ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se
sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská č. 710, proti žalovaným 1) SLAVIA, a.s.
Napajedla - v likvidaci se sídlem v Napajedlích, ul. 2. května č. 685, IČO
00558427, a 2) České pojišťovně a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO
45272956, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti České pojišťovny a.s. se
sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na
straně žalované 1), vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 32 C
226/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve
Zlíně ze dne 18. prosince 2008 č.j. 60 Co 157/2008-188, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 20.12.2004 u Okresního soudu ve Zlíně domáhal,
aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili na náhradě za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti za období měsíců únor až listopad 2004 částku
29.580,- Kč a aby mu platili z tohoto důvodu od prosince 2004 částku 2.958,- Kč
měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u "právního předchůdce" žalované 1)
"ČKD Praha, o.p. závod Slavia Napajedla" pracoval jako slévárenský dělník od
1.8.1977 až do 5.1.1997, kdy byl pracovní poměr ukončen ze strany
zaměstnavatele z "organizačních důvodů". Dne 28.2.2002 byla u žalobce zjištěna
nemoc z povolání (silikóza plic prostá) a za škodu tím způsobenou mu odpovídá
žalovaná 1), u níž naposledy pracoval za podmínek, z nichž vzniká nemoc z
povolání. Na majetek žalované 1) byl usnesením býv. Krajského obchodního soudu
v Brně ze dne 7.6.1999 č.j. 32 K 43/97-493 prohlášen konkurs; protože žalovaný
2), kterému správce konkursní podstaty "případ předal k vyřízení", nepřistoupil
k "likvidaci škody", žalobce uzavřel se správcem konkursní podstaty žalované 1)
dne 16.5.2003 dohodu o narovnání, podle které se správce konkursní podstaty
zavázal vyplácet žalobci "měsíční rentu" ve výši 2.958,- Kč; sjednanou náhradu
žalobce obdržel naposledy za leden 2004. Poté, co bylo v lednu 2004 rozhodnuto
o "rozvržení zpeněženého majetku z podstaty" žalované 1), mu oba žalovaní
odmítají náhradu za ztrátu na výdělku ve sjednané výši vyplácet.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 8.11.2007 č.j. 32 C 226/2004-149
zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení proti žalovanému 2), proti žalované
1) žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že České republice se "ve vztahu k žalobci" náhrada nákladů řízení
nepřiznává. Z provedených důkazů zjistil, že pracovní způsobilost žalobce byla
v době od února 2004 omezena kromě následků nemoci z povolání též jeho obecnými
onemocněními (těžším degenerativním onemocněním krční a bederní páteře, těžkým
stupněm obezity, artrózou kolenních kloubů, lehkou nedoslýchavostí a chronickou
žilní nedostatečností) do té míry, že žalobce by mohl - kdyby nebylo následků
nemoci z povolání - vykonávat práci "pouze s lehkou fyzickou námahou, se
střídáním pracovních poloh, v suchém, teplém a nehlučném pracovním prostředí,
nejlépe na zkrácený úvazek 4 hodiny denně", a dovodil, že zjištěná nemoc z
povolání nebyla (důležitou, podstatnou a značnou) příčinou vzniku škody (ztráty
na výdělku); žalobce proto nemá na požadované odškodnění nárok.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne
18.12.2008 č.j. 60 Co 157/2008-188 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou
nenapadeného výroku o zastavení řízení) potvrdil a rozhodl, že ve vztahu mezi
žalobcem a žalovanou 1) se žalované 1) náhrada nákladů odvolacího řízení
nepřiznává a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem se vedlejšímu
účastníku náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že nemoc z povolání "není důležitou, podstatnou a
značnou příčinou, pro kterou žalobce není schopen vykonávat profesi, kterou
vykonával u žalované 1) v době trvání pracovního poměru", a že proto není dána
"příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a hypotetickou ztrátou na výdělku v
období po skončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou 1)". Námitku
žalobce o tom, že nebylo přihlédnuto k dohodě "o předmětu sporu ze dne
16.5.2003, mající povahu narovnání ve smyslu ustanovení § 259 zákoníku práce",
kterou uzavřel se správcem konkursní podstaty žalované 1), odvolací soud odmítl
s odůvodněním, že dohoda byla "časově omezena na období do vydání usnesení o
rozvrhu majetku v konkursní podstatě žalované 1)" a že "činnost správce
konkursní podstaty je z časového hlediska omezena na období trvání konkursu a
svými účinky právní úkony správce nemohou přesáhnout rámec zrušení konkursu";
účinky dohody o narovnání proto nemohly "přesáhnout období zrušení konkursního
řízení na majetek úpadce". Žalovaná 1) proto není povinna ve smyslu ustanovení
§ 190 odst.3 zákoníku práce poskytnout žalobci požadované odškodnění.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
správce konkursní podstaty je oprávněn vykonávat práva a plnit povinnosti
zaměstnavatele a že proto jím uzavřená dohoda má "právně stejnou sílu, jako by
ji za zaměstnavatele uzavřel statutární orgán, popřípadě k tomu oprávněný
zaměstnanec". Správce konkursní podstaty byl proto v projednávané věci oprávněn
uzavřít "dohodu o narovnání, jejímž hlavním cílem bylo stanovit výši odškodnění
žalobce tak, aby tato nemusela být následně v budoucnu předmětem soudního
sporu"; aniž by bylo významné, že "povinnost správce konkursní podstaty jakožto
plátce odškodnění musela být časově omezena", přetrvávají účinky této dohody i
do doby následující po zrušení konkursu. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje
z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu, za otázku zásadního
právního významu považuje "právní závěr odvolacího soudu, zda svými účinky
právní úkony správce konkursní podstaty mohou přesáhnout rámec zrušení
konkursu", a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud "potvrdil rozhodnutí soudu
odvolacího v plném rozsahu". Poukázal na ustanovení § 2 odst.1 vyhlášky č.
125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z
povolání, ve znění pozdějších předpisů a uvedl, že "dohodou o narovnání nelze
vymezit práva a povinnosti účastníků, která by odporovala zákonu nebo jej
jakkoliv obcházela", a že žalovaný nebyl "stranou předmětné dohody a nelze
dovozovat jeho povinnost k převzetí budoucích závazků".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní
otázky, jaké má právní následky, uzavřel-li po prohlášení konkursu (podle
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů -
dále jen "zákona o konkursu a vyrovnání") správce konkursní podstaty
zaměstnavatele s poškozeným (bývalým) zaměstnancem dohodu o sporných nárocích
(§ 259 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
účinný do 31.12.2006 - dále jen "zák. práce"), jejímž předmětem bylo
poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§
195 zák. práce) z důvodu odpovědnosti úpadce za škodu při nemoci z povolání (§
190 odst.3 zák. práce). Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím
soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto
dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce se v projednávané věci domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, která mu vznikla následkem nemoci z povolání (silikózy
plic prosté), zjištěné dne 28.2.2002, a to za dobu od 1.2.2004 do budoucna; za
škodu způsobenou touto nemocí z povolání žalobci podle jeho názoru odpovídá
podle ustanovení § 190 odst.3 zákoníku práce žalovaná 1), u níž žalobce
pracoval naposledy před jejím zjištěním za podmínek, z nichž vzniká tato nemoc
z povolání. Na majetek žalované 1) byl usnesením býv. Krajského obchodního
soudu v Brně ze dne 7.6.1999 č.j. 32 K 43/97-493 prohlášen konkurs, který byl
po splnění rozvrhového usnesení usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
25.5.2004 č.j. 32 K 43/97-1052 zrušen. O odškodnění nemoci z povolání žalobce
uzavřel v průběhu konkursního řízení se správcem konkursní podstaty J. O. dne
16.5.2003 dohodu o sporných nárocích ve smyslu ustanovení § 259 zák. práce, v
níž se správce konkursní podstaty zavázal platit žalobci náhradu za ztrátu na
výdělku ve výši 2.958,- Kč od "vzniku škody, tj. ode dne 28.2.2002", až do
"měsíce následujícího po měsíci, v němž bude vydáno rozvrhové usnesení v
konkursním řízení na majetek úpadce SLAVIA. a.s. Napajedla", kterým "zaniká
závazek správce platit zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti a zaměstnanec je povinen se se svým nárokem obrátit přímo
na příslušnou pojišťovnu, aby mu škodu hradila v témže rozsahu, v jakém ji
hradil správce".
Žalobce a správce konkursní podstaty žalované 1) J. O. při uzavření dohody o
"narovnání" ze dne 16.5.2003 vycházeli z předpokladů, že za škodu spočívající
ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou žalobce utrpěl
(měl utrpět) následkem nemoci z povolání zjištěné dne 28.2.2008, mu podle
ustanovení § 190 odst.3 zák. práce odpovídá žalovaná 1), že uvedený žalobcův
nárok má být uspokojen z majetku patřícího do konkursní podstaty žalované 1) a
že povinnost platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti má správce konkursní podstaty žalované 1). Oba posléze uvedené
předpoklady jsou ovšem chybné.
Prohlášením konkursu na majetek úpadce přechází na správce konkursní podstaty
jednak oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty [srov. § 14
odst.1 písm.a) zákona o konkursu a vyrovnání], jednak oprávnění vykonávat práva
a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak
přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní
podstaty, mimo jiné oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele
(srov. § 14a odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání).
Pracovní nároky patří mezi práva, která mohou být uspokojena kdykoliv v průběhu
konkursního řízení a nikoliv teprve až podle pravomocného rozvrhového usnesení
(srov. § 31 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání). Mezi pracovní nároky patří
též splátky náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo
při uznání invalidity nebo částečné invalidity, není-li hrazena jinak [srov. §
31 odst.3 písm.i) zákona o konkursu a vyrovnání], jestliže vznikly (tj. staly
se splatnými) po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs
prohlášen (srov. § 31 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání).
Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u
něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za
podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen (§ 190 odst.3
zákoníku práce). Zaměstnanci, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je
zaměstnavatel povinen v rozsahu, v jakém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu
za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity [srov. § 193
odst.1 písm.a), § 194 a § 195 zákoníku práce].
Zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance, jsou - s
výjimkou státu - pro případ své odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání
pojištěni, a to buď u České pojišťovny, akciové společnosti (nyní České
pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956), jestliže
s ní měli sjednáno toto pojištění ke dni 31.12.1992, nebo, v ostatních
případech, u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová
společnost (nyní Kooperativy pojišťovny, a.s., Viena Insurance Group se sídlem
v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617). Tito zaměstnavatelé mají právo, aby
z důvodu tohoto zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při
pracovním úrazu nebo nemoci z povolání za ně příslušná pojišťovna nahradila
škodu, která vznikla zaměstnanci při nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni
zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č.
125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z
povolání, ve znění pozdějších předpisů).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že škodu při nemoci z povolání, za níž odpovídá
zaměstnavatel podle ustanovení § 190 odst.3 zákoníku práce (s výjimkou státu) a
která vznikla po dni 1.1.1993 (a u zaměstnavatelů, kteří byli smluvně pojištěni
pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání
v době do dne 31.12.1992, též za trvání tohoto pojištění), hradí za
zaměstnavatele příslušná pojišťovna. Uvedené platí i tehdy, byl-li na majetek
zaměstnavatele prohlášen konkurs podle zákona o konkursu a vyrovnání;
prohlášením konkursu není a nemůže být dotčena povinnost příslušné pojišťovny
ze zákonného pojištění (popřípadě dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, neboť je
smyslem této právní úpravy, aby poškozenému zaměstnanci byla tímto způsobem
zajištěna náhrada škody i pro případ platební neschopnosti zaměstnavatele
(srov. též například Úmluvu Mezinárodní organizace práce o odškodnění
pracovních úrazů č. 17, uveřejněnou sdělením Federálního ministerstva
zahraničních věcí pod č. 437/1990 Sb.).
Vzhledem k tomu, že rovněž v době po prohlášení konkursu na majetek
zaměstnavatele hradí škodu z nemoci z povolání (vzniklou po dni 1.1.1993,
popřípadě za trvání smluvního pojištění, sjednaného v době do 31.12.1992)
příslušná pojišťovna (stejně, jako kdyby k prohlášení konkursu vůbec nedošlo),
nepředstavuje nárok zaměstnance na náhradu této škody, včetně náhrady za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo
částečné invalidity, pohledávku, která by mohla (měla být) hrazena z konkursní
podstaty a povinnost hradit tuto škodu nesouvisí s nakládáním s majetkem
patřícím do konkursní podstaty. Nejde (a ani nemůže jít) o pracovní nárok ve
smyslu ustanovení § 31 odst.3 písm.i) a § 31 odst.4 zákona o konkursu a
vyrovnání, neboť rovněž splátky náhrad za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity,
které se staly splatné po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs
prohlášen, jsou "hrazeny jinak", a to ze zákonného pojištění (popřípadě
dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při
pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. V případě, že škoda vzniklá následkem
nemoci z povolání by nebyla příslušnou pojišťovnou hrazena dobrovolně, může se
poškozený zaměstnanec svých nároků domáhat "pořadem práva" proti úpadci
(obdobně, jako kdyby na jeho majetek vůbec nebyl prohlášen konkurs) [srov. též
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2008 sp. zn.
21 Cdo 5201/2007, který byl uveřejněn pod č. 58 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2009].
I když prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty oprávnění
vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, z výše uvedeného vyplývá, že
to platí jen ohledně těch práv a povinností zaměstnavatele, která souvisí s
nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty. Správce konkursní
podstaty tedy není osobou oprávněnou (legitimovanou) vykonávat práva a plnit
povinnosti zaměstnavatele, související s uspokojováním nároků (bývalých)
zaměstnanců na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
poskytovaných z důvodu odpovědnosti za pracovní úraz nebo nemoc z povolání;
nemůže proto mimo jiné ani uzavírat se zaměstnanci dohody o poskytování této
náhrady za ztrátu na výdělku [dohody, které by v tomto směru přesto uzavřel,
jsou podle ustanovení § 242 odst.1 písm.a) zák. práce neplatné], ani ji
vyplácet z majetku patřícího do konkursní podstaty (plněním poskytnutým
zaměstnanci by došlo k jeho bezdůvodnému obohacení).
Ačkoliv účinky právních úkonů učiněných správcem konkursní podstaty při
nakládání s majetkem patřícím do konkursní podstaty nebo při výkonu práv a
plnění povinností, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší
úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty, jsou
zachovány (nestanoví-li zákon jinak) i v období po zrušení konkursu (srov. též
§ 45 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání), soudy v projednávané věci dospěly -
i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - ke správnému závěru, že dohoda o
"narovnání" ze dne 16.5.2003 nemůže zakládat - s ohledem na svou neplatnost -
právo na žalobcem požadované plnění.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných
dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce nemá podle jeho výsledku právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení a žalované 1) a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu