21 Cdo 1392/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice -
Okresnímu úřadu Č. L., o náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou, vedené u
Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 204/2001, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 24.
května 2001 č.j. 29 Co 200/2001-9, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 16.
března 2001 č.j. 6 C 204/2001-4 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
České Lípě k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou ze dne 3.2.2001, podanou u Okresního soudu v České Lípě
dne 6.2.2001, domáhala, aby byla žalované uložena povinnost „poskytnout
žalobkyni náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v roce 1999“. Žalobu
odůvodnila tím, že žalovaná, u níž je od 2.9.1985 v pracovním poměru, jí odmítá
zaplatit náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dovolenou za rok 1999,
kterou žalobkyně nemohla vyčerpat ani do konce příštího kalendářního roku,
protože jí žalovaná neurčila dobu čerpání dovolené.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 16.3.2001 č.j. 6 C 204/2001-4 podání
žalobkyně (žalobu) ze dne 3.2.2001 odmítl a rozhodl, že „žádnému z účastníků se
náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
přes výzvu obsaženou v usnesení ze dne 16.2.2001 č.j. 6 C 204/2001-2 žalobkyně
ani podáním ze dne 4.3.2001 „nekonkretizovala částku, jejíž zaplacení na
žalované požaduje“. Protože nekonkrétní (neurčitý) žalobní petit je překážkou,
pro kterou nelze v řízení pokračovat, musela být žaloba podle ustanovení § 43
odst. 2 o.s.ř. odmítnuta.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
usnesením ze dne 24.5.2001 č.j. 29 Co 200/2001-9 usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení § 79 odst. 1
o.s.ř. musí být ze žaloby mimo jiné patrno, čeho se žalobce domáhá, přičemž,
jde-li o peněžitou částku, „musí být konkrétní cifrou vyjádřena v měnových
jednotkách“. Žalobkyní formulovaná žaloba však uvedený požadavek nesplňuje
(žalobkyně činí výši plnění závislou na úvaze soudu) a trpí proto podstatnou
vadou petitu, která brání pokračování v řízení. Protože žalobkyně vadu žaloby
neodstranila ani poté, co soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1
o.s.ř. vydal usnesení obsahující přesný pokyn k odstranění vady žaloby, lhůtu,
do kdy se tak má stát, i poučení o důsledcích nečinnosti, „byla žaloba právem
odmítnuta“.
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že v
daném případě nejsou splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neboť podle jejího
názoru je zcela jasné, čeho se domáhá. Žalobkyně nechce na soudu, aby rozhodl o
konkrétní peněžité částce, nýbrž chce, aby rozhodl, o tom, zda má či nemá nárok
na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1999. Žaloba se tedy nedomáhá
konkrétní peněžité částky a navíc - jak dovolatelka zdůraznila - jde o částku,
která vyplývá z právního předpisu (ze zákona č. 1/1992 Sb.), a není proto v
žádném případě závislá na úvaze soudu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř dovolání
přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1,
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř.
mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce
dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst.1
větu druhou o.s.ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě
vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena
práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Žalobní petit musí být přesný,
určitý a srozumitelný, aby po jeho převzetí do výroku rozhodnutí mohl být
nařízen a proveden výkon rozhodnutí, tedy aby vůbec mohly nastat účinky
žalobcem zamýšlené. Uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí podle
ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 23.6.1970 sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o
rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, na str. 702-703) v
žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá,
neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti,
než jsou navrhovány; žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí
jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst.2 o.s.ř. -
překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej
uvést alespoň v přibližné výši. Jestliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje
trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení. Předseda senátu je v
takovém případě povinen žalobce vyzvat, aby žalobu doplnil nebo opravil, určil
mu k tomu lhůtu a poučil jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov.
§ 43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo
doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením
žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst.
2 o.s.ř.).
Žalobkyně v projednávané věci v žalobě uvedla, že požaduje po žalované „náhradu
mzdy za nevyčerpanou dovolenou v roce 1999“. Žaloba tedy neobsahuje jasný a
přesný údaj o tom, jakou peněžitou částku žalobkyně po žalované požaduje. K
odstranění uvedeného nedostatku soud prvního stupně usnesením ze dne 16.2.2001
č.j. 6 C 204/2001-2 žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 14 dnů opravila (doplnila)
žalobu tak, aby bylo patrno, čeho se domáhá s tím, že „pokud se na žalované
domáhá peněžitého plnění, je nutno uvést konkrétní částku a způsob jejího
určení“; současně žalobkyni poučil, že žaloba bude odmítnuta, nebude-li výzvě
ve stanovené lhůtě vyhověno. Na výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne
4.3.2001, ve kterém uvedla, že se domáhá „konkrétně toho, aby žalovaná strana
splnila svou zákonnou povinnost a poskytla žalobkyni náhradu mzdy za
nevyčerpanou dovolenou, protože neurčila dobu čerpání dovolené“; konkrétní
částku, kterou po žalované požaduje opět neuvedla.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně přes výzvu a poučení o důsledcích své
nečinnosti vadu žaloby bránící dalšímu pokračování v řízení neodstranila.
Protože pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat, odvolací soud
postupoval správně, jestliže usnesení soudu prvního stupně ze dne 16.2.2001
č.j. 6 C 204/2001-4, kterým byla žaloba podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř.
odmítnuta, „jako správné a odpovídající zákonu“ potvrdil.
Za dovolacího řízení však vyšlo najevo, že rozhodnutí soudů je postiženo vadou
řízení podle ustanovení § 229 odst.1 písm. f) o.s.ř.; k vadám řízení uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv.
zmatečnostem), je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o.s.ř. trpí
pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo
řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce
rozhodoval senát.
Řízení o náhradu mzdy je řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem
jedná a rozhoduje senát [36a odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Senát v řízení před
okresním soudem jedná a rozhoduje i v případě odmítnutí žaloby podle ustanovení
§ 43 odst. 2 o.s.ř., jde-li o žalobu ve věci pracovní (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněné pod č.
53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
V posuzovaném případě rozhodla o odmítnutí žaloby usnesením ze dne 16.3.2001
č.j. 6 C 204/2001-4 u okresního soudu jako soudu prvního stupně - jak vyplývá z
obsahu spisu i ze záhlaví usnesení - pouze jediná soudkyně (samosoudkyně) JUDr.
M. N. Soud prvního stupně tedy byl při uvedeném rozhodování nesprávně obsazen a
odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a § 221
odst. 2 písm. a) o.s.ř. nezjednal nápravu. Dovolací soud - jak zmíněno výše -
musel k této vadě řízení přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud
České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem
o.s.ř.), a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení (§
234b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu