21 Cdo 1331/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem
se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská č. 378/1, proti žalované ČSAD Hodonín a.s.,
se sídlem v Hodoníně, Brněnská č. 3883/48, IČO 607 47 536, zastoupené Mgr.
Miroslavem Fotrem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Na Pískách č. 3275/3, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního
soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1271/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2011 č. j. 49 Co 385/2009-98, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Dopisem ze dne 1.2.2006 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že se pro ni „stal nadbytečným
vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o změně úkolů a organizačních změn při
výkonu pracovní činnosti a zrušení pracovního místa, na které je zařazen“.
Současně žalovaná informovala žalobce o tom, že „nemá možnost jej dále
zaměstnávat v místě na jiném vhodném pracovním zařazení“.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 25.7.2006 změněnou
se souhlasem soudu prvního stupně domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z
pracovního poměru je neplatná, a aby mu žalovaná zaplatila 116.088,- Kč. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že žalovaný nesplnil svou nabídkovou povinnost podle
ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce a že ke zrušení pracovního místa
žalobce došlo pouze formálně, kdy žalovaný přijal na úsek, kde žalobce
pracoval, nového zaměstnance.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 22.7.2009 č.j. 4 C 1271/2006-78 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po
zjištění, že žalovaná dopisem ze dne 1.2.2006, který žalobce převzal dne
7.2.2006, mu dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zák. práce, neboť rozhodnutím místopředsedy představenstva bylo
zrušeno jím zastávané místo „vedoucího MTZ“, na základě provedeného dokazování
dovodil, že v době podání výpovědi žalovaná neměla žádné další volné pracovní
místo, které by mohla žalobci nabídnout. Jestliže dne 1.2.2006 přijala do
pracovního poměru jiného zaměstnance do funkce vedoucího střediska náhradních
dílů, svou nabídkovou povinnost neporušila, neboť pro tento druh práce žalobce
„neměl kvalifikaci a práce pro něj nebyla vhodná“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.12.2011 č.j. 49 Co
385/2009-98 změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že výpověď z
pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 1.2.2006 je neplatná, ve
výroku II. o náhradě mzdy a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel z toho,
že dne 4.1.2006 bylo rozhodnuto o zrušení úseku MTZ a pracovního místa žalobce,
který vykonával funkci jeho vedoucího, a to ke dni 31.1.2006, a současně bylo
rozhodnuto o vytvoření nového střediska prodeje náhradních dílů a o tom, že na
toto místo bude přijat nový zaměstnanec. Z popisu pracovních funkcí „vedoucího
zásobování“ a „vedoucího střediska prodeje náhradních dílů“ soud dovodil, že
charakter pracovního místa „vedoucího střediska prodeje náhradních dílů“ byl
podle ustanovení § 37 odst. 5 zákoníku práce pro žalobce vhodný a že žalobce
pro něj měl kvalifikační předpoklady. Vzhledem k tomu také žalovaná nesplnila
svou nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť
měla k dispozici volné pracovní místo, které byla povinna žalobci nabídnout
předtím, než přistoupila k výpovědi z pracovního poměru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
odvolací soud vychází z nesprávného právního posouzení věci a dovozuje, že soud
se opírá o „nesprávnou interpretaci tzv. nabídkové povinnosti“, neboť
„zaměstnavateli klade za povinnost učinit zaměstnanci, jehož pracovní místo
bylo zrušeno, nabídku směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci ve
smyslu § 36 odst. 1 zák. práce, jestliže má v místě výkonu práce nebo bydliště
takové místo volné“. Zdůraznil, že pouze zaměstnavatel má právo určovat, jaká
pracovní místa pro svou činnost potřebuje, jaké zaměstnance na tato místa
potřebuje zaměstnat, včetně stanovení komplexních podmínek a požadavků na to
které pracovní místo. V případě zrušení místa vedoucího MTZ a zřízení nového
vedoucího místa vedoucího prodeje náhradních dílů se jedná o „diametrálně
odlišné podnikatelské činnosti“ Odvolací soud neadekvátně vyhodnotil jednotlivé
funkce (pracovní místa), neboť „pouze zaměstnavatel zná své podnikatelské
prostředí, plnění úkolů a všechny zaměstnance, kteří se na činnostech podílí,
včetně jejich schopností odborných, zdravotních, morálních“. Žalovaná navrhla,
aby dovolací soud změnil výrok I. rozsudku odvolacího soudu tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a
aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho napadené
části) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
jedná o určení platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 1.2.2006 – podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2006, tj.
předtím, než nabyly účinnosti zákon č. 72/2006 Sb., kterým se mění zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 79/2006
Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl u
žalovaného zaměstnán na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.1.2001
jako vedoucí MTZ; rozhodnutím místopředsedy představenstva žalované bylo toto
místo zrušeno ke dni 31.1.2006. Dopisem ze dne 1.2.2006 dala žalovaná žalobci
výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu, že žalobce
„se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o změně úkolů a
organizačních změn při výkonu pracovní činnosti a zrušení pracovního místa, na
které je zařazen“, s tím že zaměstnavatel nemá možnost žalobce dále zaměstnávat
„v místě na jiném vhodném pracovním zařazení“. Od 1.2.2006 bylo zřízeno
pracovní místo „vedoucí střediska prodeje náhradních dílů“, a do této funkce
byl přijat P. Č.
Z obsahu spisu dále vyplývá, že – a dovolatelka to rovněž zdůrazňuje – že od
roku 1995 provozoval Autorizovaný servis a dealerství vozidel a výrobků DAF na
základě certifikátu, který musel být každé dva roky obnovován, že v roce 2005
již nesplňoval nové standarty, a proto musel přistoupit k radikálním změnám,
včetně nových požadavků na zaměstnance.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22.2.1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne
23.7.1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a další) patří k předpokladům pro podání
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce
to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se
konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi
nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se
zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u
zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i
nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní
smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí - prakticky i právně
vzato - možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal),
avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v
dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně
úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, akcentoval-li při rozhodování o
opodstatněnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru formální okolnost, že
„současně s rozhodnutím o zrušení pracovního místa žalobce ke dni 31.1.2006
rozhodl též o zřízení nového úseku prodeje náhradních dílů a o nutnosti obsadit
nově vytvořené pracovní místo vedoucího prodeje“, aniž přihlížel též k tomu, co
v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Žalovaná kromě jiného zdůrazňuje, že v případě žalobce se jednalo o „závažnou
změnu pracovní činnosti, kdy se z „nákupčího“ (pracovníka MTZ), který jedná s
dodavateli a doplňuje zásoby pro vlastní servisní činnost, stává obchodní
manažer, odpovědný za aktivní prodej náhradních dílů DAF, TRP, BOVA“, že
žalobce „nebyl ochoten tyto změny akceptovat“, a že tedy „na nově vytvořené
pracovní místo nesplňoval podmínky“. Též z dopisu technického ředitele J. J. ze
dne 9.11.2005 adresovaného J. O., manažeru pro servisní činnost, se podává
výtka, že „není možné nadále tolerovat tu skutečnost, že pro pracovníka DT CZ
je obtížné a nepříjemné komunikovat s naším vedoucím MTZ, který dosud
nepochopil nebo nechce pochopit, co je důležité pro naše další působení v síti
autorizovaných servisů DAF a tím i pro naši prosperitu“.
Za těchto okolností měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že z hlediska
faktického obsahu rozhodnutí žalované nedošlo ke vzniku nového pracovního
místa, o němž by se dalo uvažovat z hledisek ustanovení § 46 odst. 2 zák.
práce, nýbrž k tomu, že „organizační změna“ spočívala v posuzovaném případě v
náhradě (záměně) jednoho zaměstnance jiným, vhodnějším, který – jak v poněkud
jiné souvislosti uvažuje soud prvního stupně – vzhledem k lepším řídícím a
organizačním schopnostem lépe plní požadavky zaměstnavatele pro řádný výkon
práce. Nejedná se tedy o to, že by „rozhodnutí zaměstnavatele o organizační
změně“ v dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost
plnit povinnost [srov. § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce] přidělovat žalobci
práci podle pracovní smlouvy (pro její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec
jinak schopen a ochoten vykonávat, vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj
stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným.
Je třeba totiž mít na zřeteli, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný
ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce tehdy, nemá-li
zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost
zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Jestliže
se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává
nadbytečným (nikoliv na základě formální změny označení zastávané funkce, nýbrž
z hlediska své faktické, resp. věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní
smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná
okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání podniku,
anebo ve výhradách k organizačním a řídícím schopnostem zaměstnance – jako je
tomu v posuzovaném případě - podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z
hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů (tedy námitky, že žalobce není schopen
dostát novým požadavkům žalované na výkon práce) věcně správný. Protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude
rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 243b odst. 4
věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu