21 Cdo 1352/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. H., proti žalované H. v. p., a.s., o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru a o 32.406,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 18 C 778/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. července 2002 č.j. 30 Co
450/2001-74, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Dopisem ze dne 5.3.1999 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje
pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že se žalobce (který u ní
pracoval jako „likvidátor – odborný specialista“ na pracovišti v L.) stal
nadbytečným v důsledku rozhodnutí generálního ředitele akciové společnosti ze
dne 30.4.1998, kterým žalovaná „omezila svou obchodní činnost v pobočce Ú. n.
L., obchodní místo L. ke dni 1.5.1998 a snížila proto počet likvidátorů v dané
oblasti“; vzhledem k uvedené organizační změně žalovaná nemá možnost žalobce
dále zaměstnávat podle pracovní smlouvy, ani nemá vhodnou práci, kterou by mu
mohla nabídnout.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního
stupně), aby bylo určeno, že uvedené rozvázání pracovního poměru výpovědí je
neplatné, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci „částku
32.406,- Kč odpovídající průměrnému platu 10.802,- Kč měsíčně, a to za měsíce
červenec, srpen a září 1999 navýšenou o 15% úrok z prodlení od 1.7.1999“.
Žalobu odůvodnil tím, že k datu 1.5.1998 žádné organizační změny provedeny
nebyly, obchodní činnost v pobočce Ú. n. L. nebyla nijak omezena, nebyl snížen
počet likvidátorů v dané oblasti (neboť „obratem byl vzat do pracovního poměru
nový likvidátor“), ani nebylo realizováno žádné snížení stavu zaměstnanců a
kromě toho žalovaná „neprojevila sebemenších zájmů“ podílet se na získání
jiného vhodného zaměstnání pro žalobce, čímž porušila ustanovení § 47 odst. 1
zák. práce. Podle názoru žalobce se po předchozím neúspěšném pokusu žalované
rozvázat s ním pracovní poměr výpovědí ze dne 23.2.1998 (rozvázání pracovního
poměru bylo soudem pravomocně shledáno jako neplatné) jednalo o „čistě účelové
řešení“ k obsazení pracovních míst novým ředitelem pobočky v Ú. n. L. „svými
lidmi“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28.11.2000 č.j. 18 C 778/99-47,
ve znění opravného usnesení ze dne 19.7.2001 č.j. 18 C 778/99-55, žalobu zamítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci
samé dospěl k závěru, že žalobce se stal na základě rozhodnutí generálního
ředitele žalované ze dne 30.4.1998 o organizačních změnách (spočívajících ve
snížení počtu zaměstnanců ke dni 1.5.1998 z šesti na pět v pobočce Ú. n. L. –
pracovišti v L. v důsledku zrušení funkce likvidátora v L.), které bylo řádně
přijato před podáním výpovědi a „žalobce byl nejpozději ve výpovědi z
pracovního poměru s tímto organizačním opatřením seznámen“, pro žalovanou
nadbytečným. Protože na pracovišti v L. nadále nepůsobí žádný likvidátor
(likvidační činnost je vykonávána prostřednictvím dvou likvidátorů z Ú. n. L.),
nemá žalovaná možnost žalobce dále zaměstnávat v místě výkonu práce, ani v
místě jeho bydliště, kterým je rovněž L. Soud prvního stupně proto dovodil, že
výpověď z pracovního poměru splňující rovněž všechny formální náležitosti byla
žalobci dána platně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 24.7.2002 č.j. 30 Co 450/2001-74 rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dala
žalovaná žalobci písemně dne 15.3.1999 a podle níž měl pracovní poměr žalobce
skončit 30.6.1999, je neplatné; „jinak“ tento rozsudek zrušil a vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k
závěru, že k rozhodnutí o organizační změně, jímž je odůvodněna předmětná
výpověď, v daném případě vůbec nedošlo. Poukázal na skutečnost, že předložená
listina s datem 30.4.1998 je opatřena otiskem razítka, kde je uvedena adresa
sídla žalované „P.“, která byla zapsána do obchodního rejstříku až dne
10.12.1998 (ke dni 30.4.1998 byla adresa sídla žalované „P.“). Tato
nesrovnalost, k níž „nebylo ze strany žalované podáno žádné vysvětlení“, podle
jeho názoru znamená, že „listina byla dodatečně vyhotovena pro účely soudního
jednání“, o čemž - jak zdůraznil - „svědčí i ta skutečnost“, že dne 3.3.1999
proběhlo mezi účastníky jednání v souvislosti s předchozím sporem o neplatnost
skončení pracovního poměru, aniž by ze strany žalované byla žalobci poskytnuta
informace o tom, že bylo rozhodnuto již v dubnu 1998 o organizační změně, která
se týkala místa, kde žalobce vykonával práci. Protože za této situace nebyl
naplněn jeden z hmotněprávních předpokladů platnosti výpovědi podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, odvolací soud uzavřel, že rozvázání
pracovního poměru žalobce výpovědí, kterou mu dala žalovaná dne 15.3.1999, je
neplatné. Zrušovací výrok odůvodnil tím, že se soud prvního stupně v důsledku
svého odlišného právního názoru nezabýval opodstatněností uplatněného nároku na
zaplacení 32.406 Kč s příslušenstvím a jeho rozsudek je v této části pro
nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnící části) podala
žalovaná dovolání, neboť podle jejího názoru „vychází ze skutkového zjištění,
která nemá oporu v provedeném dokazování“. Namítala, že jak z jejího pohledu,
tak z pohledu generálního ředitele, který byl oprávněn podle vnitřních předpisů
o organizační změně rozhodnout, k této změně skutečně došlo. Protože se jednalo
o zrušení jen jednoho pracovního místa s místem výkonu práce v L., nebyly „o
takto nepatrné organizační změně“ vypracovávány žádné obecné písemné materiály
k organizační struktuře (např. ve formě vnitřního předpisu generálního
ředitele), pouze byla organizační změna sdělena „někdy striktně i ústně
generálním ředitelem např. telefonicky pověřenému zaměstnanci přímo, aby vše
potřebné zabezpečil, jak bylo jeho zvykem“; tímto považoval generální ředitel
„věc za vyřízenou, kromě toho, že podepsal rozhodnutí o organizační změně“.
Dovolatelka rovněž namítala, že z důvodu, že samotný zápis změn u rejstříkového
soudu v sídle žalované trvá delší dobu, nelze – jak to učinil odvolací soud -
„brát striktně údaje na razítku žalované“. Podle jejího názoru není rozhodující
otisk razítka s názvem ulice, když je sídlo žalované stále stejné (žalovaná
sídlí v rohové budově se dvěma vchody – z ulice B a z ulice Ř.), neboť „dle
ustanovení § 173 odst. 2 obch. zák., vzhledem k době rozhodnutí o organizační
změně, nerozhoduje o vzniku úkonu den zápisu rejstříkového soudu, ale např.
jeho schválení valnou hromadou atd.“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních opatřeních.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal
nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a
přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku
takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně
úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo
být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být
zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož
se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí
ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru. Rozhodnutí o
organizační změně není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák.
práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly
změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se
pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem
pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví a která není sama o sobě
způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního
vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp.
zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999,
str. 374). Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele – jak
správně uvádí odvolací soud - samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve
smyslu zásad uvedených v ustanovení § 242 zák. práce; vznikne-li pochybnost,
zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen
tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel
- fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten,
kdo je k tomu oprávněn.
Závěr o existenci rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně (tj. o tom, že
zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách)
představuje skutkové zjištění soudu. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím
řízení zpochybnit - jak to ostatně činí i sama dovolatelka - dovolacím důvodem
uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění
důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění
jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že „k rozhodnutí o organizační změně v daném případě
vůbec nedošlo“, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku -
z výsledků dokazování (zejména z výpovědi předsedy představenstva a generálního
ředitele žalované Ing. J. Ch., výpovědi zaměstnankyně žalované JUDr. I. C.,
listiny ze dne 30.4.1998 označené jako „Rozhodnutí zaměstnavatele o organizační
změně“, výpisu z obchodního rejstříku žalované ze dne 17.6.2002 a písemného
záznamu z jednání účastníků ze dne 3.3.1999), které zhodnotil způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Přesvědčivě odůvodnil [s poukazem na
skutečnost, že „předložená listina s datem 30.4.1998 je opatřena otiskem
razítka, kde je uvedena adresa sídla žalované P.“, která „je zapsána do
obchodního rejstříku až dne 10.12.1998“ (ke dni 30.4.1998 byla adresa sídla
žalované „P.“), a že „dne 3.3.1999 proběhlo mezi účastníky jednání v
souvislosti s předchozím sporem o neplatnost skončení pracovního poměru, aniž
by ze strany žalované byla žalobci poskytnuta informace o tom, že bylo
rozhodnuto již v dubnu 1998 o organizační změně, která se týkala místa, kde
žalobce vykonával práci“] svůj závěr o tom, že listina ze dne 30.4.1998
označená jako „Rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně“ byla „dodatečně
vyhotovena pro účely soudního jednání“. Protože ostatní důkazy v tomto směru
nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění
oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu
spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc nepominul a že v
jeho hodnocení důkazů a poznatků které vyplynuly z přednesů účastníků není z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti
logický rozpor.
Namítá-li dovolatelka, že vzhledem ke zdlouhavosti zápisů změn u rejstříkových
soudů „nelze brát striktně údaje na razítku žalované“ a že „není rozhodující
otisk razítka s názvem ulice, když je sídlo žalované stále stejné“ (žalovaná
sídlí v rohové budově se dvěma vchody – z ulice B. a z ulice Ř.), vylučuje z
rámce svým úvah - ve prospěch opačného skutkového závěru - obsah jednání
účastníků ze dne 3.3.1999 (žalovaná - ač účelem jednání bylo „projednání
dalšího zařazení žalobce v rámci pracovního poměru, popř. ukončení pracovního
poměru dohodou“ – se vůbec nezmínila o organizační změně ze dne 30.4.1998,
která se měla týkat právě žalobcem zastávaného pracovního místa a kterou jen o
dva dny později dne 5.3.1999 odůvodnila nyní posuzovanou výpověď z pracovního
poměru), a napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo
uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalované podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c,
§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2004
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu