21 Cdo 1323/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Z. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. Ú. n. L., a.s.,
zastoupené advokátem, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 51/97, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2000 č.j. 11 Co
706/99-80, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 1.075,-
Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované uzavřený
dne 3.9.1973 trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracovní poměr uzavřený
mezi ním a právním předchůdcem žalované dne 3.9.1973 dosud nebyl skončen a že k
přechodu práv a povinností vyplývajících z jeho pracovněprávního vztahu z
žalované na obchodní společnost D. Č. D. s.r.o. nedošlo.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11.12.1997 č.j. 7 C 51/97-23
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech
řízení 4.300,- Kč „k rukám JUDr. V. F., advokáta\". Dospěl k závěru, že
žalovaná společnost Č. Ú. n. L., a.s. již není zaměstnavatelem žalobce, neboť
práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu žalobce přešla dnem
podpisu smlouvy o prodeji části podniku, tj. dnem 1.4.1997, na novou
obchodní společnost D. Č. D. s.r.o. Podle soudu prvního stupně k tomuto
přechodu pracovněprávních vztahů došlo ze zákona, aniž bylo zapotřebí ve
smlouvě uvádět, že se kupující zavazuje převzít všechna práva a všechny závazky
související s prodávaným podnikem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28.4.1998
č.j. 11 Co 182/98-46 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1.075,- Kč
„na účet právního zástupce žalované\". Odvolací soud připustil, že vlivem
transformace žalované a nedostatečné informovanosti žalobce se mohl vytvořit
stav, kdy se žalobcovo postavení „stalo údajně nejistým\", avšak ani tato
skutečnost nemůže podle názoru odvolacího soudu založit naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, neboť žalobci nic nebránilo, aby ve smyslu
ustanovení § 80 odst. 1 písm. b) o.s.ř. podal žalobu na plnění, kterou by
požadoval, aby žalované bylo uloženo přidělovat mu práci podle sjednané
pracovní smlouvy; v takovém případě by potom soud otázku trvání pracovního
poměru řešil jako otázku předběžnou.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
23.9.1999 č.j. 21 Cdo 1989/98-64 rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Dovolací soud
dospěl k závěru, že neobstojí závěr odvolacího soudu o tom, že na požadovaném
určení není dán naléhavý právní zájem, neboť právě vyřešení této otázky může
napevno postavit dosud nejasný právní vztah mezi účastníky a může vyřešit nejen
otázku přidělování práce žalobci (tedy předejít žalobě na plnění - uložení
povinnosti žalované přidělovat žalobci práci), ale zároveň by se napevno
postavila i existence ostatních práv a povinností z pracovněprávního vztahu
vyplývajících.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 18.1.2000 č.j. 11 Co
706/99-80 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
žalované uložil, aby žalobci zaplatila na nákladech řízení před soudem prvního
stupně částku 7.395,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 10.500,- Kč, vše „na
účet právního zástupce\" žalobce. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že
společnost D. Č. D. s.r.o. byla založena žalovanou jako jediným společníkem na
podkladě zakladatelské listiny - notářského zápisu ze dne 24.9.1996, kdy její
základní jmění tvořil peněžitý vklad zakladatele ve výši 100.000,- Kč; šlo tedy
podle názoru odvolacího soudu o dceřinnou společnost žalované tvořící
samostatný právní subjekt „bez hmotného majetku a vybavení\". Protože tato
společnost „nevznikla delimitací, rozdělením společnosti, popříp. přeměnou z
organizační složky označené jako divize kamiony D., kde do svého onemocnění
žalobce pracoval\", nemohla být uvedená skutečnost důvodem přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů „podle § 249 či § 250 zák. práce\". Za
takovou právní skutečnost nelze podle názoru odvolacího soudu považovat ani
smlouvu o prodeji části podniku ze dne 1.4.1997, neboť tato smlouva neobsahuje
podstatné náležitosti uvedené v ustanovení § 476 obch. zák., a to zejména
vymezení části podniku „jako části souboru věcí, práv a závazků tvořících
samostatnou organizační složku podniku žalované, která se prodává\", a proto je
„nutno mít za to, že smlouva o prodeji části podniku nevznikla a pokud vznikla,
je podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. z důvodu neurčitosti právního úkonu
neplatná\". Protože uzavření předmětné smlouvy nemělo za následek přechod práv
a povinností vyplývajících z pracovního poměru žalobce u žalované na nově
vzniklou společnost, odvolací soud uzavřel, že se žalobce „nestal
k 1.4.1997 zaměstnancem této společnosti a jeho pracovní poměr u žalované
zůstal zachován\".
102
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že rozhodnutí valné hromady ze
dne 30.5.1996, které bylo realizováno představenstvem společnosti dne
18.11.1996, o vytvoření šesti samostatných společností s ručením omezeným
namísto dřívějších divizí, „je třeba chápat jako akt hospodářského řízení, o
kterém nepřísluší soudu rozhodovat\". Zdůraznila, že těchto šest založených
společností včetně D. Č. D. s.r.o. bylo také v obchodním rejstříku zapsáno s
počátečním základním jměním ve výši 100.000,- Kč, jež do nich jako jediný
zakladatel vložila žalovaná; ta také svůj vklad postupně zvyšovala a v době
rozhodování odvolacího soudu činilo základní jmění obchodní společnosti D. Č.
D. s.r.o. 10 mil. Kč, „což odvolací soud zcela pominul, přestože je pro
rozhodování soudu rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, jak to stanoví §
154/1 o.s.ř.\". Takový rozsah základního jmění přitom „svědčí o významu a
důležitosti postavení\" této obchodní společnosti, která zahájila činnost dnem
1.1.1997 a na kterou smlouvou o prodeji části podniku ze dne 1.4.1997 byl
převeden dílčími smlouvami v nich specifikovaný majetek. Protože mezi smluvními
stranami smlouvy „bylo a je nepochybné\", že se převod týká bývalé organizační
složky „divize kamiony D.\" a že obsahuje specifikaci majetku a závazků
přecházejících na kupujícího, „a to zcela nepochybně v souladu s § 482 obch zák.
\", je podle názoru dovolatelky zřejmé (když navíc „obch. zákoník nestanoví pro
smlouvu o prodeji části podniku písemnou formu\"), že smlouva „byla uzavřena v
souladu s ustanoveními §§ 477 - 486 obch. zák.\" a že došlo k přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů na tuto společnost. Závěr odvolacího soudu
o tom, že „vymezení použitelnosti určitých ustanovení, která lze aplikovat na
smlouvu o prodeji části podniku, tak jak to vyplývá z ustanovení § 487 obch.
zák., mají demonstrativní a nikoliv taxativní charakter\", proto není správný
stejně jako závěr o tom, že podstatnou náležitostí této smlouvy je ujednání o
ceně; toto ujednání - jak dovolatelka zdůraznila - nemusí smlouva obsahovat,
jelikož ustanovení § 482 obch. zák. vychází z předpokladu, že kupní cena je
stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní
evidenci. Mimo to žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že „vzhledem k charakteru
otázky rozhodné pro výsledek sporu\" nemohl v tomto řízení vůbec
řešit otázku platnosti či neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku, ale
podle názoru žalované „měl žalobce v souladu s ust. § 5 o.s.ř. poučit\", aby se
„domáhal určení, že vůči němu je převod závazku prodávajícího na kupujícího
neúčinný\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce zdůraznil, že odvolací soud správně posoudil smlouvu o prodeji části
podniku ze dne 1.4.1997 jako neplatnou, neboť „aby šlo o platnou smlouvu o
prodeji části podniku, musí být splněny všechny podmínky dle § 476\" obch. zák.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.
\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
usta-novení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání pří-pustné, přezkou-mal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce
pracoval u žalované (v její v organizační složce „divize kamiony\" se
sídlem v Děčíně, Malšovice č. 94) na základě pracovní smlouvy ze dne 3.9.1973
uzavřené s právním předchůdcem žalované - „Č. s. a. d., n.p. Ú. n. L.\" jako
„technik silniční dopravy\". Zakladatelskou listinou sepsanou dne 24.9.1996
formou notářského zápisu založila žalovaná společnost - „Č. Ú. n. L., a.s.\",
jako jediný zakladatel společnost „D. Č. D., s.r.o.\", která byla zapsána do
obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem ke dni
6.12.1996. Základní jmění společnosti činilo 100.000,- Kč a bylo tvořeno
peněžitým vkladem zakladatele. Dne 1.4.1997 uzavřela žalovaná společnost a
nově vzniklá společnost D. Č. D., s.r.o. „smlouvu o prodeji části podniku
dle § 476 obchodního zákoníku\"; dopisem ze dne 14.4.1997 žalovaná sdělila
žalobci, že se v důsledku „převodu práv a povinností dle § 250 zákoníku práce\"
s účinností od 1.1.1997 „stal zaměstnancem společnosti D. Č. D. s.r.o.\".
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce (ve
znění účinném v době uzavření „smlouvy o prodeji části podniku\" ze dne
1.4.1997, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se
mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o
správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) upravován v ustanoveních § 249 až
251b (ustanovení § 251 zák. práce upravuje uspokojení nároků pracovníků
zrušeného zaměstnavatele). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle těchto ustanovení, ale
i v dalších případech stanovených právními předpisy. Zvláštní zákony upravují
přechod těchto práv a povinností např. v § 17 zákona č. 92/1991 Sb. o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, v
§ 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů, v § 30 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách, v § 59 odst. 3 obch. zák., nebo v § 480, resp. § 487 obch. zák.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního
zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného
zaměstnavatele může dojít toliko na základě zákona (srov. § 251b zák. práce),
tj. tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu
práv a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, a je vyloučeno, aby
nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelů. Již z tohoto
důvodu nemohlo po dohodě „zaměstnavatelů\" dojít - jak žalovaná v dopise
žalobci ze dne 14.4.1997 dovozuje - k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů žalobce jeho „převodem\" na D. Č. s.r.o. jen na základě
rozhodnutí žalované o „organizační změně\" s účinností od 1.1.1997. Je mimo
pochybnost, že rozhodnutí žalované o „holdingovém uspořádání odpůrce, o
vytvoření 6 samostatných společnosti s ručením omezeným namísto dřívějších
divizí\" je věcí hospodářského řízení, o kterém soudu „nepřísluší
rozhodovat\". Dovolatelka však při svých úvahách opomíjí, že k přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů na základě vlastního rozhodnutí
zakladatele o novém organizačním uspořádání nedochází. Tento přechod nastává
při zakládání nové společnosti teprve v případech, kdy je do nové obchodní
společnosti jako nepeněžitý vklad vkládán podnik nebo jeho část, tedy na
základě ustanovení § 59 odst. 3 obch. zák., které výslovně stanoví, že na tyto
případy (pokud se týče přechodu práv a povinností) se přiměřeně použijí
ustanovení o smlouvě o prodeji podniku.
Na základě smlouvy zaměstnavatelů dochází k přechodu práv a povinností z
pracovně právních vztahů – jak výše uvedeno - jen tehdy, jestliže právní
předpisy s jejím uzavřením takový následek spojují. K přechodu práv a
povinností z pracovněprávních vztahů proto dochází též uzavřením smlouvy o
prodeji podniku, příp. jeho části (§ 476 a násl. obch. zák.); uvedené vyplývá z
ustanovení § 480 obch. zák., podle něhož „práva a povinnosti vyplývající z
pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přechází z prodávajícího na
kupujícího\". K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází
dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku (jeho části) stala účinnou.
Vzhledem k uvedeným závěrům je za daného skutkového stavu pro posouzení věci
především významná (určující) nikoliv otázka platnosti „smlouvy o prodeji části
podniku\" uzavřené mezi žalovanou společností a společností D. Č. D., s.r.o.
dne 1.4.1994 (jak dovolatelka nesprávně dovozuje), nýbrž to, zda uvedená
smlouva byla skutečností, která měla za následek přechod práv a povinností z
pracovního poměru žalobce na společnost D. Č. D., s.r.o.
Podle ustanovení § 476 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o prodeji podniku
prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva
a jiné majetkové hodnoty, jež slouží k provozování podniku, a kupující se
zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní
cenu.
103
Předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik jako soubor hmotných (výrobní
zařízení, pozemky a budovy, zásoby hotových výrobků atd.), osobních
(zaměstnanci podniku) a nehmotných (práva a závazky) složek podnikání, které
tvoří jeden funkční celek. K podniku náležejí věci, práva a jiné majetkové
hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem
ke své povaze mají tomuto účelu sloužit (srov. § 5 obch. zák.). Předmětem
smlouvy však nemusí být vždy podnik jako celek, ale lze převést také jeho část,
pokud má povahu samostatné organizační složky (§ 487 obch. zák.), kterou se
rozumí ucelená samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci
podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku
samotného. Takováto část podniku má vyčleněny určité prostředky (budovy,
stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti. Podobně jako
podnik i část podniku představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných
složek podnikání (věcí, práv a jiných majetkových hodnot). Pro smlouvu o
prodeji části podniku proto platí – bez jakékoliv výjimky - stejný právní režim
jako pro smlouvu o prodeji podniku.
V posuzovaném případě dne 1.4.1997 uzavřela žalovaná společnost a
společnost D. Č. D., s.r.o. „smlouvu o prodeji části podniku dle § 476
obchodního zákoníku\", „která se v příloze skládá\" ze tří samostatných dílčích
smluv:
1. „kupní smlouvy ze dne 1.4.1997 na prodej drobného hmotného a investičního
majetku uvedeného a specifikovaného v inventarizačních zápisech roční
inventarizace k 31.12.1996\",
2. „kupní smlouvy ze dne 1.4.1997 na prodej materiálových zásob uvedených na
účtu 112 a 119 a specifikovaných v inventarizačních zápisech roční
inventarizace k 31.12.1996\",
3. „smlouvy o postoupení pohledávek, závazků, dohadných položek aktivních a
pasivních a položek časového rozlišení aktivních a pasivních\".
Ve smlouvě o prodeji podniku (jeho části) nemusí být jednotlivé věci, práva a
jiné majetkové hodnoty vyjmenovány, není ani vyloučeno, aby smlouva sestávala z
několika dílčích smluv tvořících ve svém souhrnu vzájemně provázaný celek; musí
však v ní být vymezen podnik (jeho část), který je předmětem smlouvy. Jestliže
není předmětem smlouvy podnik jako celek či část podniku jako samostatná
organizační jednotka, nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho
části), jež je jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku, a proto v
takovém případě nenastávají ani účinky s touto smlouvou spojené (srov. § 269
odst. 1 obch. zák.).
Předmětem „smlouvy o prodeji části podniku\" ze dne 1.4.1997 je hmotný majetek
(drobný hmotný a investiční majetek, materiálové zásoby), jakož i pohledávky a
závazky. K tomu, aby bylo možné dovodit, že předmětem smlouvy je část podniku -
Divize kamiony D., jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání
(srov. § 5 obch. zák.), by bylo zapotřebí, aby smlouva postihovala i osobní
složku podnikání a předmět smlouvy (dílčích smluv) tak představoval samostatnou
organizační jednotku jako.provázaný funkční celek. To však ze smlouvy neplyne a
ani vyplývat nemůže, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že zaměstnanci Divize
kamiony D. po rozvázání pracovního poměru se žalovanou uzavřeli pracovní poměr
se společností D. Č. D., s.r.o. již od 1.1.1997. Smlouva ze dne 1.4.1997 proto
nemá povahu smlouvy o prodeji podniku, resp. jeho části (nebyla jako tento
smluvní typ upravený obchodním zákoníkem platně uzavřena) a nenastávají ani
účinky s touto smlouvou spojené, tj. mimo jiné podle ustanovení § 480 obch. zák
přechod práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů k
zaměstnancům podniku (jeho části) z prodávajícího (žalované společnosti) na
kupujícího (D. Č. D., s.r.o.). Závěr odvolacího soudu o tom, že práva a
povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce nepřešla z žalované
na společnost D. Č. D., s.r.o., je proto správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst.
1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,-
Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.075,- Kč [srov.
§ 7, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože žalobce měl ve věci
plný úspěch, dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1, věty první o.s.ř. žalované uložil, aby tyto
náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je
žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která
žalobce v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu