21 Cdo 1330/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Č. o. b., a.s. proti žalované H. F., zastoupené advokátem, o
150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.
20 C 984/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci, ze dne 12. prosince 2003 č.j. 30 Co 696/2003-87,
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku III., kterým bylo vysloveno, že ve
výroku I., kterým bylo žalobě vyhověno, zůstává rozsudek soudu prvního stupně
nedotčen) a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3.6.2003 č.j. 20 C
984/2001-67 (s výjimkou výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit
žalobci 75.000,- Kč) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu
v Liberci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 150.000,- Kč. Žalobu
odůvodnila tím, že žalovaná, která v období od 1.10.1991 do 30.4.2000 pracovala
u právní předchůdkyně žalobkyně (I. a P. b. a.s.) jako pokladní, zjistila při
uzávěrce pokladny dne 7.4.2000 na své pokladně schodek 200.000,- Kč, jehož výše
byla potvrzena dne 10.4.2000 kontrolními inventurami ostatních pokladen.
Ačkoli žalovaná dne 26.7.1991 podepsala dohodu o hmotné odpovědnosti a
odpovídala tak za schodek na svěřených hodnotách, odmítá vzniklý schodek
(snížený o částku 50.000,- Kč, kterou žalobkyni na jeho částečnou úhradu
poskytla bezpečnostní služba G. – S. a.s.) zaplatit s odůvodněním, „že jí
organizace nevytvořila podmínky pro výkon funkce s odpovědností zaměstnance za
svěřené hodnoty“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 3.6.2003 č.j. 20 C 984/2001-67 uložil
žalované, aby zaplatila žalobkyni 75.000,- Kč, co do částky 75.000,- Kč žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve
věci samé dospěl k závěru, že za stavu, kdy nebylo zjištěno, že by schodek
vznikl v důsledku jednání třetí osoby, kdy „naopak bylo prokázáno“, že finanční
prostředky svěřené žalované k vyúčtování „nikdy nebyly uloženy volně, žalovaná
je měla zcela pod svou kontrolou a že se nikdo kromě ní k finanční hotovosti
nemohl dostat, pokud ona sama dodržovala bezpečnostní přepisy“, žalovaná
neprokázala, že by schodek vznikl zčásti nebo zcela bez jejího zavinění a proto
„je povinna vzniklý schodek nahradit ve smyslu § 181 zák.práce“. Protože se
však v případě žalované „jednalo o zodpovědnou a svědomitou pracovnici, která
problémy s rozdíly ve finanční hotovosti neměla, její pracovní morálka byla
dobrá a jednalo se o pracovnici, která v bankovnictví pracovala od roku 1971“,
soud prvního stupně podle ustanovení § 183 zák. práce snížil žalované náhradu
škody na polovinu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci,
rozsudkem ze dne 12.12.2003 č.j. 30 Co 696/2003-87 rozsudek soudu prvního
stupně „ve výroku II. žalobu zamítajícím“ změnil tak, že je žalovaná povinna
zaplatit žalobkyni částku 75.000,- Kč, rozhodl, že žalovaná je povinna
„nahradit“ žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 6.000,-
Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 3.000,- Kč, a vyslovil, že „ve výroku I.
žalobě vyhovujícím zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalované nepodařilo
zcela ani zčásti se zprostit své odpovědnosti za vzniklý schodek, neboť nebylo
zjištěno, že by v době vzniku schodku – jak tvrdí žalovaná - běžně docházelo na
jejím pracovišti k porušování bezpečnostních předpisů, nýbrž naopak bylo
provedenými důkazy prokázáno, že žalobkyně (její právní předchůdkyně – I. a P.
b. a.s.) vytvořila žalované řádné pracovní podmínky pro výkon její činnosti,
když žalovaná „měla možnost mít finanční hotovost jako pokladní zcela pod svou
kontrolou“ a každé ráno měla možnost ji přepočítat. Zdůraznil však, že podle
ustanovení § 183 zák. práce soud může snížit náhradu škody s přihlédnutím k
okolnostem vzniku škody, k osobním a majetkovým poměrům odpovědného
zaměstnance, k poměrům zaměstnavatele, popřípadě formě a míře zavinění škody
zaměstnancem, přičemž s ohledem „na nově zavedený systém neúplné apelace“ musí
jít o skutečnosti a důkazy k jejich prokázání, které účastník po řádném poučení
podle ustanovení § 119a o.s.ř. uplatnil před soudem prvního stupně. Jestliže
tedy „v řízení sama žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že její osobní a
majetkové poměry jí neumožňují nahradit vzniklou škodu“, ani z její strany
„nebyly tvrzeny další skutečnosti, které by mohly postup soudu podle ust. § 183
zák. práce odůvodnit“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního neshledal pro
snížení náhrady škody žádné opodstatnění.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že „není
pravdou, že by netvrdila, že neexistují okolnosti zvlášť zřetele hodné“, které
by soud mohly vést ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 183 zák. práce.
Dovozovala, že za tyto okolnosti lze považovat nedostatky bezpečnostního
systému, na které poukazovala ve všech svých podáních a z nichž některé byly v
průběhu řízení potvrzeny, míru jejího zavinění (nejspíš dala někomu bankovky v
jiné nominální hodnotě, k čemuž dospěl i soud prvního stupně), a dále
skutečnost, že byla pečlivou zaměstnankyní, která neměla problémy s majetkovou
odpovědností a (jak bylo zjištěno v tomto řízení i šetřením policie) vzniklou
chybou se sama nijak neobohatila. Je sice pravdou, že neuvedla, že je
samoživitelka a stará se sama o své děti, avšak podle jejího názoru jestliže
soud v daném případě zjistil, že by věc mohla být řešena i za použití
ustanovení § 183 zák. práce, měl žalovanou ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2
o.s.ř. vyzvat k doplnění rozhodných skutečností; v opačném případě pak neměl
poukazovat na ustanovení § 119a o.s.ř. Žalovaná dále namítala, že odvolání
žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně i její žádost o prominutí
zmeškání lhůty pro odvolání, obojí doručené soudu dne 4.9.2003, byly podány
opožděně a odvolací soud měl tuto žádost zamítnout, neboť rozsudek soudu
prvního stupně byl žalobkyni řádně doručen (na adresu pro doručování – F. č.
1351/15, L., kterou žalobkyně uvedla v žalobě) již při prvním pokusu dne
2.7.2003, a proto nebyl žádný důvod k tomu, aby byl „ten samý rozsudek“
doručován podruhé. Mimo to dovolatelka vytkla soudům, že „i bez jejích námitek“
nepřihlédly k tomu, že v dohodě o hmotné odpovědnosti ze dne 26.7.2001 „není
určení zaměstnavatele určité, resp. nesprávné“, neboť zaměstnavatel je zde
uveden pouze jako „I. b., pobočka Ú.“. Žalovaná totiž uzavírala pracovní
smlouvu v roce 1971 ještě s Č. s. s. (a od té doby nedošlo k uzavření nové
pracovní smlouvy), proto by měla uvedená dohoda podle jejího názoru obsahovat
přesné určení zaměstnavatele uvedením jeho správného obchodního jména,
identifikačního čísla a sídla; protože tomu tak v daném případě není, je dohoda
neplatná. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
(případně i rozsudek soudu prvního stupně) zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti
opodstatněné.
Žalovaná v dovolání mimo jiné namítá, že odvolání žalobkyně proti
rozsudku soudu prvního stupně, doručené tomuto soudu dne 4.9.2003, „bylo podáno
pozdě“, neboť podle jejího názoru byl rozsudek soudu prvního stupně řádně
doručen žalobkyni již dne 2.7.2003. Tato námitka dovolatelky není důvodná.
Odvolání proti rozhodnutí soudu je podáno včas, bylo-li podáno do 15-ti
dnů od jeho doručení u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje (srov. § 204 odst.
1 větu první o.s.ř.). Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje
účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou (srov. § 158 odst. 2
větu první o.s.ř.).
Podle ustanovení § 47 odst. 1 o.s.ř. se právnickým osobám doručuje na adresu
jejich sídla. Jestliže právnická osoba o to požádá, doručuje se jí písemnost na
adresu, kterou sdělila soudu.
Z uvedeného vyplývá, že účastníku, který je právnickou osobou, soud doručuje
písemnosti v prvé řadě na adresu jeho sídla, které je určeno adresou, kde
právnická osoba skutečně sídlí, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde
se veřejnost může s právnickou osobou stýkat (srov. § 19c odst. 2 obč. zák.).
Účastník, který je právnickou osobou, ovšem může kdykoliv během řízení požádat
soud, aby mu písemnosti doručoval na jinou adresu, než je adresa jeho sídla.
Touto žádostí je soud vázán, s výjimkou situace, žádá-li právnická osoba se
sídlem v České republice o doručování písemností na jinou adresu mimo území
České republiky. Jinou adresu sdělenou soudu pro doručování (odlišnou od adresy
sídla) účastník rovněž může v průběhu řízení kdykoliv změnit. Protože zákon pro
tento úkon nestanoví žádnou zvláštní formu, může účastník tuto změnu učinit
například i tak, že v podání určeném soudu uvede jinou „korespondenční adresu“,
než kterou soudu sdělil v dřívější době. Doručí-li potom soud účastníku
písemnost na původně (dříve) sdělenou adresu, jde o doručení neúčinné. V
případě, že touto nesprávně doručenou písemností je rozsudek soudu prvního
stupně, má tato skutečnost za následek, že účastníku vůbec nepočne běžet lhůta
k odvolání, neboť její běh je spojen jedině s řádným doručením (srov.
rozhodnutí publikované pod č. 19/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR
ve věcech občanskoprávních).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v žalobě podané dne 19.7.2001
nejprve uvedla jako „adresu pro doručování“: Č. o. b., a.s., S. a r. p. s. Č.,
F. 1351/15, L. Poté v podání označeném jako „vyjádření žalobkyně a závěrečný
návrh“, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 19.5.2003, uvedla novou
„korespondenční adresu“: Č., a.s., O. ú., 1. m., L. Jestliže za tohoto stavu
byla zásilka obsahující písemné vyhotovení rozsudku Okresního soudu v Liberci
ze dne 3.6.2003 č.j. 20 C 984/2001-67 doručena žalobkyni dne 2.7.2003 na
původní „adresu pro doručování“ sdělenou v žalobě, nemohlo se jednat -
vzhledem k výše uvedenému - o účinné doručení, od kterého by bylo možno ve
vztahu k žalobkyni odvíjet počátek běhu lhůty k podání odvolání. Protože
rozsudek soudu prvního stupně byl žalobkyni řádně doručen až při následujícím
pokusu dne 4.9.2003, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že ve shodě se
soudem prvního stupně nepovažoval odvolání žalobkyně, podané osobně u soudu
prvního stupně dne 4.9.2003, za opožděné.
Předmětem tohoto řízení je nárok žalobkyně (jako zaměstnavatelky)
uplatněný vůči žalované (jako zaměstnankyni) z titulu odpovědnosti za schodek
na svěřených hodnotách podle ustanovení § 176 zák. práce.
Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je
zaměstnanec povinen vyúčtovat, podle ustanovení § 176 zák. práce je zvláštní
pracovněprávní odpovědností, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve
vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Předpokladem této
odpovědnosti jsou vznik škody ve formě schodku na svěřených hodnotách a
uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, na základě níž zaměstnanec přebírá
odpovědnost za tyto hodnoty. Odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách se
zaměstnanec zprostí zcela, popřípadě zčásti, jen tehdy, prokáže-li, že schodek
vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§ 176 odst. 3 zák. práce).
Základním předpokladem odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených
hodnotách je, aby mezi ním a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda o
hmotné odpovědnosti za tyto hodnoty. Náležitostí dohody o hmotné odpovědnosti
požadovanou zákonem je především její písemná forma; nedostatek této formy má
za následek neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti (srov. § 176 odst. 2 zák.
práce). Dohoda o hmotné odpovědnosti musí obsahovat závazek zaměstnance převzít
odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec
povinen vyúčtovat (§ 176 odst. 1 zák. práce).
S názorem žalované, že písemná dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne
26.7.1991 neobsahuje dostatečně určité označení zaměstnavatele „a tak není
platná“, dovolací soud nesouhlasí.
Dohoda je dvoustranný právní úkon směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch
práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. (srov.
§ 240 odst. 1 zák. práce). Jako každá smlouva, je i dohoda o hmotné
odpovědnosti podle ustanovení § 176 zák. práce uzavřena, jakmile se účastníci
shodli na jejím obsahu (§ 244 odst. 1 zák. práce). Vzniknou-li o jejím obsahu
pochybnosti, ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce pro tento případ stanoví, že
projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých
byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
V projednávané věci dovolatelka nenamítá, že by předmět smlouvy ze dne
26.7.1991 byl sjednán neurčitě anebo nesrozumitelně; nenamítá ani, že by dohodu
o hmotné odpovědnosti uzavírala s jiným subjektem, než byl její tehdejší
zaměstnavatel. Lze jí sice přisvědčit v tom, že zaměstnavatel (právní
předchůdce žalobkyně) není v dohodě označen všemi zákonem vyžadovanými
identifikačními znaky, avšak s přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo k
uzavření dohody o hmotné odpovědnosti (mezi účastníky řízení bylo nesporné, že
v době uzavření této dohody byla žalovaná zaměstnána v pracovním poměru u
právního předchůdce žalobkyně), jakož i z chování žalované v následujícím
období (kdy jako pokladní plnila vůči svému zaměstnavateli - právnímu
předchůdci žalobkyně povinnosti vyplývající pro ni z předmětné dohody), však
není po skutkové stránce pochybnost o tom, mezi kým (mezi kterými konkrétními
subjekty – zaměstnavatelem a zaměstnancem) byl založen právní vztah z této
dohody vyplývající. Protože v listině obsahující dohodu o hmotné odpovědnosti
byl zaměstnavatel žalobkyně označen nezaměnitelným způsobem (byť neúplně),
nelze sdílet názor dovolatelky, že dohoda o hmotné odpovědnosti je pro
nedostatek písemné formy neplatná. Závěr soudů obou stupňů o tom, že „žalovaná
byla zaměstnancem, který v rozhodné době vzniku schodku měl platně uzavřenou
dohodu o hmotné odpovědnosti“, tak zůstal nezpochybněn.
Dovolatelka však důvodně vytýká odvolacímu soudu, že svým postupem
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 183 zák. práce může soud z důvodů zvláštního zřetele
hodných náhradu škody přiměřeně snížit.
Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu
určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda (resp. než je
limit po zaměstnanci požadovatelné náhrady škody) tak, aby přiznaná náhrada
škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po zaměstnanci spravedlivě
požadovat. Ustanovení § 183 zák. práce patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném
případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon
nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani
v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele
hodných“ definován. Vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 183
zák. práce tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Při rozhodování o nároku na náhradu škody je soud vždy i bez návrhu
povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované
náhrady škody podle ustanovení § 183 zák. práce (srov. Závěry Nejvyššího soudu
ČSR ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ze dne 5.12.1979 sp. zn. Pls
2/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č.
22, str.207), neboť uvedené ustanovení je – vedle ustanovení upravujících
předpoklady vzniku nároku, resp. limitace jeho výše (§ 176, § 182 zák. práce) –
součástí celkové skutkové podstaty upravující povinnost k náhradě škody
umožňující v konkrétním případě s přihlédnutím k individuálním okolnostem
případu vystihnout rozsah náhrady škody, který lze po zaměstnanci spravedlivě
požadovat. Protože soud může přihlédnout - kromě jiného - kupř. k okolnostem
vzniku škody, k formě a míře zavinění škody zaměstnancem apod., tedy ke
skutečnostem, které v řízení vyšly najevo (srov. § 132 o.s.ř.) v jiných
souvislostech, aniž by je účastníci uváděli, nelze sdílet názor, že východiskem
pro posouzení věci z hledisek ustanovení § 183 zák. práce může být výlučně
úvaha založená na tom, do jaké míry zaměstnanec unesl břemeno tvrzení a břemeno
důkazní (kupř. k osobním a majetkovým poměrům odpovědného zaměstnance, k
poměrům zaměstnavatele).
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku – neshledal žádné opodstatnění pro snížení náhrady škody z důvodů, pro
které tak učinil soud prvního stupně, neboť „v řízení sama žalovaná netvrdila
ani neprokazovala, že její osobní a majetkové poměry jí neumožňují nahradit
vzniklou škodu“, ani z její strany „nebyly tvrzeny další skutečnosti, které by
mohly postup soudu podle ust. § 183 zák. práce odůvodnit“.
S tímto názorem lze souhlasit potud, že za situace, jestliže okolnosti
významné pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 183 zák. práce nevyšly v
řízení před soudem prvního stupně najevo jinak, povinností žalované skutečně
bylo, aby tvrdila všechny z tohoto hlediska pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti a ke svým tvrzením nabídla důkazy [§ 101 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř.]. Žalovaná svou obranu zatím budovala v podstatě pouze na tvrzení, že
okolnosti vzniku škody odůvodňují snížení povinnosti k náhradě škody „na
čtvrtinu požadované částky“, nevyjádřila se však ke všem okolnostem z tohoto
hlediska významným. Její tvrzení tak zůstává neúplné, neboť nezahrnuje všechny
okolnosti potřebné pro posouzení důvodnosti její obrany. Soudu prvního stupně
je proto třeba vytknout, že při úvaze o možnosti použití mimořádného
zmírňovacího práva vychází ze závěru, že se „jednalo o zodpovědnou a svědomitou
pracovnici, která problémy s rozdíly ve finanční hotovosti neměla, její
pracovní morálka byla dobrá a jednalo se o pracovnici, která v bankovnictví
pracovala od roku 1971“, aniž uvedl, z jakých poznatků toto zjištění čerpá, a
že při jednání dne 17.4.2003 neposkytl žalované ve smyslu ustanovení § 118a
odst.1 a 3 o.s.ř. potřebná poučení o její povinnosti tvrzení a povinnosti
důkazní; odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 o.s.ř.
nezjednal nápravu. Jestliže soud rozhodl ve věci, aniž by účastníku, jehož tíží
břemeno tvrzení a břemeno důkazní, poskytl řádné poučení podle ustanovení §
118a odst.1 a 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil, a protože řízení před soudy obou stupňů je
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
zrušil v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.,
§ 226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu