NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 138/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. G., zastoupeného advokátem, proti žalované ČSB v Ú., a.
s., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 218/99, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2002, č.j. 9
Co 38/2001-84 takto :
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.
listopadu 2000, č.j. 13 C 218/99-47, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 10. 5. 1999 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď
z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že v souladu s
reorganizací na provozovně Děčín a zrušením žalobcova pracovního místa „nemá
jiné místo v místě pracoviště, které by odpovídalo žalobcově kvalifikaci a
schopnostem“; proto mu ani nemůže nabídnout jiné pracovní místo.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná a
že pracovní poměr trvá i nadále. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že při jednání
za účasti generálního ředitele a dalších vedoucích zaměstnanců žalované dne 25.
2. 1998, jež se konalo z jeho iniciativy, bylo rozhodnuto, že se k uvedenému
dni ruší funkce vedoucího provozovny D., kterou zastával od 1. 2. 1997, a že
žalobce dostane výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost; od 25. 2. 1998 mu
byl zakázán vstup do objektu zaměstnavatele. Je přesvědčen, že takové
rozhodnutí, učiněné bez náležitých zákonných podkladů, je neplatné a nemá
žádnou právní závaznost. Žalovaná již dopisem ze dne 26. 2. 1998 dala žalobci
rovněž výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení § 46 odst.
1 písm. c) zák. práce a tato výpověď byla rozsudkem Okresního soudu v České
Lípě ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 15 C 659/98, určena jako neplatná; rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 4. 5. 1999, sp. zn.
29 Co 966/98, byl uvedený rozsudek Okresního soudu v České Lípě potvrzen.
Žalobce pochybuje o tom, že u žalované došlo ke dni výpovědi z pracovního
poměru k organizačním změnám, a navíc, vzhledem k tomu, že řadu let pracoval
jako řidič z povolání, mohla mu žalovaná nabídnout funkci řidiče, kterou by
přijal.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 11. 2000, č.j. 13 C
218/99-47, rozhodl, že výpověď z pracovního poměru ze dne 10. 5. 1999 doručená
žalobci dne 11. 5. 1999 je neplatná, žalobu na určení, že pracovní poměr trvá i
nadále, zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech
řízení 4.382,50 Kč. Soud prvního stupně shledal, že žaloba na určení
neplatnosti výpovědi byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zák. práce,
a výpověď považoval za platnou také z hlediska ustanovení § 44 odst. 1 a 2 zák.
práce. Dovodil dále, že o organizačních změnách bylo rozhodnuto před dáním
výpovědi a že je zde příčinná souvislost mezi organizační změnou a
nadbytečností žalobce, neboť jeho práce byla přesunuta na jiné osoby. Žalovaná
však podle názoru soudu prvního stupně nesplnila nabídkovou povinnost podle
ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť přímo na provozovně v D., kde žalobce
pracoval, bylo nejméně jedno pracovní místo řidiče, které by kvalifikaci
žalobce odpovídalo. Ke dni 31. 5. 1999 totiž odešel řidič L. do starobního
důchodu; což potvrdila sama žalovaná. Tato okolnost byla žalované jednoznačně
známa již delší dobu před dáním výpovědi, přesto uvedené místo žalobci
nenabídla. Žalovaná tak nesplnila hmotněprávní podmínku pro výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Vzhledem k tomu, že
trvání pracovního poměru vyplývá přímo z vyslovení neplatnosti právního úkonu,
kterým byl pracovní poměr skončen (v projednávaném případě výpovědi), bylo by
rozhodnutí určující trvání pracovního poměru nadbytečné; žaloba byla proto v
části, kde se žalobce určení trvání pracovního poměru domáhal, shledána
nedůvodnou.
K odvolání žalované (které směřovalo jen do výroku o určení neplatnosti
výpovědi a do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem
rozsudkem ze dne 28. 5. 2002, č.j. 9 Co 38/2001-84, rozsudek soudu prvního
stupně „v odstavci I. výroku změnil tak, že žaloba na určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru ze dne 10. 5. 1999, doručená žalobci dne 11. 5.
1999, se zamítá“ a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady
řízení před soudy obou stupňů ve výši 3.725,- Kč do jednoho měsíce od právní
moci rozsudku „na účet právní zástupkyně žalované“ Mgr. B. D., advokátky.
Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že ve věci nejsou dány důvody
neplatnosti výpovědi pro formální náležitosti ani pro skutkové vymezení
výpovědního důvodu a jeho existenci. Organizační opatření žalované i příčinná
souvislost mezi ním a nadbytečností žalobce byla v řízení rovněž „nepochybně“
prokázána. Nesouhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla splněna
podmínka uvedená v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Vzhledem k tomu, že
místem výkonu práce žalobce i jeho bydlištěm byl Děčín, bylo třeba posoudit,
zda žalovaná mohla žalobci nabídnout volné pracovní místo v D. Vycházeje dále z
toho, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat v době, kdy byl právní úkon
učiněn, zkoumal i splnění povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení §
46 odst. 2 zák. práce podle stavu v době výpovědi, tedy ke dni 10. 5. 1999.
Protože místo po O. L. na provozovně D., které by mohla žalovaná nabídnout
žalobci, by bylo volné teprve dnem 31. 5. 1999, kdy O. L. odešel do důchodu,
nelze podle odvolacího soudu dovodit, že žalovaná měla v době výpovědi volné
pracovní místo, které žalobci nenabídla; další volná pracovní místa v místě
výkonu práce žalobce ke dni výpovědi rovněž neexistovala.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací
soud, aniž přihlédl k tvrzeným skutečnostem a provedeným důkazům, opřel své
rozhodnutí výhradně jen o skutečnost, že místo po O. L. nebylo volné dne 11. 5.
1999, kdy byla výpověď z pracovního poměru doručena žalobci. Bez opory v
provedeném dokazování odvolací soud dále dovodil, že další volná pracovní místa
v místě výkonu práce žalobce ke dni výpovědi neexistovala. K prokázání
nesplnění hmotněprávní podmínky uvedené v § 46 odst. 2 zák. práce navrhoval
žalobce důkazy, které nebyly provedeny žádným ze soudů obou stupňů. Podáním ze
dne 5. 10. 2000 navrhl provést důkaz výkazem přesčasové práce, z něhož by vyšlo
najevo, že žalovaný měl volná pracovní místa, neboť pro nedostatek zaměstnanců
překračoval zákonné limity, a seznamem zaměstnanců příslušné provozovny, s
nimiž byl ukončen pracovní poměr v roce 1999, který by bylo možno porovnat s
organizačním řádem a zjistit tak volná místa. Za právní úkon absolutně neplatný
pro obcházení zákona považuje organizační změnu přijatou žalovanou dne 25. 2.
1998. Uvedenou organizační změnu totiž žalovaná uskutečnila jen a výhradně
proto, aby získala zákonný výpovědní důvod pro ukončení pracovního poměru s
žalobcem výpovědí. Podle názoru dovolatele z ustanovení § 9 odst. 3 zák. práce
vyplývá, že vedoucí zaměstnanci, tedy ani generální ředitel, nejsou oprávněni
rušit funkce. Za absolutně neplatnou pro neurčitost a nesrozumitelnost považuje
také výpověď ze dne 11. 5. 1999 (správně 10. 5. 1999), neboť byla učiněna v
době, kdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o platnosti výpovědi ze dne 26. 2.
1998. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc
vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná
dala žalobci výpověď dopisem ze dne 10. 5. 1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon
č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů
České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zák.
práce“).
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může
dát zaměstnanci výpověď pouze stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z
důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo
výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu
zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu
práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto
jinou práci.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a
že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými
organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového
rozhodnutí (jeho realizací v organizaci) nadbytečným.
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá
s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance
dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Zaměstnavatelům zákon
umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení
tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním
složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je
nadbytečným rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru
rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Názor dovolatele, že rozhodnutí o organizační změně „je právní úkon absolutně
neplatný pro obcházení zákona“, dovolací soud nesdílí.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o
změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že
by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno.
Zaměstnanec, kterého se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí
být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního
poměru. Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není totiž ani právním
úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový
projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a
povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv.
faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde
to právní předpisy stanoví, a která není sama o sobě způsobilá přivodit
následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde
o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z
hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení § 242 zák. práce;
vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může
se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je
učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele -
právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu oprávněn.
Podle ustanovení § 191 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění do 31. 12. 2000 (tedy do účinnosti zákonů č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998
Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění
zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů) představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost
společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech
záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny
do působnosti valné hromady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za
představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva.
Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí,
se zapisují do obchodního rejstříku.
Protože právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele,
který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán (srov. § 9 odst. 1
zák. práce), lze uzavřít, že také rozhodnutí o organizačních změnách (ačkoli
nejde o právní úkon) u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí
především jeho statutární orgán, jímž je u akciové společnosti představenstvo.
Proto je třeba, aby v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (je-li tato skutečnost
zpochybňována, jako v tomto případě) bylo objasněno, zda takové rozhodnutí bylo
přijato k tomu oprávněným příslušným orgánem zaměstnavatele - právnické osoby.
Takto ale soudy nepostupovaly a otázkou, kdo byl u žalované akciové společnosti
k takovému rozhodnutí oprávněn, a zda skutečně takto oprávněná osoba nebo orgán
o organizačním opatření, v důsledku něhož se žalobce stal nadbytečným, také
rozhodl (rozhodla) se nezabývaly.
S tvrzením dovolatele, že soudy neprovedly důkazy, které navrhl ve svém
podání ze dne 5. 10. 2000, dovolací soud nesouhlasí.
V podání ze dne 5. 10. 2000 žalobce navrhl, aby soud vyzval žalovanou k
předložení „výkazu přesčasové práce za první pololetí 1999 a druhé pololetí
1999, odděleně, za všechny zaměstnance provozovny ČSB v D., a seznam všech
propuštěných zaměstnanců s uvedením důvodu v roce 1999 z této provozovny“. Jak
vyplývá z obsahu protokolu o jednání před Okresním soudem v Ústí nad Labem dne
8. 11. 2000 ve věci, sp. zn. 13 C 218/1999, zástupce žalované předložil mimo
jiné seznam zaměstnanců ze dne 20. 12. 1999 a výkaz přesčasové práce za rok
1999. Tyto listinné důkazy byly také k důkazu přečteny a ke čteným listinným
důkazům účastníci nevznesli žádných připomínek.
Také tvrzení dovolatele, že výpověď ze dne „11. 5. 1999“ (správně 10.
5. 1999) byla pro neurčitost a nesrozumitelnost neplatná, neboť v době, kdy
byla žalobci dána, nebylo ještě pravomocně rozhodnuto o platnosti předchozí
výpovědi ze dne 26. 2. 1998, není správné.
Rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo jiným zákonem stanoveným způsobem je
neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním
rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 19.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997). I když byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena
neplatnost rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem, nemusí pracovní poměr
dále pokračovat. Netrvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále
zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání,
nebo sdělí-li zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), nastává právní
fikce rozvázání pracovního poměru dohodou (§ 61 odst. 3 zák. práce), přestože
byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního
poměru. Naopak, jestliže zaměstnanec prohlásí, že trvá na tom, aby jej
zaměstnavatel dále zaměstnával (§ 61 odst. 1 zák. práce), je důsledkem takového
prohlášení zaměstnancem právní stav, jako by zde jednostranného úkonu rozvázání
pracovního poměru nebylo, resp., jako by nenastal zákonem předpokládaný
důsledek uplynutí výpovědní doby – skončení pracovního poměru (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem
77). Protože zákoník práce v žádném ze svých ustanovení neurčuje, že by bylo
možno pracovní poměr ukončit jen jedním ze způsobů uvedených v zákoníku práce,
nic nebrání tomu, aby tentýž pracovní poměr byl, byť i opakovaně, ukončen
dalším rozvazovacím úkonem (další výpovědí). Oznámil-li tedy žalobce dopisem ze
dne 25. 5. 1999 žalované, že „trvá na tom, aby byl i nadále zaměstnáván dle
uzavřené pracovní smlouvy“, mohla žalovaná (stejně jako žalobce) trvající
pracovní poměr rozvázat některým ze způsobů v zákoně uvedených přesto, že dosud
o platnosti předchozího rozvazovacího úkonu nebylo soudem rozhodnuto.
Souhlasit lze s názorem dovolatele, že je nesprávný závěr odvolacího
soudu, že jen proto, že žalovaná v době výpovědi neměla volné pracovní místo po
O. L., lze dovodit, že žalovaná neměla v době výpovědi možnost žalobci
nabídnout jiné volné pracovní místo.
Podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku uvede soud
podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má
prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a
jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další
důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení,
jichž použil.
Z rozhodnutí odvolacího soudu však v rozporu se shora citovaným
ustanovením o.s.ř. nelze zjistit, o které důkazy v projednávané věci opřel svá
skutková zjištění ve vztahu k jeho závěru, že „další volná pracovní místa v
místě výkonu práce žalobce ke dni výpovědi rovněž neexistovala“ a jakými
úvahami se řídil při hodnocení důkazů, popřípadě, proč neprovedl další důkazy.
Jeho závěr, že ze skutečnosti, že O. L. dnem 31. 5. 1999 odešel do důchodu,
„nelze po právní stránce dovodit, že žalovaná měla v době výpovědi žalobci (11.
5. 1999) volné místo, které nenabídla žalobci“, je sice správný, ale
nedostačuje pro to, aby bylo možno dovodit, že „další volná pracovní místa v
místě výkonu práce žalobce ke dni výpovědi rovněž neexistovala“. Protože
rozhodnutí postrádá v tomto směru náležité posouzení věci po stránce skutkové i
právní, tedy náležitosti, požadované ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. je pro
svou nepřezkoumatelnost postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.].
S dovolatelem lze souhlasit i v tom, že z obsahu spisu (zejména z
časových posloupností událostí) se naznačuje, že žalovaná možná nesledovala
organizačním opatřením ze dne 25. 2. 1998 zvýšení efektivnosti práce nebo její
racionalizaci, jak má na mysli ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, ale
pouze vytvoření podmínek pro dání výpovědi žalobci. Soudy však toto tvrzení
žalobce i skutečnosti v tomto směru vyšlé v řízení najevo ponechaly bez
povšimnutí. Kdyby však vyšlo v řízení najevo, že žalovaná skutečně nesledovala
organizačním opatřením cíle předpokládané ustanovením § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce, musel by soud učinit závěr, že zde důvod výpovědi podle tohoto
ustanovení není dán. Proto v dalším řízení soudy nejen vyhodnotí skutečnosti,
které v tomto směru již vyšly najevo, ale případně poučí i žalovanou (která v
tomto směru nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní), aby uvedla potřebná
tvrzení a označila pro ně také vhodné důkazy.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem
o.s.ř.) a, jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí převážně i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil podle ustanovení §
243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v
Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu