21 Cdo 1353/2019-197
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně obce Konojedy se sídlem obecního úřadu v Konojedech č. 7, IČO
00665134, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Revoluční č. 1200/16, proti žalovaným 1) Sberbank CZ, a. s., se sídlem v Praze
5, U Trezorky č. 921/2, IČO 25083325, a 2) Sigma Consulting s. r. o., se sídlem
v Praze 1, Revoluční č. 764/17, IČO 25053931, zastoupené JUDr. Janem Šafrou,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1082/8, o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a určení, že žalovaná 2) zástavní
právo nenabyla, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 383/2017, o
dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu
2018, č. j. 30 Co 270/2018-152, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výroku I., jímž změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že „v části výroku I. týkající se žalované 2) se určuje, že
pozemky parc. č. st. 56/2 a parc. č. 68, vše v katastrálním území Konojedy,
nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalované 2) za
společností Cantillony, s. r. o., IČO 27940497, ve výši 4.220.000 Kč s
příslušenstvím, budoucí pohledávky do celkové výše 4.220.000 Kč s
příslušenstvím vzniklé do 31. 8. 2018 a budoucí pohledávky do celkové výše
8.440.000 Kč s příslušenstvím vzniklé do 31. 8. 2018, vše dle zástavní smlouvy
ze dne 14. 9. 2011“, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a
žalovanou 2) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že pozemky parc. č. st. 56/2 a parc. č. 68 v
katastrálním území Konojedy (dále jen „Pozemky“) nejsou zatíženy zástavním
právem k zajištění pohledávek žalované 2) za společností Cantilloni, s. r. o.,
se sídlem v Praze 8, Podlipného č. 505/15, IČO 27940497, ve výši 4.220.000,- Kč
s příslušenstvím a budoucích pohledávek druhé žalované za společností
Cantilloni, s. r. o., ve výši 12.660.000,- Kč podle zástavní smlouvy, kterou
uzavřely dne 14. 9. 2011 žalovaná 1) jako zástavní věřitelka a Cantilloni, s. r. o., jako zástavní dlužnice, a že žalovaná 2) nenabyla zástavní právo k
pozemkům parc. č. st. 56/2 a parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy, k
zajištění pohledávek druhé žalované za společností Cantilloni, s. r. o., se
sídlem v Praze 8, Podlipného č. 505/15, IČO 27940497, ve výši 4.220.000,- Kč s
příslušenstvím a budoucích pohledávek druhé žalované za společností Cantilloni,
s. r. o., ve výši 12.660.000,- Kč podle zástavní smlouvy, kterou uzavřely dne
14. 9. 2011 žalovaná 1) jako zástavní věřitelka a Cantilloni, s. r. o., jako
zástavní dlužnice. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že jako prodávající uzavřela
s Cantilloni, s. r. o., jako kupující dne 1. 7. 2009 a dne 24. 3. 2010 kupní
smlouvy, jejichž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemkům parc. č. st. 56/2 a parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy. Vklad vlastnického práva
do katastru nemovitostí byl katastrálním úřadem povolen. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 C 358/2016-29, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2017,
Okresní soud v Kolíně určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. 56/2 v katastrálním území Konojedy, a rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 19 C
225/2016-33, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2016, pak stejný soud určil,
že žalobkyně je vlastnicí i pozemku parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy,
neboť obě kupní smlouvy byly neplatné v důsledku nedostatku podmínek platnosti
podle obecního zřízení. Dne 14. 9. 2011 Cantilloni, s. r. o., jako zástavní
dlužnice uzavřela s žalovanou 1) jako zástavní věřitelkou zástavní smlouvu,
kterou zřídila zástavní právo k oběma pozemkům k zajištění pohledávek žalované
1) za Cantilloni, s. r. o. K témuž dni nastaly právní účinky vkladu zástavního
práva pro žalovanou 1) do katastru nemovitostí. Zajištěné pohledávky pak
žalovaná 1) postoupila žalované 2). Cantilloni, s. r. o., nebyla vlastníkem
žádného z pozemků a žalobkyně neudělila souhlas s jejich zatížením zástavním
právem; z tohoto důvodu nemohlo zástavní právo vzniknout ani přejít na
žalovanou 2) v důsledku postoupení pohledávek, které mělo zajišťovat. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 19 C 383/2017-86,
zamítl žalobu na určení, že předmětné pozemky nejsou zatíženy zástavním právem
k zajištění pohledávek žalované 2) za společností Cantilloni, s. r. o., se
sídlem v Praze 8, Podlipného č. 505/15, IČO 27940497, ve výši 4.220.000,- Kč s
příslušenstvím a budoucích pohledávek druhé žalované za společností Cantilloni,
s. r. o., ve výši 12.660.000,- Kč podle zástavní smlouvy, kterou uzavřely dne
14. 9.
2011 žalovaná 1) jako zástavní věřitelka a Cantilloni, s. r. o., jako
zástavní dlužnice (výrok I.), a žalobu na určení, že žalovaná 2) nenabyla
zástavní právo k předmětným pozemkům k zajištění pohledávek žalované 2) za
společností Cantilloni, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Podlipného č. 505/15,
IČO 27940497, ve výši 4.220.000,- Kč s příslušenstvím a budoucích pohledávek
žalované 2) za společností Cantilloni, s. r. o., ve výši 12.660.000,- Kč podle
zástavní smlouvy, kterou uzavřely dne 14. 9. 2011 žalovaná 1) jako zástavní
věřitelka a Cantilloni, s. r. o., jako zástavní dlužnice (výrok II.), a
rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit náklady řízení žalované 1) ve výši
900,-Kč a žalované 2) ve výši 19.832,- Kč k rukám zástupce druhé žalované. Dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního
práva, neboť rozsudek o takové žalobě by byl způsobilým podkladem pro výmaz
zástavního práva z katastru nemovitostí. Tento naléhavý právní zájem však
svědčí žalobkyni jen u určení neexistence zástavního práva vůči žalované 2),
která je jako zástavní věřitelka v katastru nemovitostí zapsána, neboť žalovaná
1) ani netvrdí, že by byla v postavení zástavní věřitelky. Nejistotu ohledně
právního postavení žalobkyně tedy není způsobilé odstranit jen určení, že
žalovaná 2) se nestala namísto žalované 1) zástavní věřitelkou, protože takovým
určením nemůže být vyřešena otázka vzniku zástavního práva a zatížení
nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně tímto zástavním právem. Poté dospěl k
závěru, že v tomto případě střetu vlastnického práva žalobkyně s právem
dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku je přiléhavé poskytnout ochranu
zástavnímu právu, které nabyla žalovaná 1) v nezpochybněné dobré víře, neboť se
jeví nespravedlivým klást riziko zápisu práva do katastru nemovitostí za
neplatnost dané smlouvy na dobrověrné osoby, které nenesou žádný díl
odpovědnosti za neplatnost dané smlouvy uzavřené mezi těmi, koho tyto osoby
považují za své právní předchůdce. Důvod neplatnosti kupních smluv, jimiž
žalobkyně převedla vlastnické právo k nemovitým věcem společnosti Cantilloni,
s. r. o., totiž tkvěl v porušení povinností žalobkyně, neboť příčinou jejich
neplatnosti bylo porušení povinností uložených právními předpisy při nakládání
majetkem obce. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 30 Co 270/2018-152, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku I. týkající se žalované 2) tak, že se určuje, že pozemky parc. č. st. 56/2 a parc. č. 68, vše v katastrálním území Konojedy, nejsou zatíženy zástavním právem k
zajištění pohledávky žalované 2) za společností Cantillony, s. r. o., IČO
27940497, ve výši 4.220.000 Kč s příslušenstvím, budoucí pohledávky do celkové
výše 4.220.000 Kč s příslušenstvím vzniklé do 31. 8. 2018 a budoucí pohledávky
do celkové výše 8.440.000 Kč s příslušenstvím vzniklé do 31. 8. 2018, vše dle
zástavní smlouvy ze dne 14. 9. 2011“ (výrok I.), a ve výroku III. tak, že výše
nákladů činí 1.390,- Kč (výrok II.), potvrdil jej v části výroku I. týkající se
žalované 1), ve zbývající části výroku III. a ve výroku II.
[výrok III.], a
rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.), že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení
600,- Kč (výrok V.) a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). Dovodil, že
žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že žalovaná 2) zástavní právo
nenabyla, a souhlasil s názorem soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby
ve vztahu k žalované 1), i když z důvodu nedostatku její pasivní legitimace. Nositeli práv a povinností v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není,
jsou totiž zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním
právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného
práva (tj. zástavy). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že
zástavní právo je sice věcným právem zapisovaným do katastru nemovitostí,
oproti vlastnickému právu má však jen akcesorickou povahu a slouží k zajištění
zastavené pohledávky tak, že v případě nesplnění zajištěného závazku se
zástavní věřitel může domáhat uspokojení ze zástavy. Při střetu dobré víry ve
vznik takového zajištění a zásahu do skutečného vlastnického práva však nelze
princip ochrany dobré víry upřednostnit. Protože smlouva, kterou žalobkyně
převedla vlastnické právo k zástavě, byla absolutně neplatná a v době uzavření
zástavní smlouvy nebyl zástavce vlastníkem zástavy, a protože žalované ani
netvrdily, že by žalobkyně dala se zastavením předmětných pozemků souhlas,
zástavní právo nevzniklo, a to bez ohledu na dobrou víru zástavního věřitele v
oprávnění zástavce věc zastavit, která se opírala o zápis v katastru
nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti jeho výrokům I. IV. a VI.) podala
žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny dvě otázky hmotného práva, a
to zda se na nabytí zástavního práva, které bylo do katastru nemovitostí
zapsáno před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., pokud k takovému nabytí
zástavního práva došlo po 31. 12. 2014, použije podle ust. § 3064 zákona č. 89/2012 Sb. úprava ust. § 980 až 986 zákona č. 89/2012 Sb. a zda podle úpravy
účinné od 1. 1. 2014, respektive 1. 1. 2015, je možné nabýt zástavní právo k
nemovitým věcem evidovaným v katastru nemovitostí od osoby evidované jako
vlastník zástavy nebo zástavní věřitel bez ohledu na to, zda tato osoba
skutečně byla vlastníkem zástavy nebo zástavním věřitelem či nikoliv, a to na
základě dobré víry nabyvatele zástavního práva v zápis v katastru nemovitostí
podle ust. 980 odst. 2 a ust. § 984 odst. 1 o. z. s přihlédnutím k ust. § 3064
o. z. Namítá aplikaci nesprávné právní úpravy na zjištěný skutkový stav. Podle
ust. § 3028 o. z. platí, že ustanoveními tohoto zákona se řídí i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných. Povaha zástavního práva se od
1. 1. 2014 (nehledě na okamžik jeho vzniku) řídí zákonem č. 89/2012 Sb. a
zástavní právo je tak ve smyslu ust. § 498 nemovitou věcí, která je předmětem
vlastnictví jako jakákoliv jiná nemovitá věc a zapisuje se do katastru
nemovitostí, přičemž zápis je postaven na roveň zápisu vlastnického práva a
zásada materiální publicity tak dopadá i na zástavní právo. Z ust. § 3064 o. z. pak jednoznačně vyplývá, že ochrana dobré víry v zápis v katastru nemovitostí
se uplatní i na věcná práva vzniklá a zapsaná před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Vzhledem k tomu, že žalovaná 2) nabyla zástavní právo za účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., je nutno aplikovat tento zákon a ne zákon č. 40/1964
Sb., jak učinil odvolací soud. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně
zamítnuto, neboť odvolací soud posoudil věc správně a na věc aplikoval správné
právní předpisy. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §
237 o. s.
ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, zda, popřípadě
za jakých předpokladů, působí proti převodci (vlastníku nemovitosti), který
způsobil neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, zástavní právo
zřízené na nemovitosti na základě zástavní smlouvy, kterou uzavřel zástavce,
jenž své vlastnictví k nemovitosti odvozoval od smlouvy uzavřené s převodcem,
která byla (po zřízení zástavního práva) prohlášena za neplatnou, a pohledávka
zajištěná zástavním právem byla za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, postoupena, která dosud v judikatuře soudů nebyla vyřešena, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 1. 7. 2009 uzavřely žalobkyně jako prodávající a Cantilloni, s. r. o., jako kupující
kupní smlouvu ohledně pozemku parc. č. st. 56/2 v katastrálním území Konojedy,
právní účinky vkladu vznikly ke dni 7. 10. 2009. Dne 24. 3. 2010 uzavřely
žalobkyně jako prodávající a Cantilloni, s. r. o., jako kupující kupní smlouvu
ohledně pozemku parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy, právní účinky vkladu
vznikly ke dni 1. 4. 2010. Dne 14. 9. 2011 Cantilloni, s. r. o., a žalovaná 1)
uzavřely smlouvu o úvěru a zástavní smlouvu, na jejímž základě Cantilloni, s. r. o., zřídila k zajištění pohledávek založených smlouvou o úvěru nebo jejím
porušením zástavní právo k oběma uvedeným pozemkům, právní účinky vkladu
vznikly ke dni 14. 9. 2011. Rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 C
358/2016-29, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2017, Okresní soud v Kolíně
určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. 56/2 v katastrálním území
Konojedy, a rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 19 C 225/2016-33, který nabyl
právní moci dne 19. 11. 2016, pak stejný soud určil, že žalobkyně je vlastnicí
i pozemku parc. č. 68 v katastrálním území Konojedy, neboť obě kupní smlouvy
byly neplatné. Dne 15. 11. 2017 uzavřely žalovaná 1) jako postupitelka a
žalovaná 2) jako postupnice smlouvu o postoupení pohledávek, kterou žalovaná 1)
postoupila žalované 2) pohledávku za Cantilloni, s. r. o., na vrácení peněžních
prostředků poskytnutých Cantilloni, s. r. o., podle smlouvy o úvěru ze dne 14. 9. 2011 společně s příslušenstvím a se všemi právy spojenými s touto
pohledávkou. Podle ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
jen „o. z.“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle ustanovení § 3073 o. z.
se práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, posuzují
až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání
stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne
nabytí jeho účinnosti. Toto ustanovení tedy stanoví výjimku z ustanovení § 3028
odst. 2 o. z. Otázku vzniku zástavního práva je tedy třeba i v současné době posuzovat –
vzhledem k tomu, že zástavní právo zatěžující Pozemky ve vlastnictví žalobkyně
mělo vzniknout na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 14. 9. 2011 – podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do dne 31. 10. 2011
(dále jen „obč. zák.“). Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh (závazek), který
odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným
způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se
uspokojení ze zástavy. Jedním z titulů nabytí zástavního práva je smlouva
(zástavní smlouva). Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení
zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti
jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za
podmínek v zákoně stanovených (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 158/2008, který byl
uveřejněn pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). Podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2002 do dne 31. 12. 2013 zástavní
právo působilo proti „každému pozdějšímu vlastníku“ zástavy (srov. § 164 odst. 1 obč. zák.); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl své
vlastnické právo k zástavě teprve poté, co již vzniklo zástavní právo, popř. co
již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku zástavního práva) stanovený den,
který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním
právem, tedy - řečeno jinak - ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě, jež
vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim vzniklo
zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí pohledávky
zajištěné tímto zástavním právem. Zástavní právo zanikne v případech
stanovených v zákoně; podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2001 do dne 31. 12. 2013 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení § 170 obč. zák. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že je nutné důsledně rozlišovat mezi tím, zda
zástavní právo k Pozemkům vzniklo na straně jedné a zda zástavní právo působí
proti (vůči) aktuálnímu vlastníku Pozemků - žalobkyni. Ze vztahu obou institutů
současně vyplývá, že zástavní právo sice může (platně) vzniknout, že však
nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy.
Proti tomu, vůči
němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat
uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje
zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení
zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena
zástavním právem. I kdyby tedy byla zástavní smlouva ze dne 14. 9. 2011 na
straně zástavce uzavřena (skutečným) vlastníkem předmětných nemovitostí nebo se
souhlasem jejich (skutečného) vlastníka (a šlo by o platné právní úkony),
zatěžuje zástavní právo jimi zřízené někoho jiného (jinou osobu než zástavce),
jen jestliže mu svědčí postavení zástavního dlužníka (§ 164 odst.2 obč. zák.),
tedy - jinak řečeno - jestliže jde o pozdějšího vlastníka zástavy ve smyslu
ustanovení § 164 odst.1 obč. zák. Ten, jehož vlastnictví se s účinky „ex tunc“ znovu „obnovilo“, je vlastníkem
věci ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu
vlastnictví vůbec nikdy nedošlo, a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal
vlastníkem, i když byl jinak právní způsob nabytí vlastnictví (modus
adquirendi) naplněn. Judikatura soudů proto již dříve dovodila, že nemůže být -
z pohledu ustanovení § 164 odst.1 obč. zák. - považován za „pozdějšího
vlastníka zastavené věci“ (vůči němuž působí zástavní právo a který má proto
postavení zástavního dlužníka) ten, kdo důvodně odstoupil od smlouvy o převodu
vlastnictví nemovitosti, jestliže zástavní právo bylo zřízeno na základě
zástavní smlouvy zástavcem, jenž své vlastnictví nemovitosti odvozoval od
smlouvy o převodu vlastnictví, odstoupením (později) zrušené (srov. například
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21
Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2011). K otázce významu dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je vlastníkem věci
poskytnuté k zajištění, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjadřoval
opakovaně. V rozsudku ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 345/2014, vyslovil závěr, že
zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo
je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu
zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou
majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se
souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo
neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do
zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka
nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem,
je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.). Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen
tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12.
2000,
která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik
zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji
přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1
občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 a právní názory vyjádřené
například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo
328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000,
uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), z ustanovení §
161 obč. zák. vyplývá, že umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního
práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (oproti úpravě účinné do 31. 12. 2000
zákon již neobsahuje vyvratitelnou domněnku dobré víry zástavního věřitele,
bude proto na něm, aby v případném soudním sporu její existenci prokázal). Ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí u nabývání zástavního práva
obecně, ale jen v případech stanovených zákonem. Zákon (ustanovení § 161 obč. zák.) stanoví, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při
zastavení cizí movité věci. Stanoví-li zákon, že dobrá víra zástavního věřitele
má právní význam jen při zastavení cizí movité věci, nelze dovozovat stejný
právní režim u nemovitých věcí jen proto, že zákon ve vztahu ke vzniku
zástavního práva bez souhlasu vlastníka nemovité věci žádnou zvláštní právní
úpravu neobsahuje (neobsahoval). O to méně by bylo možno dovozovat vznik
zástavního práva, dal-li zástavce do zástavy cizí nemovitou věc, aniž byl
zástavní věřitel v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Jinak
řečeno, u cizích nemovitých věcí (nebo jiných než movitých věcí) se princip
dobré víry neuplatní, a je vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby
zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a
i kdyby mu zástava byla odevzdána. Zastavení cizí věci je tedy omezeno jen na
věci movité. Na uvedeném závěru nic nemění ani ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v
dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu
katastru je zástavce vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí
zástavního práva k cizí nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem
katastru nemohou být dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti. Neodpovídá-
li stav katastru skutečnému právnímu stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele
žádný právní význam. Okolnost, zda zástavní věřitel byl při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře o
tom, že zástavce je oprávněn dát věc (pohledávku nebo jiné majetkové právo,
které je způsobilým předmětem zástavního práva) do zástavy, může mít význam jen
při zřízení (vzniku) zástavního práva. Při řešení otázky, zda a vůči komu
působí zástavní právo a kdo má proto postavení zástavního dlužníka, je dobrá
víra zástavního věřitele - jak je dáno již povahou věci – bezpředmětná (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn.
21 Cdo
3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Lze proto uzavřít, že na základě smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy ze dne 14. 9. 2011 uzavřené mezi Cantilloni, s. r. o., a žalovanou 1) k zajištění
pohledávek založených smlouvou o úvěru nebo jejím porušením (s účinky vkladu do
katastru dne 1. 4. 2010) zástavní právo k Pozemkům nevzniklo. Otázku, zda se Pozemky mohly zatížit zástavním právem na základě smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 15. 11. 2017, uzavřené mezi žalovanou 1) jako
postupitelkou a žalovanou 2) jako postupnicí, je třeba (srov. § 3028 odst. 1 o. z.) posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle ustanovení § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část
postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě
(postupníkovi). Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník
také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. zástavní právo se zřizuje zástavní
smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní
právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí
ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. Podle ustanovení § 1316 o. z. zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu
vzniká zápisem v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak. Nadále tedy platí, že při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě
smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus
adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení
zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když
z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku
zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního
práva do katastru nemovitostí (veřejného seznamu) provedeným na základě
pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi)
– srov. § 11 odst. 1 písm. d) a § 12 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru
nemovitostí (katastrální zákon), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na
vklad byl doručen katastrálnímu úřadu - § 10 zákona ř. 256/2013 Sb., o katastru
nemovitostí (katastrální zákon). Podle ustanovení § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného
seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v
souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby,
která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle
zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo;
vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání
návrhu na zápis. Podle ustanovení § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem,
jednal poctivě a v dobré víře.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že nabýt věcné právo (a takovým právem je i
zástavní právo – srov. § 498 odst. 1 větu první o. z.) od osoby, která je jako
osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního
stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že nabývající osoba
nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav
zápisů ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným
právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán
opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Existenci dobré víry je nutno zkoumat
v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však
věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem
k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity
veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek
došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve
veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí
osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou
věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve
veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva
je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad
zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná
ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle
skutečného právního stavu). Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem
dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností,
jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které
dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se
zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného
práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu
ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana
při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu
daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě
nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v
katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že
právo zapsané jako právo váznoucí na konkrétní nemovitosti (zástavní právo) v
katastru nemovitostí tuto nemovitost ve skutečnosti nezatěžuje. Znamená to, že
dobrá víra svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že z
hlediska práva zástavní právo nevzniklo.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně
nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby
se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila
nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že
nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném
seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu
a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o. z.,
které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným
stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem
materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984
odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující
pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným
právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila
(aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným
stavem. Z uvedeného pohledu se ale odvolací soud věcí nezabýval. Vycházel totiž z toho,
že smlouva, kterou žalobkyně převedla vlastnické právo k Pozemkům - zástavě,
byla absolutně neplatná, že v době uzavření zástavní smlouvy nebyl zástavce
vlastníkem Pozemků - zástavy, a že žalované ani netvrdily, že by žalobkyně dala
se zastavením Pozemků souhlas; zástavní právo tak nevzniklo, a to bez ohledu na
dobrou víru zástavního věřitele v oprávnění zástavce věc (Pozemky) zastavit,
která se opírala o zápis v katastru nemovitostí. Nezabýval se tedy tím, zda
zástavní právo nemohlo vzniknout ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. v
souvislosti s uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřely dne
15. 11. 2017 žalovaná 1) jako postupitelka a žalovaná 2) jako postupnice. Protože rozsudek odvolacího soudu (v napadeném výroku o věci samé) není – pro
svoji předčasnost – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v dovoláním
napadených výrocích o věci samé a v akcesorických výrocích o nákladech řízení
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu