21 Cdo 1332/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce A. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu K.,
zastoupenému advokátem, o neplatnost skončení pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 19 C 158/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2001 č.j. 23 Co 78/2001-50,
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „skončení pracovního poměru na základě
žádosti žalobce ze dne 11.4.2000 je neplatné“. Žalobu odůvodnil tím, že žádost
o rozvázání pracovního poměru dohodou „byl donucen podepsat pod nátlakem“
tajemnice městského úřadu PhDr. J. M., která mu sdělila, že „bude propuštěn pro
zvlášť hrubé porušení pracovní kázně podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku
práce, pokud neuzavře Dohodu o skončení pracovního poměru podle § 43
zákoníku práce“. Podle názoru žalobce je třeba takové jednání vůči jeho osobě
považovat - vzhledem k uvedeným výhrůžkám - „za závažné porušení ustanovení § 7
odst. 2 zákoníku práce ze strany starosty města a tajemnice městského úřadu“ a
jeho „žádost“ podepsanou pod nátlakem za neplatný právní úkon „ve smyslu § 242
zákoníku práce“, od kterého „zároveň řádně odstoupil“.
Okresní soud ve Kladně rozsudkem ze dne 4.12.2000 č.j. 19 C 158/2000-24 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení
5.300,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že ze strany tajemnice městského
úřadu se „v žádném případě nejednalo o bezprávnou výhrůžku“ vylučující
svobodnou tvorbu žalobcovy vůle, neboť žalobce „měl možnost ukončení pracovního
poměru dohodou neakceptovat“. Jestliže však tajemnice uzavřela s žalobcem
dohodu o skončení pracovního poměru „bez předchozího vyjádření obecní rady“,
jde podle názoru soudu prvního stupně o neplatný právní úkon učiněný v rozporu
se zákonem [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce], neboť - jak zdůraznil -
„jednatelská funkce tajemníka neznamená nic víc, než jeho výhradní a generální
oprávnění činit jménem obce, jako zaměstnavatele, právní úkony“ a „nezahrnuje
tedy samo o sobě oprávnění o těchto právních úkonech rozhodovat“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.3.2001 č.j. 23
Co 78/2001-50 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 1.612,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
1.575,- Kč, obojí k rukám advokáta. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu
prvního stupně, že v daném případě „nelze hovořit o bezprávné výhrůžce“, neboť,
i kdyby tajemnice jednala tak, jak tvrdí žalobce, „hrozila by jako představitel
zaměstnavatele žalobci pouze tím, čím zaměstnavatel zaměstnanci ve smyslu
zákoníku práce hrozit může, je-li přesvědčen o tom, že se zaměstnanec dopustil
zvlášť závažného porušení pracovní kázně“. Na rozdíl od soudu prvního stupně
však dovodil, že ustanovení § 59 odst. 3 písm. b) zákona č. 367/1990 Sb.
vybavovalo tajemníka obecního (městského) úřadu kompetencemi statutárního
orgánu obce jako zaměstnavatele v plném rozsahu, „tedy oprávněním právní úkony
v pracovněprávních vztazích nejen realizovat, ale i o nich rozhodovat“, kdy
smyslem tohoto ustanovení bylo „zajistit obcím operativní řešení situací
vyplývajících z pracovněprávních vztahů se zaměstnanci obce i v době mezi
zasedáními obecní (městské) rady“. Protože oprávnění tajemnice Městského úřadu
v K. uzavírat dohody o skončení pracovního poměru „vyplývá i z pracovního řádu
Městského úřadu K.“, je podle názoru odvolacího soudu skončení pracovního
poměru žalobce u žalovaného ke dni 11.4.2000 platné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že podle „v té době“ platného
zákona č. 367/1990 Sb. byl tajemník obecního (městského) úřadu sice
oprávněn činit jménem obce jako zaměstnavatele právní úkony, avšak toto
oprávnění „nezakládalo právo tajemníka o těchto právních úkonech rozhodovat“.
Protože žádný vnitřní předpis zaměstnavatele nesmí být v rozporu se zákonem,
jsou podle názoru dovolatele z tohoto důvodu neplatná i příslušná ustanovení
pracovního řádu Městského úřadu K., která tajemnici svěřovala pravomoc uzavírat
dohody o skončení pracovního poměru bez rozhodnutí městské rady. Dovolatel
rovněž vyslovil nesouhlas se závěrem soudů, že při podpisu dohody o skončení
pracovního poměru nejednal pod psychickým nátlakem (bezprávnou výhrůžkou),
neboť - jak prohlásil – „pod jinou hrozbou než hrozbou okamžitého zrušení
pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce by žádnou dohodu o
skončení pracovního poměru nepodepsal“. Právě uvědomění si důsledku realizace
hrozby ho „zcela logicky přivedlo do stavu psychické tísně“ a obavy z následků
ztráty zaměstnání ho donutily dohodu podepsat. O tom, že dohoda nebyla projevem
jeho svobodné vůle „svědčí i jeho následné kroky“ - telefonická prosba
tajemnici o zrušení dohody i další žádosti adresované starostovi i tajemnici.
Navíc - jak zdůraznil - stres a psychická újma, kterou utrpěl, vedla ke
zhoršení jeho zdravotního stavu a infarktu myokardu. Podle názoru dovolatele
nelze za dané situace dospět k jinému závěru, než že tajemnice městského úřadu
jednala „v zásadním rozporu s § 7 odst. 2 zákoníku práce a jednoznačně zneužila
svého postavení vyplývajícího z pracovněprávního vztahu vůči dovolateli“.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu,
že ke skončení pracovního poměru mezi účastníky mělo dojít na základě
dohody ke dni 11.4.2000 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č.
20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb.,
č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992
Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č.
118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999
Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 (dále
jen „zák. práce“) a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
zákonů č. 439/1991 Sb., č. 485/1991 Sb., č. 553/1991 Sb., č. 302/1992
Sb., nálezů Ústavního soudu č. 97/1992 Sb. a 97/1992/1 Sb., zákonů č. 68/1993
Sb., č. 152/1994 Sb., č. 279/1995 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 107/2000 Sb.,
tedy ve znění účinném do 12.11.2000 (dále jen „zákon o obcích“).
Podle ustanovení § 4 odst.1 zákona o obcích obec jako právnická osoba
vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů
vyplývající.
Podle ustanovení § 9 odst.1 zák. práce právní úkony v pracovněprávních vztazích
činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární
orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel;
místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené. Jiní zaměstnanci
zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou oprávněni jako
orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony vyplývající z
jejich funkcí stanovených organizačními předpisy.
Funkci statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů plní v
obcích (městech), ve kterých není ustanoven tajemník obecního úřadu, starosta,
který je také nadřízen všem pracovníkům obecního (městského) úřadu (§ 52 odst.
3, věta druhá zákona o obcích). V obcích, v nichž obecní rada zřídila alespoň
dva odbory obecního úřadu, a v obcích, v nichž je pověřený obecní úřad, působí
tajemník obecního úřadu (§ 59 odst. 1 zákona o obcích).
Podle ustanovení § 59 odst. 3 písm. a) a b) zákona o obcích je tajemník
obecního úřadu nadřízený všem pracovníkům obecního úřadu a plní funkci
statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů.
Z uvedeného vyplývá, že jedná-li obec (město) v pracovněprávních vztazích jako
zaměstnavatel, je jejím statutárním orgánem tajemník obecního (městského)
úřadu, popřípadě, nebyl-li tajemník ustanoven, starosta (zástupce starosty).
Ostatně ani sám žalobce - jak se podává z obsahu dovolání – „nezpochybňuje“
oprávnění tajemníka obecního úřadu činit jménem obce veškeré právní úkony
týkající se pracovněprávních vztahů mezi obcí (jako zaměstnavatelem) a
zaměstnanci obecního úřadu. Jeho názor, že toto oprávnění „nezakládalo právo
tajemníka o těchto právních úkonech rozhodovat“, nelze sdílet.
Právním úkonem se rozumí projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku
těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 240
odst. 1 zák. práce). I když bližší podrobnosti a náležitosti pracovněprávních
úkonů zákoník práce ani jiné právní předpisy obecně nestanoví, lze [kromě
jiného i z ustanovení o jejich neplatnosti - srov. zejména § 242 odst. 1 písm.
a) až e) zák. práce] dovodit, že se jedná o právní skutečnosti, které spočívají
v určitém lidském chování, pro které je charakteristická jednota vůle a
projevu. Nezbytným pojmovým předpokladem vzniku právního úkonu je proto
především svobodná a vážná vůle, jako psychický vztah jednajícího subjektu k
zamýšlenému (chtěnému) následku. Právní úkon však vzniká až tehdy, je-li takto
utvořená vůle projevena určitým a srozumitelným způsobem navenek a učiněna
seznatelnou jiným osobám.
Má-li právní úkon (navenek projevená vůle) účastníka pracovněprávního vztahu
skutečně odpovídat jeho vlastní vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního
(duševního) rozhodovacího procesu. Protože z procesu vlastního utváření vůle
jednajícího subjektu, která sleduje dosažení zamýšleného cíle (právních
následků - vznik, změnu či zánik práv nebo povinností) nelze vyloučit vnitřní
(duševní) „rozhodování“ jednajícího o tom, jakou vůli navenek projeví (zda
vůbec, jakým způsobem a jaký právní úkon učiní), je třeba odvolacímu soudu
přisvědčit, že „ustanovení § 59 odst. 3 písm. b) zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích, i ve znění platném ke dni 11.4.2000, vybavovalo tajemníka obecního
(městského) úřadu kompetencemi statutárního orgánu obce jako zaměstnavatele v
plném rozsahu“, aniž by jeho jednání v pracovněprávních vztazích bylo podmíněno
předchozím projednáním s obecní (městskou radou), resp. jejím předchozím
souhlasem.
Sdílet nelze ani názor dovolatele, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze
dne 11.4.2000 je postižena vadou spočívající v tom, že ji žalobce uzavíral pod
tlakem bezprávné výhrůžky.
Právní úkon je platný (srov. § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce), jestliže vůle
účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a
jestliže současně byla svobodná. Svobodu vůle přitom vylučuje zejména přímé
fyzické donucení (vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis
compulsiva). O bezprávnou výhrůžku, jíž je vůle jednajícího subjektu
deformována, se však jedná pouze tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický
nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví,
hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla
oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být
použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou
smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu,
který skutečně spáchal). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího (fyzický
a psychický nátlak, tíseň) musí mít přitom základ v objektivně existujícím a
působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen
představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát
pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému
neprospěchu.
Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že
v pracovněprávních vztazích bývá rozvázání pracovního poměru některým ze
způsobů uvedených v ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce pro účastníky z hlediska
jejich zájmů nestejně výhodné, neboť výkon nezadatelného práva ukončit zákonem
stanoveným způsobem pracovní vztah, má pro druhého účastníka nikoliv ojediněle
za následek vznik určité újmy. Je tomu tak nejen tehdy, jestliže je
pracovněprávní vztah rozvazován bez zřetele na stanovisko druhé strany
jednostranným právním úkonem, ale i v případě, jestliže je pracovní poměr
rozvázán - jak tomu bylo v posuzované věci - na základě souhlasného projevu
vůle dohodou obou účastníků pracovněprávního vztahu.
Nejedná se o bezprávnou vyhrůžku a nelze ani považovat za zneužití výkonu
práva na újmu zaměstnance (§ 7 odst. 2 zák. práce) okolnost, jestliže
zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou (ofertu)
odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody (v daném případě požívání
alkoholu v pracovní době), pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr
zrušit okamžitě; sdělením své pohnutky, která jej vede ke skončení
pracovního poměru se zaměstnancem totiž hrozí tím, co je za účelem skončení
pracovního poměru oprávněn podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce
učinit. Při porovnání obou možností skončení pracovního poměru nabízených
žalobci přitom ani nelze úspěšně dovozovat, že žalobce jednal v důsledku tísně
ke svému neprospěchu, jestliže se rozhodl předejít jednostrannému skončení
pracovního poměru okamžitým zrušením a zvolil si možnost skončit pracovní poměr
dohodou, tedy způsobem pro něj výhodnějším.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně 11. dubna 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu