USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce V. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem
Tichým, advokátem se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Plaská č. 623/5, proti
žalované S. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o 1 182 463,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 143/2019,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2021,
č. j. 30 Co 243/2021-277, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 463 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nataši
Randlové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci;
dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 30 Co 243/2021-277, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný
přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek
nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Přestože dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání
nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj právní
závěr, že „nemůže obstát tvrzení žalobce, že byl ohledně své nadbytečnosti
uveden v omyl“ [neboť „žalobce pro žalovanou nadbytečným ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce byl“], a že proto nelze „shledat žádné protiprávní jednání
žalované“, a není tedy třeba se zabývat ostatními podmínkami odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu podle § 265 zákoníku práce, a se způsobem, jakým
odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na
základě něhož k nim dospěl). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů
však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto
ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod
č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č.
78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich
učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle
při hodnocení důkazů. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných
skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném
rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Takto postupuje dovolatel při řešení druhé právní otázky, která má zakládat
přípustnost dovolání [„zda zaměstnavatel odpovídá za škodu způsobenou
zaměstnanci podle § 265 zákoníku práce tím, že poruší právní povinnosti
zaměstnavatele (popřípadě úmyslně jedná proti dobrým mravům), pokud na straně
zaměstnance vznikne škoda a mezi porušením povinnosti zaměstnavatele a vznikem
škody je dána příčinná souvislost“], kdy namítá, že „rušená pracovní pozice
nezanikla, resp. všechny její složky tvořící náplň žalobcovy práce byly pro
žalovanou stále nezbytné“, a že „organizační změna tak, jak byla přijata, byla
přijata účelově ‚na míru? konkrétnímu zaměstnanci, tedy žalobci, nikoli proto,
že odpadla potřebnost práce, kterou vykonával“. Ve skutečnosti nezpochybňuje
správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutkové závěry
odvolacího soudu [že „provedená organizační změna skutečně vedla ke snížení
celkového počtu zaměstnanců působících na vysokých manažerských pozicích v
rámci podnikatelského oddělení, neboť technického vedení direkce TD se ujal
vedoucí celého podnikatelského oddělení K., jehož zastupováním (a tedy i
některými dílčími úkoly) byl pověřen K., do té doby vedoucí oblasti CG“, že
„rozsah práce, který do té doby vykonávali tři pracovníci na manažerských
pozicích, po odchodu žalobce ‚zastali? pouze dva takoví zaměstnanci“], a
předestírá vlastní (odlišné) skutkové závěry (že „žalovaná v žalobci vyvolala
přesvědčení, že rozhodnutím o organizační změně spočívající ve zrušení pozice
vedoucího direkce TD se žalobce stal nadbytečným, a tím jej přiměla k uzavření
dohody o skončení pracovního poměru, kterou by žalobce, pokud by věděl, že jeho
pozice fakticky nezanikne, nikdy neuzavřel“), na nichž buduje svůj závěr, že
„zde jsou dány podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou
zaměstnanci podle § 265 zákoníku práce“. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).