen na zjištění spornosti, protože mezi účastníky řízení o dědictví bylo
sporné, zda jde o majetek, který tvoří aktiva dědictví, nebo zda dluh patří do
pasiv dědictví, popřípadě byly mezi dědici a pozůstalým manželem sporné
skutečnosti, na nichž záviselo rozhodnutí o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví zůstavitele a pozůstalého manžela.
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3
občanského soudního řádu se v ustálené judikatuře soudů rozumí - jak správně
uvádí dovolatel - rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o dědictví o
skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (pro právní závěr), zda věc,
právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, patřily zůstaviteli. Jsou-li
údaje účastníků řízení o dědictví shodné nebo liší-li se jen v okolnostech,
které nejsou pro právní hodnocení významné, jakož i tehdy, vyjádří-li některý z
účastníků pouhý nesouhlas se zařazením majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv
dědictví, aniž by vůbec uvedl skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda věc,
právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nejde o
spor o aktiva nebo pasiva dědictví. V případě, že účastníci mají jen rozdílný
právní nebo jiný názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota,
popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na "zjištění
spornosti"; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo
nepatří do dědictví. Protože se soud v řízení o dědictví nezabývá těmi aktivy
nebo pasívy dědictví, která zůstala mezi účastníky sporná, nejsou majetek nebo
dluhy, jichž se spornost týká, v dědickém řízení vypořádány. Účastníci řízení o
dědictví se proto mohou svých práv k tomuto majetku domáhat žalobou, a to jak v
době, kdy dědické řízení ještě probíhá, tak i po jeho pravomocném skončení.
Uvedené platí obdobně, zůstala-li mezi dědici a pozůstalým manželem sporná
skutečnost, na níž závisí rozhodnutí o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví (nyní společného jmění) zůstavitele a pozůstalého manžela.
Žalobu podanou podle ustanovení § 175y odst.1 občanského soudního řádu soud
projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu (v
tzv. sporném řízení). K žalobě je legitimován jen ten, kdo byl jako dědic
účastníkem řízení o dědictví; řízení o žalobě se musí (buď jako žalobci nebo
jako žalovaní) zúčastnit všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné
legitimace (a žaloba proto musí být již z tohoto důvodu zamítnuta). V
závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu může být rozhodnutím soudu nejen
odstraněna spornost aktiv nebo pasív dědictví nebo spornost skutečnosti
významné pro vypořádání společného jmění manželů podle § 175l o.s.ř. [např. na
základě žaloby o určení podle § 80 písm. c) o.s.ř.], ale může dojít také ke
konečnému řešení vztahu mezi dědici (mezi dědici a pozůstalým manželem) na
základě žaloby na plnění [§ 80 písm. b) o.s.ř.], při níž vyřešení otázky
sporných aktiv nebo pasív dědictví nebo skutečností významných pro vypořádání
společného jmění manželů podle § 175l o.s.ř. bude představovat posouzení
předběžné otázky (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 3.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, který byl uveřejněn pod č. 70 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasív dědictví v důsledku postupu
podle ustanovení § 175k odst. 3 občanského soudního řádu nebo podle ustanovení
§ 175l odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu je jedním z předpokladů
přípustnosti žaloby podávané podle ustanovení § 175y odst.1 občanského soudního
řádu. Žaloba může být úspěšná jen tehdy, týká-li se takového majetku nebo
dluhů, které se staly v řízení o dědictví spornými ve smyslu ustanovení § 175k
odst. 3 občanského soudního řádu nebo ve smyslu ustanovení § 175l odst. 1 věty
druhé občanského soudního řádu a k nimž se proto v řízení o dědictví
nepřihlíželo [a v usnesení o dědictví nebo v usnesení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění) zůstavitele a
pozůstalého manžela bylo rozhodnuto, jako kdyby dotčený majetek nebo dluhy
zůstavitel vůbec neměl, popřípadě jako kdyby nepatřily do bezpodílového
spoluvlastnictví (nyní společného jmění) zůstavitele a pozůstalého manžela].
Je zřejmé, že k nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví může v
konkrétním řízení o dědictví dojít nejen v souladu s požadavky ustanovení §
175k odst. 3 občanského soudního řádu nebo ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé
občanského soudního řádu, ale i (jak tomu bylo také v řízení vedeném u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 1729/2005) v rozporu se zákonem. Z
pohledu řízení o žalobě podané některým z účastníků řízení o dědictví, jehož
účastníky jsou (musí být) všichni zůstavitelovi dědici, však není (a nemůže
být) významné, zda nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví
proběhlo v řízení o dědictví v souladu se zákonem. Soud v řízení o žalobě
podané podle ustanovení § 175y odst.1 občanského soudního řádu (stejně jako
účastníci tohoto řízení) je vázán výsledkem dědického řízení tak, jak byl
vyjádřen v souvislosti se skončením projednání dědictví, a není oprávněn znovu
(samostatně) zkoumat, zda se majetek nebo dluhy opravdu staly ve smyslu
ustanovení § 175k odst. 3 občanského soudního řádu nebo ustanovení § 175l
odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu spornými. Nebyl-li majetek nebo
dluh zařazen do aktiv a pasiv dědictví a došlo-li k tomu v důsledku postupu
podle ustanovení § 175k odst. 3 občanského soudního řádu nebo podle ustanovení
§ 175l odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu, soud v řízení o žalobě
podle ustanovení § 175y odst.1 občanského soudního řádu vždy vypořádá práva
účastníků k tomuto majetku nebo dluhům, i kdyby byl v řízení o dědictví učiněn
závěr o jejich spornosti v rozporu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že není důvodná námitka žalovaného, podle kterého žalobci
nebyli ve věci legitimováni, neboť se plnění poskytnuté Moravskými chemickými
závody, a.s. na úhradu pohledávky zůstavitele ve výši 2.311.996,- Kč nestalo
sporným aktivem dědictví ve smyslu ustanovení § 175k odst.3 občanského soudního
řádu. Námitku v tomto směru žalovaný měl a mohl uplatnit již v řízení vedeném u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 1729/2005 a nikoliv až (zřejmě
spekulativně) v projednávané věci, v níž už nemůže být - jak uvedeno výše -
opodstatněná.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 občanského zákoníku). K
nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti
zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu
při nabývání dědictví; znamená to mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí
zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové
podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví.
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou dědici v době od smrti zůstavitele až
do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu,
považováni za vlastníky všeho majetku patřícího do dědictví (všech věcí a
majetkových práv zůstavitele) a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo
majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným
osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru,
jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s
jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví,
mají dědici postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst.2 občanského
soudního řádu), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se
rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice. To, co bylo uvedeno,
platí nejen v případě, že se provádí vypořádání celého zůstavitelova majetku.
Obdobně to platí i tehdy, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně,
protože původní řízení o dědictví bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel
nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, jakož i v
případě, že se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví
skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý) zůstavitelův
majetek.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že dědici mohou v době od smrti zůstavitele do
potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu, činit o
majetku patřícím do dědictví právní úkony. Protože jsou všichni dědici
pokládáni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví a protože jsou z
právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví,
oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, mohou tyto právní
úkony činit buď všichni společně nebo jen někteří z nich se souhlasem ostatních
dědiců. Právní úkony, kterými by dědici přesáhli rámec obvyklého hospodaření s
věcí nebo majetkovým právem patřícími do dědictví, mohou učinit jen se
souhlasem soudu (srov. § 175r občanského soudního řádu ve znění účinném v době
smrti zůstavitele L. P.). Usnesení, kterým soud udělí souhlas k opatření, které
přesahuje rámec obvyklého hospodaření, je rozhodnutím, jehož je třeba k
platnosti smlouvy (§ 39 občanského zákoníku).
Zůstavitelova pohledávka patří do aktiv dědictví. Byla-li však po smrti
zůstavitele v době do skončení řízení o dědictví uspokojena, stává se na místě
pohledávky aktivem dědictví plnění poskytnuté dědicům zůstavitele nebo
některému z nich (každý z dědiců je z pohledávky zůstavitele jako věřitel vůči
dlužníku oprávněn společně a nerozdílně) za účelem splnění dluhu; stane-li se
takové aktivum dědictví sporné ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 občanského
soudního řádu nebo ve smyslu ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé občanského
soudního řádu, může se dědic jako účastník řízení k tomuto majetku domáhat
svých práv žalobou podanou mimo dědické řízení podle ustanovení § 175y odst.1
občanského soudního řádu.
S názorem žalovaného, že právním důvodem plnění částky 2.311.996,- Kč byla
dohoda o narovnání uzavřená s Moravskými chemickými závody, a.s. dne 2.1.1997,
kterou zanikla dřívější zůstavitelova pohledávka, nelze souhlasit. Žalovaný
přehlíží, že tuto dohodu mohl uzavřít (jako jeden z dědiců po L. P.) jen
společně s ostatními dědici, jimž bylo potvrzeno s účinky ke dni smrti
zůstavitele nabytí dědictví usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne
10.12.2001 č.j. D 2377/96-665, nebo s jejich (třeba i dodatečným) souhlasem a
že k platnosti tohoto právního úkonu byl potřebný souhlas soudu podle
ustanovení § 175r občanského soudního řádu ve znění účinném v době smrti
zůstavitele L. P., neboť šlo nepochybně o právní úkon, který přesahoval rámec
obvyklého hospodaření s pohledávkou zůstavitele. Protože s uzavřením dohody o
narovnání nesouhlasili všichni zůstavitelovi dědici a protože k ní nebyl udělen
souhlas soudu podle ustanovení § 175r občanského soudního řádu ve znění účinném
v době smrti zůstavitele L. P., jde o neplatný právní úkon (§ 39 občanského
zákoníku). Právním důvodem k poskytnutí plnění ve výši 2.311.996,- Kč tedy
nemohla být dohoda o narovnání ze dne 2.1.1997, ale jen pohledávka zůstavitele,
která měla narovnáním, kdyby šlo o platný právní úkon, zaniknout.
Žalovaný přijal od Moravských chemických závodů, a.s. plnění ve výši
2.311.996,- Kč jako zůstavitelův dědic, který byl z pohledávky zůstavitele
oprávněn společně a nerozdílně s ostatními dědici. Protože pohledávka
zůstavitele z důvodu pronájmu jeho nemovitostí Moravským chemickým závodům,
a.s. za dobu od 1.7.1993 do 31.10.1995 patřila do aktiv dědictví, musí do nich
náležet také plnění, které bylo dlužníkem poskytnuto na její uspokojení, tedy
částka 2.311.996,- Kč.
Částka 2.311.996,- Kč, kterou žalovaný přijal na uspokojení pohledávky
zůstavitele za Moravskými chemickými závody, a.s., nemůže patřit do
bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky H. P. Pronajaté
nemovitosti patřily - jak bylo soudy zjištěno - do výlučného vlastnictví
zůstavitele. Podle ustálené judikatury soudů byly výnosy majetku ve výlučném
vlastnictví jednoho z manželů (včetně nájemného) předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, avšak jen tehdy, jestliže byly vyplaceny za trvání
manželství (srov. například stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 3.2.1972, Cpj 86/71, které bylo uveřejněno pod č. 5 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, nebo usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 31.1.1997 sp. zn. 24 Co 15/97, které bylo uveřejněno v časopise Ad
Notam č. 4/1997 na str. 93). Protože částka 2.311.996,- Kč byla vyplacena až po
smrti zůstavitele, nemůže být již z tohoto důvodu předmětem vypořádání jeho
bezpodílového spoluvlastnictví s pozůstalou manželkou H. P. Navíc, i kdyby
(snad) by tato částka měla být předmětem zůstavitelova bezpodílového
spoluvlastnictví s H. P., musí být vzato v úvahu, že nezařazení tohoto majetku
do aktiv dědictví, k němuž došlo v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 99 D 1729/2005 z důvodu jeho "spornosti", dopadá i na situaci, že
by se jednalo o skutečnost, na níž by záviselo vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky H. P.; právo k této částce by
žalobci mohli uplatňovat rovněž pomocí žaloby podané podle ustanovení § 175y
odst.1 občanského soudního řádu.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že běh promlčecí doby u práv uplatněných
žalobci v projednávané věci se neřídí ustanovením § 105 občanského zákoníku,
neboť se nejedná o práva oprávněných dědiců na vydání dědictví podle ustanovení
§ 485 občanského zákoníku, ale o práva k majetku patřícímu do dědictví po L.
P., zemřelém dne 16.7.1996, který nebyl v řízení o dědictví zařazen do aktiv
dědictví v důsledku postupu podle ustanovení § 175k odst.3 občanského soudního
řádu. Nicméně, závěr soudů, podle kterého není důvodná žalovaným uplatněná
námitka promlčení, je správný.
Protože promlčení uvedeného práva není upraveno jinak, z ustanovení § 101
občanského zákoníku vyplývá, že promlčecí doba je tříletá a že promlčecí doba
běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé; to se samozřejmě netýká
vlastnického práva, které se nepromlčuje (§ 100 odst.2 věta první občanského
zákoníku).
Při řešení otázky, kdy mohl dědic poprvé vykonat právo k majetku patřícímu do
dědictví, který nebyl v řízení o dědictví zařazen do aktiv dědictví v důsledku
postupu podle ustanovení § 175k odst.3 občanského soudního řádu nebo podle
ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu, je třeba vzít v
úvahu, že předpokladem přípustnosti žaloby podávané podle ustanovení § 175y
odst.1 občanského soudního řádu je - jak uvedeno již výše - právě (také)
skutečnost, že v řízení o dědictví došlo k nezařazení tohoto majetku do aktiv
dědictví v důsledku postupu podle ustanovení § 175k odst.3 občanského soudního
řádu nebo podle ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu.
To, zda došlo nebo nedošlo k zařazení majetku do aktiv dědictví, je zřejmé (bez
jakýchkoliv pochybností) vždy teprve z usnesení o dědictví nebo z jiného
usnesení soudu, kterým se končí řízení o dědictví, v jehož průběhu šlo o
zařazení předmětného majetku do aktiv dědictví. Právo k majetku patřícímu do
dědictví, který nebyl v řízení o dědictví zařazen do aktiv dědictví v důsledku
postupu podle ustanovení § 175k odst.3 občanského soudního řádu nebo podle
ustanovení § 175l odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu, lze žalobou
podanou podle ustanovení § 175y odst.1 občanského soudního řádu poprvé vykonat
poté, co nabylo právní moci usnesení soudu, kterým bylo skončeno dědické
řízení, v němž bylo uplatňováno zařazení majetku do aktiv dědictví a v němž
nedošlo k zařazení majetku do aktiv dědictví v důsledku postupu podle
ustanovení § 175k odst.3 občanského soudního řádu nebo podle ustanovení § 175l
odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu.
V projednávané věci byla částka 2.311.996,- Kč předmětem dodatečného projednání
dědictví vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 1729/2005,
skončeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19.12.2007 č.j. 99 D
1729/2005-853, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2008
č.j. 10 Co 175/2008-868, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci
dnem 18.6.2008. Vzhledem k tomu, že žalobci podali žalobu ještě před skončením
tohoto dědického řízení (zřejmě v očekávání, že na žalovaném deklarované
spornosti tohoto aktiva dědictví se do skončení řízení o dodatečném projednání
dědictví nic nezmění), nemůže být jejich právo promlčeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229
odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím řízení nekončí, bude i o náhradě
nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního
stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu