21 Cdo 1321/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Z. P., zastoupeného JUDr. Milenou Rafajovou, advokátkou se
sídlem ve Zlíně, náměstí T.G.Masaryka č. 588, proti žalované České pojišťovně
a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako právnímu
nástupci společnosti SLAVIA, a.s. Napajedla - v likvidaci se sídlem v
Napajedlech, 2. května č. 685, IČO 00558427, vymazané z obchodního rejstříku
dnem 15.1.2014, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 36 Nc 403/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. ledna 2013 č.j. 60 Co 583/2012-81,
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28.
listopadu 2012 č.j. 36 Nc 403/2012-72 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
ve Zlíně k dalšímu řízení.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8.11.2007 č.j. 32 C 226/2004-149,
potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne
18.12.2008 č.j. 60 Co 157/2008-188, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce
domáhal po společnosti SLAVIA, a.s. Napajedla - v likvidaci z důvodu odškodnění
nemoci z povolání, která u něho byla zjištěna dne 28.2.2002, zaplacení náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od února do
listopadu 2004 ve výši 29.580,- Kč a za dobu od prosince 2004 ve výši 2.958,-
Kč měsíčně. Rozsudek nabyl právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem
26.1.2009; dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu bylo rozsudkem
Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.9.2010 č.j. 21 Cdo 2067/2009-190 zamítnuto.
Žalobce se nyní žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 15.5.2012 (a
posléze doplněnou) domáhal, aby mu společnost SLAVIA, a.s. Napajedla - v
likvidaci zaplatila na odškodnění stejné nemoci z povolání náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.4.2010 do 30.4.2012
celkem ve výši 126.973,- Kč (za dobu od 1.4. do 31.12.2010 náhradu ve výši
4.713,- Kč měsíčně, za dobu od 1.1. do 31.12.2011 náhradu ve výši 5.233,- Kč
měsíčně a za dobu od 1.1. do 30.4.2012 náhradu ve výši 5.440,- Kč měsíčně).
Okresní soud ve Zlíně (poté, co Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně
usnesením ze dne 26.9.2012 č.j. 60 Co 361/2012-60 zrušil jeho usnesení ze dne
13.8.2012 č.j. 36 Nc 403/2012-52 a věc mu vrátil k dalšímu řízení) usnesením ze
dne 28.11.2012 č.j. 36 Nc 403/2012-72 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobce se domáhá
stejného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku jako ve věci sp. zn. 32 C
226/2004, aniž by tvrdil "nové skutečnosti, které by zakládaly změnu poměrů a
byly by důvodem opětovného projednání žaloby". Protože projednání a rozhodnutí
věci brání překážka věci rozhodnuté, řízení muselo být zastaveno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne
31.1.2013 č.j. 60 Co 583/2012-81 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a
rozhodl, že žalovanému (společnosti SLAVIA, a.s. Napajedla - v likvidaci) a
vedlejšímu účastníku na straně žalovaného (České pojišťovně a.s.) se nepřiznává
náhrada nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci pravomocně
rozhodnuté (§ 159a odst.5 občanského soudního řádu), a že proto bylo řízení
zastaveno v souladu s ustanovením § 104 odst.1 větou první občanského soudního
řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v
řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 32 C 226/2004 požadoval
za období od prosince 2004 "do budoucna" náhradu ve výši 2.958,- Kč na základě
dohody o narovnání ze dne 16.5.2003, kterou uzavřel se správcem konkursní
podstaty společnosti SLAVIA, a.s. Napajedla - v likvidaci Josefem Orbesem, že
však v této věci požaduje náhradu za dobu od 1.4.2010 do 30.4.2012 ve výši
126.973,- Kč na základě splnění předpokladů pro odpovědnost za škodu podle
ustanovení § 190 a násl. zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb. ve znění
pozdějších předpisů); projednání věci v posuzovaném případě proto nemůže bránit
překážka věci pravomocně rozhodnuté. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil
usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Česká pojišťovna, a.s. navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, popřípadě
odmítl jako zjevně bezdůvodné. Uvedla, že v projednávané věci se "jedná o
stejné účastníky i o stejný předmět řízení" jako ve věci vedené u Okresního
soudu ve Zlíně pod sp. zn. 32 C 226/2004 a že tedy projednání a rozhodnutí této
věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Žalovaná společnost SLAVIA, a.s. Napajedla - v likvidaci se sídlem v
Napajedlech, 2. května č. 685, IČO 00558427, po podání dovolání zanikla
(vymazána z obchodního rejstříku byla dnem 15.1.2014). Nejvyšší soud ČR
usnesením ze dne 26.3.2014 č.j. 21 Cdo 1321/2013-114 rozhodl, že v řízení na
jejím místě bude pokračováno s Českou pojišťovnou a.s. se sídlem v Praze 1,
Spálená č. 75/16, IČO 45272956, která dosud v řízení vystupovala jako vedlejší
účastník na straně žalovaného a na níž přešla podle ustanovení § 205d odst.8
zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. též §
365 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
povinnost nahradit žalobci škodu z nemoci z povolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo odvolací řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a
že je přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené
usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 občanského
soudního řádu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první občanského
soudního řádu) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda projednání a rozhodnutí věci v posuzovaném případě brání překážka
věci pravomocně rozhodnuté, je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že
řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov.
Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen
"o.s.ř.").
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě
jiné osoby, vyplývající z ustanovení § 159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř., věc
projednávána znovu (srov. § 159a odst.5, § 167 odst.2 a § 174 odst.1 o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém
řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li
stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v
původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je
dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se
týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní
nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly
účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc,
překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o
tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se
stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního
rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon
(ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst.2 o.s.ř. nebo v dalších případech
stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost
rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech
totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči
osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V
rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo
usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně
rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je
dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek
(skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže
skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl
stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v
řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5.12.2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst.5 o.s.ř.) znemožňuje, aby byla
znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně
rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového
řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo,
je soud povinen řízení v kterémkoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst.1 o.s.ř.).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání
invalidity nebo částečné invalidity je jedním dílčím nárokem, jehož předpoklady
vzniku jsou ve srovnání s ostatními nároky vznikajícími při odškodňování
pracovních úrazů nebo nemocí z povolání (tj. náhradami za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti, za bolest a ztížení společenského uplatnění, za
účelně vynaložené náklady spojené s léčením a za věcnou škodu) odchylné a mohou
se i odchylně naplňovat. Nárok na tuto náhradu nelze rozložit na několik částí,
nenastanou-li nové skutečnosti; poškozený má však právo dispoziční volnosti
uplatnit nejprve část tohoto svého nároku a později jeho zbytek (srov. též
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.1992 sp. zn. 6 Cdo 40/92,
uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993).
I když poškozený zaměstnanec uplatnil u soudu nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo
částečné invalidity nebo nárok na jinou náhradu, která se poskytuje při
odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a i když bylo o tomto
nároku pravomocně rozhodnuto, nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté jen v
takovém rozsahu, v jakém byl nárok předmětem jiného (dřívějšího) řízení, a tedy
jen ohledně té části nároku, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Vymezení,
zda jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, vyplývá z ustanovení § 159a
odst.5 o.s.ř. a z žádného ustanovení zákoníku práce nelze dovodit, že by
hmotněprávní povaha práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity vylučovala
užití dispoziční zásady při podání žaloby směřující k uplatnění práva, a tím
možnost domáhat se nároku i po částech; uplatní-li poškozený zaměstnanec pouze
část svého nároku, nastává překážka věci rozhodnuté jen ohledně té části
nároku, o níž bylo pravomocně rozhodnuto.
Ze srovnání skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn nárok na náhradu za ztrátu
na výdělku v dřívějším řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 32
C 226/2004 a v tomto řízení, vyplývá, že, zatímco v předchozím řízení žalobce
požadoval z důvodu odškodnění nemoci z povolání, která u něho byla zjištěna dne
28.2.2002, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za
dobu od prosince 2004 "do budoucna" ve výši 2.958,- Kč měsíčně (a v tomto
rozsahu také bylo o jeho nároku rozhodnuto), v tomto řízení na odškodnění téže
nemoci z povolání požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti za dobu od 1.4.2010 do 30.4.2012 celkem ve výši 126.973,- Kč (za
dobu od 1.4. do 31.12.2010 náhradu ve výši 4.713,- Kč měsíčně, za dobu od 1.1.
do 31.12.2011 náhradu ve výši 5.233,- Kč měsíčně a za dobu od 1.1. do 30.4.2012
náhradu ve výši 5.440,- Kč měsíčně). I když není právně významné, na základě
čeho požadoval v obou řízení náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti a zda náhradu požadoval na "časově neomezené období do budoucna"
nebo za "jen uplynulý časový úsek", je z uvedeného zřejmé, že za období od
1.4.2010 do 30.4.2012 mohlo být pravomocně rozhodnuto o nároku žalobce na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jen ve výši
2.958,- Kč měsíčně, když překážka věci pravomocně rozhodnuté může působit v
tomto řízení jen v takovém rozsahu, v jakém bylo o žalobcově nároku na náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti rozhodnuto v rozsudku
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8.11.2007 č.j. 32 C 226/2004-149, potvrzeném
rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18.12.2008 č.j. 60
Co 157/2008-188.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou
splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky je proto (včetně akcesorického výroku o náhradě
nákladů řízení) podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody,
pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Zlíně) k dalšímu řízení (§ 243e
odst.2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 a § 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu