21 Cdo 1405/2012
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka
Novotného v právní věci žalobce P. P., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická č. 325/6, proti žalované HYUNDAI
Olomouc, s. r. o. se sídlem v Olomouci - Hejčíně, Dolní Hejčínská č. 350/31,
IČO 64088642, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené
u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 453/2009, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2011, č. j. 16 Co
180/2011 - 118, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 2. 6. 2009 (doručeným žalobci téhož dne) sdělila žalovaná
žalobci, že s ním „v souladu s ustanovením § 53 odstavce 1 písmene b) Zákoníku
práce“ okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom,
že „dne 01. 06. 2009 bylo zjištěno, že v rozporu s čl. VI. pracovní smlouvy
neoprávněně vykupujete vlastním jménem od zákazníka naší společnosti osobní
automobil. Tím dochází k poškození dobrého jména naší společnosti“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ustanovení § 53 odst. 1
písm. b) zák. práce se týká „výkonu vojenského cvičení“, že čl. VI. pracovní
smlouvy „popisuje celkem 8 specifických skutkových podstat“, přičemž ani jedna
z nich není totožná s jednáním, které je žalobci v okamžitém zrušení pracovního
poměru kladeno za vinu, že skutkové vymezení okamžitého zrušení pracovního
poměru neobsahuje přesné datum, kdy mělo k závadnému jednání dojít, což je
podstatné s ohledem na ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce, a že z popsaného
skutkového stavu žádným způsobem neplyne, jak by mohlo popsaným jednáním dojít
k poškozování dobrého jména žalované a tím k porušení „pracovní kázně“ zvlášť
hrubým způsobem.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, č. j. 11 C 453/2009-68,
určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci přípisem
ze dne 2. 6. 2009 je neplatné“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 12.520,- Kč „zmocněnci žalobce Mgr. R. F.“ a
České republice „na účet“ Okresního soudu v Olomouci náklady řízení ve výši
248,- Kč. Skutečnost, že v okamžitém zrušení pracovního poměru je uvedeno „ust.
§ 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“, považoval pro posouzení věci za „zcela
irelevantní“, neboť rozhodující je uvedení důvodu pro okamžité zrušení
pracovního poměru. V řízení sice bylo prokázáno, že žalobce v jednom případě
„koupil od zákazníka žalované jeho stávající osobní vozidlo“, nebylo však
prokázáno, že by tímto svým jednáním poškodil dobré jméno žalované, „když
žalovaná ani netvrdila, jak konkrétně mělo být její dobré jméno poškozeno“. Ve
vztahu k čl. VI. pracovní smlouvy konstatoval, že popsaným jednáním žalobce
nevykonával podnikatelskou ani jinou výdělečnou činnost („tuto skutečnost nelze
dovodit pouze z toho, že v jednom případě jako fyzická osoba koupil od
zákazníka žalované pro sebe vozidlo“) a že nelze ani dovodit, že při nákupu
vozidla od zákazníka žalované využil pověsti žalované, jím prodávaných výrobků
či služeb s cílem pro sebe zajistit prospěch, kterého by jinak nebylo dosaženo,
neboť „zákazník nebyl nijak omezen v nabídce prodeje svého vozidla jiným
subjektům a mohl vozidlo prodat komukoli, s nímž by se dohodl na ceně“. Žalobce
při koupi vozidla nepostupoval tak, aby na úkor žalované získal pro sebe
nějakou výhodu („zákazníkovi JUDr. Z. nabídl za žalovanou cenu za odkoupení
jeho vozidla, což JUDr. Z. neakceptoval, neboť měl o ceně jiné představy“,
„nebylo prokázáno, že by zákazníkovi nabízel záměrně cenu nižší, aby sám mohl
toto vozidlo následně odkoupit“). Teprve až poté, co si JUDr. Z. zjišťoval ceny
za prodej vozidla od jiných subjektů, následně prodal vozidlo žalobci, a to za
cenu vyšší než mu byla nabízena společností AAA. Dospěl k závěru, že jednání
žalobce nedosahovalo intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k jím vykonané práci zvlášť hrubým způsobem (jednáním
žalobce k žádné škodě na straně žalované nedošlo a „pokud jde o osobu žalobce a
jeho předchozí plnění pracovních povinností, byly mu ve 2 případech uděleny
výtky, z nichž však nelze dovodit, že by si žalobce soustavně neplnil své
pracovní povinnosti“).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2011, č. j.
16 Co 180/2011 – 118, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby
bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci přípisem
žalované ze dne 2. 6. 2009 je neplatné, zamítl, a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
13.571,- Kč a České republice - Okresnímu soudu v Olomouci na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 248,- Kč. Souhlasil se skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně, že na jaře 2009 se na žalovanou obrátil zákazník JUDr.
Z., který při příležitosti nákupu nového vozidla nabídl žalované odkoupení
svého původního vozu, že mu žalobce za žalovanou nabídl „určitou kupní cenu“,
která byla podle svědka nízká, nesouhlasil s ní a vozidlo tedy žalované
neprodal, že následně žalobce telefonoval zákazníkovi JUDr. Z., že má zájem o
odkoupení vozidla a že se s tímto zákazníkem dohodl na kupní ceně 87.000,- Kč
(kupní smlouva mezi žalobcem a JUDr. Z. byla uzavřena 3. 4. 2009). Nesouhlasil
však s právním závěrem soudu prvního stupně, „ze kterého lze vyrozumět, že se
žalobce nedopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci“, neboť žalobce svým jednáním popsaným v
okamžitém zrušení pracovního poměru porušil povinnost zaměstnance stanovenou v
§ 301 písm. d) zákoníku práce, tj. řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu
zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením,
ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele, přičemž jsou tyto povinnosti upraveny také článkem VI. bodem 2
pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Žalobce totiž jako zaměstnanec
žalované dne 3. 4. 2009 uzavřel se zákazníkem žalované kupní smlouvu, kterou od
zákazníka žalované koupil osobní automobil jako soukromá osoba pro svou
potřebu; jestliže se zákazník žalované na žalobce obrátil opakovaně poté, co
měl dříve zájem prodat svůj osobní vůz žalované a nedošlo k dohodě o kupní
ceně, „bylo povinností žalobce uzavřít kupní smlouvu se zákazníkem žalované
JUDr. Z. jménem žalované, nikoli koupit od zákazníka žalované vůz jako soukromá
osoba pro své soukromé účely“. Žalobce tak „zneužil kontaktů, které získal jako
zaměstnanec žalované a v rozporu s jejími oprávněnými zájmy uzavřel obchod ve
svůj prospěch, nikoli ve prospěch žalované“; zajistil si tedy prospěch, kterého
by jinak nedosáhl, protože by nevěděl, že JUDr. Z. prodává nějaké vozidlo,
nevěděl by ani o ceně, jakou za vozidlo žádá, a neměl by příležitost s ním o
případné nižší ceně vyjednávat. Při hodnocení stupně porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů odvolací soud „přihlédl k osobě žalobce,
charakteru práce, kterou vykonával, k situaci, v níž došlo k porušení předpisů
a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétní povinnosti žalobce“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že právní
argumentace odvolacího soudu vychází z celé řady skutkových zjištění, která
nemají oporu v provedeném dokazování, a polemizuje se skutkovými závěry jež
byly učiněny z výpovědí účastníků (statutárního zástupce žalované) a svědka
JUDr. Z. Vytýká dále odvolacímu soudu, že při hodnocení stupně intenzity
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů nepřihlédl k tomu, že
„doba, kterou ještě měl žalobce u žalované v pracovním poměru setrvat, se v
okamžiku doručení okamžitého zrušení pracovního poměru z důvodu výpovědi podané
žalobcem měřila na týdny“ a že „žalobce u žalované pracoval bez jakékoli výtky
více než 9 roků“. Ačkoliv se žalobce o skutečnosti, že svědek JUDr. Z. chce
prodat své vozidlo, dozvěděl právě proto, že je zaměstnancem žalované, tento
svědek sám uvedl, že chtěl prodat vozidlo komukoli, kdo mu nabídne nejvyšší
cenu. Tato skutečnost tak sama o sobě nepředstavuje porušení pracovních
povinností žalobce tak závažným způsobem, aby se žalobcem mohl být okamžitě
rozvázán pracovní poměr. Protože žalobce nikdy neměl pravomoc jako technik
vykupovat od zákazníků jejich vozidla, pouze prováděl odhad ceny takového
vozidla, nemohl (oproti názoru odvolacího soudu) koupit předmětné vozidlo pro
žalovanou a tedy ani porušit povinnost „jednat s péčí o rozšíření majetku
žalované“, ani způsobit žalované škodu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako bezdůvodné odmítnuto, případně
zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný a řádně odůvodněn.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že
jde o rozsudek, proti jehož dovoláním napadenému výroku o věci samé je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno
dne 2. 6. 2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 13.
9. 2009, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 320/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a
doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony – dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně
měněn.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 42 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v
dovolání žalobce.
Dovolatel v první řadě zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu proto,
že, ačkoliv odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedl, že
skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná přejímá, reprodukuje tato
skutková zjištění z rozsahu čtyř stran (v rozsudku soudu prvního stupně) na 20
řádků, a že tak „logicky dochází ke zkreslení skutkových zjištění, když tato
přejatá zjištění neobsahují skutečnosti svědčící pro důvodnost žaloby“.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za
podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků. Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů
soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně
vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy.
Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového
závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v
odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé změní (§ 220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému
skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v
rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení
pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci se však o nesprávnost postupu odvolacího soudu při
zjišťování skutkového stavu věci nejedná. Jak vyplývá z dopisu žalované ze dne
2. 6. 2009, žalovaná žalobci vytýkala (a spatřovala v tom důvod pro okamžité
zrušení pracovního poměru), že žalobce v rozporu s čl. VI. pracovní smlouvy
neoprávněně vykoupil vlastním jménem od zákazníka žalované osobní automobil,
čímž dochází k poškození dobrého jména žalované. Proto pro posouzení platnosti
takového rozvazovacího úkonu z hlediska skutkového bylo rozhodující zjištění,
zda žalobce skutečně „vykoupil vlastním jménem od zákazníka žalované osobní
automobil“ a zda je dána povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k jím vykonávané práci, kterou tím mohl porušit. Posouzení, zda zjištěné
jednání skutečně představuje porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a do jaké míry (jakou
intenzitou), již není skutkovým zjištěním, ale právním posouzením věci.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že na jaře 2009 se na žalovanou
obrátil zákazník JUDr. Z., který při příležitosti nákupu nového vozidla nabídl
žalované odkoupení svého původního vozu, že mu žalobce za žalovanou nabídl
„určitou kupní cenu“, která byla podle svědka (JUDr. Z.) nízká, nesouhlasil s
ní a vozidlo tedy žalované neprodal, že následně žalobce telefonoval
zákazníkovi JUDr. Z., že má zájem o odkoupení vozidla a že se s tímto
zákazníkem dohodl na kupní ceně 87.000,- Kč (kupní smlouva mezi žalobcem a
JUDr. Z. byla uzavřena 3. 4. 2009). Tímto skutkovým závěrem se neodchýlil od
skutkového závěru soudu prvního stupně ve vztahu ke stejným skutečnostem.
Uvedené skutkové zjištění postačovalo (z hlediska vymezení důvodu okamžitého
zrušení pracovního poměru) také k právnímu posouzení, zda důvod uvedený v
dopise ze dne 2. 6. 2009 (že žalobce v rozporu s čl. VI. pracovní smlouvy
neoprávněně vykoupil vlastním jménem od zákazníka žalované osobní automobil) je
dán (je po právu).
Polemizuje-li dovolatel s tím, co dalšího by mohlo být z provedených důkazů
dovozeno, předestírá pouze vlastní hodnocení důkazů a vlastní představy o tom,
které skutečnosti jsou pro posouzení důvodnosti žaloby podstatné.
S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že s ohledem na důvod okamžitého
zrušení pracovního poměru „není podstatné, zda před tím, než byla kupní smlouva
uzavřena, žalobce úmyslně podhodnotil cenu vozidla, kterou zákazník žalované
JUDr. Z. nechtěl akceptovat, ač měl zájem prodat svůj vůz žalované, že není
také rozhodné, zda kupní smlouva ze dne 3. 4. 2009 byla uzavřena poté, co
zákazník žalované kontaktoval žalobce či poté, co žalobce kontaktoval zákazníka
žalované, ani důležité, jaká cena byla zákazníku žalované nabídnuta u jiných
prodejců“. Rozhodující z tohoto pohledu je, že, obrátil-li se zákazník žalované
na žalobce opakovaně poté, co měl dříve zájem prodat svůj osobní vůz žalované a
nedošlo k dohodě o kupní ceně, „bylo povinností žalobce uzavřít kupní smlouvu
se zákazníkem žalované JUDr. Z. jménem žalované, nikoli koupit od zákazníka
žalované vůz jako soukromá osoba pro své soukromé účely“. I když lze souhlasit
s dovolatelem, že obrat „bylo povinností žalobce uzavřít kupní smlouvu se
zákazníkem žalované JUDr. Z. jménem žalované“ je v rozporu se zjištěním, že o
odkoupení vozidla rozhodoval pouze jednatel společnosti, je nepochybné a z
kontextu důvodů dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud touto
formulací mínil povinnost žalobce v první řadě v takovém případě usilovat o to,
aby vozidlo vykoupila žalovaná (oproti jeho evidentní snaze koupit vozidlo pro
sebe).
Skutkový závěr, že „žalobce vykoupil vlastním jménem od zákazníka žalované
osobní automobil“ (a toto jednání je mu v dopise ze dne 2. 6. 2009 vytýkáno),
tak zůstal nezpochybněn.
Odvolací soud rovněž správně vycházel z toho, že dodržovat povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru
[srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně
postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele,
musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň
z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje
mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší
intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního
poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm.
g) část věty před středníkem zák. práce].
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance.
Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z
pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání
zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže
být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně
hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat
majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a
nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců,
představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance,
jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému
zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve
vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou
úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z
právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301
písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti
s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo
morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo
59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podstatné pro posouzení, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením § 301
písm. d) zák. práce, je proto mimo jiné také, zda jednal či nejednal v rozporu
s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Stejným způsobem postupoval v projednávané věci i odvolací soud, když
zdůraznil, že žalobce zneužil kontaktů, které získal jako zaměstnanec žalované
a v rozporu s jejími oprávněnými zájmy uzavřel obchod ve svůj prospěch, nikoli
ve prospěch žalované, a že si tak zajistil prospěch, kterého by jinak nedosáhl,
protože by nevěděl, že JUDr. Z. prodává nějaké vozidlo, nevěděl by ani o ceně,
jakou za vozidlo žádá, a neměl by příležitost s ním o případné nižší ceně
vyjednávat, a když při hodnocení stupně porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů přihlédl též k osobě žalobce, charakteru práce, kterou
vykonával, k situaci, v níž došlo k porušení předpisů a ke způsobu a intenzitě
porušení konkrétní povinnosti.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy
právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce zvlášť hrubým způsobem porušil
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za
úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému
závěru, že intenzita porušení pracovních povinností opravňovala žalovanou k
tomu, aby se žalobcem rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením podle
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Namítá-li dovolatel, že při posuzování intenzity porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci
měl odvolací soud přihlédnout i k jiným okolnostem (např. že „doba, kterou
ještě měl žalobce u žalované v pracovním poměru setrvat, se v okamžiku doručení
okamžitého zrušení pracovního poměru z důvodu výpovědi podané žalobcem měřila
na týdny“ a že „žalobce u žalované pracoval bez jakékoli výtky více než 9
roků“), pak přehlíží, že při hodnocení stupně intenzity porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci není soud vázán tím, jak účastníci sami hodnotí určité jednání
zaměstnance, a že pouze soudu přísluší – jak výše uvedeno – posouzení, zda
zjištěné porušení pracovních povinností dosáhlo zákonem předvídané intenzity.
Současně platí, že, jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud
jim logicky přikládá také větší význam.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2013
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu