21 Cdo 1389/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Mgr. M. P., proti žalované České republice - Okresnímu
soudu v Trutnově, o 40.768,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 4 C 113/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 10. února 2005 č. j. 20 Co 108/2004-57, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 40.768,- Kč s 3% úrokem od 1.
4. 2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 9.11.1993 byla
jmenována soudkyní, dne 24. 4. 1996 byla přidělena k výkonu funkce soudce k
Okresnímu soudu v Trutnově, a že v souvislosti s očekávaným narozením dcery
nastoupila dne 30. 12. 2002 na mateřskou dovolenou. Podle ustanovení § 34
zákona č. 236/1995 Sb., ve znění „právní úpravy platné do 31.12. 2002“,
nástupem na mateřskou dovolenou jí vznikl nárok na plat po dobu šesti měsíců.
Žalovaná jí však s poukazem na změnu ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 265/1995
Sb., provedenou zákonem č. 420/2002 Sb., poskytla v měsíci únoru 2003 namísto
platu, který činil 52.500,- Kč, jen mateřské dávky ve výši 11.732,- Kč. Protože
„žádná právní norma, a to ani zákon č. 420/2002 Sb., nestanoví, že by jí výše
uvedený nárok od 1. 1. 2003 nepříslušel“, domáhala se rozdílu ve výši 40.768,-
Kč.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 27. 1. 2004 č. j. 4 C 113/2003-42
žalobě vyhověl a žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila na náhradě nákladů
řízení 1.630,- Kč. Ve věci samé dovodil, že „nástupem žalobkyně na mateřskou
dovolenou dne 30. 12. 2002 jí vznikl nárok na dávku nemocenského pojištění,
konkrétně na peněžitou pomoc v mateřství“, a „tím jí podle § 34 odst. 3 zákona
č. 236/1995 Sb. vznikl i nárok na plat po dobu šesti měsíců“. Zákon č. 420/2002
Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003 a který upravuje nároky na plat v
době dočasné pracovní neschopnosti odlišně, „neobsahuje přechodná ustanovení,
která by upravovala platové poměry soudců, jimž náležela dávka nemocenského
pojištění ke dni 31. 12. 2002 i po 1. 1. 2003“. Jestliže „v právním řádu
existoval do 31.12. 2002 právní institut zakládající nároky soudce, jemuž
náležejí dávky nemocenského pojištění, který byl od 1. 1. 2003 nahrazen jiným
odlišným právním institutem, aniž by bylo současně zákonem upraveno, co se
stane s nároky vzniklými podle původní úpravy, nelze než dovodit, že nárok
vzniklý za účinností dřívější právní úpravy trvá i po 1. 1. 2003“. Nevykonávala-
li žalobkyně funkci „z důvodu překážky v práci vzniklé do 31. 12. 2002, a
překážka v práci přetrvávala i po 1. 1. 2003, přísluší právo na plat po dobu
šesti měsíců podle § 34 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb“.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 2. 2005
č. j. 20 Co 108/2004-57 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 44,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 22,-
Kč. Podle názoru odvolacího soudu „dochází novelizací § 34 odst. 3 provedenou
zákonem č. 420/2002 Sb. kromě změny maximální délky trvání nároku současně i k
další zásadní změně, která spočívá ve stanovení podmínky vzniku nároku“.
Zatímco do konce roku 2002 byl nárok na plat vázán výhradě na vznik nároku na
dávky nemocenského pojištění bez ohledu na to, s jakým druhem překážky v práci
byl nárok na dávky nemocenského pojištění nahrazující započítatelný příjem
spojen, počínaje dnem 1. 1. 2003 je tento nárok spojen pouze s trváním dočasné
pracovní neschopnosti podle zvláštního právního předpisu. Zrušením, resp.
nahrazením původní právní úpravy právní úpravou novou, věcně odlišnou, „původní
nároky zanikají, a od účinností právní úpravy nové vznikají nové nároky, které
lze posuzovat pouze podle této právní úpravy“. Je tomu tak podle názoru
odvolacího soudu i proto, že „nárok na plat po určitou dobu trvání dočasné
pracovní neschopnosti vzniká opakovaně po jednotlivých dnech, v nichž je
prokázáno trvání dočasné pracovní neschopnosti, do 31. 12. 2002 pak v nichž byl
prokázán vznik nároku na dávku nemocenského pojištění“. Odvolací soud
zdůraznil, že „maximální rozsah nároku na plat za dobu trvání dočasné pracovní
neschopnosti (nebo za dobu trvání jiných překážek v práci, s nimiž byl do 31.
12. 2002 spojen nárok na dávky nemocenského pojištění) nelze považovat za nárok
jediný (nedílný), ale jde o souhrn nároků za jednotlivé dny v nichž jsou
splněny podmínky vzniku nároku“, a že „tento princip platí při absenci,
jakýchkoliv přechodných ustanovení bez ohledu na okolnost, zda nová právní
úprava je pro konkrétní subjekt výhodnější či nikoliv“. Z těchto důvodů
odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem žalobkyně, že jí vznikl nárok dne
30. 12. 2002 a trval po celou dobu pracovní neschopnosti, neboť „podle § 15
odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se nemocenské
poskytuje za kalendářní dny, nejedná se tudíž o nárok jediný, nýbrž o úhrn
nároků za jednotlivé dny“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně učinila východiskem
svých úvah okolnost, že i odvolací soud vycházel ze závěru, že právní úprava
účinná od 1. 1. 2003 je v porovnání s předchozí právní úpravou novou právní
úpravou, a stejně tak i ministerstvo spravedlnosti opakovaně zdůrazňovalo, že
nárok upravený zákonem č. 420/2002 Sb. je nárokem odlišným od nároku
existujícího v původní právní úpravě. Proto podle názoru dovolatelky, jestliže
„v právním řádu existoval do 31. 12. 2002 institut zakládající nároky soudce,
jemuž náležejí dávky nemocenského pojištění, který byl od 1. 1. 2003 nahrazen
jiným odlišným právním institutem, aniž by bylo současně zákonem upraveno, co
se stane s nároky vzniklými dle původní úpravy, nelze než dovodit, že nárok
vzniklý za účinnosti dřívější právní úpravy trvá i po 1. 1. 2003“. Nepravá
zpětná účinnost připadá v úvahu tehdy, pokud nová právní úprava téhož nároku
mění právní úpravu dřívější. Jestliže se však v tomto případě nejedná o stejný
nárok, pak je otázkou, zda a jak původní nárok zanikl. Z ustanovení § 34 odst.
3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2002 vyplývá, že existence
nároku vyplývajícího z dřívější právní úpravy byla vázána na trvání nároku na
konkrétní dávku nemocenského pojištění. Proto podle názoru žalobkyně nemůže
obstát ve vztahu k dřívější právní úpravě závěr odvolacího soudu, že šlo o
souhrn nároků za jednotlivé dny, v nichž byly splněny podmínky vzniku nároku.
Z toho - jak dovolatelka dovozuje dále - vyplývá, že nástupem na mateřskou
dovolenou dne 30. 12. 2002 jí „vzniklo právo“, aby po dobu, kdy bude mít nárok
na dávky nemocenského pojištění, pobírala plat soudce. Nová odlišná právní
úprava, která neobsahovala jakákoliv přechodná či zrušovací ustanovení, nemohla
uvedené právo bez dalšího odejmout. Výklad použitý odvolacím soudem by naopak
mohl vést – jak dovolatelka zdůrazňuje – „k porušení principu ochrany nabytých
práv a principu zákazu retroaktivity (zpětné účinnosti) zákonných a jiných
právních předpisů“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích), stát zabezpečuje nezávislost soudců též jejich hmotným
zabezpečením. Děje se tak zvláštním právním předpisem (§ 75 odst. 2 zákona č.
6/2002 Sb.), a to zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech
spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních
orgánů a soudců (dále též jen „zákon o platu“), který z hlediska časové
působnosti na platové poměry soudce stanoví, že soudci náleží plat ode dne, v
němž splnil zákonné podmínky pro výkon funkce, do dne ukončení pracovního
vztahu (srov. § 34 odst. 1 a 6, resp. odst. 7 ve znění účinném od 1.1.2003).
Z obsahu spisu z hlediska skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně, která byla
dne 9.11.1993 jmenována soudkyní a která byla dne 24.4.1996 přidělena k výkonu
funkce soudce k Okresnímu soudu v Trutnově, nastoupila dne 30.12.2002 na
mateřskou dovolenou. Žalovaná jí poté vyplatila plat za 20 pracovních dnů a
další plat jí odmítla poskytovat s odůvodněním, že jí nadále náleží jen dávky v
mateřství z nemocenského pojištění.
Za tohoto stavu je pro posouzení věci kromě jiného podstatné, jaký má význam
pro existenci nároku žalobkyně na plat po 30.12.2002 skutečnost, že uvedeného
dne přestala vykonávat funkci a v souvislosti s očekávaným dnem porodu
nastoupila na mateřskou dovolenou.
Podle ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu, ve znění účinném
do 31.12.2002, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. č. 420/2002 Sb.,
kterým se zkracuje doba, po kterou je představitelům státní moci a některých
státních orgánů, soudcům a státním zástupcům poskytován plat při dočasné
neschopnosti k výkonu funkce, a kterým se stanoví některá opatření v
nemocenském pojištění (péči) a v důchodovém pojištění, představiteli a soudci
náleží, pokud se dále nestanoví jinak, plat i po dobu, po kterou dočasně
nevykonává funkci a po níž by mu podle zvláštních předpisů jinak náležely dávky
nemocenského pojištění nahrazující započitatelný příjem, avšak nejdéle po dobu
šesti měsíců; za jinou dobu, po níž představitel nebo soudce dočasně nevykonává
funkci, se plat krátí v poměru k délce této doby.
Z uvedeného ustanovení, ani z jiného zákonného ustanovení neplyne, že žalobkyni
vznikl po nastoupení mateřské dovolené odlišný nárok na plat, než je ten, který
jí vznikal po dobu výkonu funkce před nástupem na mateřskou dovolenou,
popřípadě že „tento nárok na plat po určitou dobu trvání dočasné pracovní
neschopnosti vzniká po jednotlivých dnech, v nichž je prokázáno trvání pracovní
neschopnosti“. Citované ustanovení neumožňuje jiný závěr, než že žalobkyni
vznikl nárok na plat za měsíc prosinec 2002 v nekrácené výši, neboť nadále (až
na další) splnila stanovené podmínky pro přiznání platu, přestože ve dnech 30.
a 31. 12. 2002 již funkci nevykonávala, a podle zvláštních předpisů by jí jinak
náležely dávky nemocenského pojištění nahrazující započitatelný příjem. Samotná
skutečnost, že se stala práce neschopnou, tedy neměla v tomto měsíci z hlediska
vzniku nároku na plat právní význam. Splatnost tohoto platu nastala nejpozději
v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok
na plat (§ 37 zákona o platu, § 16 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za
pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a
orgánech).
Dnem 1.1.2003 nabyl účinnosti zákon č. 420/2002 Sb., kterým se zkracuje doba,
po kterou je představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům a
státním zástupcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k výkonu funkce, a
kterým se stanoví některá opatření v nemocenském pojištění (péči) a v
důchodovém pojištění.
Podle ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu, ve znění Čl. I.
zákona č. 420/2002 Sb., představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním
právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci nenáleží, pokud se dále nestanoví
jinak, plat za dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci z důvodů, pro které se
podle zákoníku práce zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy, pokud se dále
nestanoví jinak.
Podle ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu, ve znění Čl. I.
zákona č. 420/2002 Sb., představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním
právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci, který byl uznán dočasně
neschopným k výkonu funkce, přísluší plat nejdéle po dobu 20 pracovních dnů při
téže dočasné neschopnosti k výkonu funkce nebo při více dočasných
neschopnostech k výkonu funkce vzniklých v jednom kalendářním roce po tutéž
dobu. Ostatním představitelům náleží z důvodů a za podmínek stanovených ve větě
první plat nejdéle po dobu 30 kalendářních dnů. Při posuzování dočasné
neschopnosti k výkonu funkce se postupuje obdobně podle předpisů o posuzování
dočasné pracovní neschopnosti.
Z uvedeného vyplývá, že na rozdíl od předchozí právní úpravy, která vycházela z
pojetí, že je za stanovených podmínek dán nárok na plat, bez ohledu na to, že
soudce svou funkci dočasně nevykonával, nová právní úprava obsažená v zákoně č.
420/2002 Sb. tuto zásadu - formálně vzato - opustila. Jako východisko
stanovila, že za dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci z důvodů, pro které
se podle zákoníku práce zaměstnancům neposkytuje náhrada mzdy (§ 127 a § 128
zák. práce), soudci plat nenáleží, a že pouze v případě dočasné neschopnosti k
výkonu funkce plat náleží nejdéle po dobu 20 pracovních dnů. Po věcné stránce
však ani nová právní úprava nepřiznávala právní význam samotné okolnosti, že
soudce byl uznán práce neschopným a se dnem, kdy soudce přestal z tohoto důvodu
funkci vykonávat, nespojovala žádné právní účinky; soudci, který byl uznán
dočasně neschopným k výkonu funkce, příslušel plat i nadále; z hlediska
existence nároku na plat stanovil zákon jako právně významnou skutečnost teprve
uplynutí doby 20 pracovních dnů od začátku dočasné pracovní neschopnosti,
zatímco předtím mělo z tohoto hlediska význam uplynutí doby šesti měsíců, po
kterou soudce dočasně nevykonával funkci a po níž by mu podle zvláštních
předpisů jinak náležely dávky nemocenského pojištění nahrazující započitatelný
příjem.
Vzhledem k tomu, že - jak ze samotného označení zákona č. 420/2002 Sb. plyne -
se oproti předchozí úpravě zkracuje doba, po kterou je představitelům státní
moci a některých státních orgánů, soudcům a státním zástupcům poskytován plat
při dočasné neschopnosti k výkonu funkce, je vzhledem k absenci přechodných
ustanovení pro posouzení důvodnosti platových nároků po 1.1.2003 významné, do
jaké míry lze vztáhnout novou právní úpravu na případy, kdy - jako v posuzované
věci - nastal počátek dočasné neschopnosti k výkonu funkce v době před
účinností tohoto zákona.
Obecně platí, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak
(zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, může mít vliv i na právní
vztahy, které vznikly před jeho účinností, je-li jeho vztah k dosavadnímu
předpisu založen na principu tzv. zpětné účinnosti (retroaktivity). Právní
teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) nepravou a pravou. O pravou
zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem
má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v
případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností
nového právního předpisu. Pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu
přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní
jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní
jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů;
tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví
dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v
nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS
9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České
republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997
Sb.). Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) oproti tomu znamená, že novým
právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho
účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních
vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu
se spravují dosavadní právní úpravou (srov. k tomu kupř. přechodné ustanovení
Čl. II zákona č. 138/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 236/1995 Sb.,
o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní
moci a některých státních orgánů a soudců).
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že poté, co dne 1.1.2003 zákon
č. 420/2002 Sb. nabyl účinnosti, je třeba podle dosavadního předpisu posuzovat
nároky, které podle něho vznikly soudci před účinností tohoto zákona, zatímco
podmínky vzniku nároku na plat po dni 1.1.2003 je nutno posuzovat podle nové
právní úpravy. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že nová
právní úprava znamená založení nového nároku, který je věcně odlišný od nároku
původního, neboť tento názor by - doveden do důsledků - znamenal, že vedle
platu za dobu výkonu funkce existoval - od platu odlišný - samostatný nárok na
„plat“ za dobu šesti měsíců, po kterou soudce dočasně nevykonával funkci a po
níž by mu podle zvláštních předpisů jinak náležely dávky nemocenského pojištění
nahrazující započitatelný příjem, a další samostatný - od platu odlišný - nárok
na „plat“ náležející nejdéle po dobu 20 pracovních dnů. Uvedený názor opomíjí,
že v obou případech se jedná o součást jediného nároku na peněžité plnění -
platu - náležejícího soudci ode dne, v němž splnil zákonné podmínky pro výkon
funkce (srov. § 34 odst. 1 zákona o platu), které je mu poskytováno v
souvislosti s výkonem funkce a za stanovených podmínek plynule i v době, kdy
funkci dočasně nevykonává. Jestliže tedy žalovaná posuzovala výši platu (jeho
splatné části) náležejícího žalobkyni podle právního předpisu platného a
účinného v kalendářním měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na plat
(srov. rovněž § 37 odst. 1 in fine zákona o platu, § 16 odst. 1 zákona č.
143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v
některých dalších organizacích a orgánech), nelze důvodně vytýkat, že výklad
použitý odvolacím soudem by mohl vést - jak dovolatelka uvádí - „k porušení
principu ochrany nabytých práv a principu zákazu retroaktivity (zpětné
účinnosti) zákonných a jiných právních předpisů“.
Okolnost, že oproti dřívější úpravě, která vázala vznik nároku na plat po dobu,
po kterou soudce dočasně nevykonával funkci, na skutečnost, že soudci by po
tuto dobu podle zvláštních předpisů jinak náležely dávky nemocenského
pojištění, zatímco nová právní úprava odvozuje vznik nároku na plat po
stanovenou dobu od uznání dočasně neschopným k výkonu funkce, představuje
rozdílnost pouze zdánlivou, neboť věcný obsah zůstává stejný; v obou případech
je předpokladem rozhodnutí lékaře o uznání soudce (soudkyně) práce neschopným
(§ 2 odst.1 a 2 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní
neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení), které je pak předpokladem pro
vznik nároku na dávku nemocenského pojištění, včetně peněžitých dávek z důvodu
těhotenství a mateřství (srov. § 2 odst. 2 zákona č. 88/1968 Sb., o prodloužení
mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského
pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Uvedený - jak zmíněno - jen zdánlivý
rozdíl proto neumožňuje dovodit jiný závěr, než že důsledkem změny zákona č.
236/1995 Sb., o platu, provedené s účinností od 1.1.2003 zákonem č. 420/2002
Sb., bylo pouze zkrácení doby, po kterou je představitelům státní moci a
některých státních orgánů, soudcům a státním zástupcům poskytován plat při
dočasné neschopnosti k výkonu funkce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
věcně správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované,
která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu první
o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2006
JUDr. Zdeněk
Novotný, v. r.
předseda senátu