21 Cdo 1395/2010

21 Cdo 1395/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyně Ing. H. Z., zastoupené JUDr. Žofií Chromcovou, advokátkou se sídlem v

Praze 3, Písecká č. 1968/9, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna

Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, zastoupené

JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. č. 3, o

neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského

soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 296/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 13.10.2009 č.j. 15 Co 317/2008-139, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8.11.2007

č.j. 49 C 296/2006-99 (s výjimkou výroku, jímž bylo určeno, že výpověď z

pracovního poměru daná žalovanou žalobkyni dne 26.5.2006 je neplatná) se

zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 24.5.2006, doručeným žalobkyni dne 26.5.2006, žalovaná sdělila

žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1

písm. f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že

žalobkyně „dne 12.5.2006 bez omluvy nenastoupila na určenou pracovní

směnu“ (přičemž „z tohoto důvodu byla písemně upozorněna na porušení pracovní

kázně“) a „dne 19.5.2006 se dopustila opakovaného porušení pracovní kázně,

neboť opět odmítla respektovat platný rozpis směn a nevykonávala práci v

určenou dobu“.

Dopisem ze dne 26.5.2006, doručeným žalobkyni téhož dne, žalovaná sdělila

žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovního poměru podle ustanovení § 53

odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem

spatřovala v tom, že se žalobkyně „dne 9. května 2006 nedostavila dle platného

rozpisu směn do zaměstnání“, že poté, co „dne 11. května 2006 byla při osobním

setkání vyzvána vedoucím odboru Call Center Centra zákaznické podpory panem

Mgr. P. M. k dodržování platného rozpisu směn a upozorněna na možné důsledky

plynoucí z jeho nedodržování“, „dne 12. května 2006 opět bez omluvy

nenastoupila na určenou pracovní směnu“ a „ode dne 19. května 2006 znovu

nerespektuje platný rozpis směn a opakovaně porušuje pracovní kázeň“, když „ve

dnech 22. - 24. května 2006 i přes výzvu nenastoupila práci v určených

pracovních směnách“.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď a okamžité zrušení

pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že v roce 2000 byla

přijata do pracovního poměru k žalované jako operátorka nově založeného

třísměnného nepřetržitého provozu Call Center v Brně na Kolišti č.1. Poté, co

se koncem roku nový vedoucí Call Centra Mgr. P. M. dohodl s operátory-

brigádníky, že nadále pouze oni budou zajišťovat noční směny, bylo žalobkyni

dne 27.3.2006, aniž by došlo k jakékoli změně pracovní smlouvy v oblasti

dohodnutého pracovního úvazku, nařízeno, že od 4.4.2006 bude pracovat pouze ve

dvousměnném pracovním režimu (ranní a odpolední směny). Protože se podle názoru

žalobkyně jednalo o „nezákonné“ opatření, nadále pracovala podle svého

dosavadního harmonogramu směn, až jí jmenovaný vedoucí od 12.5.2006 noční práci

zcela znemožnil a „začal jí psát neomluvené absence“. Žalobkyně však má za to,

že „nebylo její povinností přejít do dvousměnného provozu“, nýbrž že naopak

žalovaná je „podle § 35 zák. práce povinna dodržovat všechny podmínky její

pracovní smlouvy“, a že proto vytčeným jednáním „pracovní kázeň neporušila“.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.11.2007 č.j. 49 C 296/2006-99 určil, že

výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobkyni dne 26.5.2006 je neplatná,

žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne

26.5.2006 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 84 odst. 1 zák. práce,

podle kterého o rozvržení týdenní pracovní doby rozhoduje zaměstnavatel, dospěl

k závěru, že žalobkyně tím, že i nadále chodila na noční směny podle původního

rozpisu a „nerespektovala změny, se kterými byla seznámena a které spočívaly v

jiném rozvrhu práce, kdy žalobkyni nebyla přidělována práce v nočních směnách,

ale pouze v ranních a odpoledních hodinách“, „hrubým a závažným způsobem

porušila pracovní kázeň, když narušila celkový chod směn na pracovišti dle

stanoveného rozvrhu“. I když v dohodě o změně pracovní smlouvy bylo mezi

účastníky dohodnuto, že pracovní úvazek žalobkyně bude vykonáván „v

nerovnoměrně stanovené pracovní době s třísměnným a nepřetržitým režimem v

délce nejvýše 37,5 hod. týdně“, mohla žalovaná podle názoru soudu prvního

stupně „rozvrhnout pracovní dobu v souladu s ustanovením § 84 odst. 1 zák.

práce jinak, bez souhlasu žalobkyně“, a proto ,,v případě, že žalobkyně toto

nové rozvržení pracovní doby nerespektovala, porušovala pracovní kázeň“. Při

hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl soud prvního stupně „k

osobě žalobkyně a k jejímu přístupu k dané problematice“ a také k okolnosti, že

žalobkyně tím, že „bez omluvitelného důvodu chodila na směny dle původního

rozpisu“, „narušovala provoz žalované a obsazení směn jednotlivými pracovníky“

a „negativně ovlivňovala i ostatní pracovníky“. Vzhledem k uvedeným okolnostem

bylo „jednání a postup žalobkyně posouzeno jako porušení pracovní kázně zvlášť

hrubým způsobem“, zakládající důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.

Jestliže však žalovaná předala žalobkyni ve stejný den (26.5.2006) jak okamžité

zrušení pracovního poměru, tak výpověď, kterou předtím odeslala poštou, skončil

pracovní poměr účastníků podle názoru soudu prvního stupně na základě platného

okamžitého zrušení a následná výpověď je „neplatná, neboť byla předána v době,

kdy pracovní poměr mezi účastníky již neexistoval“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.10.2009 č.j. 15 Co

317/2008-139 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích I. a

III.“ (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby o neplatnost okamžitého zrušení

pracovního poměru o ve výroku o nákladech řízení účastníků) a rozhodl, že

žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení

9.639,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Machourka. Odvolací soud zabývaje se v

první řadě otázkou, zda žalovaná byla oprávněna - přes ujednání účastníků v

pracovní smlouvě o třísměnném provozu - zařadit žalobkyni bez jejího souhlasu

do dvousměnného provozu, vyslovil názor, že za situace, kdy ustanovení § 84

zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2006), podle kterého rozhodnutí o

stanovení rozvrhu pracovní doby „je výlučně v pravomoci zaměstnavatele“, je

kogentním ustanovením, pak skutečnost, že tyto pracovní podmínky byly v

projednávané věci mezi účastníky upraveny v pracovní smlouvě, „nic nemění na

tom, že žalovaná jako zaměstnavatel toto právo má, a to i bez souhlasu

žalobkyně jako zaměstnankyně“. Jestliže tedy v projednávané věci „bylo

prokázáno, že žalovaná rozhodla o tom, že na pracovišti žalované, tedy v call

centru v Brně na ul. Koliště dojde k té změně, že budou zaměstnanci obsazováni

pouze do dvousměnného pracovního provozu, bylo to zcela v její pravomoci a

mohla tak učinit i bez souhlasu žalobkyně jako zaměstnankyně, a to přesto, že v

pracovní smlouvě bylo uvedeno, že je předmětný provoz třísměnný“. Protože

rovněž „bylo prokázáno“, že žalobkyně s novým rozpisem směn, který odpovídal

tomuto dvousměnnému provozu, byla seznámena, ztotožnil se odvolací soud se

závěrem soudu prvního stupně o tom, že „žalobkyně byla povinna nastupovat do

zaměstnání dle nového rozpisu směn, se kterým byla seznámena, a pokud tak

neučinila, jsou její absence neomluvené (když v tomto směru nebylo třeba

stanoviska, resp. souhlasu odborového orgánu, neboť u žalované nepůsobil“.

Vzhledem k charakteru vykonávané práce odvolací soud přisvědčil soudu prvního

stupně rovněž v tom, že se „v daném případě jedná o porušení pracovní kázně

zvlášť hrubým způsobem“, neboť – jak zdůraznil – žalobkyně u žalované pracovala

jako operátorka call centra, „kde pro výkon činnosti žalované byla nezbytná

přítomnost žalobkyně na pracovišti právě ve stanovenou dobu“, „aby byla

zachována přiměřená kvalita poskytovaných služeb zákazníkům žalované“, a

nepřítomnost žalobkyně proto způsobovala žalované „nemalé obtíže“. Protože se

žalobkyně opakovaně dopouštěla stejného „provinění“ (tj. opakovaných

neomluvených absencí) a bylo zřejmé, že veškeré pokusy o nápravu nevedly ke

zlepšení situace, „má odvolací soud za to, že nelze spravedlivě po žalované

požadovat, aby akceptovala setrvání žalobkyně v pracovním poměru alespoň do

uplynutí výpovědní doby“, a že proto „pokud žalovaná skončila se žalobkyní

pracovní poměr okamžitým zrušením, stalo se tak zcela po právu“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož

přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že

není správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná jako zaměstnavatelka

mohla rozhodnout bez souhlasu žalobkyně o jejím zařazení z třísměnného na

dvousměnný provoz, přestože žalobkyně měla sjednáno v pracovní smlouvě, že bude

pracovat v třísměnném provozu s délkou týdenní pracovní doby 37,5 hodin. Podle

názoru dovolatelky nemohla žalovaná bez jejího souhlasu změnit pracovní

podmínky sjednané v pracovní smlouvě, nýbrž byla povinna je respektovat.

Ujednání účastnic o výkonu práce žalobkyně v třísměnném provozu s určitou

délkou pracovní doby bylo podle názoru dovolatelky učiněno v souladu s

ustanovením § 29 odst. 2 zák. práce, a tudíž „pouze v rámci tohoto ujednání pak

bylo na žalované, jak rozvrhla žalobkyni pracovní dobu“. Žalovaná však „v

souladu s pracovní smlouvou nepostupovala“, jestliže po žalobkyni požadovala,

aby vykonávala pracovní činnost v dvousměnném provozu; proto odmítnutí výkonu

práce podle nového rozvrhu směn „nemohlo být považováno za porušení pracovní

kázně“, o to spíše za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Kromě

toho odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nesprávně

vyhodnotil důsledky nepřítomnosti žalobkyně na kvalitu poskytovaných služeb,

jestliže – jak dovolatelka zdůraznila – směna call centra, kdy všichni

operátoři vyřizují hovory postupně podle toho, jak přicházejí, „umožňuje

rozprostření práce mezi jednotlivé operátory tak, že nepřítomnost jednoho z

nich nezpůsobuje výrazné zhoršení poskytovaných služeb“. Žalobkyně navrhla, aby

dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve

zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a

odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud

zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění

předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost

dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena

již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,

jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §

237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 3

a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní

smlouvy ze dne 20.1.2000 od 1.2.2000 jako „odborný referent“ s místem výkonu

práce „Brno“. Dne 29.12.2000 uzavřely účastnice dohodu o změně pracovní

smlouvy, ve které byl – mimo jiné - sjednán „pracovní úvazek: nerovnoměrně

stanovená pracovní doba s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem v délce

nejvýše 37,5 hod. týdně s účinností od 1.1.2001“. Na základě další dohody o

změně pracovní smlouvy ze dne 19.5.2005 došlo mezi účastnicemi ke změně

sjednaného druhu práce na „odborný operátor Call Centre“. Dne 17.3.2006 byla

žalobkyně prostřednictvím interní elektronické pošty seznámena s „novým

schématem provozu v odboru Call Centre“ platným od 3.4.2006, podle kterého

„provozní doba“ skupiny odborných operátorů Call Centre na pracovišti Koliště

„bude po – pá: 6 – 22 hodin; so + ne + svátky: 7 – 20“ s tím, že dosavadní

„nepřetržitý provoz skončí v noci z 2. – 3. dubna 2006“ a nadále zde zůstane

zachován pouze dvousměnný pracovní režim (ranní a odpolední směny), přičemž

noční směny budou sloužit již jen operátoři s nižší odborností, a to na

pracovišti v Modřicích. Žalobkyně s poukazem na ujednání v pracovní smlouvě o

„třísměnném pracovním režimu“ odmítla respektovat nový rozpis směn, který

odpovídal nově zavedenému dvousměnnému pracovnímu režimu, a nadále vykonávala

práci v třísměnném pracovním režimu podle původního rozpisu směn. Dopisem ze

dne 26.5.2006, doručeným žalobkyni téhož dne, žalovaná sdělila žalobkyni, že s

ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.

práce s odůvodněním, že se dne 9., 12. a 19. května 2006 bez omluvy

„nedostavila dle platného rozpisu směn do zaměstnání“ a nadále „opakovaně

porušuje pracovní kázeň“, když i „ve dnech 22. - 24. května 2006 přes výzvu

nenastoupila práci v určených pracovních směnách“.

Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – mimo jiné – právní otázku, zda

se zaměstnanec dopustí porušení pracovní kázně, jestliže nedodržuje rozhodnutí

zaměstnavatele o rozvržení pracovní doby, které není v souladu s ujednáním

účastníků obsaženým v pracovní smlouvě. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka

dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a protože posouzení této

otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje

napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po

právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání

žalobkyně proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že

žalovaná okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr dopisem ze dne 26.5.2006,

který žalobkyně převzala téhož dne – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku

práce, ve znění účinném do 30.6.2006, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon

č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících

zákonů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále též

jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit

pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec

pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance

vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a

spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména

ustanoveními § 73 a § 74 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo

pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně

právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany

zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance

zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně,

závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým

způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem)

je - jak vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f)

části věty před středníkem zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního

poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru

je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že

po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až

do uplynutí výpovědní doby.

Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení

pracovních povinností, které jsou pracovníku stanoveny právními předpisy,

pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího

zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž

porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají

z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli;

závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního

vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.

Mezi základní povinnosti zaměstnance patří povinnost podle pokynů

zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní

době [§ 35 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Porušení uvedených povinností

představuje porušení pracovní kázně. Uvedené povinnosti zaměstnance je však

zaměstnavatel oprávněn vyžadovat - jak z uvedeného vyplývá - pouze v rámci

pracovní doby (k tomu srov. rovněž zákonnou definici pracovní doby obsaženou v

ustanovení § 83 odst. 1 zák. práce).

S názorem odvolacího soudu, že rozvržení pracovní doby „je výlučně v pravomoci

zaměstnavatele“, bez ohledu na to, co je mezi účastníky v tomto směru ujednáno

v pracovní smlouvě, dovolací soud nesouhlasí.

Je mimo pochybnost, že o rozvržení týdenní pracovní doby rozhoduje

zaměstnavatel (srov. § 84 odst. 1 zák. práce), který současně stanoví začátek a

konec pracovní doby a rozvrh směn (srov. § 87 odst. 1 zák. práce). Působí-li u

zaměstnavatele odborová organizace, musí zaměstnavatel o rozvržení pracovní

doby rozhodnut po projednání s příslušným odborovým orgánem. Zaměstnavatel, u

kterého odborová organizace nepůsobí, rozhoduje o rozvržení týdenní pracovní

doby samostatně. V širším slova smyslu rozvržení pracovní doby v sobě zahrnuje

rozhodnutí o tom, zda pracovní doba bude rozvržena rovnoměrně či nerovnoměrně,

jak dlouhý bude pracovní týden, jaký bude pracovní režim, od kdy do kdy bude

stanoven počátek a konec pracovních směn, jaký bude nepřetržitý odpočinek mezi

směnami v týdnu atd. Při rozvržení pracovní doby musí zaměstnavatel přihlížet

při zařazování do směn též k potřebám žen a mužů pečujících o děti a k zákazu

výkonu některých prací ženami a mladistvými.

Současně je třeba mít na zřeteli, že pracovní poměr lze sjednat pracovní

smlouvou (§ 27 odst. 2 zák. práce), ve které je zaměstnavatel povinen se

zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo

výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den

nástupu do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce). Vedle uvedených podstatných

(esenciálních) náležitostí si mohou účastníci v pracovní smlouvě dohodnout i

další (pracovní a mzdové) podmínky, na kterých mají zájem (srov. § 29 odst. 2

zák. práce). Mezi tyto další podmínky, na nichž se účastníci mohou dohodnout,

patří zejména ujednání o mzdě, o zkušební době, o době trvání pracovního poměru

a není vyloučeno ani ujednání o pracovní době obsahující její bližší vymezení

(např. délku pracovní doby, případně její rozvržení), pokud na tom mají

účastníci zájem. Tyto další dohodnuté podmínky zaměstnavatel (ani zaměstnanec)

není oprávněn jednostranně měnit, jejich změna je možná pouze dohodou účastníků

o změně sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák.

práce.

Dohodne-li se tedy zaměstnavatel se zaměstnancem, že mu rozvrhne pracovní dobu

kupř. (tak jako tomu bylo v projednávané věci) na třísměnný provoz, nic to

nemění na jeho oprávnění podle ustanovení § 84 odst. 1 zák. práce rozvrhnout

pracovní dobu; zaměstnavatel se dotčeným ujednáním pouze zavázal, že v

konkrétním případě bude pracovní dobu rozvrhovat určitým způsobem. Takové

ujednání účastníků pracovního poměru nelze považovat za rozporné se zákonem [§

242 odst. 1 písm. a) zák. práce], nýbrž naopak, dojde-li v tomto směru ke

konsensu účastníků (shodě zaměstnance a zaměstnavatele na obsahu smlouvy),

uplatní se mezi účastníky pracovní smlouvy zásada pacta sunt servanda (smlouvy

se mají dodržovat), která představuje základní princip promítající se do všech

závazkových právních vztahů, včetně pracovněprávních.

Jestliže tedy v projednávané věci bylo mezi žalobkyní a žalovanou v pracovní

smlouvě ujednáno rozvržení pracovní doby na třísměnný provoz (ranní, odpolední

a noční směny), a nebylo zjištěno, že by toto ujednání bylo následně změněno

dohodou účastníků ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce, byla žalovaná

oprávněna vyžadovat po žalobkyni výkon práce v pracovní době rozvržené tímto

sjednaným způsobem. Rozhodla-li však žalovaná (lhostejno z jakého důvodu) o

tom, že od 4.4.2006 bude pracovní doba žalobkyně rozvržena na dvousměnný provoz

(pouze ranní a odpolední směny), byla žalobkyně oprávněna výkon práce ve

dvousměnném provozu odmítnout a požadovat po žalované přidělování sjednaného

druhu práce v pracovní době, tak jak byla dohodnuta v pracovní smlouvě (tj. ve

třísměnném provozu). Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě,

která nebyla žalobkyni přidělována v pracovní době rozvržené sjednaným

způsobem, proto není porušením pracovní kázně, a tudíž ani důvodem pro

rozvázání pracovního poměru pro porušení pracovní kázně. Za této situace proto

nemohla být posouzena jako neomluvená (a tedy porušení pracovní kázně) ani

případná nepřítomnost žalobkyně v práci, která jí byla přidělována v pracovní

době rozvržené v rozporu s ujednáním obsaženým v pracovní smlouvě. Dospěl-li

odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k opačnému závěru, spočívá

jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší

soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za

středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen

rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil

Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za

středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. května 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu