21 Cdo 1382/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce I. L., proti
žalovaným 1) N. K., a 2) I. V. p. K., spol. s r.o., o odškodnění pracovního
úrazu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 146/96, o dovolání
žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2001 č.j. 30
Co 222, 223/2001-198, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Žalobce se domáhal, aby mu žalované společně a nerozdílně zaplatily na
odškodnění pracovního úrazu 664.607,- Kč s 19% úrokem od 9.5.1996 do zaplacení.
Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 28.12.1989 pracoval
u Okresního ústavu národního zdraví K. (od roku 1992 u jeho právní nástupkyně
N, s p. K., následně přejmenované na N. K,) jako lékař a že dne 2.5.1994 se
podrobil přeočkování očkovací látkou „E.“ (proti virovému zánětu jater typu B),
které u něj vyvolalo onemocnění centrálního a periferního nervového systému.
Jelikož „je dána přímá příčinná souvislost mezi aplikací očkovací látky E. a
následným onemocněním“, jde o „pracovní úraz bez spoluzavinění“, za který plně
odpovídá zaměstnavatel. Protože si žalobce není jist, kdo je právním nástupcem
jeho bývalého zaměstnavatele, „z opatrnosti“ uplatnil své nároky vůči oběma
žalovaným, po nichž požadoval náhradu za bolest ve výši 18.120,- Kč, náhradu za
ztížení společenského uplatnění ve výši 157.500,- Kč, náklady spojené s léčením
a ostatní výlohy ve výši 10.248,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti od 14.5.1994 do 31.12.1994 ve výši 389.226,- Kč a náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.1.1995 do
31.3.1995 ve výši 89.513,- Kč.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4.11.1998 č.j. 16 C 146/96-70 zamítl
žalobu „o uložení povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci společně a nerozdílně
s žalovanou 1) částku 664.607,- Kč s 19% úrokem od 9.5.1996 do zaplacení“ a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na nákladech řízení
21.000,- Kč; současně vyslovil, že „nárok žalobce na náhradu škody proti
žalované 1) je dán“ a že o výši nároku bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že poškození zdraví žalobce vyvolané
očkováním proti hepatitidě typu B, které je předpokladem pro výkon práce lékaře
na ortopedicko-úrazovém oddělení, je nutno považovat za pracovní úraz. Jelikož
„nebylo prokázáno“, že by v souvislosti s privatizací žalované 1), tj. N. s p.
K. přejmenované v rámci privatizace na N. K., přešly dnem 1.1.1995 na žalovanou
2), „byť zčásti, práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k lékařům
ortopedicko-úrazového oddělení“ žalované 1), nýbrž že „ti, co stávající
pracovní poměr neukončili, což byl případ žalobce, bez jakýchkoliv dalších
formalit pokračovali v pracovním poměru u žalované 1)“, dovodil, že žalovaná 2)
„na rozdíl od žalované 1)“ není v daném sporu pasivně věcně legitimována. „Z
hlediska procesní ekonomie“ soud prvního stupně považoval za vhodné „s konečnou
platností vyřešit otázku odpovědnosti žalované 1), tak aby v dalším řízení bylo
možno provádět dokazování již pouze ohledně rozsahu nároku žalobce“.
K odvolání žalobce a žalované 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
26.1.2000 č.j. 30 Co 423/99-98 zrušil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku
III., kterým bylo rozhodnuto, že nárok žalobce na náhradu škody proti žalované
1) je dán a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovanou 2) a
žalobcem“ a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
„jinak“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházeje ze
zjištění, že k události, od které žalobce odvozuje svůj nárok (aplikace
očkovací látky „E.“ dne 2.5.1994), došlo „zcela nesporně“ za trvání pracovního
poměru u žalované 1), přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaná
2) není v dané věci pasivně legitimována, neboť z provedených důkazů nevyplývá,
že by odpovědnost žalované 1) z pracovněprávního vztahu vůči žalobci „byla
přenesena způsobem v zákoně upraveným na jiný subjekt – tedy že zde došlo k
sukcesi závazku (§ 251b zák. práce)“. Soudu prvního stupně však vytknul, že pro
vydání mezitímního rozsudku ve vztahu k žalované 1) „neměl dostatek podkladů“ a
náležitě se nevypořádal se všemi otázkami týkajícími se důvodnosti uplatněného
nároku (např. namítaným spoluzaviněním žalobce) a neposoudil jej „i z hlediska
podmínek § 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.; v tomto směru je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, jakými úvahami se při
svém rozhodování o základu nároku řídil.
Okresní soud v Kladně následně usneseními ze dne 28.3.2000 č.j. 16 C
146/96-106 a ze dne 25.4.2000 č.j. 16 C 146/96-115 uložil žalobci, aby
zaplatil žalované 2) na nákladech řízení 21.000,- Kč a na nákladech odvolacího
řízení 14.000,- Kč na účet „právního“ zástupce žalované 2).
Okresní soud Kladně (poté, co usnesením ze dne 20.12.2000 č.j. 16 C 146/96-156
připustil změnu žaloby a žalobce vzal zpět žalobu o část bolestného ve výši
5.407,50 Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 20.12.2000 č.j. 16 C 146/96-164,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20.3.2001 č.j. 16 C 146/96-175, žalované
1) uložil, aby žalobci zaplatila „z titulu náhrady škody za bolest“ 12.712,50
Kč, „z titulu ztížení společenského uplatnění“ 157.500,- Kč, „z titulu náhrady
nákladů spojených s léčením a dalších výloh“ 10.248,- Kč, vše s 19% úrokem od
9.5.1996 do zaplacení, „co do částky 3.750,- Kč s 19% úrokem od 9.5.1996“ a „co
do částky 1.616,- Kč s 19% úrokem od 9.5.1996“ žalobu zamítl, „co do částky
5.407,50 Kč s 19% úrokem od 9.5.1996 do zaplacení“ řízení zastavil, vyslovil,
že „řízení o náhradě škody z titulu ztráty na výdělku po dobu a po skončení
pracovní neschopnosti se vylučují k samostatnému projednání“, a rozhodl, že
žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 49.160,- Kč na účet
„právní“ zástupkyně žalobce a České republice na nákladech řízení 1.713,20 Kč
na účet Okresního soudu v Kladně. Ve věci samé dospěl k závěru, že k poškození
zdraví žalobce došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, neboť bylo
„přímým důsledkem“ povinného očkováním proti hepatitidě typu B [které je podle
ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 48/1991 Sb. předpokladem pro výkon
práce na orthopedickém oddělení, kde žalobce pracoval], a že je proto pracovním
úrazem, za jehož odškodnění plně odpovídá žalovaná 1). Vycházeje ze znaleckého
posudku soud prvního stupně přiznal žalobci bolestné v požadované výši a
náhradu za ztížení společenského uplatnění sníženou o promlčenou část ve výši
3.750,- Kč s příslušenstvím; opodstatněnými shledal rovněž požadované náklady
spojené s léčením a další výdaje (po snížení o promlčených 1.616,- Kč s
příslušenstvím) a úroky z prodlení, které jsou „v souladu s vl. nařízením č.
142/1994 Sb.“.
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.9.2001 č.j. 30
Co 222, 223/2001-198, ve znění opravného usnesení ze dne 17.6.2002 č.j. 30 Co
222, 223/2001-236, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „co do
příslušenství ve výši 19% z částky 12.712,50 Kč jdoucího od 9.5.1996 do
30.5.1996, z částky 157.500,- Kč jdoucího od 9.5.1996 do 30.5.1996, z částky
93.000,- Kč jdoucího od 31.5.1996 do zaplacení, z částky 10.248,- Kč jdoucího
od 9.5.1996 do 30.5.1996“ žalobu zamítl, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na nákladech
řízení před soudem prvního stupně 48.180,- Kč a na nákladech odvolacího řízení
31.719,- Kč, obojí na účet advokátky, a České republice na účet Okresního
soudu v Kladně 1.713,20 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že poškození zdraví žalobce způsobené povinným očkováním je třeba
hodnotit jako pracovní úraz ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce,
neboť, jestliže žalobce v daném případě „dobrovolně splnil povinnost uloženou
mu platným předpisem“ - ustanovením § 8 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 48/1991
Sb., „nemůže být toto splnění vykládáno k jeho tíži“. Za věcně správné odvolací
soud považoval rovněž závěry soudu prvního stupně o výši jednotlivých nároků
žalobce, částečné pochybení však shledal v jeho úvaze o prodlení žalované 1) s
plněním jednotlivých dílčích nároků a o počátku jejího prodlení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) podala
žalovaná 1) dovolání. Vytkla soudům obou stupňů, že se řádně nevypořádaly s
otázkou excesu poškozeného (žalobce) při očkování očkovací látkou proti
hepatitidě, neboť vůbec nezjišťovaly, kdy si žalobce měl očkovací látku
aplikovat a jaké množství jí bylo; postačil jim toliko výslech žalobce a
vyjádření znalce, že při aplikaci většího než předepsaného množství látky by se
nežádoucí účinky projevily okamžitě, ale že k tomu nedošlo. Za dané situace,
kdy exces byl nepochybný, a zjišťováno mělo být pouze to, „zda měl či neměl
dopad na kauzální nexus a škodu“, přitom důkazní břemeno v tomto směru leželo
na žalobci. Exces žalobce - jak dovolatelka zdůraznila - spočíval nejen v
aplikaci nadlimitního množství vakcíny, ale zejména v tom, že očkovací látku
aplikovala jiná osoba, než která k tomu byla oprávněna (očkování nikdy nesmí
provádět sám pacient). Kromě toho žalovaná 1) namítala, že vydání rozhodnutí
bránila neodstranitelná podmínka řízení - rei iudicatae a že řízení tedy trpí
vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o.s.ř., neboť soud prvního
stupně pravomocným rozsudkem ze dne 4.11.1998 rozhodl tak, že „žaloba na
uložení povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci společně a nerozdílně s
žalovanou 1) částku 664.607,- Kč s 19% úrokem od 9.5.1996 do zaplacení se
zamítá“. Z odůvodnění rozsudku se sice podává, že mínil zamítnout žalobu pouze
ve vztahu k žalované 2), tj. I. V. p. K., s.r.o., avšak „rozhodující význam má
výrok a ten je formulován tak, že se zamítá žaloba jako taková“, aniž by bylo
výslovně a jasně uvedeno, že by se zamítnutí mělo vztahovat jen na jednu z
žalovaných a na druhou nikoliv. Dovolací důvody vzhledem úrokům z prodlení
neuvedla. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil „do stadia prvoinstančního řízení“.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť podle jeho názoru žádnou z
námitek žalované 1) nelze považovat za důvodnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudku,
kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti
dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku
nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé,
je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
V posuzovaném případě žalovaná 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v
části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána,
neboť, i když byl rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto
o základu uplatněného nároku ve vztahu k žalované 1), odvolacím soudem zrušen,
soud prvního stupně v novém rozsudku nerozhodl v tomto směru jinak [v obou
případech shledal nárok žalobce vůči žalované 1) důvodným]. Protože odvolací
soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaná 1)
nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst.
2 o.s.ř. Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska
tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že
rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v § 237 odst.
1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího
soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně
rozhodnuto.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. § 159 odst. 3, § 167 odst. 2 o.s.ř.)
brání tomu, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném
řízení) pravomocně rozhodnuto. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo rozhodnuto, a týká-li stejného
předmětu řízení a stejných osob.
Námitka dovolatelky, že vydání rozhodnutí odvolacího soudu „bránila
neodstranitelná podmínka řízení - rei iudicatae“, neboť žaloba vůči žalované 1)
byla již dříve pravomocně zamítnuta, není důvodná.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 4.11.1998 č.j. 16 C 146/96-70 rozhodl ve výroku I. (který nabyl právní moci
dne 7.3.2000) tak, že „žaloba na uložení povinnosti žalované 2) zaplatit
žalobci společně a nerozdílně s žalovanou 1) částku 664.607,- Kč s 19% úrokem
od 9.5.1996 do zaplacení se zamítá“. Uvedený výrok nevzbuzuje žádné pochybnosti
o tom, že je jím zamítnuta žaloba směřující proti žalované 2), požadující po ní
zaplacení uplatněného nároku v nerozlučném společenství s další žalovanou 1), a
to tím spíše - jak ve výroku rovněž uvedeno, že o nároku žalobce proti žalované
1) „bude rozhodnuto v rozsudku konečném“. Dovolatelce lze jistě přisvědčit, že
podle ustanovení § 159 odst. 2 o.s.ř. je závazný výrok pravomocného rozsudku, a
nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je jinak nutno -
právě z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté - posoudit výrok
v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27.10.1999 sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, pod č. 69). Protože i z odůvodnění
zmíněného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá - jak ostatně uvádí sama
dovolatelka, že soud prvního stupně „mínil zamítnout žalobu pouze ve vztahu k
žalované 2)“, dalšímu pokračování v řízení mezi žalobcem a žalovanou 1)
překážka věci pravomocně rozhodnuté nebránila. Rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 4.11.1998 č.j. 16 C 146/96-70 tedy nemůže představovat rozhodnutí, kterým
by bylo rozhodnuto o téže věci, o níž rozhodl napadeným rozsudkem odvolací soud.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení
§ 237 odst.1 písm. d) o.s.ř. postižen, protože dovolatelka netvrdí a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §
237 odst.1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení § 238 o.s.ř.
[a tedy z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d)
o.s.ř.], případně z hlediska ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. přípustné, je
nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalované 1) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §
243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalované 1) bylo odmítnuto, je žalovaná 1) povinna ve smyslu
ustanovení § 243b odst.4 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první
(per analogiam) o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení
vynaložil k účelnému uplatňování práva.
Žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátkou. Vzhledem k tomu, že
dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001,
řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy
účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001
Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, §
14 odst.1, § 15 a § 18 odst.1) vyplývá, že žalobci přísluší odměna za
zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobci
náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč
(srov. § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a
č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 7.575,- Kč je žalovaná 1) povinna zaplatit k
rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2003
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senát