21 Cdo 131/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Josefem Prokešem, advokátem se
sídlem v Chrastavě, Náměstí 1. máje č. 50, proti žalovanému DENSO AIR SYSTEMS
CZECH, s. r. o. se sídlem v Liberci 23 – Doubí, Newtonova č. 484, IČO 26718324,
zastoupenému Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci II – Novém
Městě, Chrastavská č. 273/30, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního
poměru, o určení, že pracovní poměr trvá, o náhradu mzdy a o odstupné, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 118/2009, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 1. února
2012 č. j. 73 Co 48/2011-162, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo vysloveno, že rozsudek
okresního soudu zůstává ve výrocích o zamítnutí žaloby „nedotčen“) se zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Dohodou o rozvázání pracovního poměru datovanou dnem 6. 1. 2009 se žalobkyně a
žalovaný dohodli „na rozvázání pracovního poměru vzniklého na základě pracovní
smlouvy uzavřené dne 1. 9. 2004 ke dni 31. 1. 2009“.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby bylo určeno,
že uvedená dohoda o rozvázání pracovního poměru je neplatná a že její pracovní
poměr trvá, a aby jí žalovaný zaplatil na náhradě mzdy 42.484,- Kč; pro případ,
že by soud dospěl k závěru, že dohoda o rozvázání pracovního poměru je platná,
se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na odstupném 54.876,- Kč. Žalobu
zdůvodnila zejména tím, že dohodu o rozvázání pracovního poměru datovanou dnem
6. 1. 2009, kterou nejprve odmítla podepsat, podepsala dne 20. 1. 2009 poté, co
jí bylo žalovaným „vyhrožováno, že pokud nepodepíše dohodu, bude jí zasláno
okamžité zrušení pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně“, ačkoli
se nedopustila žádného jednání, které by „naplňovalo pojem hrubého porušení
pracovní kázně“, a že tak učinila proto, „aby už měla pokoj“ a aby po
„okamžitém propuštění“ nezůstala bez podpory v nezaměstnanosti. Protože
žalobkyně dne 10. 8. 2010 žalovanému oznámila písemně, že trvá na svém dalším
zaměstnávání, má nárok na náhradu mzdy za dobu od 10. 8. 2010 do 20. 10. 2010.
Jestliže by soud nepřisvědčil jejímu názoru, že dohoda o rozvázání pracovního
poměru je neplatná, příslušelo by jí alespoň odstupné ve výši trojnásobku
průměrného výdělku, neboť skutečným „motivem“ a důvodem rozvázání pracovního
poměru se žalobkyní byly organizační změny spočívající ve snižování počtu
zaměstnanců, k němuž byl žalovaný nucen přistoupit v důsledku finanční krize,
ve které se nacházel v roce 2009.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 12. 10. 2010 č. j. 15 C 118/2009-121
zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala určení, že dohoda o
rozvázání pracovního poměru datovaná dnem 6. 1. 2009 je neplatná a že pracovní
poměr žalobkyně trvá, a zaplacení 42.484,- Kč, uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni 51.291,- Kč a co do částky 3.585,- Kč žalobu zamítl;
současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit „ČR - na účet Okresního soudu
v Liberci“ na náhradě nákladů řízení 18.401,- Kč a soudní poplatek ve výši
2.050,- Kč. Na základě zjištění učiněného z výpovědí svědků Ing. P. B. a J. S.,
že na žalobkyni při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru nebyl „činěn
nátlak“ a že žalobkyně se mohla „svobodně rozhodnout, zda bude její pracovní
poměr rozvázán dohodou, nebo výpovědí z důvodů podle § 52 písm. g) zákoníku
práce“, dospěl k závěru, že dohoda o rozvázání pracovního poměru je platná, že
pracovní poměr mezi účastníky na základě ní skončil dnem 31. 1. 2009, a že
žalobkyni proto nepřísluší náhrada mzdy podle ustanovení § 69 zákoníku práce.
Soud prvního stupně neměl za prokázáno tvrzení žalovaného, že důvodem rozvázání
pracovního poměru se žalobkyní bylo porušení pracovní kázně z její strany,
neboť dvěma „vytýkacími dopisy“ žalovaného bylo žalobkyni vytýkáno pouze méně
závažné porušení pracovní kázně ze dne 8. 8. 2006 a porušení „výrobního
postupu“ ze dne 19. 6. 2008 a od těchto jejích jednání „uplynula dlouhá doba“.
Protože z provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků Ing. P. B., J. S. a D.
M., vzal naopak za prokázáno tvrzení žalobkyně, že důvodem rozvázání pracovního
poměru účastníků byly organizační změny u žalovaného spočívající ve snížení
stavu jeho zaměstnanců, uzavřel, že žalobkyni přísluší odstupné podle
ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce a podle kolektivní smlouvy platné u
žalovaného ve výši trojnásobku průměrného výdělku, tj. ve výši 51.291,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 1. 2. 2012 č. j. 73 Co 48/2011-162 rozhodl, že rozsudek soudu
prvního stupně „zůstává“ ve výrocích o zamítnutí žaloby „nedotčen“, změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, tak, že se
žaloba o zaplacení 51.291,- Kč zamítá, uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 5.350,- Kč k rukám
advokáta Mgr. Jiřího Douska a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
soudním poplatku tak, že se žalovanému neukládá povinnost zaplatit „ČR na účet
Okresního soudu v Liberci“ soudní poplatek ve výši 2.050,- Kč. Po zopakování
výslechu svědků M. M., J. S. a D. M. a doplnění dokazování výslechem svědkyně
Z. P. dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že i přes nepříznivou situaci,
která ho vedla ke snižování počtu zaměstnanců, byla v případě žalobkyně důvodem
skončení pracovního poměru „nespokojenost s jejími pracovními výsledky“, že
žalovaný, který žalobkyni prostřednictvím „vytýkacích dopisů“ upozorňoval na
nedodržování pracovních postupů, měl v úmyslu dát jí výpověď podle ustanovení §
52 písm. g) zákoníku práce a že dohoda „byla navržena s ohledem na případný
nárok žalobkyně na dávky v době evidence na úřadu práce“. Protože žalovaným
bylo „vyvráceno“ tvrzení žalobkyně, že k rozvázání pracovního poměru došlo z
organizačních důvodů uvedených v ustanoveních § 52 písm. a) - c) zákoníku
práce, odstupné žalobkyni podle názoru odvolacího soudu nepřísluší.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se
závěrem, že k rozvázání pracovního poměru účastníků došlo nikoli pro
nadbytečnost žalobkyně podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, ale pro
údajné soustavné méně závažné porušování pracovních povinností žalobkyně podle
ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, který odvolací soud učinil, přestože
„další svědectví ve srovnání s výpověďmi svědků před soudem prvního stupně a
písemné důkazy neobsahovaly de facto žádné nové skutečnosti“. Namítá, že
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci, popsané ve „vytýkacích dopisech“ žalovaného, je zcela
formální a nelze je považovat za prokázané. Žalobkyně je toho názoru, že nebyly
splněny podmínky pro rozvázání pracovního poměru účastníků podle ustanovení §
52 písm. g) zákoníku práce, nýbrž podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku
práce, a proto jí náleží odstupné. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu v tomto směru vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu
v provedeném dokazování. Žalobkyně namítá, že z protokolu o jednání odvolacího
soudu nevyplývá, že by byla poučena o právu vyjádřit se k osobám soudců a
přísedících ve smyslu ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř., a navrhuje, aby
dovolací soud „ověřil“, zda mezi soudcem odvolacího soudu Mgr. M. M. a svědkyní
M. M. „jde o náhodnou shodu příjmení či o příbuzenský nebo jiný vztah,
splňující se zřetelem na jejich poměr k případu podmínku podjatosti“. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a „potvrdil
rozsudek soudu v prvním stupni“, popřípadě aby zrušil též rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje s názory odvolacího
soudu uvedenými v jeho rozsudku, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně
jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je v jeho měnícím výroku ve věci
samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Námitka dovolatelky, že z protokolu o jednání odvolacího soudu nevyplývá, že by
byla poučena o právu vyjádřit se k osobám soudců odvolacího soudu, spojená s
jejím návrhem, aby se dovolací soud zabýval tím, zda soudce Mgr. M. M. není
vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vzhledem ke shodě jeho příjmení s
příjmením svědkyně M. M., není důvodná.
Poučení účastníků řízení o jejich právu vyjádřit se k osobám soudců a
přísedících, kteří mají věc podle rozvrhu práce projednat a rozhodnout (§ 15a
odst. 1 o. s. ř.), má obecnou povahu; směřuje k tomu, aby účastníci byli
seznámeni s tím, že věc budou před soudy všech stupňů projednávat a rozhodovat
soudci a přísedící, určení rozvrhem práce toho kterého soudu, a že mohou
namítat podjatost těchto soudců (přísedících), mají-li za to, že jsou z
projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni. Způsob, jakým soud splní tuto
poučovací povinnost, zákon ponechává na postupu předsedy senátu (samosoudce) v
každé jednotlivé věci; může k němu dojít nejen při vlastním jednání soudu, ale
již v rámci přípravy jednání písemným poučením, v rámci přípravného jednání (§
114c o. s. ř.), při jiném soudním roku, kdy soudce např. zjišťuje stanovisko
žalovaného ve věci, v předvolání k soudu, apod. Byla-li proto žalobkyně o svém
právu vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají věc podle rozvrhu
práce projednat a rozhodnout, poučena již v předvolání k jednání soudu prvního
stupně konanému dne 23. 4. 2010 (z obsahu spisu je zřejmé, že k tomuto jednání
byla předvolána vzorem „o.s.ř. č. 017“, vydaným na základě instrukce ministra
spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002 č. j. 514/2001-Org, o postupu při používání
vzorů v trestním a občanském soudním řízení, sdělením Ministerstva
spravedlnosti ze dne 18. 6. 2009 č. j. 126/2009–OD–Org, o vydání vzorů „tr.ř.,
o.s.ř., k.ř., d.ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním
řízení, který toto poučení – stejně jako vzor „o.s.ř. č. 024“, jímž byl k
uvedenému jednání předvolán její zástupce - obsahuje), byla vůči ní poučovací
povinnost soudu podle ustanovení § 15a odst. 1 věty druhé o. s. ř. splněna, a
to – vzhledem k obecné povaze tohoto poučení - nejen pro řízení u soudu prvního
stupně, ale i pro řízení odvolací.
Důvodný není ani návrh žalobkyně, aby se dovolací soud zabýval tím, zda soudce
Mgr. M. M. není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vzhledem ke shodě
jeho příjmení s příjmením svědkyně M. M., která by podle žalobkyně mohla
nasvědčovat jejich příbuzenskému vztahu, neboť soudci jsou - jak vyplývá z
ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. - vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti se zřetelem na jejich
poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, a nikoliv tehdy, jestliže
případně mají příbuzenský nebo jiný vztah k osobě, která v řízení vystupuje
jako svědek.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
dohodou datovanou dnem 6. 1. 2009 byl pracovní poměr účastníků rozvázán dnem
31. 1. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb. a č. 382/2008
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 23. 4. 2009 (dále jen „zák.
práce“).
Podle ustanovení § 67 odst. 1 věty první zák. práce zaměstnanci, u něhož
dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů
uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, a zaměstnanci,
který okamžitě zrušil pracovní poměr podle § 56, přísluší při skončení
pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku.
Podle ustanovení § 67 odst. 3 zák. práce odstupné vyplácí zaměstnavatel po
skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u
zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se se zaměstnancem nedohodne
na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším
termínu výplaty.
Odstupné poskytované zaměstnanci při rozvázání pracovního poměru výpovědí danou
zaměstnavatelem z důvodů organizačních změn uvedených v ustanovení § 52 písm.
a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů představuje jednorázový
peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou,
sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně
zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje ve výši
nejméně trojnásobku průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci
dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr
ještě po dobu tří měsíců pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro
zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění
těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého
příspěvku.
Nárok na odstupné má (nejde-li o zaměstnance, o nichž zákon stanoví, že jim
odstupné nenáleží - srov. § 73 odst. 6 část třetí věty za středníkem zák.
práce) každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru
výpovědí, danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a)
až c) zák. práce, nebo dohodou z týchž důvodů. Vznikl-li zaměstnanci nárok na
odstupné, je zaměstnavatel povinen - jak vyplývá z ustanovení § 67 odst. 3 zák.
práce - jeho nárok uspokojit (vyplatit mu odstupné ve výši nejméně trojnásobku
průměrného výdělku).
V dohodě o rozvázání pracovního poměru musí být uvedeny důvody, pro které se
pracovní poměr končí, požaduje-li to zaměstnanec (§ 49 odst. 2 věta druhá zák.
práce). Nejsou-li v dohodě důvody rozvázání pracovního poměru uvedeny (např.
proto, že zaměstnanec uvedení důvodů nepožadoval nebo že zaměstnavatel v
rozporu s ustanovením § 49 odst. 2 věty druhé zák. práce jeho požadavku
nevyhověl), popřípadě uvádí-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody
rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon poskytnutí odstupného nespojuje,
neznamená to bez dalšího, že by zaměstnanec neměl nárok na odstupné. Ustanovení
§ 67 zák. práce totiž nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik
nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení
pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl
pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z
důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný
zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok
na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení
pracovního poměru, popřípadě co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno. V
tomto případě je však na zaměstnanci, aby prokázal, že k dohodě o rozvázání
pracovního poměru došlo z některého z důvodů uvedených v ustanoveních § 52
odst. 1 písm. a) až c) zák. práce.
Závěr o tom, z jakých důvodů byl rozvázán pracovní poměr mezi žalobkyní a
žalovaným dohodou datovanou dnem 6. 1. 2009, ve které tyto důvody nebyly
uvedeny, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování
(hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží
přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci (srov. § 132 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že
při zjišťování, jaké byly důvody rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a
žalovaným dohodou datovanou dnem 6. 1. 2009, odvolací soud vzal v úvahu jen
skutečnosti, které vyplývají z výpovědí svědků Z. P., M. M. a J. S., které
vyslechl a kteří uvedli, že „v té době byla recese a někteří zaměstnanci se
propouštěli z důvodu nadbytečnosti“, ale že žalobkyně „do této skupiny“
nepatřila vzhledem k tomu, že měla „špatný pracovní výkon“, a vzhledem k
„osobním problémům na pracovišti“, že žalobkyně byla žalovaným nejprve
„informována o tom, že s ní chce zaměstnavatel ukončit pracovní poměr pro
neuspokojivé pracovní výsledky, zároveň jí ovšem byla nabídnuta dohoda o
ukončení pracovního poměru“ (svědkyně Z. P.), že žalobkyně „byla propuštěna na
základě vytýkacích dopisů“ vyhotovených její nadřízenou M. M., v nichž jí bylo
vytýkáno „porušení pracovních postupů“ a „opakované svévolné opuštění
pracoviště“, ale že jí byla „nabízena dohoda s tím, že to pro ni bude lepší
proto, aby se mohla uchytit na úřadu práce“ (svědkyně M. M.), že pracovní
výsledky žalobkyně ani její chování nebyly „uspokojivé“ a že by byla
„propuštěna, i kdyby nebyly problémy na trhu práce“ (svědek J. S.). Na základě
těchto důkazů odvolací soud dovodil, že k rozvázání pracovního poměru dohodou
účastníků nedošlo z důvodů organizačních změn uvedených v ustanoveních § 52
písm. a) - c) zák. práce, nýbrž z důvodu nespokojenosti žalovaného s pracovními
výsledky žalobkyně. Takové hodnocení důkazů však nelze považovat za
odpovídající zákonu.
Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu
prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové
otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti),
nýbrž jen ty, ze kterých lze dovodit, že důvodem rozvázání pracovního poměru
mezi žalobkyní a žalovaným byly jiné skutečnosti než ty, které jsou uvedeny v
ustanoveních § 52 písm. a) - c) zák. práce. Do procesu hodnocení důkazů
nezahrnul důkazy provedené u soudu prvního stupně, z nichž vyplývají
skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s
těmito důkazy se nevypořádal, přestože soud prvního stupně na nich založil svá
skutková zjištění. Jedná se zejména o výpověď svědka Ing. P. B., který uvedl,
že u žalovaného, který byl v roce 2008 nucen v důsledku krize „rapidně“ snížit
počty zaměstnanců, byly vypracovány „seznamy pracovníků, kteří měli být
propuštěni na základě hodnocení přímých nadřízených“, že žalobkyně, která měla
problémy s nadřízenými a jejíž pracovní výsledky „se ke konci silně
zhoršovaly“, byla v „poslední vlně snižování zaměstnanců“, že žalovaný nemohl
vyplácet odstupné, neboť byl v „katastrofální finanční situaci“, a že důvodem
skončení pracovního poměru u žalobkyně bylo to, že „firma neměla pro ni práci“,
a výpověď svědka D. M., který před soudem prvního stupně uvedl, že „dohoda o
rozvázání pracovního poměru s odstupným byla uzavírána s bezproblémovými
pracovníky, kdežto s těmi problémovými byla uzavírána bez odstupného“, a že to
bylo „jakési zvýhodnění dobrých pracovníků, kteří přesto museli odejít“.
Protože odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z uvedených
důkazů provedených soudem prvního stupně, neodpovídá výsledek jeho hodnocení
důkazů postupu stanovenému v ustanovení § 132 o. s. ř. Skutkové zjištění
odvolacího soudu, že k rozvázání pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným
dohodou datovanou dnem 6. 1. 2009 nedošlo z důvodů organizačních změn uvedených
v ustanoveních § 52 písm. a) - c) zák. práce, proto nemá oporu v provedeném
dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto v dovoláním napadeném výroku o změně rozsudku soudu
prvního stupně ve věci samé (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů
řízení a o soudním poplatku) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.
s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí
nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu